Citát

Rozhovor vedla: Mgr. Lucie Česálková, Ph.D.
Rozhovor přepsala: Eva Horová
Datum a místo: 11.1.2010, Brno

Rok narození: 1922, matka polská Ruska, otec Čech.

Bydliště do roku 1945: Narátor se narodil na Ukrajině, kde žil osm let.
Roku 1930 se jeho rodina přestěhovala do Brna do Bohunic a o tři roky
později z Bohunic do Židenic na Starou Osadu.

Povolání: Narátor byl po maturitě, roku 1942, nasazen do Německa. Po
roce 1945 pracoval jako učitel v Mikulově na měšťanské škole, od roku
1951 do 1960 byl ředitelem školy v Dolních Dunajovicích, pak byl 5 let
zástupcem ředitele ve škole v Opatově. Poté pracoval jako učitel v Brně.
Povolání rodičů: otec holič, matka švadlena
Sourozenci: žádní

LČ: takže dobrý den, já bych se vás nejprv zeptala na vaše jméno.

JH: no tak já se jmenuji Jiří H.

LČ: a na rok narození?

JH: devatenácet dvacet dva.

LČ: a kde jste bydlel do roku devatenácet čtyřicet pět? kde jste se
narodil a kde jste pak bydlel?

JH: no tak, narodil jsem se na Ukrajině, a bydlel jsem tam na Ukrajině
osum roků, čili v roce devatenácet třicet, to se přestěhovali, otec tam
byl jako zajatec českej, český, a maminka byla rozená polská Ruska. ona
byla totiž tam, no, po třicátejch letech, ve třicátých sme se
přestěhovali do Brna do Bohunic, a tři roky na to sme se přestěhovali do
Židenic, no a tam jsem vlastně byl až do toho pětaštyrycátýho roku.

LČ: mhm.a do jaké, do jakých jste chodil škol tady?

JH: no tak kromě té základní školy, měšťanské školy, pak mám učitelský
ústav, no a potom sem dělal vysokou školu pedagogickou.

LČ: a na ten na ten, hm po té měšťance, to bylo v jakém roce, když jste
skončil měšťanku?

JH: měšťanku? no tak mně bylo patnáct let, to znamená dvaadvacet a
patnáct, třicet sedum let.

LČ: a pak jste nastoupil...

JH: do učitelskýho ústavu v Brně.

LČ: do učitelského ústavu?

JH: tam jsem se učil štyry roky, a ve dvaaštyrycátým roce sem byl
nasazenej do Německa, do pětaštyrycátýho roku.

LČ: a po válce ste začal na vysoké?

JH: po pětaštyrycátém, to já sem až potom později, v pětaštyrycátém roce
sem nastoupil v Mikulově na normální měšťanskou školu jako učitel.

LČ: jako učitel, mhm.

JH: tam jsem učil šest roků, pak jsem byl devět roků v Dolních
Dunajovicích jako ředitel školy. potom pět roků v Opatově jako zástupce
ředitele, no a poslední léta to už jenom v Brně. a mezitím sem teda jako
dálkově studoval na pedagogické fakultě.

LČ: a jaké bylo teda povolání vašich rodičů?

JH: no tak můj tatínek byl holičem, kadeřníkem a maminka byla vyučená
švadlena.

LČ: a měl jste sourozence?

JH: zemřel prostě hned při narození, takže ne.

LČ: a jak jaké, vlastně o tom jsme se bavili, o těch povoláních, a kdy
ste přestal vůbec chodit do kina? jako ve svém životě?

JH: kdy sem přestal chodit do kina? no chodím pořád, chodil sem, dokuď
mohu chodit, teď už nechodím teda, ale až do stáří.

LČ: dobře. a teď bychom se vrátili úplně do dětství, eh vzpomínáte si,
když ste byl poprvé v kině?

JH: no tak zrovna jako poprvé né. ale my sme, já bych vám řekl jenom
jakou sme měli výhodu. na to, totiž tatínek tam měl holičství. a tehdy
bylo zvykem, že se do těch holičství dávaly plagáty ((plakáty)) z kina,
a my sme tam měli právě ten jeden plagát ((plakát)), z toho jednoho kina
židenickýho ((Kino Slávia Židenice)) a měli sme prostě takzvanou volnou
vstupenku, čili jednou za týden sme mohli, teda rodiče, já jsem tehdy
jako i když mně bylo deset roků, tak sem šel s nimi do kina, ale tam se
do kina smělo chodit až od patnácti let.

LČ: aha.

JH: a to sem ( ) vždycky schoval, když tam náhodou byl nějakej učitel
nebo <ředitel> nebo ředitelka. vždycky sme přicházeli prostě už po, to
byly reklamy napřed, pak byl žurnál, že, tak potom žurnálu sme vždycky
přicházeli, a měli sme tam svoje už jako takový vyhrazený na boku místo.

LČ: a to už ste byl vy a eště kdo?

JH: no tatínek a maminka.

LČ: [vaši rodiče. takže vy ste tam měl svoje rodiče.]

JH: [tatínek, maminka a já], já jsem sám jako do kina do patnácti roků
vůbec nechodil.

LČ: takže s nimi ste dycky chodil...

JH: vždycky jsem chodil prostě.

LČ: a to bylo jaké kino v těch Židenicích?

JH: tam byly tři kina. tam bylo Hvězda, to bylo na sokolovně, pak byl
Světozor, to bylo takový parádnější kino, a teď to my sme měli tu ten
plagát ((plakát)), já přesně teď nevím, jak se menovalo, esi Slávie
((Kino Slávia Židenice)) nebo...

LČ: možná Slávie (se jmenovalo).

JH: já mám dojem, že Slávie, jo, tak tam v té Slávii ((Kino Slávia
Židenice)) sme měli tady toto. čili do té Hvězdy ((Hvězda)) sem už potom
až po patnácti letech sem jako šel a do toho Světozoru ((Světozor)) taky
až později, ale hlavně do toho do té Slávie ((Kino Slávie Židenice)).

LČ: a to bývalo tak jednou týdně teda?

JH: no tak eh, promítalo se středa, sobota, neděle.

LČ: mhm.

JH: a my sme chodili v tu středu.

LČ: jo.

JH: no prostě, když nám to nevyšlo, tak sme nechodili, že, ale
pravidelně, dost pravidelně sme teda jako chodili tak, já od těch deseti
jedenácti let.

LČ: a v té době ste teda do žádných jiných kin nechodil, až do těch
patnácti?

JH: no. tak takový (nějak), já si nepamatuju, jestli byly dětský
představení nebo ne. rozhodně sem teda nechodil nějak odpoledne nebo
něco.

LČ: a jaký byl rodičů názor na film a na kina?

JH: no tak zamilovanou tatínkem byla Anny Ondráková, to jak se prostě
hrál film s Anny Ondrákovou, tak to se šlo. to se třeba <šlo i dvakrát>,
no a jinak sme to brali, rodiče prostě byli normálně nevystudovaní, že,
takoví z těch prostředních vrstev, že, protože jeho tatínek byl stolařem
a maminčin tatínek byl nějakým mistrem v té textilce nebo něco takovýho,
takže nějaký velký vzdělání, měli prostě základní vzdělání a ten náhled
prostě byl (vytvořen), když se jim to líbilo, tak to byly hezké kina a
když se jim to nelíbilo... ale chodili sme i jak se říká na hezký i na
škaredý.

LČ: a rodiče chodili teda společně vždycky teda?

JH: společně, no, to u nás byl takovej jako středa...

LČ: zvyk.

JH: ten <kinový den>.

LČ: a vzpomněl byste si, jestli se ve škole nějak vyjadřovali o kinu?
učitelé třeba, nebo jestli k tomu měli nějaké komentáře?

JH: to já nev- dovopravdy, mám dojem, že ani celkem ne. no tak někdy
byla taková zmínka, že třeba nějaký učitel někoho viděl z těch do
patnácti let, tak se to jako ve škole muselo probrat, že, ale, a
pamatuji si, že sem taky jednou nebo dvakrát měl taky nějaký ten pohovor
s panem učitelem nebo s někým, že bych neměl chodit jako.

LČ: a byl v té době, v těch deseti až patnácti letech, pro vás film
nějak důležitý, jako zvlášť, že byste si třeba em...

JH: že by to ve mně něco zanechalo? nebo něco takovýho? ne, já sem to
bral asi jako takovou legraci. nebo prostě nějakej přídavek k tomu
<svému životu> tehdy.

LČ: a jaké jiné zábavy ste třeba měl nebo koníčky?

JH: no tak, v zimě to bylo teda bruslení, na lyžování a tak dále jednak
nebyl terén, jednak nebyly peníze na vybavení a tak, ale brusle prostě,
jako to sem od malička teda jako, a pamatuju se teda, tam jak bylo kino
Hvězda, tak tam bylo velké kluziště, tak to byl teda od rána nebo od
rána, vod odpoledne nebo tak večer, dokonce když mně bylo těch třináct
štrnáct patnáct roků, tak sme s kamarádem sme učili tancovat na ledě,
chodili sme <za děvčatama, že jo>, no tak to byl jako takovej. no tak v
létě, jak bych to řekl, no tak hlavně teda kolem Brna, prostě Hády, a to
byl můj teda rajón, hlavně execirák, jestli víte co je to execirák, ne?
nad židenickými, jsou kasárna v Židenicích, a nad Židenicemi je kopec
Hády, a na té stráni pod těmi Hády, bylo vojenské cvičiště a tomu se
říkalo execirák, takže tam prostě sme sváděli boje s Majlontem, to byli
kluci z Maloměřic, a tak tam se dělaly války a tak dále, prostě to bylo
takový.

LČ: a myslíte si, že třeba takové ty bojůvky, že třeba ste měli
odkoukané z filmů, nebo ze čtení ste to měli? nebo to bylo přirozeně?

JH: to byla taková přirozenost, totiž to byla tradice. víte? židenický,
Židenice a Maloměrice, to byl Šimice a Majlont, že, jak se říkalo tehdy
a tam prostě, já vím že (.) co tam bydleli v Židenicích před námi ještě,
jo, tak vždycky vykládali, tak to byli staří jako tatínek nebo něco, jak
dělali boje prostě na tom execiráku, no.

LČ: a teďka bych se bychom se mohli bavit o tom, jak vlastně se to
změnilo po těch patnácti letech, když už ste mohl chodit chodit do kina
sám,

JH: ano.

LČ: a jak často ste chodil potom? chodil ste třeba častěji do kina?

JH: no, (.) tak já jsem studoval na tom učitelském ústavu ty štyry roky,
to do toho dvaaštyrycátýho, čili osmatřicátej až dvaaštyrycátej rok. no
a to byl samozřejmě už teda jako údobí, osmatřicet, devětatřicet,
štyrycátej a tak dál, takže tam se změnila vlastně skladba filmů, že?
prostě většinou teda byly filmy, který vyhovovaly, že, té době že a,
nevím, esi to byl nějakej už můj jako nějaká moje záliba velká nebo něco
takovýho, chodit do kina.

LČ: takže ste chodil málo?

JH: už méně, rozhodně méně, to jako, jednak, víte, jako študák mladej,
tak sme měli jiné zájmy taky, že, už pomaličku sme se koukali po
děvčatech, měli sme taneční, že, do toho dvaaštyrycátýho roku to byla
prostě eště možnost, že sme mohli prostě chodit na zábavy a podo- a tak
dále, na takový ty čaje vo páté, jak bývaly. a to sme chodili na Marxově
ulici, jak bylo taky kino ((Lidový Biograf)) a pod tím kinem byl velkej
taneční sál, tak to bylo takový jako študácké čaje vo páté tam byly.

LČ: a v té době ste teda ale cho- ste přece jenom ste ještě chodil do
kina, ne?

JH: no chodil jsem, chodil jsem.

LČ: a do kterých kin ste chodil?

JH: no, měl sem kamaráda, se kterým prostě sem prožil vlastně až do
stáří tak jako, až dokuď teď ještě žijeme a to byl jako velký kamarád,
se kterým sme chodili. my sme se totiž v jeden den narodili.

LČ: mhm.

JH: a chodili sme do toho učitelského ústavu a seděli sme štyry roky
vedle sebe, tak si dovedete představit, že všecky naše výpady a tak dále
byly společné. tak to byl takovej případ, a nó a s ním sme chodili a vím
například, že tehdy byla, já nevím Lili Marleen nebo něco takovýho se
jmenoval ten německej film, potom eh třeba film s tým (.) stepařem, já
už nevím, jak se pamatuje. to byly takové filmy, které prostě jako nás
zaujaly, i když byly teda jako německé.

LČ: a kam ste chodili, do jakých kin?

JH: tak, do toho (.) sem teď říkal Hvězda, Slávie ((Kino Slávia
Židenice)) a

LČ: a Sokol ((Hvězda)).

JH: ne, ten třetí, ten parádnější. teď mně to vypadlo, já jsem to ze
začátku řekl. prostě v Židenicích to třetí kino ((Světozor)), já jsem ho
jmenoval na začátku jo, tak tam sme jako víc chodívali, protože tam to
bylo takový příjemnější prostředí, jak se říká, jo, kulturnější, ta
Slávie ((Kino Slávia Židenice)), ta prostě byla, té se říkalo blechárna
tehdy v té době, že, to bylo takový obyčejný prostě tam kdokoli, kdežto
tam ((Světozor)) (.) teď si to nevzpomenu, nevadí, já myslím, že
vzpomenu si potom později. tak...

