Citát

Rozhovor vedla: Pavlína Vogelová
Rozhovor přepsal: Jana Volková
Datum a místo: 27.7.2010, Domov sv. Ludmily, Brno Židenice

Rok narození: 1923

Bydliště do roku 1945: Mokrá Hora (dnes ulice Tumaňanova, Mokrá Hora).

Povolání: Narátorka byla za války nuceně nasazená v královopolském
závodě, kde se vyráběly vagóny. Narátorka svou pracovní náplň zde
popisuje, jako „škrabání svárů“. Po narození syna zůstala narátorka
deset let v domácnosti, v této době vystudovala obchodní školu. Poté se
vrátila „zpět do závodu“, na jaký post není známo.

LH: ee jak bych to řekla, že si nepamatuju ty roky, kdy to bylo
založeno, jak to bylo skončeno,

PV: hm

LH: že to jako vůbec ne- si nepamatuju. to už je pro mě příliš stará
věc. řikám, chodila s- chodily sme jako děcka na filmy, samozřejmě že
nás vyhazovali, tak sme se em stavěly, abysme byly jako, aby nás ee aby
nás tam vlastně pustili.

PV: hm

LH: lezli sme <tam tak nějak> přes ty lidi, kteří tě tam pouštěli, že,
protože sme chtěli taky vidět filmy. pro nás pro děcka teda jako takový
ty mladiství, kteří sme vypadali na těch méně roků, tak nás vyhazovali
ti em ti em jak jak se tomu říká.

PV: hm

LH: no co hlídali jako trhali ty lístky. jak se tomu řekne.

PV: uvaděči?

LH: no?

PV: uvaděč? nebo

LH: no vrátní to nebyli, no prostě, prostě ti, kteří př- trhali lístky,
tak nás dycky odsud vyhazovali.

PV: hm

LH: že sme byli prostě, no nebyli sme tak jako vyspělí, když to nebyl
film jako pró, pro tyhle, jako pro starší, no ale zase někdy přivřeli
oči a nechali nás em na ten film se podívat. no taky sme přišli k em ke
kinu, a p- ee lístky byly vyprodaný, d- další, a byly jenom akorát před
em plátnem, že.

PV: hm

LH: tak sme si skládali peníze, abysme prostě mohli do toho kina jít,
protože když sme měli ňákou korunu, tak sme jeli do kral- šli sme pěšky
do Králova Pole, do toho kina, co teda ještě exist- no už asi asi ani
to neexistuje, takže sme em šli tam, a skládali ty korunky, aby nás
aspoň teda pustili před, před tu oponu. před to plátno. protože to
víte, jako tehdá nebyly takový možnosti jako dneska, aby dostaly děti
určitej jako na příděl ná na to, aby moh jít do kina, aby moh jít tam a
tak dále.

PV: hm

LH: to bylo pár korun, ale my sme si to skládali potom v těch kapsách,
abysme se vůbec <do toho kina dostali.> takže to nebyl takovej lehkej
problém, jet do kina a mít kapesné měsíční nebo týdenní.

PV: hm

LH: my sme dostali ná, třeba na snídani nebo na něco, no a tak nám
nějaká koruna zbyla, tak sme prostě se, taks- tak dostávali do kina.
takže, a pro nás Královo Pole, to už bylo velký město, že jo. a to my
sme jako em s tím nepočítali, že <se> ((směje se)) s tohle zvedlo, nebo
že prostě jak kolik to stojí.

PV: hm

LH: my sme měli pár korun a šli sme až do, pěšky až do Králova Pole.
anebo sme chodili teda na sokolovnu, do Řečkovic ((Kino Sokola
v Řečkovicích)),

PV: hm

LH: no a v těch Řečkovicích to bylo, kino vlastně to byl Sokol ((Kino
Sokola v Řečkovicích)), bylo to, byla to sokolovna, tam se cvičilo, a
bylo tam i to kino.

PV: hm

LH: takže em no ale sokolovna v Řečkovicích je dost veliká, a bývalo
kino ((Kino Sokola v Řečkovicích)), jako dosti plné, protože chodili ti
lidé starší už a tohle. takže nebylo té zábavy tolik. takže to všechno
bylo takové nijaké. a pamatuju si dokonce, že sme teda ze začátku i
chodili na filmy, které byly němé, že.

PV:hm

LH: které prostě eště jako ee se tam nemluvilo. prostě sme jenom viděli
film, a tam bylo psaný, co jako představuje, to samozřejmě velmi musel
si člověk domýšlet.

PV:hm

LH: když v tom kině byl. že?

PV:hm můžu se zeptat, pamatujete si, kdy ste byla poprvé v kině?

LH: to teda už si nepamatuju.

PV: nebo ňákou nejstarší vzpomínku?

LH: no nejs- ne- nej- ee dřív sem byla v kině, když to ještě bylo němé.
sme,

PV: hm

LH: říkali sme tomu němé.

PV: jo.

LH: protože vlastně nebyly k tomu ještě slova.

PV: hm

LH: ale kdy to bylo, to vám teda neřeknu. to už je strašně moc roků.

PV: hm

LH: to už, tohle to, to mně vůbec nezapadlo do hlavy.

PV: hm

LH: ne

PV: a ty němé filmy, líbily se vám tenkrát?

LH: prosím?

PV: jestli se vám líbily, ty němé filmy.

LH: no tak jistěže,

PV: jo?

LH: prosim vás, být v kině, no to se nám líbilo. i když to bylo němé.
dyť sme nic jinýho neměli.

PV: hm a to vy ste byla tenkrát třeba na obecné škole?

LH: no myslím, že i ee ano. myslím si, že to bylo ještě když sme
chodili do Jehnic do školy do obecné,

PV: hm

LH: takže to eště že to bylo, ještě v těch dobách. ale kolik mi bylo
let, no kolik, no muselo mi být aspoň deset let, si myslím.

PV: a můžete to nějak popsat? jako co se vám líbilo tenkrát, když ste
byla malá.

LH: to si nepamatuju.

PV: nepamatujete si.

LH: em-em, to si nepamatuju.

PV: co se vám nejvíc líbilo na kině s-

LH: no tak nejvíc se nám líbily filmy jako až se mluvilo, tak nejvíc s
Nedošínskou ((Antonie Nedošinská)), ee že?

PV: hm

LH: to byly naše filmy, Nedošínská ((Antonie Nedošinská)), a kdo eště s
ní hrával. ježišmarjá, jak ten herec se menoval. Nedošinská ((Antonie
Nedošinská)), to byly první naše filmy, který sme viděli.

PV: hm

LH: to byly s Nedošínskou ((Antonie Nedošinská)). no a pak byly další
filmy, že, to už byli prostě mladí herci, bárová, ((Lída Baarová)) a
tahleta elita zase, že,

PV: hm

LH: to už bylo, to sme byli jako dospělí, to už nám bylo těch čtrnáct,
<a patnáct,>

PV: ((směje se))

LH: tak to už sme byli dospělí, tak to už bylo pro nás prostě, no
prostě něco jiného jako. ten němý film, a taky se ukazovalo jenom
třeba, přijeli jako s tím filmem, jezdili po vesnicích,

PV: hm

LH: a ukazovali prostě jako někde v tom z těch filmů jako co dovezli, a
a něco bylo, no tak to víte, taky když se to prostě dozvěděli sme, že
je to něco nového, a že přijeli s filmem, no tak taky sme na to
chodili. no,

PV: hm

LH: protože to bylo pro nás vlastně něco...

PV: a jak to vypadalo, když přijeli s filmem. co, co to znamenalo.

LH: no to přijela taková, <takové auto,> jako bych řekla dodávka nebo
něco takového,

PV: hm

LH: no a v tom měli ňáký ty aparáty a a plátno se hodilo em jako třeba
v tom hostinci, když to bylo, no tak se em plátno tam připravilo, no

PV: hm

LH: a oni to tak nějak, jak to pouštěli nebo ne- <to už po mně
nemůžete,> prostě sme [viděli film,]

PV: [jasně.]

LH: no. takže to taky bylo. že se jezdilo s těma autama teda,

PV: hm

LH: a přišli filmaři teda s filmem, no, přijeli.

PV: hm

LH: jak to dělali,

PV: to bylo nějak často? nebo...

LH: prosím?

PV: jestli to bylo často, že přijeli s filmem nebo...

LH: né, né, to bylo vždycky prostě něco obzvláštního.

PV: hm a vy ste dycky šla, když přijeli s filmem?

LH: prosim?

PV: šla ste vždycky na film, když takle přijeli?

LH: no tak no to víte že ano. dyť všichni sme se na to těšili, tak em
prostě sme všichni honem šli na film.

PV:hm

LH: no, to je jasné.

PV: <jo.>

LH: my sme byli i prostě děcka na vesnici, a tam nebylo nic takového.
takže když jako se nehrálo třeba v těch Řečkovicích, ještě nebylo tak
zařízené, nebo prostě to stálo víc peněz než sme měli, tak tam to taky
stálo peníze, no ale bylo to prostě jako v menším nějaké restauraci,
tam nahodili to plátno, no a prostě tam předváděli.

PV: hm, jo, já bych se vás teď chtěla zeptat, vlastně když ste byla
ještě malá, když ste ještě chodila do obecné školy,

LH: počkejte, teď sem vám dobře nerozuměla. na obecnou, co co myslíte
obecné školy.

PV: ee ee když ste ještě chodila do obecné, do měšťanské školy, se tomu
říkalo?

LH: ano. nó?

PV: takže v té době ste už chodila do kina?

LH: no jistě že.

PV: hm a to ste chodila hlavně na vesnici, nebo ste byla i třeba v tom
Králově Poli a

LH: no tak to, to se říkám, když sme měli trochu peněz nebo sme
slyšeli, že se v Králově Poli em něco teda vy- významného jako tohle,
no tak sme si zašli do toho Králova Pole.

PV: hm

LH: protože to víte, to, to se tak mezi náma dozvědělo. chodili sme do
Sokola, chodili sme tohle, no tak sme věděli, co se kde asi děje, no
tak sme šli do kina.

PV: hm

LH: to už do když sem chodila do té měšťanské školy, to sme chodili do
Řečkovic, a někteří chodili už na gympl do Brna, no tak ti už jako byli
něco víc jako my, ty, který sme chodili na měšťanskou školu.

PV: hm

LH: to byl rozdíl velikej, protože gymnázium a ob- a měšťanská škola,
to byl velikej rozdíl tehdá. protože to už byli jako prostě pro nás
něco víc, protože sme věděli, že půjdou dál studovat, anebo že tam teda
budou končit na tom gymnázium, a gymnázium pro nás bylo něco velikého.

PV: hm

LH: prostě jako sme to brali, že sme jako ponížení. protože chodíme
jenom na měšťanskou školu.

PV: hm á a když ste šla do kina, s kým ste chodila.

LH: no parta kluků a holek, no jak ste si to představovala.

PV: já nevim.

LH: no na dědině byly party, a to se chodilo prostě v partě, samotný
né.

PV: hm

LH: to se vždycky chodilo v partách.

PV: a třeba i když ste byla ještě malá, třeba eště před deseti lety,
nebo

LH: no př- před deseti lety sme nechodili do Králova Pole. to sme
chodili až od těch dvanácti do těch patnácti a tak. protože sama jít do
kina do Králova Pole kolem lesů, a tak dále kolem lesů pěšky, protože
zas tramvaj stála peníze.

PV: hm

LH: ta jezdila, byla konečná v Řečkovicích, a do Králova Pole se
jezdilo tramvají, ale my sme na tu tramvaj neměli, tak sme chodili od
nás, z Mokré Hory kolem lesa, do Zamilovaného hájku v Králově Poli, a
prostě tohle. to se chodilo pěšky.

PV: hm

LH: to se necho- nejezdilo,

PV: hm

LH: na to nebyly peníze, když sme šli do kina, už sme neměli na
tramvaj.

PV: aha. ((směje se))

LH: ((směje se))

PV: jo, takže předtím ste chodila akorát na ty em na ty promítání u
vás, když někdo [(dojel)]

LH: [no tak] jistě, když ee ani u nás ne, to se spíš jezdilo do Jehnic,
protože to byla hlavní, my sme byli
jenom malá dědinka,

PV: hm

LH: nás tam bylo asi dvě stě lidí. a Jehnice, to byl hlavní, tam sme
měli starostu a všechno. i Ořešín tam měl prostě v těch Jehnicích. to
sme byly tři dědiny, protože sme nestačily abysme měly svého starostu.
takže my sme byly jenom osady.

PV: hm já vlastně, mohla bych se vás zeptat, vy ste vlastně vyrůstala,
kde ste vlastně vyrůstala? a em

LH: počkejte, co ste teď říkala, co sem nedostala?

PV: em že bych se vlastně chtěla zeptat, kde ste vyrůstala, jestli ste
tam byla celou dobu, vy ste se narodila v Řečkovicích?

LH: ja, já sem se narodila tisíc devět set dvacet tři.

PV: a narodila ste se kde?

LH: narodila sem se v Řečkovicích, ale trvale sem bydlela osumdesát
čtyry roky na Mokré Hoře.

PV: na Mokré Hoře. a ulici si pamatujete?

LH: co si?

PV: ulici. na které ulici.

LH: no to nebyly ulice, ulice byly až později,

PV: hm

LH: a potom, my sme měli číslo jedna, a by- byli sme hlavní ulice, a
pak nám dali, pak sme si vzali méno prostě Tumaňanova, když byla válka,
tak tam zahynul ňáký Rus, a ten si, ten jeho vedoucí, teda jako ňákej
ten nadřízenej vojensky, si přál jako, že by em byl rád, kdyby se
menovalo ulice podle něho. Tumaňanova, takže my máme em tohle, ee naši
teda ee zástupci ee jako starosta a ti takle, další, tak se u tohle,
že, bylo jako os- teda mrtvého Rusa, tak se menoval Tumaňan, takže my
máme méno, já na té ulici sem bydlela na Tumaňanové jedna.

PV: hm

LH: pak se to i očíslovalo domy, takže místo jedničky to byla šestka.
ale náš dům jako byl kdysi první postavenej.

PV: hm a měla ste ňáké, nebo měla ste ňáké sourozence?

LH: co mám?

PV: nějaké sourozence, jestli ste měla.

LH: já nerozumím.

PV: ee sourozence.

LH: né, já sem je- byla jedináček.

PV: jedináček. a můžu se zeptat, co dělali vaši rodiče?

LH: prosim?

PV: jestli se můžu zeptat, co dělali vaši rodiče. jaké povolání.

LH: moji rodiče?

PV: hm

LH: no moje maminka byla doma jako všechny ženy, že, tehdá nechodily do
práce, většinou byly doma,

PV: hm

LH: to kousek pronajatého políčka sme měli, no a tatínek byl, napřed
pracoval v továrně, no a pak byl taxikářem.

PV: aha, hm a můžu se zeptat, co ste dělala vy, vlastně? jaké
zaměstnání?

LH: jak myslíte, co sem dělala?

PV: jaké zaměstnání ste měla vy.

LH: no tak já sem byla dlouho doma, protože sem měla syna velmi
nemocného, takže já sem udělala ještě obchodní školu, a šla sem
pracovat, až synovi bylo, kolik já nevim, deset myslím, a dceři bylo
šestnáct, kteří šli potom na ee jako studovali na průmyslových školách.

PV: hm jo, a kdy ste se vdávala?

LH: no tak jistě ve válce,

PV: ve válce.

LH: roku devatenácet čtyřicet čtyry.

PV: aha

LH: protože aby sme nemuseli do Německa.

PV: hm

LH: to byly ročníky jednadvacátý, dvaadvacátý, třiadvacátý a
čtyryadvacátý, no napřed sem byla nasazená jako v Králově Poli, což sem
dělala, co sme dělali tam se tahdá dělaly vagóny, tak sme škrabali
sváry, no a pak sem šla na mateřskou, no a pak sem se vrátila až teda
po synově, kdy byl nemocnej, tak pak sem se vrá-, až bylo to trochu
lepší, tak sem se vrátila do do tohoto.

PV: hm

LH: do závodu zpátky, no a tak to je asi tak všechno.

PV: jo

LH: co vám mohu říct.

PV: né, určitě ještě mnoho víc. já bych se chtěla zeptat, vy ste ráda
chodila do kina, že jo.

LH: no tak ee jinou možnost sme neměli. nebo přijelo divadlo, jako po-
ee pojízdné divadlo. a ee u nás tam byla restaurace, která měla
jeviště, a bylo to jako divadlo taky. bylo em ee taková, prostě to byla
postavená, tak jak třeba na kuželky, když měli, vprostřed zakrytá, no a
tam dali tohle, tak sme chodili tam na do těch divadel.

PV: hm

LH: když přijelo divadlo, to bylo taky ú- úžasné.

PV: hm jo. já bych se ještě zeptala, ee do těch vašich deseti let,
ještě,

LH: do těch mých desíti let, no tak to bylo prostě em, to se moc
nechodilo nikam, nebo říkám, když přijelo
nějaký divadlo,

PV: hm

LH: nebo něco, tak sme šli na to. protože nic jiného u nás nebylo.

PV:hm

LH: ani Sokol u nás nebyl, to sme museli chodit do Řečkovic, říkám vám,
my sme byli malá osada, takže nás tam, jestli bylo dvě stě devadesát
lidí, to bylo všechno.

PV: hm

LH: ale měli sme tam em prostě už milionáře teda, jako, tehdejší, kteří
tam měli postavený víly ((vily)). protože Mokrá Hora byla jako výletní
místo. to se tehdá nechodilo eště, nejezdilo k moři. to bylo výjimečně,
kdo jel k moři, ale prostě, jezdilo se k nám na letní byty.

PV: hm

LH: takže přijela rodina, a hlavně Židé, kteří tehdá měli vlastně
obchody, a to všechno, vypravili služebnou na letní byt s dětma. u nás
bylo tehdá už udělaný bazén.

PV: hm

LH: na Mokré Hoře. takže tam se jako srocovali lidé a chodili i
kolikrát z Králova Pole pěšky kolem, jako em tohle, a stavěli se na
koupališti, a prostě tak. takže my sme byli takové výletní místo. to že
sou kolem nás samý lesy, takže to bylo prostě tak.

PV: hm

LH: tak sme tehdá žili.

PV: a když když přijelo ňáké kino, tak to ste šli všichni? i s
rodičema, i s [kamarádama?]

LH: [ale né,] no tak podle toho, když nás pustili, tak sme šli na
všechno. když nás tam nepustili, no tak sme nemohli nic dělat.

PV: hm a co vlastně říkali vaši rodiče na kino. líbilo se jim?

