Citát

LZ: rok narození tisíc devět set dvacet osum, devatenáctýho září,

SM: a za svobodna ste se [menovala]

LZ: [za svobodna] sem se menovala Kitnerova. pocházím z Maloměřic,
bydleli sme Hády, tam sem se narodila, pak sme bydleli na Obřanské,
pak sme bydleli na francové ((ulice Franzová)) [tam]

SM: [a můžete] říct

LZ: no?

SM: pamatujete si ty roky kdy ste, kdy ste se stěhovala? aspoň
přibližně?

LZ: tak na Obřan- tam na Hádech sem se narod- na Hádecké nebo tak,
K hamrům. K hamrům je to ulice, K hamrům vlastně. tam v Maloměřicích
tak tam sem se narodila, pak vlastně sme se stěhovali v třicátým
sedmým roce sme se stěhovali na Obřanskou, a tam to bylo potom
poškozený, vybombardovaný, jak vyhodili v Obřanech most, tak to bylo
poškozený a stěhovali sme se na tu francovu ((Franzovou)) do
Maloměřic. tam sme bydleli až, já sem tam bydlela až do
sedumačtyřicátýho roku, kdy sem se vdávala,

SM: hm

LZ: a pak sme se s em s manželem bydleli na em na Slepé v Černých
Polích. nad dětskou nemocnicou je to.

SM: dobře a jaké školy ste navštěvovala do toho roku čtyřicet pět?

LZ: tak to byla jenom základní škola, protože tehdá to bylo za
války, a tehdá sme em museli jít pracovat, no.

SM: hm

LZ: tak v tom dvaačtyřicátým roce, to už sem říkala tady slečně, že
mně nebylo ještě ani čtrnáct, když sem em musela nastoupit do
zaměstnání, z pracovního úřadu teda, tak sem pracovala jako
v pletárně na em Husovicích, v Mostecké ulici, ano. tam sem
pracovala do, asi do čtyřiačtyřicátýho roku, pak nás pře- předali,
sice to byla jedna firma, ale museli sme em pracovat pro pro
německou <armádu> a cho- jezdili sme až do Brněnských Ivanovic, tam
byla žárovkárna, tam se dělaly ňáký em pro pro letadla, pro ponorky,
součástky, nebo teda spíš takový baterie, nebo do těch přístrojů. a
tam sem byla do toho pětačtyřicátýho roku. no, tam sme teda zažili
nálety, i dokonce aj ty, jak se jim říkali, kotlaři tam bylo nádraží
blízko, tak sme tam zalehli ani sme <neviděli kam> a první to
bombardování na to, to sme taky viděli, to byl krásně v srpnu když
to bylo, no a potom bylo to v listopadu, to tam ty kotlaři byli, no
a byli sme tam až do toho pětačtyřicátýho roku když začala, když
začalo jako osvobozování teda, tak sme poslední co to bombardovali,
a byli na Komárov, tak sme tam šli, pak nás vy- vo- vrátili, že tam
byli mrtví lidi, a koně, a to, tak sme museli přes Černovice dom, a
pak maminka řekla, <nic už nikam nebudeš chodit.> tak tím pádem to
skončilo, no, byla sem doma potom po válce sem začala dělat, začala
pracovat v tiskárně, v Rovnosti teda, jako, měla sem sestřenicu, ta
tam pracovala tak mě tam vzala. a vod té doby sem pracovala vlastně
v tiskárně, do, celý ty leta než sem se vdala, než teda sem šla v em
čtyřicátým sedmým sem se vdávala, a ve čtyřicátým devátým se mně
narodil syn, a se nám narodil teda syn, a potom, a to sem zůstala
doma, a po mateřské sem se tam vrátila, no a manžel šel na vojnu
tehdá, no potom sme když přišel tam se nám narodil druhé syn, no,
bydleli sme potom na té Slepé, jak sem říkala, a pak sme se
stěhovali na Příční, jako větší, tam sme měli jednopokojovej byt,
pak sme se stěhovali, vyměnili to na Příční, z Příční sme se
stěhovali do Králova Pole na Těšínské, a tam sme bydleli třicet let.

SM: a to už bylo po válce.