LČ: no ale chodili ste jenom v těch Židenicích nebo i...

JH: ne. chodili sme, například sme byli na tem Marxáku na tem na té
Marxové ulici, to byl tehdy Dělnickej dům ((Dělnický dům – Lidový
Biograf)),

LČ: mhm

JH: a tam sme teda jako chodili, jednak do kina a jednak sme chodili na
ty tancovačky, to jako byl takovej náš rajón. ale jinak v Brně, jako že
bych chodil do Brna do některýho jinýho kina, to vůbec ne.

LČ: a do těch kin v těch Židenicích ste chodili, protože ste to měli
blízko nebo...

JH: pravděpodobně.

LČ: že to pro vás bylo eh, tak Světozor to byl.

JH: ano, ano ano Světozor.

LČ: a eh to to bylo vaše nějaké oblí- nejoblíbenější kino, ten Světozor
nebo...

JH: ne, ale mám dojem, že tehdy ty filmy, které tam hrály, že nám jako
víc vyhovovaly, jako mladým.

LČ: mhm, a líbilo se vám třeba i tím, jak vypadalo? nebo...

JH: no tak, kdybych tak srovnal například, já nevím, tu na sokolovně co
bylo kino, že, tak

LČ: tu Hvězdu. to byla Hvězda

JH: tak to mně připadalo, to bylo velký kino, že. to bylo takový prostě
parádní kino, to byl, řekl bych, pro tu vyšší vrstvu, víte, já sem sice
taky chodil taky do Sokola a tak dále ale, prostě tam se víc scházeli
tak lidé v té vyšší vrstvě do toho kina. jo, kdežto tam do té Slávie
((Kino Slávia Židenice)), tam chodili prostě takový ty nejnižší zase, jó
do tý blechárny, a ten Světozor mně připadal prostě takovej jako
nejsympatičtější, nejpřijatelnější a taky ten výběr filmů mám tam dojem,
že byl na tehdejší dobu takovej nějakej pro nás přijatelný, ovšem ne-
nepamatuji si prostě, jaký to byly filmy.

LČ: a lišila se ta kina třeba i jako interiérem?

JH: tak rozhodně, rozhodně to mělo vliv.

LČ: a ja- jaký...

JH: to byl takový menší kino, nebylo prostě velké, že i ten vchod, to si
pamatuju, vždycky byl osvětlenej, ty před kinem ty plagáty ((plakáty))
ty nástěnny nebo ty výstavky, že, a tak dále, tam vždycky byl i program
o co se jedná, kdežto v těch jiných.

LČ: a ta Hvězda si myslíte, že do ní chodili lidé, eh z těch vyšších
vrstev, proč?

JH: eh, protože to bylo sokolské kino, a Sokol, to byli národní
socialisté tehdy, když se to ( ) a to byla taková ta trochu honorace.
kdežto, my sme bydleli vedle Lidového domu, židenickýho, že, tak tam
prostě například, když se dělala taneční zábava, například já jsem byl
na sokolovně třeba, když bylo vinobraní, to si pamatuju jak teď. tak
prostě to bylo jako všecko načančaný, že. a další rok, nebo možná eště
ten rok bylo možná to vinobraní, to se tehdy dělalo, to byla taková
atrakce, že jo, na zábavu, to dělali v tom Dělnickým domě tak, tak
prostě to bylo tak jednoduchý všecko, že,

LČ: ano

JH: prostředí a tak dále, prostě úplně jiný typ lidí než tam. a toto to
bych řekl, že se srá- scházeli ze všech tech tady těchto, rozhodně to
bylo takovej rozdíl mezi tou Slávii ((Kino Slávia Židenice)) a tou tou
sokolovnou ((Hvězda)).

LČ: a třeba vybavení toho sálu bylo jaké?

JH: no tak, v tom v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)), byly byly nějaké
polštáře na těch, protože tam se říkalo, že v tom sou blechy, <to si
pamatuju, jak teď>, a taky se stávalo, že někdy sme přišli a sem tam
nějakou tu blechu se chytlo, to jako. tam na té sokolovně ((Hvězda)),
tam byly parádní takové lavice jako židle, ale mám dojem, že nebyly
polstrované, že byly takové jenom jako normální, a v tom Světozoru
((Světozor)), to už nevím.

LČ: a měla ta kina nějaké jako foajé ((foyer)), že by tam bylo nějaké
občerstvení třeba nebo šatna?

JH: no ve všech třech, ve všech třech no, tam na té sokolovně
((Hvězda)), tam prostě byla taková jako větší hala, no tam ve té Slávii
((Kino Slávia Židenice)), tam normálně a v tem na tom Světozoru
((Světozor)), tam bylo takové menší, takové útulnější bych řekl.

LČ: a bylo tam teda i šatny a občerstvení nebo jenom...

JH: jenom šatny. jenom šatny, ale na to si pamatuju, to v té Slávii
((Kino Slávia Židenice)), prostě když bylo venku vedro, tak ten východ
té Slávie ((Kino Slávia Židenice)) měl takový dveře na boku, tak to se
otevřelo, aby tam prostě šel trochu vzduch. no a když bylo šeredné
počasí nebo něco, tak chodili a stříkali takovej parfém,

LČ: mhm

JH: mezi lidi jako, takovou vůni, tak to si pamatuju jak jako kluk eště.

LČ: a měl ste třeba v Brně nějaké kino, které ste rád neměl vyloženě?

JH: ne. já jsem v Brně opravdu nepamatuji si, že bych byl, eh do toho
pětaštyrycátýho roku v nějakým jiným kině.

LČ: mhm

JH: to si nepamatuju.

LČ: takže a chodil ste třeba do různých, vybíral ste si taky na různé,
jestli ste šel sám nebo s kamarádem nebo to...

JH: většinou s tím kamarádem, to prostě ojediněle mám dojem, že jsem
nebyl ani jednou, no, potom, když už sem byl v tom třetím štvrtým
ročníku na učitelským ústavě, tak eh sem měl známost s děvčetem, že jo,
no tak víte, no tak, sme byli aj v tom Světozoru ((Světozor)) myslím,
ale dvakrát nebo třikrát, to vím, že sem ji jako doprovázel a teď si
uvědomuju, jesi sem s ní náhodou nebyl někde, ne, my sme byli jenom v
tanečních (.) na těch čajích, ale nepamatuju, že bychom spolu by- třeba
byli někde v kině.

LČ: takže ste s ní šel do toho Světozoru ((Světozor)), protože vám to
tam připadalo sympatické...

JH: tak vím, že sem ji tam pozval.

LČ: a v té době už ste s rodiči nechodil teda?

JH: ne ne ne ne.

LČ: to už jenom...

JH: jakmile sem totiž byl přijatej na učitelskej ústav, tak prostě sem
přišel jako s tím papírem a tak dále, a tatínek mně slavnostně dal klíče
a řekl, tak teď už seš velkej, já ti věřím, tady máš klíče, ale vždycky
mně řekneš, kdy přídeš. no tak sem to dodržoval. mohl sem třeba přijít
ve dvě hodiny, to je jedno ale, prostě abych jako byl, aby věděli, co
je.

LČ: a když ste potom chodil teda do kina, ať už ste chodil sám nebo s
tou slečnou nebo s kamarádem, měli ste ve zvyku třeba konzumovat jídlo
při při představení?

JH: jó, to bylo všeobecně známý. prostě takový ty sáčky s všelijakýma
těma voříškama a tak dále. to se šustilo. hlavně v té Slávii ((Kino
Slávia Židenice)) teda, tam teda jako to bylo. a mám taky dojem, že když
sme odcházeli, tak na zemi to vypadalo <všelijak>.

LČ: a kde ste si to kupovali? ty dobroty.

JH: to se nosilo, já si nepamatuju, že by tam někde byla...

LČ: to ste si koupili zvlášť někde cestou?

JH: ano, no většinou no jo no. nepamatuju doopravdy ne- nevím, nevím,
esi... nechodil tam? někde prostě s takovou jako...

LČ: ošatkou?

JH: nůší jako to s tím s bonbónama, tak mně něco prosvítá, víte, že
přímo před tím kinem, že chodili totiž, tam bylo zásadně bylo tak
vždycky myslím, že to bylo jasné, že reklamy, že takový ty, dokonce můj
tatínek tam taky měl, že jo, Jan H., holičství. že jo. to byly
diáčky ((diapozitivy)) takový, že, pak byl vždycky byl žurnál, že,
napřed do okupace to byl náš žurnál, potom byl německočeskej žurnál, že,
a pak teprve bylo kino. takže to vždycky bylo takových nejmíň dvacet,
pětadvacet minut než začal film. a teď se mi nějak tak prosvítá, jesi
někdo prostě nechodil s nějakým takovým mezi lidima, že by někdo, to
nevím, to doopravdy nevím.

LČ: a bavili ste se během projekce s ostatními diváky?

JH: no tak já myslím, že celkem jo, že když to bylo veselý, tak se to
smálo a když to bylo smutný, tak i sem tam někdo brečel, to bylo, a když
prostě byla nějaká šlamastika nebo tak, a tak dále. takový ty výkřiky a
tak dále, to bylo napořád.

LČ: mysí- jo? a takže ste třeba hlasitě reagovali na ten na ten
promítaný film, že ste se nějak projevovali?

JH: no tak, doopravdy to člověk jako prožíval v té době, to jako myslím
že jo, já nevím <jesi sem já někdy vykřikoval>.

LČ: a třeba u těch německých týdeníků, to neb- to bylo taky, že by se
lidi nějak projevovali?

JH: ne ne ne ne ne. většinou lidi chodili po tom týdeníku až.

LČ: aha

JH: protože oni pouštěli prostě reklamy, pak pouštěli ten týdeník, a pak
pouštěli ještě to, takže kdo chtěl, mohl přijít hneď jako ráno, totiž
tam byla výhoda ta, že nebylo číslování.

LČ: jo

JH: tam bylo jenom prostě peníze do té řady, peníze do té řady a peníze
do té řady, jako tři. kolik se to platilo tehdy si nepamatuju, protože
my sme měli teda takzvanou permanentku že, a kdo prostě přišel dřív, tak
si mohl sednout do té zadní řady, že, za ty peníze, a kdo přišel
později, tak musel sedět třeba v první druhé řadě a podobně. takže lidi
chodili, někteří chodili později a někteří chodili až po těch.

LČ: aha, a vy ste chodili ale na začátek?

JH: ne, my sme chodili, až byla tma už, už začínal film, potom jakmile
skončily ty eh ty týdeníky, že, tak my sme tam chodili prostě, aby nás
jako někdo neviděl.

LČ: jo, ale to ste chodili s těmi rodiči, abyste se tam vplížili, ale
když ste chodil sám, tak ste chodil na začátek?

JH: to já sem chodil normálně. normálně, to tam mě i zajímaly týdeníky,
protože to jako člověk to chápal ji- úplně jinak než to chápem teď, že
to jako v tu dobu.

LČ: a vzpomněl byste si, že se třeba ozýval potlesk po filmu, nebo to se
nedělalo?

JH: ne, nepamatuju si, že by něco takového bylo, ne.

LČ: a potkával ste třeba svoje známé potom po kině, někde v tom foajé
((foyer)) povídali ste si? že byste tam potkal kamarády...

JH: jo to myslíte, když už sem potom chodil sám?

LČ: nó no no, když už ste chodil sám.

JH: no, no tak určitě tam, tam se vždycky čekalo, než se otevře a tak
dále to, vždycky se do toho Světozoru ((Světozor)) musely kupovat lístky
dopředu. tam málo kdy bylo, že by teda jako byly u pokladny lístky. tam
sem, tam někdo vyměňoval, nebo prostě nepřišel a tak dále, ale vždycky
dopředu se kupovaly lístky.

LČ: a kam ste si kupoval lístky?

JH: no tak, když sem byl sám, tak do toho prostředního, že jo, když sem
byl s <děvčetem, tak do toho třetího>, pořadí, ale kolik sem platil,
nepamatuju se, absolutně ne.

LČ: a mezi těmi kiny byly rozdíly, jak bylo drahé vstupné, třeba že by?

JH: no koruna, dvě koruny, tři koruny, jo. anebo v tom Světozoru
((Světozor)) bylo třeba dvě koruny, štyry koruny, šest korun. vždycky to
prostě byl ten.

LČ: ale jestli třeba do Slávie ((Kino Slávia Židenice)) to bylo dražší,
než do ee levnější...

JH: levnější, levnější, tam mám dojem, že to bylo koruna, dvě koruny a
tři koruny, že to bylo.

LČ: a v té Hvězdě ((Hvězda)) třeba? to bylo dražší myslíte nebo?

JH: já si myslím, že jo.

LČ: a potom, když ste se teda potkávali s těmi kamarády po filmu nebo
před filmem, o čem ste si povídali?

JH: no tak většinou před filmem.

LČ: většinou před filmem ste si povídali?

JH: nó, protože po filmu, to prostě se otevřely dveře a každej vypadl,
to už to se šlo přímo do ulici tam vycházelo ven.

LČ: pak už ste se nebavili o tom filmu?

JH: tam už sme se s nikým neviděli, a taky málo kdy sme se, poznali sme
se, ale neseděli sme vedle sebe, že.

LČ: mhm

JH: takže potom, jak se vešlo do kina, tak už potom nebylo...

LČ: a chodil ste na představení večerní nebo?

JH: no potom, když už sem byl jako, mně bylo těch těch kolik ((smích))?

LČ: no patnáct šestnáct.