LH: no tak moje matka, ta nechodila nikam, ta nemilovala, ona milovala
divadlo, až jako byla starší, a chodila s mými dětmi jako do divadla,
ale na filmy nechodila.

PV: hm á

LH: a otec neměl čas, protože byl potom taxikář, tak už on neměl čas.

PV: hm a bavili ste se třeba doma o filmech, nebo...

LH: né, vůbec né.

PV: hm

LH: maminku to nezajímalo, otec byl pořád pryč.

PV: hm a třeba s dalšíma děckama, nebo se [spolužákama?]

LH: [no tak s] dalšíma děckama, to víte, že sme všechno prožívali
prostě,

PV: hm

LH: když sme něco viděli, tak sme hráli potom tam i divadlo, anebo
prostě co sme viděli, tak sme si vykládali, nebo sme i ňákej záběr
dělali z toho, co sme viděli, co se nám líbilo ve filmu.

PV: hm. takže to bylo důležité pro vás.

LH: to bylo pro nás, pro nás děcka, kteří rodiče tehdá s ná- moc s náma
nehovořili,

PV: hm

LH: protože si pořád představovali, že sme příliš mladí, anebo taky
tím, že když jich bylo víc, jako v rodině, těch děcek, tak si o tom
vykládali, nebo potom zase nám někteří říkali co a jak,

PV: hm

LH: a čemu my sme třeba nerozuměli, tak ti starší nás poučovali, no a
já vůbec s kým sem měla hovořit, maminku to nezajímalo, maminka měla
práci, otec byl věčně pryč, tak všechny práce musela dělat sama,

PV: hm

LH: protože jistě musel, živil nás, tak musel být s autem, dokuď teda
jako věděl, že ještě stával u těhle,

(rozhovor na 20 sekund přerušen příchodem třetí osoby)

LH: takže moje maminka se o takový věci nestarala. ne- nezajímalo jí
to, takže a já sem musela jenom s děckama sme ho- hovořili.

PV: hm

LH: no takových rodičů bylo víc, že prostě bylo plno dětí, tak rodiče
neměli starost o naše zájmy.

PV: hm

LH: tak to bývávalo. že by měli zájmy o nějaký filmy nebo něco, tak
třeba šli se na to divadlo podívat, no ale spíš to divadlo víc jezdilo
jak ty němé filmy. no a říkám vám, když, tak prostě do těch Jehnic
ještě jako zajeli, protože to byla velká dědina, bylo tam plno sedláků
a takových těhle, takže tam bylo víc omladiny a všeho.

PV: hm

LH: páč to byl střed těch tří dědin.

PV: hm a jak to tam vypadalo, v těch Jehnicích.

LH: jak to vypadalo, no tak sme tam měli školu, byl tam pivovar,

PV: hm

LH: takže lidé měli i ty práci, no a ženy měly práci na polích, ee
protože třeba měli svoje políčko, tak ten sedlák jim obdělal pole, a
oni museli za to zase chodit pracovat, aby si odpracovali prostě, když
on jim prostě to políčko zorá, a em a zasadí třeba brambory nebo tak,
tak museli, (byli vděčný) tomu sedlákovi, a chodili mu za to dělat.

PV: hm

LH: takže to bylo tak. no. něco si udělali sami, a něco jim musel dělat
ten sedlák, no tak mu museli za tu, (ten) chtěl zas za tu svojí práci
chtěl zas práci od těch lidí.

PV: hm á

LH: a u nás teda nebyl na Mokré Hoře žádný sedlák, jenom teda u nás
byli bohatí lidé, kteří si u nás stavěli víly ((vily)).

PV: hm

LH: protože to bylo opravdu jako ee prostě samej les a pole, takže, no
a taky tam byl sta- statek teda, už tehdá, který měla ňáká hraběnka
nebo kdo, takže potom z toho udělali státní, no a ti lidé chodili
pracovat zase k tomu, k tomu statkáři.

PV: hm jo. a takže, ale to kino bylo teda v těch Jehnicích,

LH: prosim?

PV: to kino, bylo teda v Jehnicích?

LH: já vám nerozumim.

PV: to kino, v Jehnicích?

LH: já vám nerozumim. sou někdy nějaký slova, který já těžko pochopim.

PV: jo.

LH: takže musíte být se mnou trpělivá. já sem vám teď vůbec nerozuměla.

PV: ee vy ste chodila do kina do Jehnic, když ste byla malá.

LH: no tak ee když šla parta.

PV: když šla parta? jo.

LH: protože samotná tam byly jenom pole,

PV: hm

LH: nahoře škola, na kopci, a dolů se chodilo tohle. takže jenom když
šla parta.

PV: hm

LH: sama bych tam bývala, jak bych došla. to bych musela jít sama mezi
poli a tak dále. takže my sme chodili v partě. my sme chodili parta na
tohle, do Soběšic, a bůchvíkam.

PV: hm

LH: a furt se chodilo přes les, takže, a nebo mezi poli, takže ste
nemohla sama, desetileté děcko někam prostě jít.

PV: hm

LH: to nešlo.

PV: jo, a jak často asi ste chodili.

LH: ale no tak, moc často ne.

PV: hm

LH: řikám, když se parta domluvila, tak se šlo.

PV: hm

LH: jinak, sama člověk nikam nemoh jít.

PV: hm a jak se vám to líbilo, to kino v Jehnicích.

LH: no to, no to víte že se nám to všechno líbilo,

PV: no

LH: ježišmarjá, dyť my sme nic nevěděli, tak se nám všechno líbilo.

PV: hm a jak to tam vypadalo, tenkrát.

LH: no to byla hospoda,

PV: hm

LH: a v té hospodě, říkám, bylo plátno, no a odkud to teda šlo, to my
sme, to nám bylo jedno.

PV: jo, jo.

LH: to nám bylo jedno. říkám, až potom teda jako starší, no to už nám
bylo k těm čtrnáct, patnáct, tak sme do toho Králova Pole vyrazili,
teda každý s tou nějakou korunou, a tohle.

PV: hm

LH: museli, tak si musel žít jenom v partách. to se nedalo samotná
někam jít.

PV: hm

LH: to nás muselo i do toho Sokola, sme museli, tam to nebylo tak
obydlený, tak tam dokonce byly místa, kde prostě přepadali, a tak dále,
takže my sme děcka, autobusy nám nejezdily, nic nám, všecko pěšky.

PV: hm

LH: takže my sme museli jít s partou, sám nemohl člověk nikam jít.

PV: hm

LH: no kór děcka. a to by nás taky maminka pěkně hnala všecky.

PV: hm

LH: a když sme šli, už byli mnohem větší, a chodili sme třeba teda do
toho kina, tak to zase parta. to to jeden člověk nemoh tam jít.

PV: hm

LH: a kór děcka.

PV: a můžu se zeptat em učitelé, říkali něco o filmech? nebo...

LH: ee co myslíte o učitelích, že nám něco radili?

PV: no, nebo jestli [jestli nějak mluvili o filmech, nebo]

LH: [ale kdepák. učitelé] neměli zájem o nic [takového.]

PV: [vůbec.]

LH: em nás učili, pochopitelně, abysme byli ke starým ohleduplní,
abysme prostě když tohle, abysme jim pomohli když vidíme, ale jinak, a
pak ti staří tam nechodili, to měli svoje tyhle, stoličky a židličky, a
prostě tyhle em jak se tomu říká, lavičky, a někde si sedli a vykládali
si, a vo děckách neměli zájem.

PV: hm

LH: to prostě jako, je zbytečný vykládat něco o o těch, a učitel, no
musíte se chovat ke starému tak, jak se máte, a prostě pozdravit,
protože ne- neexistovalo, aby chodil někdo po tomhle, po dědině a
nepozdravil ty starší, a měl k nim úctu,

PV: hm

LH: pomohl jim kdekoliv se mohlo. a ne tak jak dneska se chodí a prostě
ke starým, řekne staří nám ubírají, prostě dostávají důchody, a my
musíme dělat, tak jak kdyby my sme nedělali na ty starý předtím.

PV: hm

LH: tak to byl, takovej byl život. ale učilo se opravdu chovat se ke
starejm velice dobře, a ne aby prostě něco po-, běda, kdyby děcko
nepro- ne- netohlen, ráno nepozdravilo, nebo

PV: hm

LH: někomu, když prostě něco upadlo, rychle se zvednout, místa kdekoliv
uvolnit, dneska, to je směšný, tady tohle toto.

PV: hm

LH: jinak vám nemůžu už o <tom nic říct.>

PV: no, já bych se ještě zeptala, když už ste byla starší, třeba když
vám bylo dvanáct, třináct, patnáct, jak často ste asi chodívala do
kina? jak často.

LH: no tak jak často, to vám nemůžu říct. když nás napadlo, parta
řekla, že se de do kina, tak se šlo do kina.

PV: hm

LH: když sme ovšem měli peníze,

PV: hm

LH: <pochopitelně.>

PV: a to bylo třeba jednou za týden, nebo...

LH: ale kdepak jednou za týden, to bývalo tak bych řekla do toho
měsíce, když sme šli třikrát do kina.

PV: hm

LH: to nebylo tak, nebyly peníze.

PV: hm

LH: byla taková doba, že prostě se nedělalo, taková doba, jak je teď,

PV: hm

LH: tehdá byli nezaměstnaní, tehdá se stavěly všelijaký domečky, aby
lidé na jak se říkalo šanghaje, aby lidé vůbec dostávali každej týden
asi třicet korun, a to měli pro děcka a pro pro všechno. v Řečkovicích
byla šanghaj vystavěná, v Králově Poli taky byla šanghaj vystavená, ty
děcka opravdu neměly peníze.

PV: hm

LH: to, to se nedalo, když ste šla třikrát do měsíce, tak to byl
vrchol.

PV: hm a

LH: nebyly peníze, byla taková doba, já, mně bylo sedum let, když
prostě zas byla tady taková doba tak jak je teď. nebylo práce, nebylo
ničeho.

PV: hm

LH: takže, nemyslete si, že sme mí- my děti, kteří sme žili na dědině,
tak že sme byli nějak bohatí a mohli sme chodit každej týden, nebo em
tohle. a tam se stejně dycky byla sobota, anebo vůbec jenom neděle,
podle toho, a em to se chodilo do toho kina, ve všední den kino vůbec
nehrálo.

PV:hm a později, když už ste se třeba vdala, tak ste chodila [( )]

LH: [no tak když] sme se vdali, taky byla válka, takže toho taky bylo
strašně moc,

PV: hm

LH: protože se válčilo, a já mám vůbec dojem, že v té době vůbec bylo
kino zavřeno, že se ani nehrálo v Řečkovicích, a em ve válce kdo měl
zájem moc o kino.

PV: hm

LH: to až teda,

PV: [až potom.]

LH: [jako byl] člověk dospělý, tak se šel podívat, no dospělý, no tak
to sme byli ještě mladí, ale nemě- neměli sme na to.

PV: hm

LH: drahé bylo jídlo, nebylo na to, aby se mohlo chodit do kina,

PV: hm

LH: takže si, ve válce si vůbec nepamatuju, že bych někdy teda, jednou
třeba,

PV: hm

LH: za půl roku nebo za čtvrt roku se šla podívat do kina. a mám dojem,
že dokonce bylo i zrušeno, za té války, že se asi vůbec nehrálo.

PV: hm

LH: takovej dojem mám, nevím určitě, ale já sem určitě v té době do
kina nechodila.

PV: hm, jo. a tak em když ste byla mladší, tak vy ste říkala, že ste
chodila do víc kin. že ste chodila do [Soběšic,]

LH: [co že sem] chodila?

PV: že ste chodila do víc kin, že ste chodila vlastně do Řečkovic
((Kino Sokola v Řečkovicích)), do Králova [Pole,]

LH: [no do, no] do toho, no tak do toho ře- ((Řečkovice, Kino Sokola
v Řečkovicích)), tam, v tem omladině,

PV: hm

LH: když sme teda, říkám, do těch osumnácti let, protože sem se vdala v
těch osumnácti, pochopitelně, abych nemusela do Německa, no a práce,
byla sem nasazená v té Královopolské, no, takže sme ani nepomysleli na
nějaké tyhle.

PV: hm

LH: a pak, my sme, manžel a já, my sme rádi, jako děcko, my sme už
chodívali po lese, sami, teda s partou, né samy holky, ale prostě celá
parta sme chodívávali, no to sme chodívávali tančit, ani nás kino
nezamímalo ((nezajímalo)), a pak sme šli domů, nebo na Vranov sme
chodili, zase, celá parta,

PV: hm

LH: do kavárničky kde byla, kde byly rourky, se dělaly, trubičky,

PV: <jo>

LH: jak sme tomu říkali, <rourky.> no tam byla taková malá kavárnička,
to se šlo potom přes les zase, to ste nemohla chodit sama.

PV: hm

LH: to zas musela být parta.

PV: hm

LH: protože to neexistovalo, protože kolem nás je celej les, a my sme
rajzovali, odpoledne sme sebrali se, a šli sme třeba na ten Vranov. a
pak sme šli k večeru, o těch pěti hodinách zase z toho Vranova, zase
sme museli lesama a tohle. takže nás potom už kino taky nezajímalo.

PV: hm takže to už ste pak šli radši někam jinam? jako [do kavárny,]

LH: [no chodili sme] na čaje.

PV: jo.

LH: do, třeba do Soběšic sme chodili na čaje.

PV: hm

LH: tam byla zas tahle, tam byla em jak se tomu říkalo, sokolovna, a do
té sokolovny se chodilo na čaje. a turisti, kteří přišli, třeba šli
odněkud, tak se stavili na tom na tom čaji, se tomu říkalo. čaje. ovšem
bylo to takový taneční, takový sportovní, tam se, tančilo se, prostě
šla ste třeba v kalhotech, v botech v těhle, a tam se tančívalo. tak
tam sme chodili.

PV: hm

LH: no a pak sme chodívali tančit taky do pivovaru v Řečkovicích. tam
taky byly takový ty tanečníky, o těch pěti hodinách pro tu mládež.
takže pak nás kino nezajímalo.

PV: hm takže kdy ste asi přestala chodit do kina, nebo ee

LH: no tak ne- nepřestala sem chodit do kina, ne, ale teda kino potom
už, pak mám dojem, že v těch Řečkovicích se zavřelo, takže,

PV: hm

LH: do města se chodilo už i když sem byla vdaná, tak sme chodili na
filmy, který byly vyhlášený, tak to jako už po té válce. po té válce se
snad začalo chodit na ňáký vyhlášený filmy, který prostě, byla tam
bárová ((Lída Baarová)), Nedošínská ((Antonie Nedošinská)), prostě
tohle, Pištěk ((Theodor Pištěk)),

PV: Pištěk ((Thedor Pištěk)).

LH: a takový. takže prostě se třeba na to šlo, no ale zase se nechodilo
každý měsíc, zase třeba za čtvrt roku.

PV: hm

LH: a to už se potom chodilo do města. to už v Řečkovicích
neexistovalo, filmy nejezdily jako po hospodách a tak. takže a no a pak
už člověk chodil do divadla, neměl zájem na na tó, na filmy.

PV: hm

LH: ale říkám, to byly filmy, který natáhly lidi, který byly teda něco
už.

PV: hm jo.

LH: takže to je asi tak všechno, co vám můžu říct.

PV: no já bych se ještě zeptala, když ste ještě chodila do kina, když
ste měla těch dvanáct až patnáct let, tak em

LH: no říkám vám, jak potom byla válka, tak ee to už jako to kino víc
odpadalo. to už sme neměli zájem.

PV: hm a tak třeba v těch třicátých letech, když ste ještě chodila, tak
keré kino se vám nejvíc líbilo, třeba. tady v Brně.

LH: jako myslíte děj? nějakého filma?

PV: em ne. kino. vyloženě [budova]

LH: [ale kino] říkám, kino už potom se nám ee prostě sme neměli zájem.
jak už nám bylo zase těch šestnáct, do těch patnácti snad do toho kina.
ale jak už nám bylo šestnáct, tak už sme měli zase zábavy jedině ty
čaje, který byly o té páté hodině, a takový prostě,

PV: hm

LH: toto nás už zase zajímalo. kina nás už nezajímaly.

PV: tak jo. tak do těch patnácti let, když ste chodila do kina. tak
které se vám tenkrát nejvíc líbilo. jestli [(bylo)]

LH: [prosim?]

PV: keré se vám nejvíc líbilo tenkrát. z těch kin, do kterých ste
chodila.

LH: ňáký program? jako [nebo]

PV: [ne ne,] budova, a vůbec všechno. jako...

LH: ale no tak do těch patnácti to, to bylo ještě ty Řečkovice, byly
dobré,

PV: [Řečkovice.]

LH: [no a] do toho Králova Pole sme se dostali jednou za čas. když sme
měli peníze.

PV: hm

LH: takže to bylo tř- to to to sme si museli teda všichni pěkně
ušetřit. nebo sme si domluvili teda, tak sme
si honem našetřili peněz a to taky nebylo tak často.

PV: hm

LH: tam to bylo moc drahé pro nás, v Králově Poli.

PV: hm

LH: tam to bylo už jinačí, tam už to bylo připravený a ty Řečkovice
byly takový prostě, aby se něco, a ti staří lidé, aby měli kam chodit a
tak. takže to, v Řečkovicích, no, [jako]

PV: [a a jak] to vypadalo, třeba v Řečkovicích, když se promítal film

LH: no tak nic, no, tak plátno, a někde to pouštěl, a židle se tam
nanesly, který byly v Řečkovicích, když tam třeba byla ňáká zábava nebo
něco, sál byl dosti velkej, takže málo kdy myslím to bylo plné, abych
řekla, to prostě bylo takové provizorium, aby teda ty Řečkovice taky
nějak žily, to nebylo jak dneska tisíc, statisícové Řečkovice. to bylo
taky sedláci, a a a domkaři a takový.

PV: hm

LH: to nebylo žádné, myslíte si, že sme tam měli nějaké vysoké domy? to
spíš u nás byli jako ti em snad Vichr, ( ), taková elita už u nás
byla, tak ti měli nádherné víly ((vily)) postavené a tak. jinak to byly
domky, malé domky, nízké.

PV: hm

LH: no. a že náš Vichr byl vlastně, vy si to nepamatujete, no ale víte
na Kobližné, prostě to železářství, to bylo Vichrovo tehdá, tak oni to
mají zas, myslím, nebo já nevím, jak je to teď. ale prostě oni měli ee
zařizovali u nás si pro sebe em tuhle plyn, topili plynem už tehdá oni.
ale on si to zařizoval, jako prostě prodával em ty ty věci, které k
tomu plynu patřily, tak si zařídil plyn. a my ostatní sme neměli. a pak
teprve se, my, ostatní, sme si, povolili nám, že si může teda plynárně
povolit, že může napojit na to jeho vedení,

PV: hm

LH: to bylo všechno prostě takové, vám řikám, my sme neměli na Mokré
Hoře žádnýho em žádnýho koně, žádnou krávu, u nás byly jenom kozičky, a
na ee byly tyhle, byly ee takové vinohrádky, jak se řikalo, a lidi
nosili hnůj v putně, na zádech, do toho vinohrádku.

