Citát

PD: já si pamatuju něco co je důležitý pro dějiny biografu, a to je na
školní cestě z, z Úvozu přes Údolní, k německému gymnáziu ((Masarykovo
německé státní gymnázium)) kde sem tenkrát byl, to je teďka ňáká
akademie, že, tam na půl cesty visely takový ty skříňky, kde oznamovali
programy biografů,
PSz: hm
PD: a programy, ňáká vysoká škola lidová tam byla.
PSz: hm
PD: taky. tak já vím že najednou vidím plakát mlu- první mluvenej film
v Brně, sany boj. ((Sonny Boy))
PSz: hm
PD: nikdy sem to neviděl ale vím že, taky vím z literatury že to muselo
být roku osumadvacet,
PSz: hm
PD: takže sem to prožil aspoň na školní cestě.

EF: ano. tak když hráli Světlo jeho očí, ee, ten, em eh, Dohnal,
Jiří Dohnal ze Zitou Kabátovou ((Zita Kabátová)), on byl slepej, ona
ho ošetřovala. no vite, to byl slaďáček, nádhernej slaďáček,

asi teda tematika, například
taková ta, ta národní, nebo nebo taková ta rodinně sentimentální, ale
to sem byl nekritickej a líbily se mně takový kýčovitý filmy, který by
asi dnes vyvolávaly úsměv. Světlo jeho očí třeba.

JV: hm

CN: em nebo Noční motýl, že, to taky byl protektorát, to byly takový,
takový sentimentálně operetní skoro kusy, ale byly nastaveny na co
největší působivost citovou, a to sem teda si dal líbit, to myslím že
sem v tom viděl hodnotu,

CN: no jo, tak to bylo právě to Světlo jeho očí, to byla ta Maryna ra-
radiměrská, nebo Radoměrská ((Maryna Radoměrská)) nebo jak se menovala
ta autorka, em tý předlohy, tak to bylo silně sentimentální, tam asi
opravdu docházelo k tomu, že se českej divák jaksi přenášel do takovýho
úplně jinýho rozměru životního, vod těch věcí, který nás venku před
kinem a jinde strašily, tak tam sem prožíval takovej sentimentální
citovej příběh,