JH: no né, když sem prostě chodil na učitelský ústav, tak sem skon- mně
bylo dvacet let, když sem skončil, že, takže mně bylo sedmnáct,
osumnást, no tak devatenáct dvacet roků, že jo, takže v těch sedmnácti,
to sme měli už taneční, že, v osumnácti už sme teda chodili na ty čaje,
to to už jako...

LČ: takže ste chodili až na večer?

JH: nó na večerní, na odpolední si vůbec nepamatuju, že bychom, aj mal-
jako mladej sme nechodili. ani nevím, jestli hráli třeba dětský
představení, to si nepamatuju.

LČ: a jak ste si vybíral konkrétní film, na který ste šel do kina?

JH: jó, tak to je problém. tak rozhodně sem měl rád veselé filmy, to
jako když nevím v té době, pamatuju si tu Anny Ondrákovou, protože to
byl miláček tatínka, na to se nesmělo sáhnout, ale kdo tam eště hrál v
té době, hugo hás ((Hugo Haas)) zřejmě, že, z těch starých, já to těžko
mohu zařadit prostě do toho období, kdy které tam prostě byly. ze
zkušenosti nepamatujete si nějaké ty herce té doby?

LČ: no tak eh Nataša Gollová, Lída bárová ((Lída Baarová))...

JH: no tak toto všecko prostě to byli miláčkové, protože to byly krásné
filmy pro nás tady toto.

LČ: burián ((Vlasta Burian)) třeba.

JH: no, h- hása ((Hugo Haas)) si pamatuju, nebo Hotel Modrá hvězda.

LČ: Oldřich Nový.

JH: partnerka. Květa fial- ne, Medřická ((Dana Medřická))?

LČ: no gólová ((Nataša Gollová)), ne?

JH: ne. tam byl, to už je jedno. totiž to byla herečka, která pocházela
ze Židenic, a já jsem s jeho bratrem chodil do měšť- s jejím bratrem
chodil do měšťanky. voni měli tady holičství, ale jak ona se menovala?
Medřická ((Dana Medřická)), ne. no nevím. vím, že v Hotelu Modrá hvězda
((Hotel Modrá hvězda)) hrála hlavní roli, tak sme ji obdivovali,
samozřejmě Žideňačku.

LČ: a takže ste měl rád české filmy?

JH: české filmy, české filmy, no tak tehdy byly jenom české a německé,
že. na ty německé sem chodil tehdy, když se jednalo prostě třeba
revoální ((revue)) filmy, že, voni měli celou řadu teda pěkných filmů s
s tím stepařem, já si teď už si nepamatuji, jak se jmenoval, to byl
vynikající stepař a to byly revoální film ((revue)) potom, s tou marlen
dytrichovou ((Marlene Dietrich)) a celou řadu dalších ještě, který
prostě jako, chodili sme na ty filmy, ale nebyly to vojenské filmy. ani
si nepamatuju, že by hrály, vojenské filmy, žurnál, ten byl vždycky teda
jako z války, ale...

LČ: a kde ste vlastně se dozvídali o tom, jaké filmy se hrají? čím ste
se řídil?

JH: no tak všude byly plagáty ((plakáty)). to je podle plagátu
((plakát)) jako, to jako na každé ulici byly prostě takové ty skříňky
skleněné, že, a tam byly ty plagáty ((plakáty)). u toho fotky a podobně.

LČ: a jaké informace tam byly na těch plagátech ((plakáty))?

JH: no tak vždycky tam byly obrázky, teda fotografie, že, těch herců,
dost výrazně tam obyčejně bylo prostě jak se to jmenuje ten film, že, no
a potom byly tištěné plagáty ((plakáty)), kdo tam hraje a podobně,
popřípadě nějakej ten obrázek toho herce, tak to byly v těch skříňkách,
jinak teda já mám dojem, že i ostatní ty dvě kina, Hvězda i...

LČ: Světozor.

JH: Světozor, že měly také v různých podnicích ty plagáty ((plakáty)).

LČ: mhm

JH: to byla prostě specialita, že prostě na tom plagátě ((plakát)) byl
vždycky na týden jo, ve středu, já mám dojem, že ve Světozoru
((Světozor)) hrávali potom každý den, ve Hvězdě ((Hvězda)) si
nepamatuju, ale v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)), tam bylo vždycky
středa, sobota, neděle, vždycky tučně, takovej plagát ((plakát))
tištěnej, barevnej.

LČ: a takže oni to umísťovali i do jinejch provozů, i jako do prodejen?

JH: já si myslím že, já si myslím, že třeba ta Hvězda měla zase v
restauracích jako nějakých lepších nebo něco takovýho, víte.

LČ: a jinak to bývalo na nárožích tedy...

JH: a jinak jinak byl, já si pamatuji, sme bydleli na Staré Osadě, to
byl takovej roh, kde jezdila elektrika, tak tady byly asi štyry ty
schránky a každé to kino mělo, kromě toho tam byly eště nějaký Sokol tam
měl a podobně. takové ty...

LČ: a potom v těch plakátech u kin, lišilo se třeba to, jak poutala kina
na na ta představení? [jako na své budově?]

JH: [jako nějaké] poutače? takové třeba světelné nebo něco takovýho? to
si nepamatuju. vím, že Světozor vždycky měl ty skříňky takové krásně
vyzdobené osvětlené a tak dále.

LČ: a ta Hvězda to měla jinak?

JH: ta Hvězda prostě měla normální, žádný měla skříňku že se sklem tam
měla zase ty plagátky ((plakáty)) a tak dále i ty všecko, ale takové to
boční osvětlení například neměla.

LČ: mhm, aha, a znal ste třeba i nějaké známé písně, že byste todlecto,
že byste se zmí- řídil tím, že se v těch filmech hraje i ta hudba nebo?

JH: no, divejte se, tehdy to prostě to byla období veliký trampů a
kytar. jó, v mládí že, a z těch filmů, co byly prostě takové ty šlágry a
tak dále tehdy, vycházely prostě takovéto eh dvoulisty, a tam prostě ta
písnička byla nahraná, slova a kytarovej doprovod. a to když ten prostě
ten se hrály ty filmy, tak voni tady toto prodávali.

LČ: mhm

JH: přímo.

LČ: a to bylo drahé nebo?

JH: ne, mám dojem, že to stálo dvacet halířů nebo padesát, no nanejvýš
těch padesát halířů, a prostě tím se vlastně rozšířily ty znalosti těch
písniček, strašně teda mezi lidi, to jako u takovejch jak sme tech
táboráků a tak dále, prostě venku se zpívalo, tak to každej podle toho
zpíval. to byla taková jakási jednak reklama a jednak na tom zřejmě
vydělávali.

LČ: a takže ste si to zpívali hlavně u táboráků, nebo třeba i nějak
běžně?

JH: no tak když například já nevím, když byla nějaká ta zábava, ty
dožínky třeba v tom Lidovém domě se dělaly nebo to vinobraní nebo eh
prostě třeba vždycky na Vánoce se dělaly takový ty programy a tak dále,
a všecko teda jako jenom soukromně, jenom individuelně, žádný
profesionálové nikdy tam nebyli. a otec náhodou byl takovej, trošku to
tam dirigoval a podobně, tak tam se prostě ty písničky hrály a zpívaly,
normálně muzika dechovka, že ta písničky prostě hrála a to se zpívalo,
to prostě bylo národní písničky ve skutečnosti, když se vezme. že.

LČ: a do těch tanečních...

JH: takový hašlerky ((Karel Hašler)), eště teda když se mohlo, že, potom
už teda samozřejmě se to zakázalo, že, to už nesměl nikdo, možná někde
potají ale, ale tady takový ty písničky, ty jo...

LČ: a myslíte si, že i tyhle písničky pronikly do těch čajů o páté, nebo
tam do těch tanečních...

JH: pronikly, pronikly, tam nehrála se nějaká džezovina ((jazz)) nějaká
nebo něco takovýho. tam se hrál valčík, polka, že, fox-

LČ: a mohly tam být i ty písně z těch filmů?

JH: i ty písničky z těch filmů, no.

LČ: mhm

JH: prostě pokud to mělo nějaký rytmus, že prostě taneční, tak určitě se
to objevilo na těch čajích.

LČ: a bylo pro vás potom důležité, kdo ve filmu hrál třeba?

JH: no tak, teď už si na to nevzpomínám ale, určitě teda člověk věděl,
že tam, třeba já nevím ten Oldřich Nový, že to je doopravdy jako herec,
kterej hraje nebo něco takovýho.

LČ: a vy ste měl nějakého herce nebo herečku? když ste mluvil o té
Ondrákové ((Anny Ondráková)), tak

JH: <já vím>, ne, já nevím, že bych někoho jako, teď už mám, když se
hrají ty staré filmy, tak člověk má už nějakého toho oblíbence nebo něco
takovýho, ale v té době myslím že ne.

LČ: a eště k těm písničkám, třeba gramofonové desky s filmovými
písničkami existovaly, nebo to ste znal...

JH: my sme teda bohužel teda gramofon nebyl, já jsem se k tomu nikdy
nedostal,

LČ: anebo v rádiu?

JH: ale v rádiu se hrávaly ty písničky hodně.

LČ: a to ste poslouchal?

JH: no jistě, tak rádio hrálo pořád, esi chcete poslouchat nebo
<nechcete> že jo, že by se člověk jako ani já si nepamatuju, jesi sme
měli program vůbec o rádiu, co se tam hraje, to si nepamatuju, já mám
dojem že né.

LČ: že ste to...

JH: že se pustilo rádio a buď to hrálo nebo to nehrálo, buď se nám to
líbilo nebo se to zavřelo.

LČ: ale byly tam i ty filmové písničky.

JH: určitě. určitě to tak to prostě bylo, řekl bych takový ty hašlérky
((Karel Hašler)) a tak dále tehdy, no tak naše písnička česká ((Ta naše
písnička česká)) a tak dále, to bylo v té době prostě něco, co už bylo
hrdostí to zpívat, že. to byl ten přelom, že jo, osmatřicátej,
devětatřicátej rok.

LČ: a bylo pro vás důležité, jestli byl film černobílý nebo barevný?

JH: barevný tehdy nebyl.

LČ: neviděl ste žádný?

JH: ne. žádnej barevnej film si nepamatuju, že bych. jestli z těch
německých revoálních filmů ((revue))? a víte že jo, nějaký ten němec- ty
německý filmy, že byly, teď si říkám, já si vzpomínám vždycky na ten
film Lili Marleen, to byl jednak to byla teda píseň, která šla celým
světem, že jo, a jednak teda úžasně zahraný, já nevím, kdo tam tehdy
hrál, ale to byl barevnej, a vím, že byl hodně drahej. to bylo v tom
Světozoru ((Světozor)), určitě. ale snad, na ten si tak nějaká, ale mám
dojem, že i některé německé ty revoální filmy ((revue)), že byly, z
našich českejch si nepamatuju, že by byl nějakej.

LČ: a bylo to pro vás důležité, jestli byl barevný, nebo přišlo vám to
něčím zajímavější?

JH: no dovedete si představit, jakej to byl pohled na to vidět barevnej
film? to prostě bylo něco senzačního, jo. já si, vím, že to bylo drahý,
že sme, že sem na tom teda byl a myslím, že i s tou děvčicí a, a to bylo
úžasnýho něco, to si člověk jako teď nedovede představit, když vidí
všecko <barevně> ((smích)).

LČ: a jak ste třeba vnímal ty zvukové filmy a ty němé filmy, třeba
jestli...

JH: tak těch němých filmů moc teda sme už, já už sem moc nezažil.

LČ: mhm.

JH: to tak ze začátku, když sem měl, bylo těch deset jedenáct roků a
(..) mám dojem, že ani ne, protože já si představuju, že při tom němém
filmu by měl hrát někdo na klavíru nebo něco takovýho.

LČ: a to si nepamatujete?

JH: a to si nepamatuju, ne.

LČ: mhm. a jakou roli pro vás teda hrálo to, v jaké zemi vlastně ten
film vznikl?

JH: nerozumím.

LČ: v jaké zemi ten film vznikl, jestli to pro vás hrálo nějakou roli?

JH: no tak, tady sme chodili jenom do toho devětatřicátého roku
štyrycátého jenom na české filmy, pak to byly německočeský nebo
českoněmecké filmy, že, myslím, že sem nějakej velikej rozdíl u toho
nedělal, protože u toho českého filmu byly německé titulky, že, u
německého filmu byly české titulky, takže to člověk bral jako takovou
samozřejmost.

LČ: a které filmy ste teda měl rád? jako co pro vás bylo dobrým filmem?
jaké rysy ten film musel mít, aby...

JH: aby byl dobrej?

LČ: aby byl dobrý.

JH: no za prvý, abych se mohl zasmát, já jsem měl hrozně rád em filmy
veselé, jo. pokud to byl takovej film, kterej jak se říká vzal za
srdíčko, tak mám dojem, že jsem i uronil nějaké to srdíčko, prostě
člověk to prožíval dovopravdy to prožíval, hlavně v takových těch
třinácti štrnácti letech, jó. potom později už to člověk jako měl už
takovej určitej odstup od toho, jo. nepamatuji si, jestli byly tehdy
filmy takový jako přírodovědné nebo něco takového, mám dojem, že ne. ale
pokud se to jednalo třeba o zoologické zahradě nebo prostě něco z
přírody se tam bylo, tak to sem měl hrozně rád a to mi zůstalo prostě po
celej život.

LČ: a třeba nějaké dobrodružné, nebo takové ty špionážní a kriminální,
to ste neměl...