PV: hm

LH: si dovedete představit, jaká to byla malá obec, tak my sme mo- že
by někdo z těch starších chodil do toho k- kina,

PV: hm

LH: no to málo kdo. protože Řečkovice už byly větší, a tam bylo mnohem
víc sedláků zase než v Jehnicích, tak ti snad zase ti, děcka měly víc
peněz jako my ostatní.

PV: hm

LH: my sme byli ta chudina.

PV: jo.

LH: jo?

PV: jo.

LH: a prostě v Řečkovicích už byli bohatší, protože chodili ee, do
města to měli blíž teda, jako do těch továren, no blíž, chodili pěšky
ke svaté Anně ((Nemocnice u sv. Anny)) polama chodili, aby nemuseli
platit teda tu tramvaj, každý hleděl na korunu.

PV: hm

LH: takže nemohlo si myslet, že by chodil nějak do toho kina. když teda
jednou za čas šel v neděli do toho kina, nebo, to byl svátek.

PV: hm a jak to probíhalo, to představení v Řečkovicích.

LH: prosim?

PV: jak probíhalo to představení, když ste [byla v Řečkovicích.]

LH: [no tak] představení, no normálně. sedla ste si na židli a koukala
ste, co bude.

PV: ((směje se))

LH: takže, jak probíhalo, normálně. dívala ste se na to, neměli sme
rádi moc aby před tím byly ty zprávy, jak voni to jako vysílali, no
prostě sme byli, byli sme rádi, že sme v kině.

PV: hm

LH: bylo to pro nás teda, jako pro nás děcka, když sme se dostaly do
toho kina, když nás <nevyhodili, pochopitelně,> tak

PV: hm

LH: a pak sme neměli peníze. opravdu ne.

PV: hm

LH: na to sme nedostávali. málo kdy, prostě když ste dostala, když ste
přišla domů a maminka řekla ne, nemůžeš prostě, nemáme peníze.

PV: a někteří říkali, že třeba se někdy prodávalo nějaký jídlo mezi
těma filmama, anebo že tam byl nějaký program,

LH: ne ne ne, nic se tam neprodávalo,

PV: hm

LH: nic se neprodávalo, každý byl rád, když měl na ten lístek.

PV: jo. ((směje se)) a v Králově Poli, to bylo taky tak?

LH: v Králově Poli si nepamatuju, že by se prodávalo. a pak nás to
nezajímalo. dyť my sme neměli peníze. my sme byli rádi, že sme ty
desetníky dostali na to, em na to, abysme se dostali všichni do toho ee
kina.

PV: hm

LH: takže sme ty desetníky a všechno posbírali po kapsách, co sme měli.

PV: hm

LH: takže sme si taky, nepamatuju si, že bysme si tam něco koupili,
nebo že bysme mohli prostě něco mít.

PV: hm

LH: byli sme rádi, když sme sehnali, abysme se dostali dovnitř.

PV: hm a třeba da- dalo se bavit při filmu? nebo bavili [se di-]

LH: [v tom] kině?

PV: ano.

LH: no né, no dyť tam bylo ticho, abysme slyšeli.

PV: hm

LH: jak vás mohlo napadnout, že bysme se bavili v kině. to sme se
bavili po cestě, dyť my sme měli z toho Králova Pole zase cestu em
těma, pod lesem, do Zamiku, do Zamilovanýho hájku, jak se tam říká, v
Králově Poli. a to sme šli porád kolem lesa. kdepak bysme se bavili v
kině, anebo prostě tohle.

PV: hm

LH: to sme museli zase jít pěšky.

PV: takže až až po kině ste se bavili o filmech.

LH: no, jistě. po kině, když sme na to měli času dost, to bylo přes
hodinu cesty.

PV: hm

LH: takže kdepak bysme měli ((směje se)) v kině sme seděli jak putičky
a koukali,

PV: ((směje se))

LH: voči vykulený, prosím vás, dyť vy si nedovedete přestavit, co to
bylo jako když ee sme se my narodili. to byla, řikám, jednak byla ta
doba taky těžká, začalo, teprve začalo být lepší ee republika taky
nebyla žádnej med. to bylo taky chudinný strašně moc.

PV: hm

LH: ti lidé, co bydleli prostě daleko, jako města to, tak jedině ty
města měly tu práci, a jinak lidé dělali jenom na polích a tak. žádných
peněz moc nebylo. a ženy nechodily do práce. pro ženy tehdá nebyla
práce. jenom ty, co teda třeba vystudovaly, anebo, nebo ve fabrikách,
říkalo se jim, těm ženám, fabričky,

PV: hm

LH: a ty teda dělaly v továrnách třeba ee tady na Hrnčířské byla
továrna na ee hrnce a na takový věci, tak tam se dělalo prostě, takže
nebylo práce,

PV: hm

LH: každý byl rád, když někde, a jinak se dělalo u těch sedláků.
nemyslete si že něco bylo zvláštního.

PV: hm

LH: a když sme chodili do školy, tak nám ee jehnickej pivovar vždycky
nám udělal, prohrábl cestu s koňma, aby mohl jet s pívem, tak nám
prohrábl cestu, jinak nám tam nikdo nic neoddělal. jenom ti, že
potřebovali se dostat do Brna s koňma, oni měli koně, prostě vozy, a to
pivo vozili do Brna.

PV: hm jo.

LH: takže žádná slast. tam nebylo nic, tam byly akorát tř- ee tyhle,
jablka kolem cesty,

PV: hm

LH: a to sme eště říkali (obstrdlis), a to sme šli ze škole a házeli
sme kamením po těch jablkách, a shazovali a někdo dostal i kamenem do
hlavy. víte?

PV: ježiš.

LH: protože ee žádná prosím sláva. to bylo štěstí, když člověk měl, a
každý šetřil tu korunku.

PV: hm

LH: a pak až se začal Hitler tohle, tak teprve se začalo zbrojit, a
začala být práce. celou tu dobu nebyla práce. nemyslete si, že prvá
republika byla taky ňáká blaženost, že? začala první republika, prostě,
Masaryk ((Tomáš Garrigue Masaryk)) se zasloužil o tom, Štefanik ((Milan
Rastislav Štefánik)), o první republiku, no a tím teprve se začalo
dělat, dyť sme byli tolik let sme byli pod těma, to pod Rakušanama, pod
Němcama.

PV: hm

LH: no, takže a ti nám práci, ty se starali o svý menovce, že? proto
byli Němci vždycky tak nabubřelí, že oni sou něco jiného jako my. my
sme byli tři sta roků sme byli pod Rakouskem, že jo.

PV: jo.

LH: takže žádná slasť.

PV: hm

LH: žádná slast to nebyla. byla chudoba veliká, ee tihle stávkovali, ee
jak se menujou, ee zaměstnanci teda v těch fabrikách, a ty fabričky, s-
prostě stávkovali, protože jim dávali málo platili, pochopitelně,
zaměstnavatel, tak jak je to dnes, se stará, aby vydělal, aby on
vydělal, a musí ty zaměstnance utiskovat, protože nemůže jim dát to, co
by oni chtěli.

PV: hm

LH: a tak to bylo vždycky. a teď při- teda ta první republika, takže i
když jako sme byli už samostatní, což bylo největší dílo našeho
prezidenta, Štefanika ((Milan Rastislav Štefánik)), a těch eště druhých
teda. ale tito dva vlastně se zasadili o naši republiku. no jistě, tak
bylo těch víc, ale hlavní činitelé byli tito. takže to je všechno, no a
začala ee tenhle, Hitler, pořád začal, že válku chce, tohle, tak teprve
se stavěly tyhle, eště zbrojovky ve Vsetíně, na Slovensku se stavěly
prostě a vyráběl se potenciál k válce. tak teprve začalo být lepší. a
po válce zas bylo všechno rozbité, no tak zase byla konjunktura, že se
prostě stavělo, bouralo, a já nevím co [všechno.]

PV: [hm, přestavovalo.]

LH: takže a ee první republika byla teda, ta se vlastně z toho jha,
který trpěli tři sta let, teprve se vzpamatovávala.

PV: hm

LH: takže žádné takové, jako se řekne prvá republika. ano, prvá
republika vlastně musela začít z píky. od ničeho.

PV: hm

LH: no

PV: jo.

LH: takže máte p- prostě řikám vám, peněz nebylo.

PV: hm

LH: a když ste chtěla jít do kina, tak to byl problém. a bylo více
dětí, tak byl problém. ale třeba byli ti menší tak ti ne- nesměli ještě
do kina, takže sme to měli teda tak já jako jedináček pochopitelně se
maminka vždycky nějak, abych mohla, teda abysme mohli jít jako, tohle.
takže sme nemohli si nic moc dovolit.

PV: hm a nešla ste třeba někdy do kina bez placení?

LH: bezplatně? né. no tak leda ee kdo tam ko- pustil bez lístku někoho
svýho z příbuzenstva, no tak to, to nikdo nekontroloval.

PV: jo.

LH: to byl ee to jako, to víte, že prostě, když by- byli rodiče a on
tam trhal lístky, no tak svý děcka si posadil, než přišli <ti druzí.>

PV:<jo.>

LH: jinak teda není žádnej tenle, že by býval je tam pustil. no, nebo
pustil, což já nevim. nepamatuju si.

PV: a podle čeho ste si teda vybírali ty filmy, na keré ste [chtěli?]

LH: prosim?

PV: podle čeho ste si vybírali filmy, na které ste chtěli jít, tenkrát.

LH: no podle, voni, nevim podle čeho. no taky, slyšeli sme, že to bylo
hezké,

PV: hm

LH: no tak sme říkali, děcka, půjdeme, no ten neměl ještě peníze, tak
šetřete, a jak našetříme, tak půjdeme teda do Králova Pole se podívat,
protože to kino.

PV: hm

LH: víte?

PV: jo.

LH: a ty Řečkovice ((Kino Sokola v Řečkovicích)), to bylo jenom takové,
prostě tak, jako když se díváte na světelné obrazy, a prostě tak jak,
nemělo to takovou úroveň, tak jako když to bylo opravdu kino. protože v
těch Řečkovicích museli voddělat židle, tam sme cvičili, a cvičilo se
tam prostě celý týden, že, děcka, em dorostenci, muži, a ženy, chodilo
tam teh- tehdá ee prostě ten Sokol přitáhl velmi mnoho lidí.

PV: hm

LH: takže, ee prostě to se muselo zase židle všechny vyklidit, a to
všechno. takže, no a platil nájem, se tomu Sokolu, že se tam dělají ty,
protože se tam muselo po nich uklidit. takže musel em to kino vlastně
nepatřilo Sokolu, to patřilo někomu, kdo musel platit nájem za to, že
tam promítal ty filmy.

PV: hm, jo jo.

LH: tak. to je asi všechno.

PV: a to to kino v tom Králově Poli bylo teda hezčí? tam se vám líbilo
[víc?]

LH: [no jistě,] no tak to už bylo jako stavěný jako kino.

PV: hm.

LH: to už bylo, protože Královo bylo Pole ((Královo Pole)) bylo
předměstí Brna,

PV: hm

LH: a tam bylo to jediné kino, a pak tam bylo druhé kino, to bylo jako
nějakýho jenom em takové menší, a to bylo ňákého soukromníka. kdežto
tady v tom Králově Poli, to bylo té obce, nebo já nevim koho, nebo
státní nebo jak to bylo. a to bylo už jako kino připravený, tak
chápejte, že to už mělo jinej ráz.

PV: hm. jo.

LH: no.

PV: takže tam se vám asi líbilo víc, v tom Králově [Poli.] ((Královo
Pole))

LH: [prosim?]

PV: že tam se vám asi líbilo víc, v tom [Králově Poli.]

LH: [ale no tak] jistě, líbilo, ale to jako v Řečkovicích ((Kino Sokola
v Řečkovicích)) to bylo lacinější.

PV: aha, jo. ((smích))

LH: ((smích)) dívejte se na to, že všude,

PV: hm

LH: furt byly peníze, peníze.

PV: hm

LH: a to nás odrazovalo, protože ty peníze sme my děcka neměly, <tak
sme nemohly jít> kam bysme chtěly.

PV: hm.

LH: takže sme brali Řečkovice jako prostě, že tam deme, že se nám to
taky líbilo, ale nebylo to kino ((Kino Sokola v Řečkovicích)), byl byl
to sál em Sokola.

PV: jo.

LH: a ten vypadal jinak, byly tam ee kruhy tam visely, a tak [dále.]

PV: [jo jo jo.]

LH: museli z toho oddělat bradla, a já nevim, co všechno se muselo. a
to se muselo zase zaplatit tomu Sokolu.

PV: hm

LH: ten Sokol musel z něčeho žít.

PV: hm jo. já bych se ještě zeptala, když ste si teda vybírali ten
film, na který em na který půjdete,

LH: ale no říkám, to sme si vybírali, když sme měli hlavně peníze.

PV: jo.

LH: ((smích))

PV: a kde ste se třeba dozvěděli, jaký ten film [má být, nebo]

LH: [ale no tak] jistě ti (větší) nám to řekli.

PV: ti větší.

LH: že byli na tom, a že to bylo pěkné, no tak sme šli taky, že to bylo
pěkné.

PV: jo.

LH: to se roz- ee mezi sebou se to nebyly noviny ((smích)) <aby vám
něco,> že jo, co se hraje nebo, tam byl ňákej program vyvěšenej ani
nevím, a to dycky mezi děckama bylo, děcka, půjdeme do kina. no, máte
peníze? když sme řekli no nemáme, nebo kolik tohle, no tak se nešlo.

PV: hm

LH: no a pak se chodilo, řikám vám, jak o těch patnácti, šestnácti se
chodilo na ty čaje, to nás víc lákalo, že jo.

PV: hm

LH: tam byla společnost, tam byla, hudba, no. a kino, to už nás tolik
nezajímalo.

PV: hm

LH: a jedině řikám, a když sem byla vdaná, tak zase, prostě když bylo
něco pěkného, ten řekl to bylo hezké, bylo krásné, to bylo ná-
nádherné, no tak se šlo podle toho. to byla prostě taková reklama.
jeden druhýmu řekne, a to bylo jak reklama, kdybyste měla napsaný na
někde že tohle. tak na to se šlo.

PV: hm

LH: no.

PV: a předtím třeba, zajímalo vás z který země je ten film, nebo

LH: prosím?

PV: eště předtím, ee jestli třeba bylo důležitý, z který země ten film
je, třeba jestli je anglický, nebo jestli ste měla radši filmy z nějaké
země, nebo

LH: no tak, anglicky, no tomu sme nerozuměli, no tak s- byly tam

PV: titulky?

LH: dole napsaný, no tak sme prostě, a jinak sme si to domysleli, že
jo.

PV: hm

LH: tak jak když prostě, když č- čtete a nerozumíte, rozumíte třeba
nějakým slovům, a druhým ne, anebo když neslyšíte, tak jak třeba já
teď,

PV: hm

LH: a koukáte se na film, no já se teď vůbec nekoukám na televizi,
protože to pro mě nemá už vůbec žádnou cenu, ani ty sluchadla mně
nepomůžou, protože já slyším třeba začátek, dvě tři slova, a pak už
nerozumím ničemu.

PV: hm

LH: tak já se můžu třeba dívat, tak jak sem se dívala na tu zahradu
((Ordinace v Růžové zahradě)), ee ee tu jak teď byl ten em ten seriál o
té,

PV: jo.

LH: takže sem slyšela, takže sem to věděla, od začátku, to sem ještě
slyšela, no, a pak sem jako si domýšlela.

PV: hm

LH: že oni mluvili, to sem nevěděla, ale byly tam zápletky takový, tak
sem si všechno domyslela.

PV: hm

LH: a neslyšela sem, takže ani nemám tady ani televizi, protože je mně
na houby.

PV: jo.

LH: no. takže vidíte, že mně musíte říkat takle,

PV: hm

LH: takže em proč se budu na to dívat.

PV: hm

LH: mě to nezajímá už. já čtu stále něco, a prostě, anebo film, třeba
se podívám na to, třeba sem o tom četla,

PV: hm

LH: a ee řeknou mně děcka, babi, to je, teď budou vysílat, no tak na to
se dívám, protože sem si to přečetla, tak, tak to vidím eště ve filmu,

PV: hm

LH: v televizi.

PV: jo, jo.

LH: a jinak, ten život se mění.

PV: hm

LH: a jak stárnete, tak všechno vás přestane bavit, protože nemáte k
tomu to, co potřebujete. buď třeba sluch,

PV: hm

LH: nebo oči, a tak dále. takže to vás potom přestane bavit. takže na
nějakej film, abych šla, to už taky pro mě není.

PV: hm

LH: a i dříve, taky protože jednak to člověk už nemá zájem, a- abyste
chodila někde, já sem na to chodila strašně moc do divadla, my sme měli
předplatný s manželem, když potom zemřel, no tak sem chodila do divadla
s kamarádkama, jenomže všechny prostě vystoupily, já sem bydlela až na
té Mokré Hoře,

PV: hm

LH: takže já sem potom jela ee až na ee to jezdilo až na Ořešín,
jenomže když třeba se divadlo protáhlo, tak pak sem musela z Řečkovic
jít pěšky až na Mokrou Horu, to je dobrá půlhodina [večer,]

PV: [no,]

LH: á když se to roz- rozprchlo z teho, z té tramvaje, tak sem šla
sama, takže sem prostě toho nechala, a pak sem měla hospodu před ee
před ee sebou, na druhé straně, a no a to právě když sem přišla, tak
chodili chlapi ze z hospody, a když viděli samou ženskou, že de z to,
neměla sem to daleko, ale že oni zrovna chodili z hospody, měli různé
poznámky,

PV: hm

LH: a pak každej viděl, že du domů, a že su tam sama, že su vdova,
dlouho sem byla vdova, takže, no <(teda su doposud)> ((smích)) <aby ste
si nemyslela, že sem,> nevdala sem se, ani sem

PV: hm

LH: neměla žádného přítele, takže em prostě je to takové nepříjemné. no
tak

PV: [jo, ( )]

LH: [eště,] eště tady mám dokonce do roku dva tisíce pět sem chodila
pořád do divadla.

PV: hm

LH: no, a teď už teda,

PV: už ne.