LZ: to už bylo teda po válce, to už všechno to bylo po válce. to už
potom vod toho když sem se vdávala v tom sedumačtyřicátým, to už
bylo teda po válce,

SM: hm

LZ: tak to tak, a tak sme žili celkem spokojeně teda no, nemůžu si
stěžovat, no.

SM: dobře.

LZ: pořídili sme si celkem sme se snažili voba dva sme pracovali,
no, tak sme se snažili, měli sme chalupu, potom taky manžel byl
teda, měl rád auta, no tak aj <auto>, no

LZ: taky do toho kina sme chodívali. manžel ten moc ne, von zaprvně
na to moc nebyl, ten měl motorky, auta, a von potom taky, jak sem
vám říkala, dělal v té tiskárně, tak dělal zase večer, takže my už
sme, prostě už se do toho kina tak nešlo. a to se dělalo aj v
sobotu, že, tehdá ještě, a v neděli zas třeba, zas, buď sme jeli
někam třeba ven, nebo už maminka potom začala stonat, tak sme
jezdívali ven, takhle vždycky sme se stavovali ještě zpátky u
maminky, a u rodičů v Maloměřicích, voni potom bydleli ještě pořád
na té francové ((Franzové)), a tak sme se tam stavovali, a em pak
manžel zas chodil ještě, zas byl ještě v pondělních se říkalo,

SM: hm

LZ: co jako v pondělí byly noviny, tak chodíval někdy, a to se, no
dost často, aspoň jednou za čtr- vždycky za čtrnáct dní, a jinak to
byl rád když si, pak už byla televize, no tak už se podival třeba na
tu televizi. von nebyl ňák milovníkem kina zrovna, tak.

SM: hm

LZ: říkám, von dělával to večer, tak chodil na večer do práce, a
vždycky buďto na devátou, nebo někdy na šestou, někdy na devátou,
podle toho jak totok. takže...

matka byla pořád v domácnosti a byla v
zaměstnání jenom v roce čtyřicet tři a čtyřicet čtyři, nebo, ano, ee
ve Zbrojovce, to musela jít do zaměstnání, to dostala předvolání z
pracovního úřadu a musela jít do Zbrojovky.

matka třeba dělala v textilce a vona dělala vod rána do večera a teď
když sme chodili do školy, tak většinou večer honem vařila, protože
my sme ze školy do, tam do té továrny, prostě, jo, vona i večer
dělala tam. tak tam sme si chodili na jídlo, že, tak vona byla ráda
že je ráda, že.

MB: to určitě není nezajímavý, tak to neříkejte. (.) tak já eště
eště vás poprosím [eee]

LM: [no, aby co co pot-]

MB: [trošku] trošku upřesnit [eee]

LM: [ano]

MB: to bydliště v tom Brně. já tady mám vlastně to, ta Lipová

LM: [Lipová]

MB: [ten] penzionát od roku třicet [devět]

LM: [ano] a v, od roku štyrycet ženská útulna

MB: hned od roku čtyřicet.

LM: ano, ano protože to [zabrali] Němci

MB: [mhm mhm]

LM: nejdříve nám [zabrali] učitelský ústav Němci,

MB: [mhm]

LM: a my sme e chodili do školy na Údolní.

MB: mhm

LM: po roku, vrátili školu, protože ta nevyhovovala, protože to bylo
tam bylo takové specielní zařízení pro ee to byl učitelský ústav ke
vzdělání učitelek odborných škol.

MB: mhm

LM: pro ženská povolání, no

MB: mhm

LM: a to bylo moje vlastně výplňové ee mělo být výplňové studium než
budu chtět dělat to, co [sem vám na začátku] řekla

MB: [jasně mhm mhm]

LM: no a e tak e ten příští, příští rok od štyrycátého roku byla ee
ženská útulna.

MB: mhm mhm dobře

LM: a v tom štyryaštyrycátém roku v lednu sem se provdala a bydleli
sme s mužem u tety ve vile na Lerchové ulici.

MB: mhm dobře.

LM: tam odsud sme se přestěhovali (..) do Králova Pole na Palackého
třídu. (..) potom z Palackého třídy, když můj tatínek
v osmaštyrycátém roku šel do důchodu, tak ee sem sehnala tady velký
velký byt a pak sme bydleli na Erbenové, to je za Lužánkami.