JH: no tehdy se to nehrálo, já si nepamatuju nějaké prostě že by, no
kdyžtak byla taková nějaká detektivka, ale taková jako naivní nebo něco
takovýho možná, ale že by se tam jako zabíjelo, střílelo, nebo tak jak
je to teď, rozhodně ne. to rozhodně nebylo.

LČ: a šel ste na nějaký film víckrát?

JH: jó. chodil sem víckrát, ale <už si nepamatuju na který> ((smích)).

LČ: ale ne- ne...

JH: rozhodně to byl nějakej českej veselej veseloherní, to od Hašlera
((Karel Hašler)), pokud tam si vzpomínám, ale kterej to byl, to sem
viděl asi desetkrát. eh, liguére, eh to si pamatuju, tam prostě tady to
vyznělo, jak říkal liguére jak pije nebo něco, ale jak se teď už menoval
((Anton Špelec, ostrostřelec)) no rozhodně ty Hašlerovy ty filmy, ty
byly bezvadný teda to bylo jako, ne Hašlerovy, no, ten komik náš?

LČ: Burian ((Vlasta Burian)).

JH: Burianovy ((Vlasta Burian)), jo, tam to prostě bylo, jestli to bylo
(.) no U pokladny stál. to sem viděl taky několikrát a nepamatuju si,
ale rozhodně tady tyto filmy, ty byly teda nejsenzačnější, pro mě teda.

LČ: a jaké jiné druhy zábavy v té době ste měl rád? jestli ste chodil
ještě nějak jinam?

JH: no tak, říkám, to sme mluvili na začátku, zima léto, v létě teda,
pokud sme nějak s kamarádem anebo to, tak na kolách a ven. o prázdninách
sme objížděli republiku prostě jako na kolách.

LČ: a měl ste teda nějaké jiné zábavy, kterým ste dal přednost před tím
kinem?

JH: prosím?

LČ: jestli ste měl nějaké zábavy, kterým byste dal přednost před kinem?

JH: no já sem zas tolik do toho kina nechodil, abych byl prostě jako byl
maniak a něco jinýho, tak když sme šli na čaj vo páté, tak už se potom
do kina nešlo teda nebo něco takovýho.

LČ: a ještě ještě bych se teda, my už sme o tom částečně mluvili, ale o
těch rozdílech mezi těmi kiny a vzpomněl byste si třeba, že se teda
změnil i přístup zaměstnanců mezi tou Hvězdou ((Hvězda)) mezi tím
Světozorem ((Světozor)) mezi tou Slávií ((Kino Slávia Židenice)), že by
tam byla jiná obsluha?

JH: (.) já myslím, že tam nějaký rozdíly nebyly.

LČ: a mluvil ste vlastně i o tom, z čeho se skládal ten program
projekce, byly tam vlastně nějaké přestávky?

JH: vždycky. ze začátku teda dokonce v té v tom v té Slávii ((Kino
Slávia Židenice)), tam byly vždycky dvě přestávky než se přemotal film.

LČ: mhm

JH: ty filmy prostě nenavazovaly na sebe.

LČ: a co se dělalo o těch přestávkách?

JH: no tak nic, tak koukalo se, dívalo se prostě na to a mezitím mám
dojem, že chodili něco s nějakýma takovýma těma burákama a takovými těmi
sáčky, nějakými, vidíte, teď mně to právě zaza- zapálilo, to sem
nevěděl, ta doba a to bylo právě mezi tím. až potom teda v tom Světozoru
((Světozor)), tam už teda byly ty filmy, že to jelo pořád, tam už ty
přestávky nebyly. ale v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)) určitě.

LČ: a vzpomněl byste si, že třeba došlo k nějakému přerušení pásu nebo?

JH: jo, to se stávalo, to bylo dost často.

LČ: a jak na to lidé reagovali?

JH: no nic, to se vzalo jako samozřejmost a jéé , rožnul se sál, chvilku
se počkalo, to se to jelo, to jako vždycky to teda mělo odezvu takovou v
tom sále že, ale že by někdo jako nadával nebo něco, protože to byla
samozřejmost tehdy.

LČ: a když se promítaly teda ty reklamy a ty ty týdeníky, byly i nějaké
krátké filmy u toho?

JH: ne. nepamatuju si že, mm někdy potom později k těm k těm obrázkům,
vznikly krátké filmy prostě takové, že řezník nabízí to a to, víte jako,

LČ: jako reklamy.

JH: jako reklamy, jako filmovej šot takovej to to si tak, ale to až
hodně později.

LČ: mhm. a měl ste teda o ty týdeníky zájem? co vás na nich zajímalo
nebo?

JH: no tak celkem, vlastně až sem chodil sám jo, tak potom. tak,
rozhodně tady byly ty vojenské týdeníky a tak dále, prostě mě to
zajímalo ta situace, jak to vypadá všecko a tak dále, protože to je
člověk tehdy bral naprosto jinak, jo, čili když Němci jako útočili někde
a tak dále, no tak to člověk jako sledoval, kde vlastně, co vlastně se
děje, protože jiná informace jednak v rádiu, bylo jenom, nějaké zprávy a
tady v tom to člověk viděl jako na vlastní oči, ty boje třeba tam někde
u Kurska ((Kursk)) nebo něco takovýho. ovšem bylo to tendenční
samozřejmě, že jo, jako vždycky wermacht ((Wehrmacht)) vyhrával, že.

LČ: a to se pak změnilo ne, když začali ustupovat tak?

JH: ne. to se nezměnilo vůbec až do konce pořád vyhrávali v těch
týdenících. to je dovopravdy jako tak. oni prostě takticky, třeba
ustoupili kousek, aby, mohli nabrat další síly a podobně ale, nikdy to
prostě v žádným žurnále nebylo, že by nějakou bitvu prohráli. to
neexistovalo.

LČ: a vy ste věděli, jak to bylo ve skutečnosti?

JH: no tak všelijaký byly zprávy. my sme to jako neměli možnost Londýn
poslouchat nebo něco, no ale, to víte v holičství, tam se promele teda
všecko. ten příde s tím a ten příde s tím a ten příde s tím, něco je
pravda, něco není pravda, že, tak to člověk prostě, a já sem bych ani
nemohl tak nějak říct, eh že bych v té době nějak přemýšlel, já nevím,
že by ta válka měla skončit, že by to prostě mělo být nějak jinak a
podobně, to člověk fakticky jako tehdy nechápal nebo nerozuměl nebo
prostě neměl možnost to nějakým způsobem konfrontovat nebo něco
takovýho, že.

LČ: a jak ste to teda vnímal, když ste věděl, že to není tak úplně
pravda, co se v těch dokumentech ukazuje?

JH: no tak, jak se říká...

LČ: že to je tendenční jako...

JH: to jako člověk si to prostě přebral ve skutečnosti to jako.

LČ: a byl ste v té době, teďka o něčem úplně jiném, vlastně někdy
přítomný u promítání filmů doma? že by někdo měl promítačku, to ne?

JH: ne ne ne, ani diáčky ((diapozitivy)) tehdy sem neviděl nebo něco
takovýho, to bylo, pro nás bylo prostě sme měli takovou ten starej
Telefunken jo, takový to rádio, ale to sme chytli já nevím ale dvě
stanice nějaký a to bylo všecko co teda jako, informace jakákoliv jiná.

LČ: a jak na vás obecně teda působil protektorát? vůbec to období a ty
změny, které začaly platit, hlavně třeba právě to, že se do filmu
objevily titulky, že tady byly víc ty německé filmy...

JH: podívejte se, já sem chodil na učitelskej ústav, v osmatřicátým, že,
v devětatřicátým to začalo, že jo, tak sme prostě přešli na německou
výuku němčiny, prostě to se muselo víc učit německy, dějepis byl jenom
německej, zeměpis německej a tak dále. já sem v životě totiž se neučil
dějepis českej. k tomu se prostě nedošlo, že, takže (.) no žili sme
prostě v takové době, já nevím jak bych to řekl (..) prostě nevěděli
sme, co s námi bude, jo, já sem ve dvaaštyrycátým roku maturoval a
okamžitě s- v květnu sem maturoval a v listopadu sem nastoupil do
Německa, až do pětaštyrycátýho roku, takže vlastně ty problémy mezi tím
osvobozením a tak dále, to sem teda všecko mně utíkalo, protože tam sme
měli jenom německý zprávy, že jo a to,

LČ: mhm

JH: v tom pětaštyrycátém potom sme teda odtuď utekli a naštěstí sem se
dostal dom.

LČ: a takže vám ty titulky v němčině nepřišly nějak špatné, nebo
nevadilo vám to?

JH: ne, ne. člověk to bral jako samozřejmost, no tak oni tam chodili v
Židenicích bylo spousta Němců,

LČ: mhm

JH: my, co sme chodili, bydleli v takovém v takovém usedlosti menší, že,
a ty majitelé byli Němci, a tam sme měli dva jednopokojové byty a tak
sme tam byly dvě české rodiny a jinak to bylo velikánské hospodářství a
to byli Němci, oni chodili normálně do kina taky, že, ale většinou teda
chodili asi do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)).

LČ: mhm mhm, a jak ste tu komunitu teda vnímali? jako nějakou podřazenou
nebo nadřazenou...

JH: ne. rovnocennou naprosto, oni s námi jednali ro- naprosto, tak jak
bych řekl za první republiky nebyly, my sme tam bydleli už za první
republiky, že jo, takže normálně to prostě furt pokračovalo dál.

LČ: mhm a když říkáte, že oni chodili do té Slávie ((Kino Slávia
Židenice)), proč myslíte, že chodili tam? protože jako ta Hvězda byla
teda sokols-

JH: no tak to byla honorace.

LČ: mhm.

JH: oni to prostě nedělali nějaké rozdíly mezi Čechy a ty Němci nedělali
takových rozdílů.

LČ: mhm. a v té době ste říkal, že ste chodil teda do kina méně, protože
ste teda začal chodit do té školy...

JH: no na učitelský ústav, když sem začal chodit, tak to už jako.

LČ: a teďka bych už tady měla jenom takový seznam seznam filmů, že byste
se na ně podíval, jestli si některé z nich pamatujete.

JH: j- jesli si pamatuju e to , je tady mám brejle. Pražské švadlenky to
jenom dvě srdce ((Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu)), ( ) valčík
((Kouzlo valčíku)) (.) to je jako každá tá je jeden nebo to je společně?

LČ: ne, to je vždycky, to sou vždycky dva filmy za jeden rok, a vždycky
je tam jeden český a jeden zahraniční.

JH: aha. to Pražské švadlenky mně říká jenom jako textově. c k polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)) sem určitě viděl, to byl jeden z eh
to se několikrát viděl určitě. To neznáte Hadimršku taky, to je taky
Burian ((Vlasta Burian)). Kouzlo valčíku si nepamatuju, Lelíček
((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)) to je Burian ((Vlasta
Burian)), qik ((Quick)) nevím, Pobočník Jeho Výsosti. Mata Hari, to sem
viděl, ale to už hodně později. Svět patří nám, to už taky později, to
nebylo tehdy. Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)),
ale to mám dojem, že sem to viděl už, (..) teď si to nevzpomínám, kdy
sem to mohl vidět. to byl kreslenej film, že, tehdy, ale vím, že sem ho
viděl ale. Ducháček to zaří-, ale ovšem já nemohou říct, jestli to
Ducháček to zařídí, jestli sem to viděl v mládí anebo jesi sem to viděl
už v těch dalších létech, víte, protože to sou filmy, které člověk jako
několikrát viděl, nakonec v televizi kolikrát to opakují. U pokladny
stál, To byl český muzikant, Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži
nestárnou, to bylo s tím (.) tak to bylo tak, ale říkám, těžko mohu
říct, jestli to byly filmy, které sem viděl tehdy v tom svém mládí,
anebo sem je viděl prostě už...

LČ: a u těch burianovských ((Vlasta Burian)) ste říkal, že ty ste viděl
často?

JH: no rozhodně teda. všecky Burianovy ((Vlasta Burian)), pokud se tehdy
hrály Burianovy filmy, tak sme možná i jednou dvakrát možná i třikrát
viděli.

LČ: mhm a s tou slečnou ste chodil na jiné filmy třeba? nebo eh...

JH: no tak my sme byli, já nevím, asi třikrát v tom Světozoru
((Světozor)) a mám dojem, že právě jednou na tom na té reví ((revue)) a
mám dojem, že taky i na tom na tom stepaři. tehdy mě úžasně, jestli sem
to poprvé viděl prostě tancovat stop ((step)), že mě to tak prostě
hrozně zaujalo, teď, do teďkom si vzpomínám prostě na nádherné teda to
revoální film ((revue)) a hlavně teda to stopování ((stepování)) sem si
říkal, jak to je možné se naučit.

LČ: a měl ste třeba tendenci se to učit potom nebo napodobovat?

JH: ne ne.ne né. ((smích))

LČ: a myslíte, měl byste eště nějakou vzpomínku na kina v té době, kerou
sme tady nějak nezmínili nebo eh?

JH: nějakou příhodu nebo něco takovýho?

LČ: nějakou příhodu...

JH: nevím nevím.

LČ: a se školou ste třeba chodili do kina?

JH: ne. ne to se nechodilo vůbec nic takovýho neexistovalo. my sme měli
přísně zakázaný do patnácti roků, prostě do kina jako chodit. říkám, já
sem měl prostě takovou jakousi vyjímku, ale bylo to nebezpečné, jak se
říká, jo, že taky kdyby to bylo víckrát nebo tak chytli, tak, byla i
dvojka z mravů a podobně.