LH: ale su ráda, když tady příde, ee a a příde ňákej prostě soubor,
zazpívá árie z ňákejch operet, nebo opery dokonce, a nebo z takový
zpěvák, který tady hrál na tohle, a hrál ty písničky, který my sme
kdysi tančili, a

PV: hm

LH: a to všechno. tak to mě teda zase jako postaví na nohy, že su zase
třeba si připadám mladší.

PV: hm jo.

LH: jinak je to všechno, a teda em říkám, filmy, no to už vůbec.

PV: hm

LH: mě nezajímaj.

PV: já bych se ještě chtěla zeptat, vy ste se předtím zmínila, že ste
byla někdy na nepřístupným filmu?

LH: na čem?

PV: na nepřístupným filmu? když ste byla menší? že ste chodila na
nepřístupné filmy?

LH: no tak to moc né, no dyť vám řikám, to nás tam nepustili v těch
Řečkovicích.

PV: hm

LH: a když sem byla em malá, tak to to nás nepustili, kdepak. protože,
to víte, hlavní věc byla, aby ti starší se přišli podívat,

PV: hm

LH: a my děcka, a tehdá na to se dost drželo, děcka nesměly chodit na
ňáké filmy. na to se hodně d- dával důraz.

PV: ale, ale někdy [ste]

LH: [ale] ňáké pohádky, aby pro nás zvlášť pro děti,

PV: hm

LH: to neexistovalo.

PV: jo.

LH: to sme mohli, řikám, až tak od těch dvanácti, třinácti teprve na
ten nějaký film se jít podívat,

PV: hm

LH: který nebyl příliš závazný, em závadný, jak voni říkali, abysme se
nepokazili, děti, to nebylo ja- jako dneska aby řekli, že že
štrnáctiletému chlapci daj kondomy aby mohl, aby měl,

PV: hm

LH: že je to potřeba. no to to ne, to neexistovalo.

PV: ne.

LH: víte?

PV: dobře.

LH: tady takovej <tenhle.>

PV: hm (.) já bych se ještě zeptala, bylo pro vás třeba důležitý,
jestli byl film černobílý nebo barevný? tenkrát.

LH: no tak jistě ten ee barevný

PV: [barevný.]

LH: [byl] lepší, pochopitelně. to už si ani člověk nedovede představit
jako ten prostě ten tmavý film jenom. to, ten zvítězil, ten barevnej, a
ta mluva, to všecko, to jakmile se to prostě pořád zlepšovalo,

PV: jo.

LH: no tak to víte že nás to jako děcka, když sme byly děcka, prostě
sme koukaly na to jak,

PV: hm

LH: <oči sme si mohli na to, víte?> ((smích))

PV: jo, určitě. já bych se ještě zeptala, jako co dělalo film dobrým
filmem. co bylo...

LH: prosim?

PV: jako co pro vás byl dobrý film, tenkrát, když ste...

LH: já teď nerozumím.

PV: em co pro vás byl dobrý film. (.) když ste šla na ňáký film, a
líbil se vám, tak ee

LH: no tak když se nám líbil, tak sme zase těm ee řekli děcka, viděli
ste to? nebo ee pudem se podívat? no a zase, jestli sme měli peníze,
tak sme se mohli jít na to podívat. když sme neměli, tak sme nemohli
jít.

PV: hm

LH: tady hrály furt peníze. a hrají peníze celej život.

PV: jo.

LH: když máte peníze, můžete všechno. a když sme neměli, řikám, my sme
neměli žádné kapesné. my, když sme poprosili doma, tak sme třeba na ten
film dostali, něco, no ale jinak řekla ee prostě a všichni sme tak
byli, protože tam nebylo těch boháčů, mimo těch milionářů.

PV: hm

LH: ale tak jako obyčejní lidé, anebo bylo víc děcek, někteří ani
nedostali na ten film, rodiče je nepustili, protože to sou peníze.

PV: hm

LH: takže peníze hrály velkou roli tady v tom, abysme mohli chodit do
kina.

PV: hm já bych se zeptala, byla ste na nějakém filmu třeba víckrát?

LH: jak?

PV: chodilo se třeba na ňáké filmy i víckrát? za sebou?

LH: počkejte, ee

PV: ee chodila ste na nějaký film víckrát? několikrát po sobě?

LH: po sobě? abych viděla? ne,

PV: ne.

LH: to to sme nikdy, no když už sem ho viděla,

PV: ((smích))

LH: tak proč bych na něj šla?

PV: <jo, dobře.>

LH: ((smích))

PV: (.) ee já bych se ještě zeptala, když ste byla v kině, byla tam
ňáká přestávka?

LH: ano, byla. byla.

PV: a co se dělo o přestávce?

LH: no tak nic, seděla ste na místě, no protože ste neměla kam jít,
nanejvýš že člověk musel někam jít.

PV: jo.

LH: ale většinou ste jako seděla.

PV: hm a byl tam ňákej program, nebo...

LH: ale ono těch přestávek pravděpodobně nebylo moc. on byl jako
předtím ňákej ten ee ty zprávy nebo něco? a oni tomu říkali, jak se
tomu tehdá říkalo, já nevim. no a pak ste si sedla a seděla ste celý
film, abyste jak si šla něco koupit, tak to si ani nepamatuju. řikám,
tam nebývalo žádné občerstvení spíš.

PV: hm

LH: ani v tom Králově Poli já si nepamatuju že, no tak my sme neměli
peníze, no tak my sme nemuseli chodit, ale že by to byl ňákej ee prostě
třeba se stalo, že se jim přetrhl film. no tak byla ta chvíle,

PV: hm

LH: kdy to opravili, a zase jelo dál. ale v Řečkovicích si nepamatuju,
že by byly ňáký přestávky. a v Králově Poli taky ne. ne- nepamatuju si.
protože když už ti lidé seděli, a teď by se rozběhli, ne. nepamatuju
si, že by byly přestávky. Jedině, když se něco stalo, že se třeba, a to
se stávalo v Řečkovicích, že se to třeba něco přetrhlo nebo něco,

PV: hm

LH: takže, ale v Králově Poli si nepamatuju, že by sme někdy prostě
nebo jinde, to ste si koupila předtím, když ste chtěla něco pojíst,
nebo tohle, ale ani myslím na po- na a ee em nevim. nevim. to si
nepamatuju. opravdu si nepamatuju, že by tam byly nějaké velké
přestávky.

PV: hm [ale bylo to]

LH: [ale v těch Řečkovicích] se pamatuju, že se jim snad ten em
přetrhl, nebo čert ví co bylo, to si tohle,

PV: hm

LH: ale že by se odcházelo, to leda když někdo musel odejít, tak šel,
protože musel odejít, a ani to moc nebylo. em-em. takže,

PV: hm

LH: sem vám asi řekla všechno.

PV: né, já bych měla ještě pár otázek, jestli můžu.

LH: prosím?

PV: že bych měla ještě pár otázek.

LH: ještě pár otázek?

PV: ještě pár otázek. já bych se chtěla zeptat na protektorát, jestli
si pamatujete jak to, jak to vypadalo,

LH: no na protektorát, to říkám vám, my sme nechodili do kina,

PV: hm

LH: za protektorátu, protože to už sem byla vdaná, a za protektorátu
sme nechodili do kina, opravdu ne.

PV: hm

LH: teda aspoň já si nepamatuju, že by sme s manželem šli do kina. až
po válce, tak to ano, tak to byly teda, no jistě, a pamatuju si, když,
když ee hráli ježišmankote, jako ty indiáni, když hrá- jako byli, a
prostě ten herec, to byl ně- to byl německý to bylo, byl no pře-
přelož- em přé- ((smích)) no přeloženo do jako ty, byly, ale jak se to
menovalo. ti indiáni a ten jejich ochránce veliký.

PV: em vinetů? nebo em

LH: prosim?

PV: vinetů ((Vinnetou))?

LH: no.

PV: jo.

LH: tak na to sme chodívávali.

PV: jo.

LH: no, to bylo prostě taková atrakce, tak na to se chodilo.

PV: hm, jo. a bylo pro vás třeba důležitý, kdo hraje v tom filmu, kerý
herec, nebo kerá ee jestli bylo důležité, který herec, nebo kerá
herečka hraje ve filmu.

LH: no tak em to to hlavně vždycky na bárovu ((Lída Baarová)) na tu sme
teda, když tam hrála bárová ((Lída Baarová)),

PV: hm

LH: anebo Nedošinská ((Antonie Nedošinská)), a Pištěk ((Theodor
Pištěk)), no tak to byli naše oblíbený, protože to byla legrace, že,
Pištěk ((Theodor Pištěk)) s ee [touhle Nedošinskou ((Antonie
Nedošinská)),]

PV: [jo, jasný]

LH: no a bárová ((Lídá Baarová)) byla prostě hvězda pro nás tehdá. pro
nás tehdá byla, než teda utekla do toho Německa, jak potom teda
dopadla.

PV: hm

LH: tak dopadla.

PV: hm

LH: to už byla její věc, že. to bylo prostě tak. už jaksi upadla.
protože nezachovala si vlastně to češství, nýbrž se zahodila

PV: hm

LH: s gestapákama a takovýma lidma, tak jednak ji odsuzovali, a jednak,
když potom přišla po té válce, tak teda prostě upadla opravdu do
velkého nebezpečí, což pro ni končilo, že zase se vrátila zpátky do
toho Německa, a

PV: hm

LH: protože opravdu ti Češi v ní viděli cosi jiného, upla- než jako se
se zahodila s takovým

PV: hm

LH: Němcem. eště k tomu tak jako s takovým znechucením prostě, lidé ju
odsoudili. moc ju všichni odsoudili.

PV: hm

LH: no a jako dopadla celá rodina, tak protože řikám, Češi ju velmi
odsoudili, protože ju milovali dokonce, dá se říct. toto bárová ((Lída
Baarová)) když se řeklo, to byla prostě veličina. no a pak, když
přišla, tak se nemohla divit, že ti lidé ju přímo nenáviděli, že se
zahodila s takovým Němcem, ještě s takovým Němcem.

PV: hm a pamatujete si za toho protektorátu, že by ste třeba slyšela,
jak jak vypadají ty filmové představení, nebo nějaké zážitky lidí z
kina? jako? mluvi-

LH: jak myslíte. jak to myslíte [teď. nerozumim.]

PV: [nevim, mluvili,] mluvili za protore- protektorátu lidi nějak o
filmech? o kině, když ste sama nechodila, jestli si něco pamatujete?
jak to vypadalo?

LH: hm to ještě, víte za protektorátu už sem měla dceru, už sem neměla
čas, byla válka, neměla ste čas na takový věci.

PV: hm

LH: měla ste co dělat, abyste byla živá, abyste vlastně přežila tu
válku, byli sme ve sklepě, při ee vrchu na nás těma tatušema ee
PV: hm

LH: pálili Rusi, z druhéj strany byli Němci, utíkali sme s děckem v
kočárku do Brna, právě po tím hájkem a po tím lesem, a manžel s
kamarádem říkali, nedívej se tam, tam sou mrtvoly, ee tak sme šťastně
přešli ee jako do toho města k těm známým, protože tady už bylo po
válce, v Brně, a my sme vlastně měli největší boje, v Jehnicích ve
škole byli em na tohle ti Němci, stříleli dolů, tam byli Rusi všude,
teď nahoře ze Soběšic byli zase Rusi, takže to byl prostě takový boj o
život, a ne aby měl člověk čas na nějaký ee kina nebo něco.

PV: hm

LH: tady ste vlastně celejch těch pár roků vlastně bojovala o svůj holý
život. běda, kdybyste měla ne- nepřátele, kteří hajlovali, kteří byli
dvojí, jenom aby se měli dobře, hrozná ee em ta, em ty nesváry mezi
těma lidma, tu nenávist, jedni chtěli Hitlera, druzí ho nechtěli, to je
hrozná nenávist, když si vzpomenete, a stačilo slovo říct a třeba vám
dosvědčili něco, co ste neřekla, dostala ste se do koncentráku, nebyl
čas vůbec myslet, myslela ste jenom na ten život.

PV: hm

LH: jakej, dopadnete jestli to vůbec přežijete.

PV: hm

LH: protože když přišli potom Rusi, do toho sklepa, to sem měla malou,
(.) ve štyryaštyrycátém se narodila, v říjnu, takže byla maličká, takže
přišli Rusi do tohoto, ten sklep byl malej, tak jako eště si vy-
vyměnili s manželem hodinky, ne ukradli, ale vyměnili si, dokonce byli
celkem slušní, ovšem člověk nevěděl, co bude.

PV: hm

LH: tak ste nemohla mít na nějaký prostě em na něco myslet o filmu,
nebo to.

PV: hm

LH: to prostě ne- neexistoval ten, těch, ty tu dobu, co ste, co sme
byli teda jednak v tom sklepě, jednak tu dobu celou, ste furt žila ve
strachu, jestli se vůbec dožijete nějakého prostě osvobození, nebo to.

PV: hm

LH: tak ste neměla zájem o žádnej film.

PV: jo.

LH: a o nic. měla ste jenom strach o svůj život, o stra- ó, prostě o to
děcko ste měla strach, aby se jako s- jemu něco nestalo, jídla nebylo
takovýho, ani ani ta pitomá rýže nebyla, protože moje dcera začala
prostě hubnout, a já sem potřebovala na em výživu jako z té rýže uvařit
tu kašičku, nebo něco. měli sme kozu, tak sme byli rádi, že sme měli to
mlíko, že sme jí, a pak manžel chodil z toho Brna asi týden než proto
mlíko, abych já ji měla čím přikrmit,

PV: hm

LH: protože nebylo. nikde nic. takže to bylo období, kdy nebyl zájem,

((rozhovor na dvacet sekund přerušen příchodem jiné osoby))

LH: takže prostě sme neměli zájem o nic jiného, než abysme se dostali z
toho,

PV: hm

LH: pod- je ee teda toho nátlaku těch Němců.

PV: hm

LH: a byli sme šťastní, když skončil.

PV: jo.

LH: to je všechno asi, co vám můžu říct. proto myslím, mám dojem, že
ani nehráli, ani nikde, protože všechno to asi upadlo v té době. ma- a
no tak ee jistě, bylo tady plno vojáků, plno Němců, možná že teda měli,
no a to víte taky, že tady byl v Brně Německý dům, že se tam všechno
soustředilo,

PV: hm

LH: že potom se s- em ee ee já nevim, ee shořel, nebo jak to všechno
bylo dokonce. takže to je asi všechno, co vám můžu říct. a to opadl
zájem, říkám, o všechno. jenom o to, aby člověk prostě z toho vyvázl
živej.

PV: hm a ee když jako pak skončila válka, tak se to změnilo?

LH: no a když skončila válka, tak bylo všechno rozbité, zas nebyl žádný
zájem, domky sme měli rozbitý, opravovaly se, ee takže zase nebyl žádný
zájem,

PV: hm

LH: nebyly peníze, teď ste měla domek opravovat, teď děcka už ee byly
teda ee dcera už byla větší, že, tak už taky, teď ste jídlo musela
prostě honit, páč vám nestačilo, abyste, nemohla být živá z těch
lístků, tak se muselo kupovat načerno, a tak dále, zas to stálo velký
peníze. protože ee ti sedláci zas byli tak chytří, že chtěli rychle
zbohatnout, tak jako teď je všude, aby se rychle každý zbohatnul,
jenomže se nekradlo po em milionech a miliardách, nýbrž se kradlo po
stovce, po tisícovce.

PV: hm

LH: ale nekradlo se tak, jak se krade teď.

PV: jo. dneska je to,

LH: jo?

PV: no.

LH: tak to je všechno.

PV: já bych se vás ještě na něco zeptala jen. tady je takový seznam
filmů, jestli byste se na něj podívala, em jestli byste si vzpomněla,
jestli ste viděla nějaký z těch filmů, tenkrát v těch třicátých,
čtyrycátých letech v kině.

LH: no, Mata Hari, to sme se dívali na to. (.) tři muži ((Tři muži ve
sněhu)), Svět patří nám, to taky,

PV: hm

LH: Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), ano.

PV: a em [líbily se vám ty filmy?]

LH: [U pokladny stál,] (.) Opereta, já nevim, Opereta, jak to myslíjou,
jakou operetu.

PV: em to...

LH: Vídeňská krev. Muži nestárnou, Dobrodružství barona Prášila taky.
Tanečnice, La Paloma taky.

PV: hm jo, to, to je celý.

LH: to už dál není?

PV: a který? ne, ne. a který se vám tak nejvíc líbil z těch filmů.

LH: co se mně nejvíc líbilo?

PV: hm. asi.

LH: no, Mata Hari byla velice hezká. tady, Ducháček to zařídí. Cácorka,
Tři muži ve sněhu, svět patří, Svět patří nám! Sněhurka a sedum
trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to teda v těch v mladších
letech.

PV: hm

LH: to tak ty

PV: a to ste viděla v em Králově Poli? em nebo Sněhurku ((Sněhurka a
sedm trpaslíků))?

LH: to si nepamatuju.

PV: už nevíte.

LH: jestli už v Řečkovicích nebo v Králově Poli. ale určitě, říkám, buď
Řečkovice nebo Královo Pole. Ducháček to zařídí, no to byla legrace. U
pokladny stál, no to zas byla pěkná legrace.

PV: hm

LH: Vídeňská krev, no velice, velice pěkný. to už sem byla starší. Muži
nestárnou, taktéž. no barona Prášila ((Dobrodružství barona Prášila)),
to sem viděla v mladších letech.

PV: hm

LH: Sobota. tak to byly, no to, to můžu tady, to co sem říkala, to bych
mohla odškrknout, klidně.

PV: jo.

LH: no, opravdu.

PV: a co se vám na těch filmech jako líbilo nejvíc.

LH: prosim?

PV: co se vám na těch filmech líbilo nejvíc, jestli herci, nebo to, že
to je komedie, nebo...

LH: né, ee jak vám to mám říct. tehdá se mi to líbilo všechno.

PV: jo.

LH: byla sem nadšená.

PV: jo.

LH: no.

PV: ((smích)) dobře.

LH: no Ducháček to zařídí. nebo U pokladny stál. Vídeňská krev, no to
je všechno nádherný. <Muži nestárnou, no to taky.> baron Prášil
((Dobrodružství barona Prášila)). Neviděli jste Bobíka?, to sem
neviděla, ta Mata Hari, to bylo nádherný, Moderní doba, Svět patří nám.