MB: mhm

LM: taková ta okrouhlá ulice co vede k vysoké škole zemědělské.

MB: mhm

LM: a tam sme tam sme bydleli až do roku osmdesát pět. a pak sme,
protože děti se nám povdávaly, poženily, rodiče zemřeli a to byl
velký šestipokojový byt, tak ee sme se přestěhovali s mužem do
Řečkovic, kde se mně, kde byl ženatý syn a vdaná dcera.

MB: mhm

LM: no a tak od té doby su, že, od pětaosmdesátého roku su
v Řečkovicích.

MB: vy ste všechno vydržela ehm. tak, pak se zeptám na vaše
vzdělání, do jakých ste chodila škol?

LM: no já sem chodila ee, já sem chodila na, do té měšťanské školy
z toho důvodu že bych bývala musela jezdit do Hodonína, do gymnázia

MB: zdokumentovat. ee takže vy ste mi říkala vlastně, že ste se
vdávala těsně před koncem války, v tom roce štyřicet čtyři.

LM: v lednu štyrycet [štyry sem se vdávala]

MB: [mhm, mhm] a třeba ještě děti ste měla do konce války, nebo

LM: ne, až v pět a štyrycátém roku v prosinci prvního syna

MB: mhm mhm dobře (...) tak ještě se zeptám právě na to povolání
vašich rodičů, hlavně v té době před rokem čtyřicet pět, něco jste
mi teda [řekla už o tatínkovi,]

LM: [no tak moje] moje maminka byla v domácnosti, přestože měla teda
školy a nikdy nebyla zaměstnaná, tos, to se nedělalo vlastně, že, no
a tatínek byl ředitelem školy.

MB: mhm

LM: až do důchodu.

MB: a měla jste sourozence?

LM: ne,

LG: jaký byl teda osud vaší rodiny na konci té války?

EB: (...) hodně težký. ta babička bydlela v Zábřehu, měli tam vilu,
bydlela s dcerou a s dědečkem, a ty v šestaštyrycátym (.) byli jako
vystěhovaný, žebřiňák a, ale všeci oni tak z toho Brna (.) dávali do
jednoho místa, jo a to bylo u Mnichova, a já sem se s našema, to už
teda babička dědeček byli mrtví, s těma sem se neviděla, asi vod
štyryaštyrycátého roku až (...) až sem byla v důchodě tak teprve s-
mě teta mohla pozvat,

LG: mhm.

EB: tak sem teprve sme se viděly až po tolika letech. já sem
jednaosmdes- asi v třiaosmdesátým sme se poprvé viděly vod
štyryaštyrycátého roku.

LG: tak to je ( )

EB: a já zase sem taky měla jít na ten odsun, ale že maminka byla
Češka (.) a hrozně plakala tenkrát a vš- šli sme (.) na na tu
policii, tak mě dali do těch kouniček ((Kounicovy koleje)), ale
možná, že to byla větší tragédie, než ten odsun, kdybych bývala šla
(...) to byla katastrofa tenkrát pro osumnáctiletou holku hrůza.

LG: a...

EB: ale všechno se vydrželo a zase člověk žije dál.

LG: a vaši rodiče teda...

EB: no tatínek (.) ee maminka s tatínkem už potom nežili

LG: mhm.

EB: od toho (.) řekneme devětačt- čtyrycátého roku, tak.

LG: jo hm měl jste ňáké sourozence?

FR: bratra. bratra, to by- e matka se potom provdala a z druhého
manželství byli bratra a sestra. jo?

LG: mhm

FR: měl jsem bratra, ten je (.) ten žije dneska ve Spojených státech

LG: mhm

FR: e mluví e anglicky e e rozumí mně česky, ale mluví už anglicky,

LG: jo, a hm jaký byl osud vaší rodiny na konci války,

FR: matka se e provdala a (.) takže doopravdy si svoje užila,
protože e to byl e z- e z vesnice kde ona bydlela

LG: mhm

FR: a kde tak to byl ňákej známej, ale e on protože to byly
Pohořelice zabraný území, musel narukovat do německé armády.

LG: aha

FR: jo? takže ona (.) e prošla ten pochod smrtí z Brna do Pohořelic.
jo? já e to byl ten e divokej odsun.