LČ: až tak?

JH: no to bylo.

LČ: ale tak porušovalo se to, ne?

JH: no to víte že jo, no tak takových jak já s rodičema bylo víc.

LČ. a myslíte, že i jako bez rodičů děti to porušovaly?

JH: ne. ne, to zas oni nepouštěli. to jako...

LČ: v doprovodu rodičů to šlo eště.

JH: no většinou v takovým případě, jako sme byli my prostě to jako, já
myslím, že sme nebyli jediný, kdo měli ten plagát ((plakát)) a měli tu
možnost tady tohoto. ale, vím, že teda ti, no tak jako když byl někdo
vyspělej, bylo mu dvanáct roků a byl velkej vyspělej, tak šel taky na
ten film, že. ale mám dojem, že byly i nějaké odpoledný odpolední, že
byly nějaké filmy, takové pohádkové pro děti a to, ale já sem nikdy
nebyl.

LČ: jasně. mhm. dobře teda, tak já vám děkuju.

JH: rádo se stalo, esi sem vám něčím prospěl.

LČ: určitě. určitě.

JH: to víte, za těch těch šestaosum- osmašedesát šestaosumdesát nebo
sedmaosumdesát roků už je mně, tak člověk těžko vzpomíná.

LČ: a vy si pamatujete moc dobře.

JH: no jo no tak.

konec rozhovoru
1

Rozhovor vedl: Jiří Vraspír
Rozhovor přepsal: Michal Večeřa a Jana Volková
Datum a místo:

Rok narození: 1926, sourozenci: Dva bratři narození v letech 1922 a
1925. Jedna sestra narozená 1924.

Bydliště do roku 1945: Ulice Nová (dnes Lidická - Veveří).

Povolání rodičů: Matka v domácnosti; otec zubař, ale brzy zemřel,
pamětnice pravděpodobně vyrůstala bez otce.

Povolání narátora: Za války totálně nasazená v Adamově. Po válce
pracovala jako administrativní pracovnice v advokátní kanceláři na
Rooseveltově ulici, poté v kanceláři v Královopolské, dále v
Juranových závodech v Heršpicích, kde byla nejprve ve mzdovém
oddělení, poté v odbytu. Následně pracovala v „byťáku“, kde dělala
financování a plánování a odtud odešla do důchodu. Pak ještě osm let
pracovala jako uklizečka v Železničním stavitelství.

JG: (prosim).

JS: tak vám děkuju. (..) a já bych teda ee paní g.
((G.)) ještě ee zrekapituloval nějaké takové ty em
základní údaje. vy ste vlastně se narodila v roce devatenáct set
dvacet sedum, ste řikala.

JG: dvacet šest.

JV: dvacet šest. (dobře).

JG: devatenáctýho [jedenáctý].

JV: [dvacet šest]. áá bydlela ste na ulici Lidická.

JG: to se menovalo Nová.

JV: mhm.

JG: štyři do pětaštyřicátého roku a pak se to menovalo Lidická. a
bydlela sem padesát let, potom si ten rozhodli, ten dům vzali a
zbourali ho, a postavili

JV: [mhm]

JG: [tam,] teda, co to řikám, tam je nějaká banka nebo něco. já vám
ani nevim, co tam teď je.

JV: ee do [roku št-]

JG: [ano] a...

JV: štyřicet pět ste bydlela

JG: pořád na té...

JV: pořád na té Lidické.

JG: pořád na [té Lidické].

JV: [nepřeruš( )].

JG: no to až ee to ježišmarna. (...) no mně bylo padesát, no tak do
sedm- šestasedumdesátýho roku sem tam bydlela.

JV: a vlastně vy ste chodila do občanky, pak předpokládám do
měšťanky, že?

JG: no, já sem chodila ee na základku na Rejdiště, to bylo tam jak
je teď Janáčkovo [divadlo].

JV: [mhm].

JG: to zbourali. potom sem šla na gymnázium. udělala sem štyry roky.
pak em sem chtěla jít na obchodní. dělala sem zkoušku. tu sme
udělali, ale nevzali nám a nabídli nám, že můžeme chodit do německé,
tak sme nechodili nikam a byla sem totálně nasazená. v Adamově, což
na mě byl úplná hrůza, protože tenkrát ty haly, to byl samé řemen a
to ((nesrozumitelně drmolí)) sem uplně šílela. sem říkala, tady
přídu vo ruce, vo všechno, jo. no a tam sem byla až do dubna
pětaštyrycet.

JV: mhm.

JG: sem chtěla jet, a maminka říká, nikam už nepojedeš, dyť tady už
to duní ze všech stran, tak... nevim kolikátýho teda sem tam byla
naposled, to teda nevim. ale zažila sem tam.

JV: mhm.

JG: kdy tam byly nasazený baletky z Národního divadla [tady]. ale do
třech neděl [zmizely].

JV: [mhm].

JG: tak nevím, no tak je tam [buďto]

JV: [(kam s-)]

JG: do kontrol poskládaly, [anebo]

JV: [s-]

JG: si to nějak vydobyly. ale já sem makala u mašiny normálně jak
každý jiný.

JV: mhm. a to vám bylo teda sedumnáct let, osumnáct let, když ste
nastoupila? [ne, to vám bylo... (jo, jo, jo)].

JG: [no, no, no, tak] mohlo mně být tak nějak sedumnáct, no.

JV: mhm.

JG: no a potom sem ee p- (přiži-) po pětaštyřicátým, že. tak protože
tatínek mně zemřel,

JV: mhm.

JG: mně nebylo šestnáct. tak se... sem musela jít hnedka dělat, tak
sem dělala a zaráz sem chodila do obchodní školy Bednářové. to bylo
myslím na dva roky. a pak teda zas po letech sem šla normálně na tu
(.) co (byly) ty ee... no na Pionýrské do té školy a tam sem to
dělala zase vod první třídy

JV: [mhm].

JG: [a] vodmaturovala.

JV: ste si do- [do- dodělávala to vzdělání]?

JG: [(prosim)? no já sem totiž měla postup v práci, ale tam už bych
dál nemohla, když nemam školy. protože ta soukromá, to se tak bralo,
i když se tam chodilo denně, [jo].

JV: [mhm].

JG: ne že by to bylo nějaký to, jen to tak, ale pořád se to bralo
jako takovej kurz, [jo],

JV: [a]

JG: ne jako státní [škola].

JV: [takže] vaše nejvyšší vzdělání je vlastně střední škola s
maturitou.

JG: no, [t- obchodní škola s maturitou, no to pět roků se tam
chodilo].

JV: [co ste si dodělala, mhm, co ste si dodělala po střední škole ee
po válce]

JG: no to sme chodili třikrát týdně. to byl hezkej [fofr taky
někdy].

JV: [a vlastně teda] po tý válce ste nastoupila do ee opět do závodu
nebo do fabriky, ste říkala.

JG: ne.

JV: [ne]

JG: [hnedka] sem nastoupila to ee eh jak sem chodila do gymnázia,
tak moje spolužačka, její tatínek byl advokát.

JV: mhm.

JG: tak sem (.) ee nastoupila k němu. to bylo na růsveltově
((Roosveltova)), zrovna naproti soudu. tak sem měla takový ty běhy
nahoru, dolu. a vlastně sem tam psala na stroji a psaly se žaloby. a
toto bylo prostě potřeba jako [administrativa, no. no].

JV: [administrativní pracovnice. mhm].

JG: jenže velmi mizerně <placený>. nehledě, že musely být teda ee
víte, takový ty přestávky v [poledne].

JV: [mhm].

JG: takže to ste tam vlastně byl dycky až do těch šesti, poněvadž,
on byl sice ten její tatínek moc hodnej, ale von většinou pracoval
až odpoledne a ráno sem hezky běhala po všech doktorech, který byli
kolem, aby ho honem zastoupili u soudu, protože pan doktor zaspal
třeba, že. [tak to byl fofr].

JV: [a tam ste byla jak dlouho]?

JG: no... nevim, já sem vod... jak no vidíte, to sem měla vzít s
sebou životopis, to já už zas [nevim ouplně].

JV: [ne, ne, to je zas... jenom jestli tak zhruba si pamatujete. (
). mhm].

JG: [ale, ale em em šla sem odtamaď pryč], protože platili sice
málo, no. a šla sem a dělala sem v Králupolské ((Královopolská)) v
kanceláři ee v... to bylo takové shánění materiálu. tenkrát se
rozbíhala velice v Kralupolské ((Královopolská)) ta [chemie].

JV: [mhm].

JG: [te- ten ](oděv), tak ee různý takový to ee objednávání. jo,
toho materiálu, hned pod sebou. my sme to měli tak jak na kuřích
nožkách dycky ta kancelář. to bylo tak pro pět lidí a a dole byl
hnedka sklad a vod tama se to lifrovalo do tý výrobny. pak sem
čekala rodinu.

JV: mhm.

JG: takže ee na po- měla sem mateřskou, že, tak tím sem s
Kralupolskou ((Královopolská)) skončila. byla sem chvilku doma, ale
ne moc dlouho. [a]...

JV: [to] bylo kolem je e kolik vám bylo, když ste čekala.

JG: asi šestadvacet. a šla sem, šla sem ee do Juranových závodů v
Heršpicích, tam sem dělala ve mzdovce a pak sem tam dělala odbyt.
odbyt a sklady. a vodtamaď sem vodešla, sem měla potíže s dcerou, s
učením, tak sme potřebovala něco v Brně.

JV: mhm.

JG: jo, tak protože než já sem dojela z těch Heršpic, všecko. tak
sem dělala v byťáku, kde sem skončila do důchodu. a tam sem dělala
ee financování, plánování (.) to sem dělala tam sama, pak sem měla
nějakou pokladnu pod sebou, daně akorát a... a pak... a vodešla sem
do důchodu, jak sem měla jít, poněvadž pořád sem si říkala, že mě do
něčeho navezou a já nestranička, že teda bych ležela <první.> a šla
sem normálně uklízet do Železničního stavitelství osum, osum a půl
roku. pak mně zemřel manžel, tak sem toho potom nechala, poněvadž
(j-) byla velká výhoda, dyž ste dělali v Železničním stavitelství,
že nejen já sem měla volnou jízdenku, ale aj on, takže sme rádi jako
tak rajzovali.

JV: [jasně].

JG: a dyž zemřel, tak sem to... přestala sem pracovat už vůbec, no.
[tak]...

JV: [ee povolání] vašich rodičů teď teda se ještě [vrátím].

JG: [tatínek] byl zubař.

JV: mhm.

JG: a maminka... no my sme byly štyry děcka, babička pět.

JV: mhm.

JG: teta u nás byla. šest. takž měla co dělat. až potom už ee sme
byli jako velcí, tak dělala administrativu, protože vona měla [to
lyceum].

JV: [maminka]. mhm.

JG: no.

JV: takže se o vás starala... byla jako žena v domácnosti.

JG: no, no, no, [no].

JV: [a vy] ste teda měla, řikáte, tři sourozence? dohromady ste byli
[čtyři]?

JG: [ano], ano. jeden zemřel...

JV: mhm.

JG: ten dělal (asi) vysokou školu tady ee tu zemědělskou, ale
krátkou dobu.

JV: bratr?

JG: ten zemřel brzo, [no].

JV: [mhm], mhm.

JG: a ti ostatní žijí, sestra, ta v Bohunicích taky. to je
[pětaosm(desát)]

JV: [mhm].

JG: já sem byla nejmladší.

JV: mhm.

JG: to je pětaosmdesát let, chodí (furt) vo berlích, takže má co
dělat. a bratr, ten chudák dostal tuberu, když m-... měl totiž tak
jel na motorce.

JV: mhm.

JG: a měl úraz a on dělal v tom svazarmu ((SVAZARM)), víte, a jezdil
na těch motorkách, co na nich dělali tu celou pyramidu.

JV: mhm.

JG: vždycky jak tak stáli, jo? no a taky, potřeboval na to peníze,
tak ee jezdil ee jezdili v tom svazarmu ((SVAZARM)) tak, že jako
učili jezdit, [jo].

JV: [mhm].

JG: pak teda se zkoušky dělaly u někoho jinýho. no a on jednu
děvčicu, kterou učil jezdit, tak protože tenkrát nebyly motorky se
dvěma...

JV: (místy).

JG: ee řiditkama, jo? čili [on musel]

JV: [mhm].

JG: přes ní. on sice dlouhej [byl].

JV: [mhm].

JG: taky jo? no a nabourali se a on narazil na můstek, který byl na
rovnej silnici, ale pod

JV: mhm.

JG: tim prostě tekla voda t- a tam byl se... a on do toho narazil a
nějak si přimáčkl plíce.

JV: mhm.

JG: a při tom léčení a to nakonec přišli na to, že má tuberu a...
ale žije. [no a je o dost starší. ano?]

JV: [můžu se vás zeptat] na ty ee roky, (kdy) se narodili?

JG: kdo?

JV: ee vaši sourozenci.

JG: všichni tady v Brně na té Lidické.

JV: ale ee v jakých letech ee rok narození.

JG: tak počkejte. bráška je myslim dvaadvacet.

JV: [mhm].

JG: [sestra] štyryadvacet, bratr pětadvacet a já šestadvacet.

JV: takže vy ste nejmladší.

JG: ano [prosim].

JV: [mhm].

JG: já sem byla (nejmladší) a (dycky) chudák, víte.