PV: hm

LH: (no duchá-) Ducháček to zařídí, U pokladny stál, to (mně se těch)
všechno tady toto, co vám říkám, všechny líbily, to by sem teda mezi
pár jako, co teda jako a ani sem třeba neviděla. tak nebo Vídeňská
krev, to vím, to je, to bylo něco jedinečného. La Paloma. (to je,)
takže tady toto, Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)), to mně nic neříká,
Tanečnice taky ne, toto, Muži nestárnou, Vídeňská krev. To byl český
muzikant, U pokladny stál,

PV: hm

LH: Ducháček to zařídí, Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)), to byly ty moje dětský léta ještě teda, takový ty

PV: hm a to [bylo vlastně,]

LH: [dvanáct, třináct,]

PV: a to bylo barevné tenkrát, ne?

LH: nó, to bylo Řečkovice, pochopitelně, Cácorka...

konec rozhovoru

Rozhovor vedl: Jiří Vraspír
Rozhovor přepsal: Radim Hudec
Datum a místo: 14.10.2009, Klub seniorů Juliánov

Datum narození: 1924; sourozenci: bratr (1920), sestra (1930)

Povolání rodičů: otec policista, matka v domácnosti

Bydliště do roku 1945: Juliánov (Židenice), když bylo narátorce 15
let, přestěhovali se na Špačkovu (Juliánov - Židenice).

Povolání: Vyučená švadlena, 1943 se jí narodilo dítě, poté byla
v domácnosti do roku 1960, kdy začala pracovat jako dělnice ve
skladu.

JV: tak konečně sme na to přišli ( )

BK: hluk je tady teda pěkný.

JV: ne, tak to nevadí, my to nějak zvládneme, říkám, je to hodně
hodně citlivé a nemusíte se bát... takže vy ste paní Božena

BK: Božena [K.]

JV: [K.,] narozena v roce dvacet štyři

BK: mhm

JV: a narodila ste se v Brně?

BK: hm

JV: a v Líšni nebo?

BK: ne v Žideni-

JV: v Židenicích

BK: no vlastně v porodnici, tak se může ři- v Brně

JV: a tam ste eee navštěvovala ee školu měšťanku nebo?

BK: no ano na- napřed v Židenicích na (Fildové) ulici obecnou školu

JV: ano

BK: a potom měšťanky na Staré Osadě tady potom sme se přestěhovali
na Špačkovu

JV: mhm

BK: takže tam třetí a čtvrtou měšťanku až už ( ) tam na Táborské

JV: a můžu se zeptat, povolání vašich rodičů?

BK: tatínek byl policista,

JV: mhm

BK: dneska se to říká a maminka v domácnosti.

JV: byla v domácnosti.

BK: mhm

JV: měla ste sourozence?

BK: ano ano dva.

JV: bratra sestru?

BK: bratra a sestru

JV: bratra a sestru a vy ste byla v narozena nej- nej- uprostřed
nebo

BK: uprostřed

JV: uprostřed

BK: uprostřed

JV: dobře

BK: no

JV: a vy ste dosáhla jakého nejvyššího vzdělání?

BK: no jenom ty čtyři měšťanky a vyučená švadlena,

JV: mhm

BK: dámská krejčová (myslim)

JV: to ste se vlastně vyučila těsně před válkou

BK: no už už

JV: nebo během války [chodila ste ještě do učení]

BK: [no no no ano ano]

JV: a ze školy ste odešla v roce?

BK: v devětatřicátým sem končila čtvrtou měšťanku

JV: měšťanku a pak ste ještě ty tři [nebo čtyři]

BK: [pak sem ty tři roky] chodila

JV: to znamená do roku štyrycet dva

BK: ano

JV: a teď mohli bysme si zrekapitulovat ee vaše povolání vlastně od
té doby, co ste vyšla školu ee až do důchodu?

BK: no tak to sem to sem se vyučila, ale protože už zase sme byli
čtyřiadvacátý ročník byl povolaný

JV: hm

BK: do rajchu jo byl- sme dostali rozkaz, a tak sme se všichni ti
jednadvacátý ročník muži a čtyřiadvacet ročník děvčata sme se
snažili vzít a mít [děti]

JV: [jasně] abyste nemuseli být nuceně nasazení

BK: ano jinak bysme byli

JV: hm

BK: no nasazeni totálně, takže sem měla týden starýho syna, když sem
dostala předvolanku, no a jinak moje kamarádky teda některé musely
odejít, některý se dostaly jako třeba do zbrojovky nebo takhle, jo,
do těch...

JV: takže dítě se vám narodilo v roce?

BK: třiaštyrycet

JV: třiaštyrycet

BK. no posledního prosince, takže...

JV: a pak ste teda pracovala po [válce jako švadlena?]

BK: [potom sem byla,] ne, potom sem byla v domácnosti

JV: mhm

BK: pak až do šedesátýho roku, to sem potom nastoupila, protože ten
můj nej- mám tři děti

JV: mhm

BK: a ten můj nejstarší šel na vysokou, tak já sem potom nastoupila
do práce, a to už sem jenom takhle...
JV: a tam ste zastávala pozici ee?

BK: to sem byla jako ve sklad- skladník dělník, jo,

JV: aha a vz- vzpomněla byste si eee do kdy nebo do jakého vašeho
věku ste chodila pravidelně do kina, od kdy už vlastně ste...

BK: no tak od těch patnácti roků, ale to to sme eště chodili
s rodiči, [to se naši báli]

JV: [a do kdy do kdy] kdy skončilo vaše to pravidelné navštěvování
[kin]

BK: [no] potom potom když už sem sme samozřejmě na sokolovně už byly
( ) to už potom sme chodívali hoši a děvčata, to sme
chodívali společně na vý- do kina do divadla.

JV: ale já myslím spíš v tom pozdějším věku

BK: a v pozdějším věku to sme už byly takový skupinky těch známých i
s dětima, takže dycky sme si to nějak obstarali hlídání a chodili
sme do kina, (šli sme,) protože to bylo blízko.

JV: mhm

BK: v Židenicích byly štyři kina a divadlo taky nebylo nedostupný,
třeba Večerní Brno nebo takhle nebo Reduta, to sme chodívali.

JV: a ta doba, kdy ste už přestala chodit do kina?

BK: no to sme mohli chodit stále.

JV: ale jestli třeba, rozumíte, teď už zřejmě moc nechodíte do kina

BK: no teď už se to samozřejmě

JV: a právě mě zajímá

BK: nemusel- mohla bych chodit do kina, ale když je doma televize,
tak to je jasný, [že že už samozřejmě]

JV: [takže od té doby třeba] já nevim před deseti patnácti lety už
ste spíše doma [u televize a už dáváte přednost]

BK: [to spíš ano no no no], ale zase byly školní školní filmy zase
se chodilo s dětima, takže se chodilo, no.

JV: a teď bych se zeptal na tu vaši dětskou zkušenost eee vzpomněla
byste si na úplně nějakou tu první návštěvu v kině na nějaký první
film, na kterém ste byla v dětství [kam vaše vlastně spadá ta vaše
vzpomínka nejzazší]

BK: [no tak no jistě, no tak to byly,] to byla ta Sněhurka
((Sněhurka a sedm trpaslíků))

JV: Sněhurka

BK: no jistě, to byly, nebo potom mě brával tatínek zase

JV: hm

BK: už když na večerní filmy, tak samozřejmě jako policista, tak
zase sme chodívali na detektivky no a potom s mládeží se zase
chodilo na zamilované filmy, že, to byla ta rouz mery ((Rose-Marie))
a takový ty krásný filmy, [české filmy]

JV: [á ee] dejme tomu do toho roku třicet čtyři, do těch deseti let
než ste začala vlastně chodit na eee

BK: no

JV: na měšťanku tak ee tam ste chodila jak často vzpomněla byste si?
BK: no ano tak (když) mně bylo třicet čtyři mýho věku?

JV: do těch deseti let

BK: do dvaceti let, no tak zase to už byly malý malý děti, tak se to
tak často nechodilo, to je samozřejmý.

JV: a třeba tak jednou za čtrnáct dní

BK: tak asi, no

JV: to ste chodila teda většinou s tatínkem.

BK: ano

JV: (vy) ste říkala, že vás hodně brával právě tatínek,

BK: ano

JV: takže třeba s maminkou ste tak moc do kina [nechodila]

BK: [ne, no] maminka potom zase měla eště mladší

JV: mhm

BK: moji sestru tak ta zase [(dycky)]

JV: [takže ona se starala o děti]

BK: no ta zase víc byla takhle (zase) nebo ty její divadla byly

JV: a tatínek ten chodil myslíte radši třeba do kina než do divadla,
proto právě chodil s vámi? ee

BK: no to ano ano maminka zase do divadla

JV: měla radši divadlo

BK: ano ano (tak) s maminkou do divadla a s tatínkem do kina

JV: a ee vzpomněla byste si vlastně to ste eště bydleli v těch
Židenicích, že?

BK: ano

JV: a (tak)

BK: no tak no ten Juliánov, to je vlastně taky Židenice

JV: hm

BK: to sem už říkala

JV: a vzpomněla byste si, do jakých těch kin ste chodili?

BK: no tak tady byly tady byla na sokolovně bylo kino Hvězda

JV: mhm

BK: potom byl na Na Benátkách kino Sport pak byl Světozor (nebo jak
) potom bylo v Husovicích byla Avia film ( ) teda kino Avia

JV: hm a tyhle všechny kina ste [ee]

BK: [ano ano]

JV. do těch deseti let navštěvovala

BK: (s tatínkem) sme tam chodili, no jak tam něco hezkého hrálo, tak
se šlo tam, ale to sme už chodívali, říkám do [už moc s rodiči]

JV: [a stávalo se třeba]
BK: ani ne tak jako spíš teda s tou mládeží

JV: takže to už v tom pozdějším věku

BK: (ano no)

JV: hm a vzpomněla byste si, jestli třeba ste někdy s tatínkem i
zajeli do města do centra nebo ste jenom spíš chodili na ty na ty
periferie [(zrovna) ty Židenice, Juliánov]

BK: [ne ne ne, to už potom] jako ta mládež, tak to nejezdilo ta to
bylo potom na cenu byl eště zas

JV: hm

BK: (eště zase sem párkrát)

JV. ale v tom dětství asi moc ne

BK: to ne to ne ačkoliv ten no to bylo všechno za (krůtili) že nic

JV: hm

BK: tak to to Husovický, ne Husovický, Černovický

JV: mhm

BK: kino Avia a ten Bajkal tady na Cejlu, tak to byl všechno
v dosahu, to bylo blízko

JV: mhm

BK: to sme klidně mohli chodit i s tatínkem i i s- mě pouštěli třeba
s kamarádkou.

JV: ale takže vy ty kina ste preferovala spíš podle toho, že byly
blízko, že ste nemuseli [jezdit]

BK: [no jistě] jo jo vono taky nic ještě tenkrát tak nejezdilo

JV: mhm

BK: to byly vlastně ty elektriky jezdily jenom kousíček, že, pak se
chodilo pěšky, tak to se snažilo chodit, všude sme vlastně chodívali
pěšky.

JV: a vzpomněla byste si, jaký byl rodi- názor rodičů ee na kino ee
jestli v tom se nějak zásadně lišili, vy ste už vlastně tady řekla,
že maminka měla radši divadlo

BK: ano

JV: tatínek zase rád chodil asi do kina

BK: no ano

JV: ale třeba bavili se o tom někdy spolu doma? e nebo ee

BK: no to byly to byly takový zážitek, že že sme to nemuseli taky
nějak (..) (protože) třeba maminka potom šla zase na to se sestrou
nebo mě poslali s tím starším bratrem, takže to nebyl takovej, to
byl to byl (rodinnej)...

JV: hm a vzpomněla byste si ee vlastně teď eště teda mluvíme o tý
době do těch deseti let ee ta ta obecná škola, jestli třeba učitelé
ve škole em se nějak vyjadřovali ee k chození do kin eee nebo o
filmech, měli na to nějaký názor jako oficiálně škola třeba učitelé
potažmo vaši...

BK: ani ne, no my sme spíš byli všichni takoví (náro- ) to
sme všichni tak žili krásně
JV: hm

BK: jo, to to nebyl problém jako.

JV: a třeba nebylo to tak, že by že by učitelé říkali, nechoďte do
kina, jsou tam [nemravné věci, zkazí vás to]

BK: [ne ne ne ne to k nám nebyli] ne to nebyly tenkrát nebyly takový
filmy, my sme si opravdu užili moc hezký

JV: hm

BK: samozřejmě když byl nějaký film nepřístupný mládeži, tak už nás
tam ten uvaděč stejně by nepustil a to sme spíš chodívali

JV: a myslíte, že byl v tom věku pro vás film důležitý?

BK: (ani ne) ani ne

JV: ne

BK: no samo- samozřejmě to bylo, to byla novinka, že, to bylo něco
(novýho)

JV: a měla ste nějaké i jiné třeba záliby, koníčky nebo další
aktivity volnočasové, jak se říká?

BK: já nevím právě když už sme potom jako od těch patnácti let, tak
to bylo na té sokolovně víc takový, ta mládež se tam scházela, spíš
se tančilo se nebo taky...

JV: hm to už ale v pozdějším věku

BK: no tak od těch patnácti let, tak já nevim

JV: hm a do těch deseti let?
BK: do těch deseti let to ani ne

JV: ne

BK: ne ne to ne naši taky nebyli nijak moc zámožní, takže to ani
těch i když to byl třeba ten film představení za korunu, za dvě

JV: hm

BK: to sem (myslim) moc nechodila, [ale já sem, no jistě]

JV: [ale víte, já se ptám] třeba v tom věku v dětském věku do těch
deseti let ste měla opravdu jakoby k tomu filmu nějakej zvláštní
vztah, jestli ste ho měla ráda, jestli ste třeba se o tom bavila s
kamarády nebo se spolužáky ve škole?

BK: ne ne to ne [to]

JV: [ne]

BK: ne, to spíš bylo jako sváteční záležitost.

JV: sváteční záležitost.

BK: v tym dětským věku na tu na tu Sněhurku ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)), no tak to sme byli možná desetkrát, že, to bylo hezký
krásný film to byl a to sme chodili.

JV: ale řekla byste třeba, že byl pro vás film důležitý tenkrát jako
pro dítě?

BK: ne ne

JV: ne

BK: ne tak proti proti těm dnešním dětem, to tedy určitě ne.
JV: a s maminkou ste pak třeba navštěvovala divadelní představení?

BK: no v tom říkám vám v tom nej- nejmenším věku, tak to ne

JV: ne později

BK: to ne eště když mně bylo deset roků, tak to vlastně naši měli tu
poslední dceru a to bylo tak dost bylo takový, že sme se drželi [víc
doma]

JV: [můžete mluvit trochu nahlas]

BK: no

JV: nebojte

BK: no zrovna sme to tam bysme no my sme my sme opravdu to tak do
těch do toho věku nízkého, to sme byli rodina pohromadě

JV: hm

BK: a to ani tak ty (náni) nebyli

JV: a měla ste jako dítě eee nějaké další aktivity, třeba chodila
ste s ee já nevim na nějaké výlety nebo s kamarády chodili ste si
[hrát]

BK: [ne ne] ne ne to všechno buďto rodina pohromadě

JV: mhm takže ste spíš [byli doma]

BK: [a nebo školní] výlety

JV: spíš doma ste byla

BK: ano ano

JV: moc ste nechodila po venku

BK: ne ne ne

JV: nelítala ste

BK: to ne to se nedalo vůbec ne

JV: ne?

BK: (..) až potom, říkám, až od těch patnácti let, co sme se
přestěhovali tam nahoru

JV: hm

BK: na tu Špačkovu,, tak to sme byli vlastně v domečku, jináč sme
žili žili v (zakleté) [teď najednou vidíte]

JV: [tam ste se přestěhovala v roce]

BK: no třicet třicet osum, třicet devět no třicet osum ano ano to
mně bylo čtrnáct roků [třicet osm]

JV: ve čtrnácti letech

BK: mhm ano

JV: a tam už to bylo jiné

BK: tam už potom začaly takový ty spolky té mládeže a to bylo na
sokolovně a to zase bylo všechno společný, ale tam zase moje maminka
se tomu věnovala, té mládeži tam, takže zase to bylo takový spíš

JV: vzpomněla byste si...

BK: výlety a takhle to se chodilo.

JV: vzpomněla byste si, jestli eee ta četnost třeba navštěvování ee
kina byla větší po tom přestěhování?

BK: no tak ano, to už potom samozřejmě, to v tom věku už to tak...

JV: hm

BK: už se chodí zase v páru, že, několik párů se sešlo vždycky
pohromadě.

JV: ale od těch deseti let do čtrnácti, to ste ještě pořád [bydlela
ve ( ) tak to moc se nezměnilo]

BK: [tak to no no to ne to byly] ne to byly jenom takový jako třeba
to sme chodili s bratrem, na Francouzské byl na sokolovně kašpárek
nebo takový ty loutkový filmy, divadélka spíš, spíš to byly tedy
takový ty akce jenom samozřejmě to bylo bruslení zase tělocvik,
tělocvična, tak to nás naši drželi takhle spíš.

JV: hm a jak sme se bavili o těch kinech ee tak ty kina ste poté, co
ste se přestěhovala, navštěvovala ty stejné nebo nějaké další ještě?

BK: no tak

JV: se to rozšířilo to spektrum

BK: určitě určitě se to rozšířilo

JV: vzpomněla byste si...

BK: taky sme tam do toho dopsu ((Dopz)), tam taky sme se dostali až
do města jistě, ale už to už je horší, protože tam už sme tak často
nechodili

JV: hm už to bylo víc z ruky

BK: by- bylo to z ruky, ale taky nic skoro nejezdilo

JV: hm takže to bylo hodně jako myslíte omezené tou dopravou nebo
tím spojením

BK: ale i i tady tím, že tu byli ti němečtí vojáci.

JV: mhm

BK: tak to asi děvčata moc rodiče nepouštěli [daleko]

JV: [ale teď] mluvíte už o protektorátu

BK: no to bylo ve čtvrté měšta- měšťance, to už nás zabrali Němci,
to bylo v devětatřicátým.

JV: hm

JV: a to už vlastně sme se stahovali takhle do té do [toho Sokola]

JV: [takže vy] ste vlastně strávila strávila takový hm necelý rok ee
v tom novém bydlišti než přišla než přišli ti vojáci, je to tak?

BK: mhm a teď samozřejmě tatínek tím byl taky, že, nějak poškozený,
i když tedy ho tam nechali, ale musel změnit samozřejmě, že už byl
protektorátní policajt, že to

JV: mhm

BK: už všechno bylo takový, to sme všechno tak v sobě tajili a
dusili.

JV: jo ještě dost- k tomu se kdyžtak ještě dostaneme. vzpomněla
byste si na nějaké oblíbené kino v té době?
BK: no hodně sme chodívali tady do toho Sportu ((Sport)) tady (
) [všechno je to zrušený]

JV: [eště př- před tou válkou] od těch deseti let nebo od těch
štrnácti re- respektive, co ste se vlastně přestěhovala, už ste
chodila víc ee v páru ste říkala, tak jestli ste měli nějaké své
kino,

BK: né no to říkám tady ten [ten Sport byl]

JV: [ten Sport]

BK: a ta ki- kino Hvězda, to potom bylo [vybombardovaný]

JV: Hvězda?

BK: kino Hvězda tady to bylo na sokolovni

JV: hm takže řekla byste tyhle dvě kina ste měla

BK: no kino Sport a eště byl potom byl ten Světozor, ten byly taky,
to byly takhle v tom trojúhelníku ty kina a ten Bajkal byl na Cejlu

JV: mhm

BK: a avija ((Avia)) v Černovicích

JV: mhm

BK: to bylo všechno tak blízko pro nás ( )

JV: [a vzpomněla] byste si, co se vám na těch kinech líbilo tenkrát?

BK: no tak to sme všichni jenom to byly krásný filmy zamilovaný, to
už bych si těžko takhle, [nebo detektivky]

JV: [ale myslím,] jestli si vzpomenete třeba na ten prostor toho
kina, jestli vám nějak ulpěl v paměti eee ten interiér nebo jestli
na vás nějak povzneseně

BK: no víte, ještě musim říct, že když sme bydleli tak teda v
Židenicích

JV: mhm

BK: v podnájmu [samozřejmě]

JV: [ano]

BK: v městských domech, tak sestra se narodila a my sme ta
československá husitská ((Církev československá husitská))

JV: mhm

BK: na- náboženství a tenkrát tady nebyl kostel, tak v tom kině
Sport v neděli vždycky dali oltář, takže ona je tam i křtěná a tam
sme chodívali v neděli

JV: mše

BK: mše

JV: kázání

BK: ano

JV: to je hezké

BK: <no tak kino pro sedm set lidí> to bylo největší kino v
Židenicích

JV: tak to ste měli ( ) asi jako úžasnou zkušenost ((smích))
BK: ((smích)) a potom tedy se postavil ny- na tom Karáskově náměstí
se postavil

JV: mhm

BK: se postavily ty kostely různé, že, to už sme tam nebyli, ale
takže to bylo...

JV: a myslíte si, že vás třeba ta vaše víra eee husitská ((Církev
československá husitská)) ste říkala

BK: no

JV: ee nějak jakoby ovlivnila ve vztahu k tomu chození do kina nebo
v poměru, když to tak řeknu k [filmu?]

BK: [ne ne ne] no ne tak samozřejmě když se hrály takový ty
buditelský filmy

JV: mhm

BK: že to Žižka ((Jan Žižka)) a takový ty (filmy) že teď je už zase
taky promítají takoví ti slavní naši čeští herci, tak to sme
samozřejmě všechno brali, protože sme byli všichni takoví [zapálení]

JV: [takže vy] ste reagovali [do toho]

BK: [ano] všichni sme byli takoví [národnostní]

JV: [to vám přišlo,] jakože že že to je to vaše

BK: no ano ano

JV: vy ste já- se bavili ještě o těch o těch kinách, tak naopak
vzpomněla byste si třeba na kino, které ste ráda neměla? eee kde ste
byla ee třeba jednou párkrát v životě a řekla ste si, tak sem už
nikdy nepůjdu nebo radši sem chodit nebudeme, je to tady ošklivé z
nějakého důvodu [nebo že to tam páchlo]

BK: [n- no že když] sme ne tak ne to byly všechno přepychový krásný
kina

JV: mhm

BK: a to bylo vlastně když sme šli třeba na- do Kapitolu ((Kapitol))
nebo do kina Alfa, to bylo za jak je teď centrum, tak za tím bylo
kino Alfa, tak to byly všechno pro nás vlastně svátek, to byly
brněnský kina a ty byly opravdu takový, nebyly tak obyčejný jako
třeba tady ty ty menší kina nebyly (tak sme to všechno) sme
prožívali úplně jinak mlá- mládí se jinak vše vše

JV: v čem myslíte [no]

BK: [a to] byla doba taková opravdu že sme se drželi všichni tak

JV: a myslíte si, že to vnímání toho filmu nebo vůbec jak ten
zážitek to jít do kina ee že to hodně ovlivnila i ta budova, to kino
samotné? protože vy ste říkala, že ty kina byla taková jiná [než
dneska, že nebyla obyčejná]

BK: [no ano no tak] za první dražší

JV: no

BK: že, tak to sme nechodili tak často mládež neměla nikdy tolik
peněz jako dnešní

JV: takže to pro vás byla nějaká událost [nějaký svátek]

BK: [ano ano] ano ano

JV: jít do kina nebylo každo- né každodenní [ale rutinní záležitost]
BK: [ne ne ne] no ano ano

JV: ale vždycky ste se třeba na to nějak eee

BK: ano třeba

JV: oblékla nebo [strojila ste]

BK: [no tak]

JV: když ste šla do kina

BK: no chodívali sme hezky oblíkaní všichni to ne- to neexistovalo,
aby někdo šel škaredě oblečený (..) obzvlášť samozřejmě děvčata, že

JV: a měla ste nějaké kino, kam ste šla třeba jenom s rodiči a nebo
naopak jenom s kamarády případně jenom s partnerem, víte, měla ste
nějak jakoby ty [kina tak]

BK: [ne ne] ne ne ne

JV: podle nějakejch šablony, takže to ne

BK: to ne, to spíš podle toho filmu

JV: mhm

BK: jo se s někým šlo na něco, třeba s tím tatínkem na ty detektivky

JV: mhm

BK: abych se večer nebála, že, potom ((smích))

JV: jo

BK: čarlí čan ((Charlie Chan)) vraždy a takový, takže
JV: ale tenkrát v tom dětství v tom úplně jakoby v tom nejranějším
dětství nebo do těch deseti let, když ste chodila s tatínkem ee

BK: no

JV: až na vyjímky ee

BK: no

JV: tak ee tam vlastně hrálo hrála hlavní roli ee ta skutečnost, že
ty kina byla blízko

BK: no [taky]

JV: [a pak] jakoby v druhém plánu ste řešili ten program a nebo to
spíš bylo podle toho, co hráli?

BK: to spíš bylo co podle čeho co byli hráli, ano

JV: takže důležitý byl ten film

BK: ano, určitě, [protože]

JV: [ale jestli] to kino bylo dál, tak ste se klidně [projela]

BK: [no to sme] ano ano ano za tím se šlo dál- daleko

JV: mhm

BK: a třeba i když nic nejezdilo, tak to se samozřejmě když šla
větší skupina, tak to se nikdo nebál jít, že

JV: hm a když třeba ještě tady budeme u toho věku té ee u ee
měšťanky ee tak vzpomněla byste si třeba na těch školních
představeních nebo i když ste třeba byla s tatínkem, potažmo pak
s kamarády, tak jak ste třeba jaké byly reakce diváků, jak se lidé e
v kině chovali, jestli třeba tleskali nebo e komentovali ten film

BK: ne ne

JV: ani jako děti?

BK: ne, no samozřejmě když to bylo dětský představení, tak možná ty
děti určitě

JV: mhm a třeba vzpomněla byste si, jestli kluci byli hlasitější než
holky nebo...

BK: tam dycky byl dozor.

JV: dycky býval mhm

BK: tam nikdy nikdy si nikdo tak netroufl, to by se [to by se]

JV: [takže ste] byli ukáznění.

BK: no určitě museli být ukáznění, protože kdo se nechoval slušně,
tak okamžitě byl vyveden [a nebo]

JV: [byla ste] svědkem toho, že by vyvedli třeba nějaké děti?

BK: to ne, to si nikdo netroufal, třeba zrovna v tom kině Sport

JV: mhm

BK: tam si nikdo nedovoloval, to byly takový filmy taky to ( )
opravdu tak ne ne nepamatuju si.

JV: a vzpomněla byste si třeba jestli se v tom kině konzumovaly
nápoje a nebo nějaké jídlo, jestli si [diváci brali]

BK: [ne ne ne] ne ne to sme si nanejvýš to sme si koupili nějaký
bonbóny, ale

JV: bonbóny

BK: nikdy nikdy vůbec neexistovalo pití.

JV: mhm

BK: nanejvýš o přestávce tam byl bufet,

JV: mhm

BK: tak tam se tam se něco mohlo, ale do sálu nikdy nikdy nic,
kdepak, ani ani šustění sáčků nedovolil ten dozor.

JV: mhm

BK: když tam někdo by začal vyrušovat, no tak [tak se rožnulo]

JV: [a když ste byla už třeba] když ste byla třeba už trošku starší
a chodila ste

BK: no no

JV. ještě teda než byl protektorát, už ste nebyla dítě, že jo, ale
za- ještě nebyla válka, ale už ste třeba chodila s nějakým chlapcem
nebo ee e s ostatními kamarády, tak to ste se chovali už asi trošku
jinak nebo ten dozor už samozřejmě nebyl nebo byl tam stále (
)

BK: ne ne za první naši dávali taky pozor s kým půjdu,

JV: mhm

BK: ale nebylo to, my sme chodívali, říkám, na sokolovně to byla
taková parta, samozřejmě chlapi s děvčem vždycky, že

JV: mhm

BK: ale i my sme měli i vedoucí, kteří s nama chodili na noční
výlety a tak, jo, takže to bylo všechno tak hezký.

JV: [vedoucí?]

BK: [ano ano] ano

JV: myslíte vedoucí čeho, [toho výletu?]

BK: [Sokola,] třeba výletu, ano

JV: Sokola

BK: vedoucí to byl přímo jako (starosta)

JV: a vy ste chodila do Sokola vlastně od dětství

BK: od dětství, no [tam se]

JV: [takže to] byla vaše vlastně volnočasová aktivita, [když sem se
na to ptal, tak ste]

BK: [ano ano naši] věděli,

JV: mhm

BK: že nemůžu nikde nic provést, protože je tam tam se o nás starali
o tu mládež, potom v zimě bylo bruslení, v létě byly třeba i ty i ty
pohádky a to filmy.

JV: ozýval se třeba po skončení filmu třeba tenkrát potlesk?

BK: ne, to si nepamatuju

JV: ne

BK: ( )

JV: nevzpomínáte si

BK: <ne ne> ((smích)) opravdu ne.

JV: a potkávala ste třeba v kině své známé ee nebo by- bylo to
místo, kde ste šla do kina a věděla ste nebo tušila ste, že tam
zřejmě se s někým potkáme nebo naopak cíleně ste si tam s někým dala
sraz?

BK: no tak my sme většinou už šli spolu do kina

JV: mhm

BK: a tam když tam byli další známí, no tak to sme s- mohli se tak
sejít, ale ale žádný takový velký ne.

JV: jestli to třeba [fungo- no povídejte.]

BK: [opravdu] rodiny, aspoň naše rodina na to dbala, aby věděli o o
všem, buďto můj starší bratr

JV: mhm

BK: mě vzal třeba sebou na to večerní bruslení, ale vždycky s
nějakým dohledem

JV: mhm a chodila ste třeba s bratrem, vlastně on byl starší nebo
nejstarší z vás.

BK: tak o čtyři o čtyři léta byl starší, no.

JV: a tak chodila ste někdy třeba s bratrem do kina, že by šel jenom
bratr a vy a bratr by vám dělal dozor místo tatínka třeba

BK: no to je právě když byl bratr, tak ten měl okolo sebe ty
kamarády a...

JV: mhm

BK: to už byla větší parta, tak to já už sem se s nima radši ani moc

JV: jo

BK: neviděla

JV: já vlastně ani nevím o kolik let byl starší

BK: o čtyři

JV: o čtyři roky mhm

BK: jo

JV: a naopak zase vaše sestra byla mladší

BK: o deset let

JV: o deset let

BK: no takže to už bylo

JV. takže ona byla jakoby

BK: no (velký) bylo bylo

JV: mě napadlo, jestli vaše sestra, že třeba nechtěla také se
zúčastnit ee...

BK: no ta ta by možná jenže ta potom v osumašedesátým utekla do
ciziny

JV: mhm

BK: pětadvacet let žila v Americe, vychovávala tam svoje děti, teď
se teď se vrátila, žije tady a ta si už ani moc nepamatuje

JV: [tak kdyby měla zájem, můžete se jí zmínit]

BK: [a nechce pamatovat ne] nechce pamatovat ona je taková prostě s
velkým nadšením se sem vrátila <a teď se jí tady nelíbí, lituje>

JV: hm ale přede to dětství je myslím bráno jako taková

BK: no

JV: jako vždycky jako ta nejlepší ( )

BK: no, jenže jenže já už sem si s ní nerozuměla

JV: hm

BK: eš- obzvlášť když mně ji dávali na hlídání, takže ona byla
taková rozmazlená a já sem

JV: <jo, dobře>

BK: ji zas dostala na ((smích))

JV: tak to nebudem nebudu zanášet.

BK: dostala jsem ji na starost a ona mě to už sme samozřejmě byly ty
party chlapců a děvčat a

JV: už to bylo jiné

BK: a ona žalovala a takhle

JV: tak tam byl velký rozdíl věkový

BK: no

JV: a ještě teda k tomu kinu, když ste třeba šli pak z toho kina,
bavili ste se spolu o tom filmu, který ste právě viděli nebo...

BK: no jistě

JV: rozebírali ste to?

BK: to sme to sme třeba, no když to bylo krásný, tak to sme
prožívali ještě že děvčata.

JV: jo

BK: jo no jistěže, to je

JV: a myslíte, že třeba na děvčata nebo na vaše kamarádky ee to
působilo ee nějaké třeba, nevím, romantické filmy působily jako
mnohem silněji než na ty kluky tenkrát v tom mládí, že ste o tom i
měly tendenci mluvit častěji nebo [se k tomu vracet]

BK: [no my sme to] my sme to spíš probíraly s děvčaty

JV: s děvčaty

BK: no to se spíš

JV: a teď teda bez ohledu na nějaký žánr jako ať to byl jaký film
chtěl a nebo spíš ste měla tendenci rozebírat ty romantické ee
[melodramatické]

BK: [a no tak hlavně] taky hodně veselohry se hrály a to sme to sme
měli rádi, takže

JV: takže na veselohry ste chodili asi nejčastěji?

BK: ano no jistě

JV: jo

BK: na zamilované veselohry, to bylo naše, to se měli rádi, no

JV: vzpomněla byste si, jestli ste třeba jako dítě někdy viděla
nepřístupný film? asi ne, že, protože vy ste říkala, že [ee na to
jako tenkrát se u vás dbalo docela, abyste nic takového neviděla]

BK: [((smích)) ne ne ne ne no]

JV: a myslíte, že byla tenkrát možnost se jako dítě dostat na nějaký
nepřístupný film?

BK: no víte, když jednou, já nevím, to bylo ten film si pamatuji, že
to se hr- hraběnka ostrovinova ((Jindra, hraběnka Ostrovínová)) nebo
tak nějak, ale to bylo nepřístupné a tam bylo jenom prostě že se
objali a políbili ((smích)), takže to bylo nepřístupný pro mládež

JV: mhm

BK: a to sem tenkrát viděla, ale ani sem to nechápala.

JV: to ste viděla?

BK: to sem to sem viděla, to už sem možná měla, jo, ten věk na to,
jo, že už můžu to vidět, ale nic mně to neříkalo.

JV: nevzpomněla byste si, co to mohlo být konkrétně

BK: no říkám, to bylo nějak hraběnka ostrovinová ((Jindra, hraběnka
Ostrovínová))

JV: aha

BK: ale ale ještě něco k tomu, jestli život hraběnky ostrovinové
((Jindra, hraběnka Ostrovínová)) nebo tak nějak.

JV: to si najdeme už kdyžtak

BK: jo jo ně- něco takovýho to bylo, ale a byl to český film, ne
ale...

JV: hm ale já sem přeslechl to kino ste říkala že...

BK: to bylo to bylo tady to bylo vybombardované na sokolovně

JV: tady na sokolovně?

BK: no no na židenické sokolovně ((kino Hvězda))

JV: na židenické a šla ste třeba někdy do kina bez placení?

BK: ne to ne to bylo za korunu nebo takhle.

JV: jako třeba z recese jako s děckama.

BK: no tak možná že že ti naši kluci, že to jednou udělali, to vím,
že se potom až sme šli z kina, tak se chlubili

JV: mhm

BK: že měli ty lístky od minule a že že že [prošli]

JV: [a prošli,] ale vy ste nikdy teda to nezkusila?

BK: to né ne to nikdy

JV: nelákalo vás to.

BK: ne ne ne

JV: dobrodružství

BK: já sem byla tak vedená od toho mýho tatínka policajta, že to
bylo všechno

JV: že ste to brala jako něco špatného

BK: no ano, určitě a samozřejmě v náboženství

JV: hm

BK: taky se věřilo, no, že se musí chodit chovat vzorně, že.

JV: a vy ste chodila třeba do vlastně toho kostela ee provizorního
teda jak často?

BK: jenom v neděli.

JV: každou neděli.

BK: jenom v neděli to bylo.

JV: častěji [ste nechodila.]

BK: [ne ne] ne to ani nebylo možný (..) a ten židenický kostel, když
už potom stál, tak nevim, možná že teď se tam dělají or- koncerty
varhanní a tak, ale to už to už je jiná doba, jak sem měla děti, tak
já už sem potom do kostela nechodila.

JV: a jak sem se teda ptal, myslíte si, že to vaše vyznání
neovlivnilo vztah k tomu filmu?

BK: ne ne ne tam nebylo nic, tam nebylo v tom našem náboženství není
nic, co by

JV: mhm

BK: co by mi tam bylo něco zákazy, tak

JV: nemyslím náboženství konkrétní, ale spíš obecně, jako jestli
jako věřící lidé třeba ee nemají takovou potřebu chodit do kina

BK: no ale naši nebyli právě takoví zase fanatičtí věřící.

JV: mhm

BK: že to sme šli sme do toho kostela ráno v neděli,

JV: mhm

BK: všeci sme se nastrojili všichni a to bylo takový sváteční
dopoledne a jináč to až tak nebrali.

JV: jo (...) a když ste teda už vy byla ve věku, kdy (...) když ste
byla ve věku, kdy už vlastně ste se od těch začala třeba zajímat ee
aktivně víc sama už to nebylo tak, že by vyloženě třeba ten tatínek
vám vybral film jako malému dítěti vhodný pro vás, tak ee jako
vybírala ste si to na základě em jakých informací, zjišťovala ste si
třeba nějaké recenze ee v novinách nebo e e hledala ste plakáty po
městě e programy kin?

BK: no já mám takový dojem, že žádný takový filmy ani nebyly.