JV: a kdy pro vás skončilo pravidelné navštěvování kina. vzpomenete
si, kdy ste už pak nechodila? bylo... nebo... mhm

JG: kdy sem [přestala]?

JV: [mhm]. nebo spíš takhle, do kdy jste chodila pravidelně. do
jakého roku. třeba jednou [týdně].

JG: [já vám] něco řeknu. já sem ee bláznivě chodila do kina, dyž sem
byla fakt mladá. tak těch třináct, čtrnáct.

JV: mhm.

JG: protože tenkrát byla jedna herečka, ta se menovala marika rek
((Marika Rökk)). byla jako Němka, ale myslim už aj podle jména, že
to byla Maďarka a já sem byla ochotná kterýkoliv kino navštívit, kde
sem zjitila, že vona hraje, jo? a tím vám řeknu, že sem se dostala
do jednoho kina.

JV: mhm.

JG: který dnes ani neexistuje a málokdo o něm ví. a to byl na
Šilingrovym náměstí.

JV: mhm.

JG: myslim, že se to menovalo Excelsior, ale já vám nevim jistě.

JV: ee ano, jmenovalo se [to kino Excelsior].

JG: [no, no, no]. a tam sem zažila úplnou hrůzu. to kino bylo o
trošku větší jak ta Morávka ((pravděpodobně Moravia)).

JV: mhm.

JG: to nebylo velký. vycházelo se do Dominikánské ulice.

JV: mhm, [mhm].

JG: [jo]? tam jak sou ty sloupy. já si totiž myslim, že tenkrát
to... eště tam nebyl vůbec podchod. že udělali potom právě, že
zrušili to kino, jo? no, a já sem vám tak... a to bylo vyloženě
německý kino.

JV: mhm.

JG: ale co mě je, [(sem si říkala...)]

JV: [i před válkou]?

JG: né. sem v-... za druhé světové války.

JV: za protektorátu.

JG: za [protektorátu].

JV: [mhm].

JG: já sem vám tam šla, protože ona hrála. teď vám byl žurnál,
poněvadž tenkrát se hrál vždycky žurnál. teď se vám tam objevil
Hitler.

JV: mhm.

JG: a teď si představte, že ty lidi všichni vstali a zvedli ruku. a
teď já sem seděla a teď sem si řikala a teď mě vyrazí. fakt sem měla
uplnej strach, neměla sem z toho kina vůbec lízt. už sem tam nikdy
nešla. to sem nevěděla, že to je vyloženě německý [kino].

JV: [nevěděla].

JG: ne, nevěděla. ale bylo t-...

JV: takže to na vás zapůsobilo [dost otřesně].

JG: [no, no.. protože] už všelijaký ty zprávy [šly, že]?

JV: [mhm, mhm].

JG: voni když se do- dostali dohromady, tak voni byli jak na hlavu.

JV: a to byl začátek války. nevzpomenete si, kdy to mohlo být?

JG: no tak, to mohl být takovej čtyrycátej [jednačtyrycátej rok].

JV: [jednačtyr-, mhm, mhm].

JG: protože náš tatínek zemřel ve dvaačtyřicátým.

JV: mhm.

JG: no, a to, to už to ne, to bylo předtim.

JV: předtim.

JG: a to byl takový víte, ty, voni ty... to bylo zajímavý, my jako
děcka jsme chodili plavat, jo?

JV: mhm.

JG: tak to sme kamarádili, všichni. oni měli svůj německej klub, my
sme měli čépéká ((ČPK)) nebo k- kávées ((KVS)) bylo [ty dvě český,
jo].

JV: [mhm, mhm].

JG: dohromady. a v tu ránu, jak se vám tady toto stalo, vobsadili,
tak to jak kdybysme nebyli.

JV: mhm.

JG: no, dyť uplně jo, no. to je.

JV: ee ještě se vrátim k tomu dětství.

JG: ano.

JV: vzpomínáte si na svoji první návštěvu kina nebo na nejstarší
vzpomínku, kdy jste byla poprvé?

JG: tak...

JV: jako malá holčička?

JG: tak to fakt vám nevim. já nevim. no rozhodně sem, až sem mohla
chodit sama, protože bych neměla s kym.

JV: mhm.

JG: zaprvé maminka neměla čas a starší sourozenci, ty byli na
školách, když mě museli tahat s sebou, jo.

JV: takže s rodiči ste do kina nechodila?

JG: ne, určitě ne.

JV: vůbec.

JG: ne, to si nevzpomínám. ani, ani do divadla. ne.

JV: ee mhm.

JG: to eště potom sem měla ee jednu teda vzdálenou tetu a ta zase,
ta byla výborná. to od osmi [roků]

JV: [mhm].

JG: si pamatuju, už to sme chodili do divadla na Veveří a chodilo se
z Veveří, to byl zvláštní vchod a to bylo moře [stupínků].

JV: [mhm]

JG: a tím ste se dostal do prostoru, kde byl na stání.

JV: mhm.

JG: tam nebyl balkon, ale tam bylo na stání. a to bylo výhodný,
protože bylo to ohraničený dřevem, takže... a to byly takový
stupínky. jo, takže, aby všichni jako viděli.

JV: mhm.

JG: a to se chodilo málo do divadla na to stání.

JV: mhm.

JG: protože já sem vlastně do divadla večer nesměla chodit, když sem
chodila do [školy].

JV. [jasně].

JG: takže my sme měli s sebou dycky noviny a když byla přestávka,
tak sme si sedly, (aby na nás nebylo vidět.)

JG: a tam teda ee to byla taková vopravdu ee výborná ta, (že my) kde
který divadlo, tedy pokud to bylo na Veveří.

JV: mhm.

JG: tak sme prolezli, že na mě nebylo vidět. a ona zase byla ráda,
že nemusí chodit sama. že ona [byla (více...)]

JV: [teta], teta.

JG: teta.

JV: mhm.

JG: no vona jako ee se tady vyučila švadlena a pak si dělala takovej
malej salon, že, [tak v celou tu dobu]

JV: [ale ty sourozenci]. vy ste říkala, že řik-... že spíš vám
připadlo, že by byli naštvaní, kdyby s vámi museli chodit, že se
[jim nechtělo chodit s váma do kina].

JG: [víte co, já sem...]. no jistěže ne, my sme totiž sme měli jednu
výhodu.

JV: mhm.

JG: v té Morávce ((pravděpodobně Moravia)) totiž dělal ten uvaděč,
byl... bydlel u nás v domě, my sme tam chodili zadarmo. ale měli sme
přikázaný, že sme museli obsadit první řadu.

JV mhm.

JG: protože tam [jako nikdy kontrola].

JV: [tam nechodilo moc lidí].

JG: tam to byly ty nejlevnější lístky,

JV: jasně.

JG: to stálo ale kačku [dvacet]

JV: [mhm].

JG: [prosim] vás. a do s- do toho sme taky chodili hodně. ale to se
myslim menovalo stud- Studio a pořád se jmenuje na Cihlářské.

JV: myslíte ee

JG: [mělo to tam s-...]

JV: [já vim], že tam bylo Jugendkino. ale to možná se [přejmenovalo]

JG: [no to] bude vono.

JV: ee mhm Studio říkate, na Cihlářské... to sem tady měl.

JG: teď si nemůžu vzpomenout, co to bylo za...

JV: no, ee jo, tak na Cihlářské devatenáct bylo Jugendkino - Kino
pro mládež.

JG: no, tak [to se začlo jmenovat...]

JV: [a pře- přejmenovalo] se v roce třicet šest na Studio.

JG: no, no.

JV: takže todle říkáte úplně správně, tak to bylo. a tam ste teda
chodila taky?

JG: tam [taky].

JV: [taky].

JG: no, tam hodně.

JV: takže Morávka ((pravděpodobně Moravia)), Studio, pak ste říkala,
že na [té]

JG: [Metro. (medl-)]

JV: [ná Lidické] byly dvě kina ((Bio Moravia a Bio Metro)).

JG: víte, co sme zažili v tom Metru ((Metro))? když bylo po
osvobození, tak to rarita, to [víte].

JV: [mhm].

JG: dneska se člověk tomu zasměje.

JV: [povídejte].

JG: [když ste] si koupil lístek,

JV: mhm.

JG: tak ste dostal brejličky. papírový brejličky. jedno bylo okýnko
zelený a jedno bylo červený, a když ste se díval, tak to nebyl jako
filmy v jednom rázu, to byly takhle ukázky.

JV: [mhm].

JG: [tak]. třeba jako vyšplíchl sifon, a to prostě jako plasticky,
nebo já nevim, jak by se to řeklo správně, jak kdyby to na vás
[chrstlo].

JV: [vystoupilo].

JG: to vám lidi úplně u-

JV: ((smích))

JG: uskakovali, no taková legrácka. no tak to tak člověk si vzpomene
na takový blbosti, no.

JV: no ale my se k těm kinům ještě dostaneme v zápětí. ještě teda
teď sem se chtěl trochu pohybovat v tady tom období do těch deseti
let, než ste ukončila obecnou školu, to ste v tomto, v této době,
než vám bylo, než ste teda ukončila školu, tak ty vzpomínky máte na
to chození do kina? protože to ste byla relativně ještě mladá, že,
holka, takže nevím, jestli vás pouštěli, ale přesto sem se chtěl
zeptat, jestli hm ste v tomhle věku už třeba chodila sama, nebo ste
to em jaké máte vzpomínky na to chození do kina? ještě ( )

JG: to ne, to třeba aj ten uvaděč zavolal, hrajeme to a to, a už sme
mazali. víte, tak ňák více vám držely ty em mladý děcka ňák k sobě.

JV: hm

JG: dívejte, něco vám řeknu. taková sranda.

JV: hm

JG: znáte lázně na Rašínové. to strašně staré lázně.

JV: hm

JG: a tam byl jako plavčík ňáký pan (Krystén). ten už tenkrát měl
myslím šedesát. hubenej takovej, takovej, jo,

JV: hm

JG: ohromnej člověk. v neděli ráno sme vylítli z baráku, to nás
vylítlo šest, protože tam byli ještě,

JV: jo

JG: po cestě se přidávali, a my už sme stáli u lázní. připraveni.
přišel pan (Krysten), vodevřel, von nás znal, a von byl fakt
ohromnej člověk. než stačil rozsvítit všude, tak my už všichni byli
ve vodě.

JV: ((smích))

JG: protože my už sme měli plavky doma voblečený.

JV: jasně.

JG: a to to bylo, no to se, ne, to sou takový vzpomínky em ee a to
sme nebyli nikdo že by měl peníze, i když ten můj tatínek byl třeba
zubař, ale byl velmi brzo jako dostal rakovinu, jo, taky vám řeknu,
von byl v (norovi) z pěti dětí,

JV: hm

JG: a jeho tatínek vodjel do Ameriky za prací, dostal tuberkulózu,
hned ho poslali zpátky, že, a von že se dobře učil, a fakt si
řeknete tak jak to někdy je psaný, že ten farář a ten učitel, když
ten kluk se učil, von se dostal sem potom do semináře, jo, no a a
vystudoval nakonec medicínu. ale to jídlo a todle,

JV: nebylo to asi úplně [(zdravé)].

JG: [no a tak] měl teda rakovinu jícnu, a tak právě brzo zemřel, že.
takže u nás taky nebyly ňák taky peníze, u těch druhých taky ne, a a
přesto to drželo aj [dneska ještě,]

JV: [ste drželi pospolu.]

JG: pořád jako.

JV: stýkáte se spolu pořád třeba ještě?

JG: no jenže moc jich zmizelo už.

JV: a tak mohla byste třeba odhadnout, jak často ste chodila,
kolikrát týdně? jednou, dvakrát, do těch deseti let, v tom dětství,
nepamatujete?

JG: ((smích)) já fakt nevím. jakmile se křiklo, že se někam může
jít, tak už sme mazali.

JV: ale z toho tak usuzuju, že ste chodila poměrně často.

JG: no často teda. [to určitě.]

JV: [že to pro vás] nebyl svátek, [zase že byste]

JG: [určitě, no, no]

JV: šla do kina jednou za rok, [to asi ne.]

JG: [a ještě] mám jednu dobrou vzpomínku, to byste nevěřil, když to
bylo za Německa, jo, a chodila sem na tu mariku rek ((Marika Rökk)),

JV: hm

JG: tak když byl ten film, tak ste přišel do takové dobré nálady,
jo? a teď vylezete ven, a všude tma,

JV: hm

JG: že, bylo zatemnění, neviděl ste vůbec na cestu, jo, takový vám
najednou takovej šok do té, do té tmy a všechno, jo, tak to na
člověka hrozně blbě působilo. a když vám bylo osvobození, tak to už
mně bylo devatenáct, a to už se člověk, to už hodně se vědělo, že
teda ty koncentráky a to, tak člověk byl strašně zvědavej, a zase
sem šla do kina, šla sem na takový ty hrůzy,

JV: hm

JG: a vyjdu ven a najednou klid a pohoda, jo. ((smích))

JV: že to [ste měla jako naopak přesně. ((smích))]

JG: [víte, zas úplně tak, no, no to to sou] takové zajímavé, no, to
sou...