JV: jaké myslíte?

BK: takový s- který by byly tak strašně nevhodný.

JV: ne ne nemyslím nevhodné, myslím eee opravdu když už ste byla v
tom věku, kdy ste byla trošičku starší, třeba kolem těch třinácti
čtrnácti a chtěla ste jít do kina ee tak jak ste ten tu informaci o
tom filmu získala, jestli ste doma procházela noviny nebo časopisy a
nebo na základě na základě nějakého plakátu ste si ten film vybrala.

BK: možná možná před každým tím kinem

JV: mhm

BK: byla ta vitrína s tím filmem, který se bude hrát a kteří herci
tam budou [tak takhle sme to jenom]

JV: [takže myslíte,] že ste že ste šla jako do kina naslepo, že ste
věděla, že v určitou hodinu e [bude představení]

BK: [no my sme mohli jít] my sme mohli jít okolo kina a tam si to
přečíst a teď sme říkali, tam bysme chtěli jít a kdy kdy který den
bude pršet, většinou se hrálo celý týden ten jeden film,

JV: takže spíš před...

BK: takže sme si to předtím sme si to takhle to...

JV: mhm došli ke kinu, viděli ste tam ty filmy,

BK: no no no no

JV: a ee stále byla ta důležitěj- stále v tom i v tom pozdějším věku
bylo e na prvním místě úplně ten konkrétní film, nikdy ste
neupředňostňovala třeba polohu, že by to kino bylo ee v nějakém
těsném sousedství, neměla ste problém zajet třeba do vzdálenějšího
kina.

BK: no to ne, to ne to ne, tak zase sem nikdy po nějakým filmu
netoužila, že bych musela jet až daleko, on se potom třeba hrál za
nějaký čas i blíž.

JV: mhm

BK: takže to nějak jako...

JV: a bylo třeba důležité, kdo v tom filmu hrál? [měla ste nějakou
oblíbenou herečku nebo herce?]

BK: [no určitě, to ano, to byli no no to byli] to byli naši herci,

JV: vzpomněla byste si,

BK: my sme

JV: koho ste měla ráda?

BK: no no tak těžko těžko vám to teď budu říkat, ale my sme mě- si
sbíraly ee takhle celý ty jejich fotky, to sme měly, každá sme si
vyměňovaly fotky herců.

JV: to ste si vystřihovaly z novin nebo?

BK: to se dostaly koupit.

JV: každý

BK: to byly krásný fotky, jo, to byly krásný fotografie.

JV: a ee vzpomněla byste si teda na nějakého, kdybyste měla vybrat
jednoho nebo dva herce, které ste měla opravdu ráda?

BK: no je jich je jich strašně moc a oni teď ty filmy právě dávají
pořád, takže já vám třeba řeknu jméno nějakýho herce na kterýho si
zrovna pamatuju teď z této doby, to je to už je pro mě těžké, ale
oni ty filmy hodně dávají v televizi [samozřejmě].

JV: [já sem] se jenom právě chtěl třeba zeptat, jestli vás tento
herec něčím jakoby zaujal víc než ostatní, vy říkala ste, že ste
jich měla str- jako velkou škálu,

BK: třeba třeba ten Pešek ((Ladislav Pešek))

JV: mhm

BK: nebo Vojta ((Jaroslav Vojta)) a ten, no vidíte, teď teď vám
neřeknu to jméno, ale je to je to

JV: Burian ((Vlasta Burian))?

BK: ne ne ne ne z Královýho Pole ((Královo Pole)), protože naše
maminka si ho

JV: hégr ((Karel Höger))?

BK: hégr ((Karel Höger)), maminka s nima kamarádila a s jeho bratry
a sestrami

JV: mhm

BK: tam bydleli blízko, tak o nich já sem se vlastně hodně dověděla
od mé maminky, takže ty filmy sem měla samozřejmě ráda.

JV: jo a vzpomněla byste si na nějaký film třeba ve kterém hégr
((Karel Höger)) nebo Pešek ((Ladislav Pešek)) nebo Vojta ((Jaroslav
Vojta)) hráli?

BK: no tak i určitě všechny.

JV: oblíbený

BK: no oblíbený no nejoblíbenější s Vojtem ((Jaroslav Vojta)) je
přece to jak jak tam v té pohádce ((Hrátky s čertem)), jak dělal
toho loupežníka šarka farka ((Sarka Farka))

JV: mhm

BK: tak to je přece nezapomenutelný, že?

JV: na tom filmu ste byla taky v kině?

BK: určitě

JV: jo

BK: no několikrát to se chodilo

JV: ale to už bylo později, že jo, [to už jsou padesátá léta]

BK: [to už je později, no]

JV: a bylo třeba pro vás důležité, jestli ten film byl eee český
nebo ee

BK: no určitě

JV: nebo naopak ste chodila třeba raději na americké [nebo na
německé, ruské]

BK: [určitě sme český filmy měli rádi,] ale ty americký, to byly pro
nás taky, že to bylo tak, že sme ta mekdonaldová ((Jeanette
MacDonald))

JV: mhm

BK: a edý nelson ((Eddy Nelson))

JV: mhm

BK: a tak tak to byli ti ti američtí herci nebo ty sme měli rádi
samozřejmě, že jo.

JV: mhm a ee vzpomenula byste si, jestli ste třeba ještě viděla ee
jestli si pamatujete němý film nebo už všechny ty filmy, které ste
byly zvukové?

BK: no nevim, no možná že možná že tohleto si teda opravdu, to bych
m- možná si něco vymýšlela, ale asi že ne,

JV: nepamatujete

BK: protože jestli sem byla děcko

JV: mhm

BK: a byl musel se číst ty titulky

JV: mhm

BK: tak to nebylo pro mě nic moc

JV: hm jasně

BK: sem nestačila třeba přečíst, takže to mě nijak tak moc
nezajímalo.

JV: a pamatujete si, jestli ste třeba e do té doby e e než začala
válka nebo než skončila válka, takhle to teda vymezím, jestli ste
viděla v kině už nějaký barevný film?

BK: no určitě právě tady tyto ty americký si myslím, že už byly
barevný.

JV: mhm ale to teda zřejmě ee ještě ste neviděla

BK: ale to už sem, to už sem tedy byla asi vdaná, no když sme
chodili

JV: takže to až po válce

BK: no no no

JV: jo, ale před válkou asi ne, určitě ne,

BK: no to asi ne

JV: protože ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) byla
kolorovaná.

BK: ano ano ta už byla no (kolorovaná)

JV: a kromě té Sněhurky ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) nevíte
estli...

BK: říkam, tady ty americký filmy určitě byly, určitě

JV: myslíte ještě do začátku války?

BK: no

JV: jo nevzpomněla byste si na na nějaký zvláště ( )
((smích))

BK: ((smích)) ne ne pr- jak pořad řikam, jo, to bylo edy nelson
((Eddy Nelson)), mekdonaldová ((Jeanette MacDonald)) jo, to byli

JV: [tak to sou herci a herečky]

BK: [jo to sou herci, ale ty] ty měli několik filmů, jo, to bylo

JV: mhm a ty ste měla ráda [z těch amerických]

BK: [no to bylo] ta rouz mery ((Rose-Marie)) a to byly takový spíš
jako zpívaný operetky, to byly snad krásně muzikální ty filmy

JV: ostatně říkala ste před chvílí, že tohle byly ty filmy, o
kterých ste pak s děvčaty bavily,

BK: no tak tak to sme si prostě jenom bavily, protože sme to chtěly
vidět.

JV: mhm

BK: takhle sme se u toho bavily.

JV: takže takže bylo hodně důležité i jestli tam třeba hrál ten váš
oblíbený herec.

BK: určitě taky, no no

JV: a vzpomněla byste si, to je trochu takový abstraktní abstraktní
otázka eee e dokázala byste říct, co tenkrát vlastně pro vás
znamenal dobrý film [co film]

BK: [no] pěkný zážitek, krásný zážitek

JV: [pěkný zážitek] a nějak kdybyste to měla třeba specifikovat?

BK: [ne ne ne ne]

JV: [také ty komponenty]

BK: ne ne, já to prostě prožívám takhle, že když je něco pěknýho,
tak dlouho na to vzpomínám a tak to

JV: tak spíš na vás zapůsobil

BK: ano ano (..)

JV: a třeba v té době, chodila ste i ee na další další zábavy mimo
to kino, jestli ste třeba navštěvovala nebo naopak váhala, jestli
tomu dát přednost, třeba nějaké taneční zábavě nebo ee právě tomu
divadlu nebo ste poslouchala rozhlas ee četlu- četla s něma
knížky...

BK: no my sme hodně četli, to sme hodně četli (..) to všichni měli
byli předplatitelé a to sme v knihovně se plnily stále a to se stále
četlo

JV: myslíte, že ste byla ještě eee před začátkem války na nějaký
taneční zábavě?

BK: no my sme prostě jenom na té sokolovně si mohli dělat takový
zábavy

JV: i za války?

BK: skoro tajně, protože

JV: mhm

BK: to nic nebylo to se prostě udělal, řeklo se to je čaj o páté

JV: hm

BK: nebo se udělaly sokolský šibřinky nebo nějak se to spojilo, aby
nám nikdo to nemohl zakázat ale...

JV: myslíte teď ee období protektorátu?

BK: ano ano ano ano

JV: takže ste tam vlastně jakoby [tajně se bavili]

BK: [(něco )] sme jako pro- prožívali tady todle, protože
vlastně sme taky byli postižení tím totálním nasazením, že

JV: no neměli ste strach, že by třeba se to mohlo nějak dostat ven
nebo jen tak, že by na to mohl někdo přijít, že se tam jakoby bavíte
v té sokolovně?

BK: ne ne ne to to se prostě muselo udělat tak, aby nám to povolili

JV: mhm už bylo oficiálně povoleno

BK: oficiálně to bylo povolený záminka a potom samozřejmě to už
nikdo nemohl kontrolovat

JV: měla ste jakoby nějaké vlastní koníčky co ste třeba ráda eee
dělala ve volném čase kromě té četby, jak ste říkala, že ste ráda
četla?

BK: tak to byly doby právě ty vycházky a sporty jako

JV: s tím Sokolem

BK: s tím Sokolem

JV: jo

BK: to všechno ve spojení se s tím [Sokolem]

JV: [hm a kromě Sokola no]

BK: protože tam tam totiž byly taky všechny moje [kamarádky]

JV: [aha]

BK: a všichni moji kamarádi, takže my sme byli velká taková
[společnost]

JV: [takže vy] ste vlastně nepotřebovala jako po Sokolu se vidět
jako s kamarádkama nebo s kamarády, protože [ste je všechny měla v
tom Sokolu]

BK: [my sme my sme] měli cvičení, tak sme se sešli [večer]

JV: [mhm]

BK: sme třeba šli sednout, někde seděli sme, zpívali, hráli na
kytaru a takhle, to byla pořád taková společnost, takže mě to nijak
nic nikam netáhlo

JV: to byli současně i vaši spolužáci ze školy nebo?

BK: no tak tam už se to ne jak sem právě vod spolužáků ze školy tam
no samozřejmě když to byli z toho okruhu, no takže chodili všichni
do Sokola všichni všichni do těch kin, tak to sme chodili takhle,
ale nebyl to nijak ničim, samozřejmě že že sme se potom upnuli každá
na toho svýho, že, takže to potom tím to [všechno]

JV: [jo] áá

BK: a zase zase když naš- nastala ta doba, že sme byli věděli, že
budeme předvolání na ( )

JV: hm

BK: tak se to zase všechno na té sokolovně, že sme se skoro všichni
tam vdávali a ženili

JV: hm

BK: jo? <takže to...>

JV: jako mezi sebou jo?

BK: no zase ti sokoli zase to bylo tak

JV: ja sem...

BK: to byl to byl to se

JV: tak asi je to [přirozené, když ste spolu trávili většinu času,
tak]

BK: [tak je ano ano] kluci hráli třeba házenou

JV: hm

BK: fotbal my sme s nima jezdívaly po těch po těch okolích

JV: hm

BK: městech a dědinách zase sme jezdily fandit, takže to byl taková
doba, prostě se udělalo to to, že sme (viseli se)

JV: hm

BK: ne- nemohli ste si tak nějak moc dovolavat, potom když nastala
ta druhá doba po tym osmašedesátým, tak zase sme se stahovali
skupinky zase sme si stavěli chaty u vody a zase sme utíkali zase,
aby děcka mohly mít volnost, aby si měly, takže to byla taková doba.

JV: eee ještě bych se vrátil k těm místním kinům, [jak ste říkala,
že ste je hojně navštěvovala]

BK: [ano no no no]

JV: vzpomněla byste si na nějaké rozdíly mezi nimi, jestli byly?

BK: no tak snad snad

JV: třeba interiér kin [nebo přístup zaměstnanců]

BK: [no to ano]

JV: jestli někde byly opravdu jakoby jiné, nepříliš příjemní a
[naopak někde byli...]

BK: [no tak říkám] tady v tom největším, že, potom bylo i to
náboženství

JV: mhm

BK: tak tam byl teda hodně přísný ten pan pan Tříska se menoval

JV: [to byl uvaděč nebo...]

BK: [majitel majitel] toho kina

JV: majitel

BK: a hlídal si to i uvaděče [dělal]

JV: [ano?]

BK: ten to to bylo několik těch představení od pěti o sedmi o
devíti, no tak většinou samozřejmě lidi chodili nejmenší nejmladší
chodili o pěti, my sme chodívali o sedmi, protože večer sme museli
být už zase doma, takže to byla taková doba, no.

JV: mhm ee ale konkrétně, že byste si vzpomněla, že tohle kino bylo
nějaké vyloženě obyčejné ee hodně [pamětníci říkají, že chodili do
takzvaných blecháren, což byly opravdu taková ta nejobyčejnější
kina]

BK: [no ano ano no tak to je právě tady toto o čem já mluvim,] tak
sme říkali do blechárny sme říkali.

JV: hm

BK: ale

JV: to ste říkala o jakém kinu třeba?

BK: tady o tem kinu Sport

JV: o tom kinu Sport

BK: no, to byl mnohem menší ten (světovel)

JV: takže ty oponentní kina tady v tom okolí byly jakoby lepší

BK: ten (světovel)

JV: mhm

BK: to sme věděli, že to na orlovně

JV: aha

BK: a to kino Hvězda, to zas byla sokolovna

JV: mhm

BK: jo takže to byl pak bylo lido bijo ((Lido bio)) to bylo zase na
tym na té Francouzské

JV: to bylo jaké?

BK: tam v tom byly v tom se dělaly taneční

JV: hm

BK: tam chodily moje děti do tanečních,

JV: a tam

BK: ale my sme my sme žádný taneční taky neměli, protože to byla
taková doba, že se nedalo, nevim, my sme taneční neměli, tak sme si
to vynahrazovali tim čajem o páté.

JV: hm ale nebylo to třeba někdy tak, že by ten interiér, když to
řeknu v uvozovkách, té blechárny, vás odradil jít od toho na nějaký
film, který byste vidět chtěla

BK: ne, no právě ten ten měl i galérku a ten byl hodně velký, takže
tam se [taky už]

JV: [takže] nebylo by to tak, že by vám to vadilo nebo že vás to
[odpuzovalo]

BK: [ne ne ne]

JV: neměla ste s tím problém

BK: ne, tam právě spíš spíš tam se chodívaly celý ty party

JV: a vzpomněla byste si, z čeho se skládalo představení, jaký tam
všechny části byly, jestli se...

BK: no tak tam byl týdeník

JV: aha

BK: snad snad tam možná sem tam nějaká reklama byla, ale to, co se
dnes děje, tak to

JV: nevzpomínáte si třeba na nějakou reklamu

BK: na Alpal

JV: [na Alpu?]

BK: tak to byly takový jenom reklamy, žárovka nějaká

JV: třeba ještě nějaké jiné, nějaký krátký film předfilm před tím
hlavním večerním filmem (..)

BK: pamatuju si jenom na ty večerníky

JV: nějaké živé vystoupení nebo takzvaný foršpan, což byly reklamní
ukázky z filmů (..)

BK: [(nepamatuju si)]

JV: [nepamatujete si]

BK: to bych vám neřekla

JV: bývaly přestávky?

BK: (.) podle toho, jestli to byl nějaký velký film, dlouhý.

JV: mhm

BK: jak dlouhý, tak možná přestávka byla, no.

JV: a třeba že byste šla na jakoby dvojprogram, [že by byly jako
film a pak ještě jeden a mezi tím přestávka,]

BK: [to byl býval taky, to možná] možná býval, to bývaly hlavně ve
městě.

JV: [ve městě v těch velkých...]

BK: [ve městě,] ano ano

JV: a ty kina byla jiná, to ste říkala, [že už byly takové honosné
a...]

BK: [no tak ty byly už už ano ty byly honosné]

JV: nějaká živá hudba třeba nebyla reprodukována?

BK: nevim, ale to už sme to sme zase chodili na živou hudbu do
kaváren, jo, to byl zase ten

JV: ale k tomu filmu víte jestli ne- nebyl nějakej třeba piano a
nehrál někdo v doprovodu

BK: no to snad byl jedině v tom, když byl ještě ten němý

JV: mhm

BK: tak tam to tam to asi bylo

JV: [ale to si už osobně nevybavíte]

BK: [ale to už si nepamatuju,] to si pamatuju z toho, že už to měl
[nějaký filmu ukazovali]

JV: [mhm jasně, rozumím, no]

BK: to už se těžko pamatuje.

JV: bavily vás třeba ty doprovodné části, třeba ta reklama, těšila
nebo ten týdeník, těšila ste se na to, nebo vám to spíš bylo jedno,
zajímal vás jenom ten film.

BK: nevím, podle čeho, no tak když to byl už když sme tady měli ty
Němce, že, tak tak to už byly, to už byly

JV: mhm

BK: válečný, to už nebylo hezký, [to už sme...]

JV: [jasně, ty byly zabarvené] ideologicky, ale předtím ještě před
tou okupací (..) třeba těšila ste se na to, že co se stalo za týden
v republice a [nebo na nějakou zajímavou reklamu]

BK: [ne tak to to ne-e] to co dnes se se jo už vim, že se budu dívat
co bude

JV: mhm

BK: tak to sme tak asi možná že to bylo, ale nevim nevim [ne- nevz-
nepamatuju]

JV: [byla ste] i docela mladá, takže

BK: no to si ani vůbec nevzpomínám

JV: mhm eee byla ste někdy třeba na promítání filmu v domácnosti
třeba u některého z vašich kamarádů rodiče, že by měli doma
projektor.

BK: ne, měli sme to sme měli, ale jenom pohádky, jo, to

JV: no

BK: se posunovalo, pohádky.