JV: vzpomněla byste si ještě tady em em v tom dětství do těch deseti
let, jaká kina ste navštěvovala všechna? mluvili sme o tom Studiu
((Studio)), mluvili sme o [Morávce,] ((pravděpodobně Moravia))

JG: [to tam bylo to] Oko nebo jak se menovalo,

JV: hm

JG: dost se chodilo taky do té Jalty ((Jalta)), [že, když byla,]

JV: [do Jalty ((Jalta)), hm, hm]

JG: nebo do toho Jadranu. Jadran myslím. ne v Krpoli ((Královo
Pole)),

JV: ano,

JG: na tom tak ňák se to menovalo.

JV: a takže to ((smích))

JG: to víte, to bylo okolí, jo,

JV: ste navštěvovala hodně kin. a chodila ste třeba do em jak je na
náměstí Svobody? teď em tam taky bylo kino ((Central)). tam ste
nechodila.

JG: no jo, ale to bylo to, to byla takovej strašně úzký. ne, tam sem
teda nechodila.

JV: Central. [a teda em Úderka pak tam byla.]

JG: [ne, ne, ne, ale do, ne, ne, Úderka,] ta byla na tom, na mali-
dole, u nádraží, ne? to bylo Čas, jednu dobu se to menovalo Čas. a
myslím si, že se menoval i Úderka. že to na náměstí Svobody?

JV: do Kapitolu ((Kapitol))?

JG: no tak Kapitol jo, to je tady dole na tom, no tak tam
samozřejmě, to jako,

JV: v dětství, ne?

JG: pokud byly peníze a nebo tam byl někdo známej, že sme se
dostali.

JV: takže vy ste, vy ste...

JG: skala ((Scala)) byla, ta ta má pořád stejné méno, že?

JV: pořád. jako jediná vlastně. nebo Lucerna ještě taky, ale.

JG: poslouchejte, vy ste dlouhej, vy hrajete košíkovou?

JV: jak ste na to přišla. no em tak [ne, ne sportovně]

JG: [ne, řeknu jednu] zajímavost. víte jak je vchod do skaly
((Scala)),

JV: hm

JG: dete po schodech [dolu, že]

JV: [vim, no.]

JG: ale hned vedle je další vchod, a tam dete po schodech nahoru.
hned těsně vedle sebe sou ty vchody.

JV: no je to možné, to...

JG: když ste vylezl navrch, tam byla šatna, a tam bylo divadlo. tam
bylo hlediště, hrál tam kašpárek Turek, malý hlediště. a to vám chci
jenom říct, že když zabrali Sokol Brno jedna a udělali z toho
lazaret, tak v tom dopsu ((Dopz)) se hrávala košíková. vy si
nemůžete představit, když to není udělaný jako tělocvična, co to
bylo prachů. a hrát se chtělo. tam když ste votevřel dveře, tak ste
viděl, že se tam hejbou lidi, že tam běhaj, nikoho ste nepoznal.

JV: hm

JG: co tam bylo prachů. to jenom tak pro pro tudle. ale no, tak (
)

JV: můžu se zeptat, proč právě ty kina, která ste zmínila, proč ste
tam chodila? bylo to z ňákého důvodu? měla ste k nim ňáký speciální
vztah? líbilo se vám to kino? nebo vám to bylo jedno [a spíš ste
chodila]

JG: [no akorát to] Metro bylo dobrý, jo? když se objevila skala
((Scala))

JV: hm

JG: to si pamatuju, když sme tam šli poprvé, tak to byl luxus, že
jo.

JV: hm

JG: to mělo balkón, a tak, kdežto ty kina byly malý. ale většinou
sme věděli, nebo sme tam měli ňákýho uvaděče známýho, že se nemuselo
platit.

JV: takže vám to bylo jedno, kam ste šla, když to tak řeknu. vy ste
spíš šla

JG: no, jakmile byla možnost,

JV: hm

JG: tak sme, kam byste jinam chtěl chodit. potom nakonec divadla
zavřeli vůbec, že.

JV: a jaký byl váš em nebo názor vašich rodičů na kino. podporovali
vás v tom, nebo se na to dívali přes prsty, říkali, co [s tím
máte...]

JG: [naše maminka] dycky říkala večer, to sem ráda, že ste všichni
doma,

JV: hm

JG: nevědě- vona nemohla nás uhlídy- uhlídat. jo,

JV: ale věděli, že ste chodila do kina.

JG: jo, to jo. a věděli taky, znali to, toho uvadě- ten co tam byl
tím uvaděčem, páč bydlel v tom domě,

JV: soused

JG: a věděli, že je to solidní človíček, to neexistovaly takový
věci, co teď se dějí, [že]

JV: [ale tak] vy ste chodila i do jiných kin, že jo. nejenom tam,
kde byl ten pan uvaděč, ale i do těch ostatních.

JG: no říkám, když hrála někde marika rek ((Marika Rökk)), tak mně
to bylo jedno.

JV: ((smích)) takže ale nevadilo jim to.

JG: ne.

JV: že ste chodila do kina.

JG: nevadilo jim to. a myslím nás to vůbec nepokazilo. nikoho.

JV: a třeba vzpomenete si, jak se k tomu vyjadřovala škola? nebo
učitelé?

JG: jo to vo takových věcech sme nemluvili.

JV: ne, ne.

JG: a potom em byla jiná doba. já vždycky řikám, když se nadává
dneska třeba na mladý,

JV: hm

JG: já řikám, my že sme byli hodní, to bylo vyvolaný tou dobou.

JV: hm

JG: my třeba sme sem chodila tady na to klasický gymnázium, že, tak
tam toho řiditele, pro toho přišlo Gestapo, zavřeli ho, že. a těm
profesorům, tam byl třeba profesor Hájek, který ste viděl, že peněz
má, to oblečení, že teda má všelijaký, no ale toho sme si
považovali, páč on psal do Lidových novin, a tak, to byl, jo?
rozumíte.

JV: rozumím.

JG: vopravdu teda ta úcta vopravdu k těm profesorům a všechno i na
té střední škole byla mnohem větší.

JV: věřim.

JG: nebo já já nevim, v životě by mě nenapadlo doma na některýho
kantora třeba mít nějaký...

JV: hm

JG: no to by naši řekli, no tak asi sis to zasloužila a nebavili by
se se mnou, že. to vopravdu teda. řikám, bylo to dobou taky že sme
byli mnohem hodnější, protože [nikdo nevěděl, co se]

JV: [měli ste respekt.]

JG: no dyť můj strejda třeba byl za hajdrchiády ((heydrichiáda)) byl
zastřelenej.

JV: hm

JG: bylo mu třiatřicet. co to je třiatřicet.

JV: a on, on em byl čím?

JG: on měl normálně průmyslovku, tu si udělal v Pardubicích, a pak
přešel sem, tady se oženil, no a naši em prostě mu domluvili, a měl
v tom domě u nás obchod s látkama,

JV: hm

JG: a ta jeho paní v dvoře šila, jo, jedno dítko měli, jedno čekali,
to já vám ani nevěřím, to to Češi udělali tady toto, že kolikrát
udávali.

JV: hm hm

JG: nebyl, já si myslím, že u něho nebyl důvod.

JV: hm

JG: protože celou dobu nikdo je nesledoval a nic,

JV: hm

JG: čili nebyl v ňákým odboji, ale prostě to byla ta hajdrichiáda
((heydrichiáda)), no a vona, když to zjistila, tak tam utíkala a
ptala se, může mu něco donést nebo co, a voni řekli jó. tak vona tam
za týden utíkala, donesla mu tam věci, přišla domů a už tam měla byl
vlastně hned druhý den zastřelený. to byla prostě momentální ta, a
to em i na tých děckách, na všechno mělo vliv, jo, že fakt sme si
myslím byli proto jako takoví hodnější, jo? to si nikdo neuměl, co
to je třiatřicet roků, že,

JV: hm

JG: to si... no a potom ty dvě děti, zůstala už pořád sama, a...

JV: myslíte že, nebo vzpomínáte si, byl pro vás ten film třeba
tenkrát důležitý? hráli ste si třeba, jestli jestli ten film třeba
jakoby jak [zážitek]

JG: [povznesl?]

JV: jestli se třeba odra- odrazil i jako do vašeho dalšího života,
třeba i do dětských her, jestli ste si třeba hráli na nějaké
postavy, které ste viděli [ve filmu, nebo to, napodobovali ste
herečky,]

JG: [no tak to ne]

JV: zpívali ste písničky z filmů,

JG: tak, možná tak jo, že se třeba zpívaly ty písničky,

JV: hm

JG: ale musíte vzít taky, že v té době, když tady bylo, že, ty
Němci, tak [moc jich to]

JV: [já sem myslel ještě do těch] deseti let.

JG: a jo, jako ještě dřív.

JV: no, no, no.

JG: tak to pro mě víc znamenal ten Kašpárek Turek v tom <dopsu>
((Dopz)).

JV: jo

JG: ten byl výbornej,

JV: hm

JG: to em nebyl em kašpárek, jak si člověk jako představoval,

JV: hm

JG: na něj si musel zvyknout, páč von nebyl žádnej malej štíhlej, to
byl pán, já bych řekla že rozhodně mu bylo ke štyřicítce, takovej
festovnější, ale em i ty jeho hry a to bylo tak poučný jako, jo, že
naši byli rádi že tam chodim, že. a eště, víte kam sem chodila do
divadla? tomu nebudete věřit. přes jeden dům od nás byl ten klášter,
jo?

JV: hm

JG: tam chodily děvčata, která potom šly do služby.

JV: hm

JG: tady k někomu.

JV: hm

JG: a tam prostě se naučily, jak se ke které práci stavět. a ty
každou neděli pro děti hrály ňákou hru. normálně se natáhla šňůra,
daly se prostěradla, že,

JV: hm

JG: a hrály se. a to bylo, na to sem taky jako už aj že byla ráda
vzpomínala,

JV: hm

JG: páč to bylo tak na úrovni, tak jako

JV: takže

JG: ee víte, ten námět, jo, nebylo to nic tak...

JV: takže vy ste navštěvovala i divadelní představení

JG: no

JV: kromě filmů,

JG: no

JV: chodila ste em i za zábavou jako další, nebylo to jenom, že
byste vyloženě chodila na filmy, na filmy, na filmy.

JG: né

JV: ale měla ste to pestřejší, ten [kulturní život.]

JG: [dík] em že sem měla takovou dobrou tetičku,

JV: hm

JG: takže sem všechny tady ty herce z dřívějška jako znala.

JV: a třeba s kamarády? mě napadlo. mluvili ste o filmech, třeba
který ste viděli se spolužáky z obecné školy nebo z měšťanky.

JG: tak to teda ee, to už nevim.

JV: ne.

JG: třeba jo, ale nevim. [to nevim teď.]

JV: [dobře, takže] my bychom se teda posunuli trošku dál,

JG: no,

JV: vlastně do období po skončení obecné školy, to znamená em od
těch deseti let, do konce roku čtyřicet pět, což by [teda]

JG: [no]

JV: ve vašem případě bylo od roku devatenácet třicet šest, do roku
devatenácet čtyřicet pět, že,

JG: no

JV: vy ste v roce třicet šest vám bylo deset let,

JG: no.

JV: mhm v té době em změnilo se něco poté? nebo em třeba vy ste
vlastně se vdala kdy? vy ste se vdala až po válce.

JG: v jednapadesátým.

JV: v jednapadesátým. a em stále ste bydlela v Brně, takže ani
nešlo, ani nedošlo k ňákému přestěhování,

JG: ne, já sem pořád bydlela aj v tom stejným domě sme tam sehnali
takovej menší byt,

JV: hm

JG: tak sem bydlela tam, a em pak em sem to ňák [vyměnila s našima,
kteří měli větší,]

JV: [jo jo jo, já se se ptal do roku čtyřicet pět.]

JG: když maminka zemřela, že, a em-em.

JV: takže tady v těch letech třicet šest až čtyřicet pět ste chodila
em jak často? to už vzpomněla byste si, třeba už konkrétně? taky ne.

JG: to bych [vykládala ňáký (ty...)]

JV: [řádově, jednou týdně, jednou] za dva týdny, [nemáte vůbec
představu?]

JG: [né, to vůbec.]

JV: ne.

JG: to se chodilo podle toho, co už se dávalo za filmy, že, em celý
to vlastně začalo takové to uvolnění po tom pětaštyrycátém roce, že,
to už potom taky hodně sem chodívala em do Mahenovy,

JV: hm

JG: do Mahenova divadla, protože [zase]

JV: [po roce] čtyřicet pět.

JG: po roce čtyřicet pět.

JV: jo, já sem myslel do roku [čtyřicet pět].

JG: [já sem si] aha

JV: ne em

JG: za deset korun ste mohl klidně tam na galerce, když ste dal, tak
ste mohl, a nemusela sem shánět lístky, prostě sem šla ze zaměstnání
a šup do divadla, jo,

JV: jo

JG: to bylo dobrý, a to bylo až po pětačtyrycátým, protože

JV: jasně

JG: vlastně ty divadla byly zavřený. v té době. proto taky ty
baletky tak nastoupily, ke konci,

JV: hm

JG: ale to už bylo opravdu ke konci tam, no.

JV: paní g. ((G.)) em vlastně po té vaší
svatbě, změnily se nějak ty vaše em divácké návyky, chodila ste
třeba už mnohem méně častěji do kina, do divadla. a teďka spíše zase
[zaměřím na to kino.]

JG: [bych řekla, že víc,] no, víc do divadla.

JV: do divadla. takže do toho kina ste už [přestávala chodit, jo, to
(byla ste)]

JG: [nó, tam už jako, zaprvé em] nebylo toho času,

JV: hm

JG: a když teda si člověk došel, tak, tak do toho divadla, no.