JV: já slyším, no

BK: takový film takhle a tam byly zase [jenom posunovačky]

JV: [a to ste] viděla kde?

BK: to sme měli doma

JV: přímo doma, ale to nebyl projektor,

BK: ne ne ne.

JV: to byly jako diapozitivy.

BK: diapozitivy.

JV: a nepamatujete si...

BK: to ještě ne- nezapomínejte, že já vlastně tos- to teprve nebylo
ani rádio, to se teprve, jo, to bylo něco, to sme obdivovali, když
když Tristárky začly.

JV: takže takže třeba ani nikdo z vašich známých nebo příbuzných
tímhle nedisponoval, tou promítačkou?

BK: ne ne ne to to to nebylo tenkrát ne opravdu ne, to potom náhle
všechno přišlo, jak vývoj těch rádií, tak potom ty tele- taky
televizory, to všechno potom strašně fotoaparáta sme měli fotoaparát
takovej maličkej to bylo...

JV: to byl jaký rok, kdy ste měli ten fotoaparát, tak ze zajímavosti

BK: [to už byly] ano to už to už fotoaparáty byly, to měl takovej

JV: ale jaký rok byste si vzpomněla

BK: no to bylo tak (..) možná možná těch dvacet roků, když mně bylo,
to už ne ne ne to už sme se fotili i na svatbě ale (mých)
fotoaparáty už měli taky

JV: ee už bych se teda přesunul do toho protektorátu, my tady o něm
pořád tak jako se zmiňovali

BK: no ano no

JV: ale nikdy sme si ho nezaměřili konkrétně ee tak bych se vás
zeptal, jak na vás působily ty změny po roce třicet devět osobně,
jak ste to vnímala tu situaci společenskou nebo dobovou.

BK: no říkam, to se právě všechno stáhlo a to sme se báli

JV: hm

BK: báli sme se večer vycházet, samozřejmě byl zákaz, že, zatemnění

JV: a chodila ste do kin i v té době a jestli ano, chodila ste méně
nebo víc málo.

BK: málo, možná že vůbec

JV: to už ste právě byla ve věku, [kdy vy ste byla taková jakoby v
nejlepších letech, ale]

BK: [no no no no ano ano no no] no to právě už tady bylo plno vojáků
a to mě naši nepouštěli, tak proto se to všechno stahovalo

JV: hm

BK: jenom do té sokolovně, tam sme věděli, že se nic takovýho nemůže
[( )]

JV: [a třeba by vás nepustili] ani za nějakým chlapcem nebo z
nějakou partou ee lidí ze Sokola myslíte

BK: to ano to by mě pustili, to určitě, ale to sme samozřejmě to
bylo taky dobrodružství, když takovýho něco se podniklo

JV: no

BK: když sme šli někam, ale zase to zase to byl takový film, který
už sme ani tak nemuseli.

JV: a jinak jak ste vlastně říkala, že ste chodila s těmi kamarády
nebo s tou partou, tak to byli ti lidé z toho Sokola, abysme si to
ujasnili.

BK: no většinou

JV: většinou ano

BK: to byli

JV: a chtěl sem se zeptat, jako vědělo se o nějakých kinech tenkrát,
že sou třeba jakoby česká nebo německá, že tam spíš chodí Češi a tam
zas že chodí Němci?

BK: určitě ve městě to tak bylo.

JV: bylo to tak jo?

BK: určitě.

JV: mhm vzpomněla byste si třeba které takové kino bylo?

BK: (.) no protože tady toto byly ty čtvrtě Židenice Juliánov

JV: mhm

BK: Husovice, to všechno byly české

JV: české čtvrti

BK: české čtvrti, takže se snažili i ti majitelé kin co nejvíc se
bránit, aby aby se jim tam takovýhletonc...

JV: ale naopak si myslíte, že v tom centru, kde byli spíš Němci, že
tam do těch kin chodili spíše Němci, [že tam Češi moc nechodili]

BK: [no jistě, no] (..) jestli samozřejmě se stahovali všude, že

JV: mhm

BK: takže Češi rači se drželi stranou

JV: takže myslíte, že Češi v tý době toho protektorátu ani příliš
nejezdili do toho centra do těch hlavních kin, ale spíše když už
teda bydleli

BK: když už tam bydleli, tak možná určitě tam...

JV: ale když bydleli tady v těch Židenicích, jako vy podobně, [na tý
periférii, takže neměli chuť moc nejezdit...]

BK: [tak sme se nijak] no nijak sme tam moc nechodili, protože
nevěděli sme, co večer se může přihodit,

JV: hm [ale přesto ste se tam vypravili]

BK: [a tak] byly některý děvčata, který začly chodit s tím vojákem
(nějakym německym), tak to už sme se ji zase stranili

JV: některá třeba z vašich kamarádek ze Sokola?

BK: no právě ze Sokola ani ne, ale z toho tam kde sem se učila, tam
tam byly už děvčata z města (a všeho)

JV: a poté třeba toho co jak chodily s tim eee německym vojákem, tak
už eee ste se s nimi tolik nebavili nebo už ste se s něma
nekamarádili?

BK: no tak spolu sme pracovali, tak sme se museli s ní bavit

JV: mhm

BK: ale už naši si to nepřáli, tak sme hleděli se moc s ní nějak

JV: ale jestli...

BK: aby nás ona by byla schopna řict, poďte tam je to veselý, taky
se stalo jedné kamarádce, že že šla chodit po nějaké takové té to
jak se tomu říkalo národní (společenství) nebo co to bylo už vlastně
takový, aby se věnovali víc, aby se přátelili, no tak no tak ta měla
doma strašný peklo, když na to rodiče přišli, že že vlastně
vstoupila do takovýho spolku

JV: hm

BK: poloněmeckýho

JV: a vám třeba osobně to vadilo? protože ste říkala, že rodiče by
vám dali, kdyby se že vlastně kamarádíte s tak- s dívkou, která
chodí s německým vojákem ee a vám osobně to vadilo?

BK: no tak co mi prostě byla taková zvědavost, ale nebylo mně to
nebylo mně to milý, protože sem vlastně byla tak vychovaná

JV: mhm

BK: že (.) že to není (..)

JV: a třeba teď ještě k tomu kinu, myslíte, že v chování diváků
došlo k nějakým změnám, že se chovali jinak než-li dříve, že ta
atmosféra byla [třeba stísněnější]

BK: [no určitě určitě určitě]

JV: lidé byli zamlklejší...

BK: no určitě, protože ee to když si někdo trošičku dovolil, uvolnil
se, tak potom měl s tím potíže,

JV: jo

BK: že zase se našli že někdo se našel, kdo to na něho řekl

JV: myslíte uvolnil se jako [opil se]

BK: [no]

JV: nebo [byl hlasitější]

BK: [buď buď to se] buď to se opil a nebo někdo má prostě povahu, že
se já mužu si dělat co chci a

JV: mhm

BK: a pak na to třeba doplatil.

JV: mhm

BK: no několik takových případů, no tak sme se snažili tomu aspoň
rodiče se snažili, aby nás toho vyvarovali.

JV: vzpomenete si třeba, jestli ee vlastně měli tenkrát, když Židé
zakázáno do kin a nebo naopak byly nějaká kina, kam směli chodit?
[vymezená]

BK: [ne ne] ale myslim si, že vubec vůbec, že to měli špatný, ale
nemě- neměla sem [nikoho takovýho]

JV: [mhm kamarády]

BK: ( )

JV: a jinak co se týče tý němčiny jako jazyka, tak ten zřejmě
proniknul [i eee do myslím do těch kin, že ty filmy byly v němčině
případně titulky]

BK: [no ten sme museli povinně ve školi sme se ho museli učit no
taky no jasně no] no no titulky .

JV: i na českých filmech

BK: no

JV: byly neměcké titulky

BK: tak to sem nevnímala ne

JV: nevzpomínáte si

BK: ne já si na to nevzpomínám

JV: (..) takže myslíte, že všechny filmy nebyly otitulkované do
němčiny, které se promítaly v protektorátu

BK: nevim, to sem nikdy ani sem si to

JV: mhm

BK: neuvědomila, že bych toto si měla pamatovat

JV: a eee ty vaše návyky nebo vlastně změnil se tenkrát nějak výběr
těch filmů e potom e nebo dokázal to ten protektorát nějak ovlivnit
ty filmy, které ste si vybírala nebo vlastně ste si vybírala filmy
jako předtím, že tak k nějaké změně nedošlo

BK: to ne to určitě sme si vybírali určitě určitě to byla ale zase
vám to z této doby [vám nemůžu takhle moc řict]

JV: [hm hm]

BK: protože já sem vlastně vychovala děcka, jo, takže sem

JV: hm ale třeba ta obliba těch veseloher u vás asi neklesla [nebo
navštěvovala ste pořád...]

BK: [ne to ne to] vlastně byly takový věci

JV: hm

BK: který člověk kterýma se aspoň povzbuzoval.

JV: chodila ste i na německé filmy nebo ste je třeba bojkotovala ze
zásady?

BK: to ne to ne ne ne to byly rakouský filmy ten hanc rýman ((Heinz
Rühmann))

JV: mhm

BK: a a to byly německý filmy taky veselohry taky byly moc hezký

JV: takže vám tam nevadilo z toho hlediska, že st- že ste na
[německém filmu]

BK: [ne ne] nemohli jistě že ne my sme t- tu němčinu [museli]

JV: [hmm]

BK: ve školní ( ) také

JV: (..) a e pamatujete si, jak se diváci tenkrát chovali v tom kině
za protektorátu, třeba nějaké hlasité projevy nebo potlesk, jestli
třeba někdo nehajloval, protože my víme jakože že diváci i během
[představení hajlovali]

BK: [ne ne ne]

JV: že třeba Hitler ukázal v nějakém tom týdeníku

BK: ne to ne ale ale když někdo udělal nějaký poznámky, tak to vím,
že se rožnulo a hned se pátralo, kdo kdo tam dělal něco, jo

JV: mhm

BK: takový že že sme se [ztratili]

JV: mhm

BK: co by se mohlo stat

JV: když někdo řekl něco během promítání, [tak se to jako
registrovalo a vyšetřovalo]

BK: [no no něco jo ano ano] někdo třeba si udělal poznámku takhle,
jo jak se dycky může udělat, ale

JV: měla ste teda strach během toho [představení]?

BK: [no určitě] určitě ano (...)

JV: a eee jak se začal jak se blížil už konec války, myslíte, že to
bylo znát i v ee chování ee lidí respektive teda návštěvníků ee kin,
že už to bylo uvolněnější nebo pořád byl strach, co teď příjde, že
se ta fronta blížila do Brna.

BK: no tak to to sme se zase báli, protože to bombardování

JV: mhm

BK: a to (všechno) to se zase hlídaly zprávy, kde kde se bojuje a
toto potom byla taková hodně hodně těžká doba.

JV: takže ta frekvence už asi byla trošku jiná na chození do kina

BK: to byla řikam teda s těma dětima malejma tehdy

JV: to ste vlastně měla toho tenkrát dvou dvouroční dítě, když byl
konec války, že ste říkala, že ste měla dítě v roce štyřicet tři se
vám narodilo

BK: štyřicet tři po štyrech letech potom

JV: mhm

BK: postupně v jednapadesátým pak zase to byla taková byla to těžká
doba, já sem to prožívala spíš, protože tatínek to byl postiženém,
protože byl bombardovanej ten policejní ředitelství a taky někdy
třeba vyslechl nějaký v telefonní ústředna

JV: mhm

BK: a vyslechl nějaké zprávy, že někoho budou zatýkat, tak se snažil
jim s maminkou tajně oni to varovali, když to byl [někdo známej]

JV: [mhm]

BK: to byla opravdu těžká doba

JV: á...

BK: nebo třeba nám sebrali ve válce Němci, že potřebujou vojáci
lyže, voni nám vzali nám lyže, museli sme museli sme dobrovolně
darovat, potom zase nám kola kola, jo, to byly takový věci, který
sme divný divně snášeli, no takže to se myslim do kin ani nechodilo
moc.

JV: teď mluvíte už o konci války

BK: no tak otce mně to, no.

JV: hm a ta atmosféra po skončení války byla zřejmě velmi radostná

BK: určitě to byla to bylo velké velká

JV: myslíte, že to bylo patrné v těch kinech, že diváci byli hluční

BK: to už to už ano, to už ano, ale říkám, to už možná byly ty to už
všude byly ty televizory doma a to už sme asi se snažili nechodit
[spíš do těch divadel]

JV: [myslíte, že už] v roce štyřicet pět] byly všude televize?

BK: štyřicet pět ne

JV: já sem právě myslel jakoby těsně vlastně po tom osvobození a ten
květen [právě štyřicet pět]

BK: [no]

JV: jestli si vzpomínáte na nějakou návštěvu kina z té doby a jestli
to ve vás zanechalo ee ta atmosféra nějaký nějakou vzpomínku z filmu

BK: to sme to sme spíš chodívali zase do těch divadel, protože zase
blízko nás v tom Dělnickým domě tady buď to se opravovala a my sme
chodívali na na operety a to sme spíš [chodívali do divadla]

JV: [ano ano] aha to je zajímavé

BK: tam tam sme chytali spíš ty narážky, jo, jak ti herci dovedli
šikovně dycky něco takovýho, to sme měli rádi

JV: (dobře) a teď mluvíte o době ee [ještě jako za války]

BK: [jako ještě za války,] ano ano

JV: (..) já bych vám ještě dal seznam filmů, který mám tady ee tam
je několik filmů uvedených, které máme tak vytipované a ee poprosil
bych vás, abyste se na ně podívala a jestli si třeba na nějaký z
nich konkrétně vzpomenete, že ste ho viděla, jo, takže vlastně ee
tady vlastně je ten seznam á vlastně tady to je po několika letech

BK: no no no tak to je všecko ten Burian ((Vlasta Burian)), že tak

JV: kdyžtak vám můžu [dát]

BK: [no]

JV: tady eee propisku, jestli si vzpomenete, že ste ten konkrétní
film viděla tenkrát v té době v kině

JV: (...) teda to sou filmy promítané do roku štyřicet pět

BK: mhm

JV: to už je konec války

BK: (...) no tak já nevim, co byste tak chtěl, abych tam dělala vy
máte jinou [značku, že]?

JV: [ne ne ne] jestli si udělejte si i čárku můžete udělat u toho
filmu, nebo co

BK: jo?

JV: chcete kolečko, hlavně jestli si vzpomínáte, že ste ten film
viděla v kině

BK: no tak to tam musim udělat takou čárku, no

JV: no teda jakoby ( ) [neurčeně později třeba v
šedesátých letech, jo, ale ještě v té době toho]

BK: [jo, jenomže, no to je právě to to já vám už nemůžu právě]

JV: tak klidně můžete postoupit aj i k těm, které už vlastně to tady
vám mohlo být deset let, jo

BK: no

JV: todle jsou filmy z roku třicet čtyři

BK: no

JV: a tady vlastně sou do roku až do, pardón, tady vlastně sou celá
ta třicátá léta a tady sou štyřicátá, jo, třeba ta Sobota je z roku
štyřicet pět myslim, takže to už vám asi bylo jednadvacet let, tak
jestli si na nějaký z těch filmů vzpomenete, můžete je tam ho-

BK: dobře

JV: zakroužkovat

BK: nebo kroužek (...) no ale tak já právě n- U pokladny stál určitě
taky, ale

JV: mhm

BK: ale Ducháček to zařídí, Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků))
no tak to vám říkám, mockrát tam na tyhle taky chodili, Moderní
doba, to je Burian ((Vlasta Burian)), že to je? Mata Hari, no to je
jasný, to to s- každý chtěl vidět

JV: ((smích)) a vzpomněla byste si teď třeba, který ten film patřil
k vašim oblíbeným tady z těchto zakroužkovaných, jestli ste nějaký
viděla víckrát?

BK: (...) nevim, já zase víc bych...

JV: nebo mužete třeba ee tak k nějakému z těchto filmů něco říct,
nějaký zážitek silný, jestli ste měla nebo eee co se vám na něm
líbilo, proč se vám to na něm líbilo, cokoliv vás napadne, nějaká
silná vzpomínka z té doby.

BK: no tak třeba ten Oldřich Nový, tak to byly filmy taky s ním
oblíbené.

JV: mysli- myslíte Roztomilého člověka ((Roztomilý člověk))?

BK: no, já si myslim, že je to Oldřich Nový

JV: měla ste ho ráda jako herce?

BK: no Muži nestárnou, to byl ( ) (...) nevim nevim

JV: takže vás ne ne nenapadá nebo nějak nevzpomínáte si na nějaký
[silný zážitek]

BK: [no já bych já bych řekla] všechny ty Burianovy ((Vlasta
Burian))

JV: mhm

BK: jenže vám to nemůžu řict, [protože že si nevzpomínám, jestli sem
je viděla tenkrát]

JV: [jestli ste je viděla tenkrát]

BK: to už vám právě nemůžu řict.

JV: dobře paní K., já vám každopádně přesto děkuju velmi,
chtěl bych se vás zeptat, jestli vás napadá ještě něco, co byste
chtěla doplnit tady k těm věcem, o kterých sme spolu hovořili, co
sme třeba vynechali nebo co by...

BK: <nevim, co sme vynechali>

JV: k tomu našemu tématu

BK: no to se ta doba byla úplně jiná jak je teď, to se musí za prvé
za prvý sme byli mladí a i když to byly hrůzy, co sme prožívali, tak
zase sme dovedli všichni to tak se jo všichni sme si dovedli pomoct
jeden druhýmu, bylo to jiná doba, úplně jiný.

JV: takže myslíte, že byla i ta pospolitost mezi lidmi [mnohem
větší]

BK: [určitě, určitě]

JV: než je dnes.

BK: žádný politický strany, nic neexistovalo, opravdu bylo
všechno...

JV: (..) v té politice, to sem přeslechl že neexistovalo nebo ste
[strany]

BK: [neexistovaly tady to, co se teď děje]

JV: to dohadování myslíte

BK: no ne všechno, třeba ee vim pamatuju si, že ee nikdy nikdo
neřekl, ty seš straník takovej nebo takovej s tebou se budu hádat
nebo prát, neexistovalo to.

JV: myslite teď ty třicátá léta.

BK: ano ano

JV: (...) dobře, tak já vám děkuju, tímhle teda ukončuju rozhovor a
sem rád, že ste nám pomohla]

BK: [moc sem] vám myslim nepomohla, ale mně je to líto, že sem vám
nemohla víc [pomoct, protože nejs- ne nera-]

JV: [ale ne tak myslim, že ste nám pomohla dost]

BK: to nedovedu tak

konec rozhovoru

1