JV: a [tenkrát, no]

JG: [a zvlášť když] votevřeli pak aj to Janáčkovo ((Janáčkovo
divadlo)) eště, že,

JV: po tom roce třicet šest, do toho roku čtyřicet pět, abysme to
měli vymezené,

JG: no,

JV: došlo k ňáké změně eeem před tím rokem třicet šest, předtím, než
vám bylo deset let, nebo ty kina, do kterých ste chodila tenkrát,
tak ste do nich chodila i pak, ne em ne nebo nedošlo k ňáké závažné
změně.

JG: em já si myslím, že ee tedy do roku třicet šest, pokud byla
možnost, anebo naši šli a náhodou mě vzali sebou,

JV: hm hm

JG: jako sourozenci, tak sem šla taky. ((smích)) prostě,

JV: no

JG: em se tím vyplnil volný čas, bych řekla, že, ale to už si
nevzpomínám, [to je to]

JV: [takže asi k žádné] změně nedošlo. chodila ste do těch kin jako
předtím.

JG: no.

JV: jo, hm. a měla [ste třeba ňáké svoje jedno oblíbené kino?]

JG: [to už se taky em] vybíralo, né, tak ani ne, kino to už potom
se, když bylo po pětaštyrycátým se vybíralo podle filmů. ale jinak
tady, co byly tak jako nejblíž, jo, když to bylo dřív.

JV: takže ste chodila do kin v okruhu vašeho bydliště.

JG: ano.

JV: a <třeba bylo> nějaký kino, který naopak který ste vopravdu
neměla ráda? který na vás působilo strašně špatně, nebo depresivně.
ne ne ne, nevzpomínáte si.

JG: ne. tam potom dělali z toho kina Metra ((Metro)), uďáli vlastně
divadlo, protože byla Reduta vybombardovaná, že, tak Reduta, ti em
zpěváci všichni přešli na tu Lidickou, a tam hráli, že, no pak pak z
toho udělali divadlo Mrštíků, a teď je to teda Městský divadlo.

JV: a pak jak už ste teda byla starší, kolem těch jedenácti,
dvanácti, třinácti let,

JG: vy mně dete moc do svědomí, když já si nepamatuju ((smích))

JV: tak to už si nepamatujete, mně šlo mně šlo spíš o to, jestli ste
tenkrát chodila em už třeba jakoby s kamarády, nebo s kamarádkami,
nebo jestli ste se v tom kině nějak seznamovali, em jestli [se, jak
se ten]

JG: [to ani né,] to sme se prostě domluvili kvůli ňákýmu filmu, a
šlo se na to, co se,

JV: hm

JG: co se nám jako zdálo.

JV: a spíš ste teda chodila [s kamarády než se sourozenci.]

JG: [to víte, že taky byly] různý německý filmy, který sem nasadili,
provokativní, a já nevim, to tak to už prostě už se nechodilo, to už
se vybíralo, který, řikám, tak s tou marikou rek ((Marika Rökk))
ňáký takový tydle, ty. bylo to dosti izolované všechno,

JV: hm

JG: víte? už vod toho em za té svě- za druhé světové i za těch
komunistů taky, že. se nechodilo na všechno,

JV: jasně.

JG: to nemělo cenu. to by [(to by z toho, že]

JV: [no tak,] to je <pochopitel->

JG: ale nedá em ne zas že by nebyly dobré filmy, taky, byly, ale
vopravdu se muselo vybírat,

JV: vybírat.

JG: že,

JV: hm

JG: to zas...

JV: a když se už chodila třeba za toho protek- nebo ještě teda těsně
před tím protektorátem, tak to ste chodila většinou s kamarády, nebo
ste už šla i sama třeba večer do kina. nebo odpoledne.

JG: no odpoledne,

JV: odpoledne.

JG: sem chodila.

JV: sama.

JG: večer ne. nó, to sama, nebo s em kamarádů všude bylo, s
kamarády, že sme šli třeba [dvě a tak,]

JV: [třeba s rodiči]

JG: tak to ne, to vůbec ne,

JV: hm

JG: protože zaprvé tatínek chodil pozdě domů,

JV: a maminka měla...

JG: a ta měla tolik lidí na starost, že to nepřicházelo v to...

JV: sourozenci [taky nechtěli.]

JG: [to by si] netroufli, já sem byla,

JV: hm

JG: a taky nebylo ani těch peněz, tak ste dostal pětikorunu, a

JV: a sourozenci teda taky nechtěli asi chodit s vámi.

JG: víte, jakmile už em s oni byli starší, tak oni měli svoje
kamoše, a já vám řeknu,

JV: vlastní partu lidí, takže moc [vám už...]

JG: [to tam nedávejte,] ale já vám řeknu třeba, em se mělo bruslit,
já celá šťastná, že sem dostala kolečkový brusle, že jo, na kličku,
že jo, ne kolečkový, na kličku.

JV: jasně.

JG: normální brusle.

JV: normální.

JG: šlo se do Lužánek, to se všude tam bruslilo, a no a naši mě
museli vzít sebou, a v tu ránu, jak sme tam přišli, tak voni frrr a
teď já tam zůstala, sem si to neuměla přidělat. a přišla sem na to,
že je nutný začít brečet,

JV: ((smích))

JG: se mě někdo všiml, a tak mně tu na tu kličku přiďál, jinak sem
si nezajezdila, víte? tak to vám chci říct, že potom už em jo, ti
kluci drželi víc s klukama tam, [ta že ta sestra]

JV: [holky s holkama]

JG: no ta byla starší, že ale už už, no.

JV: hm

JG: no a já se proto říkám, že su nejhodnější tady, mě nevychovávali
jen rodiče, ale ještě sourozenci, víte?

JV: tak to ste měla pěkné, no a třeba teď, když si vzpomenete, vy
ste se dívali na film, bavili ste se třeba během tý projekce, nebo
vzpomenete si [na reakci,] na reakce diváků?

JG: [tak to né.]

JV: jestli třeba nadšený ňáký em [ohlas nebo smích,]

JG: [to si akorát vzpomínám,] když v tom Metru [Metro] dávali takový
to plastický,

JV: hm

JG: no tak to teda byl řev, jo.

JV: s těma brýlema.

JG: protože oni, ano, oni s em dávali takové opravdu věci, že už po
vás jak když někdo skočí, že. em počkejte, jak se to menovalo vo
těch dinosaurech nebo něco, co natočili, to bylo taky takovým
způsobem udělané, ale to už se žádný brýle nenosily.

JV: počkejte, kdy myslíte.

JG: no em

JV: nemyslíte [Jurský park?]

JG: [vo tom,] nó. [nó, no, no]

JV: [jo a tak to sou devadesátá léta.]

JG: a to právě chcu říct, tak to bylo něco takovýho, když ste měl ty
brýle nasazený, jo, [no, tak něco.]

JV: [že to na vás působilo,] že, [že sta vstoupila do děje.]

JG: [jo, že už de de na tebe, ano.]

JV: hm

JG: tak ta reakce těch ostatních návštěvníků [byla hlasitá.]

JV: [a pamatujete si,] co konkrétně ste tam viděla na tom plátně?
ste říkala [ňáký (jakoby)]

JG: [no to byl ten] sifon

JV: sifon.

JG: to normálně se jako bavili, a že si dávají sifon, a jednoho to
votočil a prskl to jako na nás, jo?

JV: hm

JG: no tak to všechno, a to všecko byly takový, buďto že jelo auto v
klidu a najednou se dvě srazily, a najednou ste je viděl nad sebou,
jo, to je tak, jo, a já už přesně si tak [na ty brýle si vzpomínám,
to byly úryvky]

JV: [protože to je spíš kratší, kratší em úryvky.]

JG: vyloženě úryvky tady na na tu legrácku, no.

JV: ale jako za sebou, bylo to jako v jednom filmu, ale kraťoučký,

JG: jo, jo, takové epizody.

JV: jakej to byl rok, po po válce ste říkala?

JG: no, to bylo po válce.

JV: po válce.

JG: to bylo určitě po válce.

JV: tak těsně, nebo, nevíte.

JG: to já kdepak.

JV: a třeba tenkrát ta před tou válkou, během války, em ee daly se
koupit třeba i jídlo sebou em konzumovat, nebo pít nápoje během
představení.

JG: né, ne. to ještě vzpomínám, chodili zase em s s tou vůní, víte,
jak vyšplichovali.

JV: že

JG: sme seděli, jo, tak jako aby změnili vzduch, páč to,

JV: jo

JG: co takový malý kino,

JV: hm

JG: dyť to bylo raz dva vydýchaný, že. tak to ste viděl jak šel, tak
jako když stříkáte stromky, a takovým způsobem, no.

JV: a to se ďálo třeba po em každém představení? nebo před
představením, nebo během [přestávky?]

JG: [né, během,] během během té em

JV: [během projekce]

JG: [tak asi v polovině] toho.

JV: jo.

JG: no. protože em přestávka nebývala tak ani.

JV: vzpomenete si na tu vůni třeba, co vám to [evokovalo?]

JG: [no, taková jako] lesní,

JV: lesní.

JG: něco takovýho. no ale to bylo raz dva pryč.

JV: hm

JG: to jenom jak sedlo na ty lidi, tak to byl konec.

JV: a potkávala ste třeba v kině své známé? kamarády? nebo sloužilo
to kino jako místo, kde ste se setkávali?

JG: tak to ani né, to né. to ne. (.) no. tak hotovo.

JV: <né>, ještě chvilinku.

JG: no až tady z toho zmetku budete dávat něco [dohromady, tak.]

JV: [ne ne ne, to] není problém. ale teď sem se chtěl dostat spíše k
těm filmům. k jejich výběru a k tomu, jak vlastně na vás působily,
em vy ste si teda vybírala film především co se týče toho dětství,
tak tam ste se zaměřovala na tu mariku rek ((Marika Rökk)).

JG: no, marika rek ((Marika Rökk)).

JV: rek ((Marika Rökk)). a to teda bylo ještě před válkou. nebo...

JG: ne, to bylo za druhé [světové.]

JV: [za druhé] světové války.

JG: no.

JV: hm

JG: to právě takové filmy, oni potom pouštěli i těm vojákům na
frontě, když šli, jo, aby prostě jim zlepšili náladu,

JV: hm

JG: protože to bylo takovýho psího ( ) ((smích))

JV: (hopsino psino).

JG: ((smích)) <no ne, tak> to máte tak jako když sou operety, jo,
tak takovýho něco, no. a teď se vžijte do toho, ti vojáci špinaví
vod blata všechno,

JV: hm

JG: teď aspoň chvilku vidí něco jinýho,

JV: jasně.

JG: jako to

JV: a a před tou válkou ste si vybírala filmy

JG: před válkou sem z toho neměla vůbec rozum.

JV: tak to vám bylo ještě takových čtrnáct let, že, eště v roce
třicet devět.

JG: třináct.

JV: třináct let.

JG: mně bylo.

JV: a

JG: já si, víte, já si pamatuju takový blbosti jako patnáctýho
března, to si vždycky vzpomenu, jak projížděli tady po Nové
nákladním autem, zastavili, vyskočili dva vojáci,

JV: hm

JG: vytáhli takovej ten normální koš proutěnej, jak býval na prádlo,

JV: hm

JG: do obchodu, najednou letěli honem zpátky, plnej margarínu.

JV: hm

JG: to byly takový kostky tenkrát, jo. to měli plný. šup to na to a
jeli dál. páč to ( ) to oni potom posílali domů, tam už byl
tenkrát byl velký hlad, kdežto u nás to ještě na lístky nebylo.

JV: patnáctého.

JG: na lístky to začlo až když byli tady Němci, že.

JV: patnáctého března, to

JG: no

JV: jaký rok ale?

JG: no to byl třicet devět.

JV: třicet devět, mhm.

JG: páč třicet osum na podzim to začínalo, že, s tím obsazením
Sudet, a tak, že, a toho patnáctýho března už teda jeli sem.

JV: takže vlastně vy když ste byla mladší, tak ste ňák úplně neměla
ty preference jakoby jasné, až na tu mariku ((Marika Rökk)), ale to
teda už [byla válka,]

JG: [eeem]

JV: to ste spíš

JG: no

JV: chodila, když ste věděla, že někde je ňáký film, třeba
[(zdarma), nebo že ten pan promítač, že vás tam...]

JG: [jasně, a bez bez toho, sem, no]

JV: takže ne [moc ste si jako nevybírala.]

JG: [vobyčejný děcko.]

JV: hm

JG: jo.

JV: a třeba takže ani pro vás vlastně tím pádem nebylo důležité, kde
to kino je, em kde ten film se hraje, v jakém kině, spíš to bylo vo
tom, kam [šlo jít.]

JG: [no ta to] tak úplně ne,

JV: ne?

JG: poněvač to (doleši ty) bylo (už to bylo) v Morávce
((pravděpodobně Moravia)), protože sme ani tu kačku dvacet
neplatili.

JV: jo, to bylo pouze v tý Morávce ((pravděpodobně Moravia)).

JG: ((smích))

JV: tam ste měli zdarma přístup.

JG: protože tam byl ten

JV: uvaděč.

JG: uvaděč. ((smích)) jo.

JV: a a á

JG: takže tam sme věděli, že můžeme kdykoliv. páč on totiž jiný
uvaděč tam neexistoval, jenom ten jeden.

JV: hm

JG: takže kdykoliv tam člověk jako přišel, tak měl volný vstup.

JV: a později, jak ste začala získávat rozum, ale ještě před rokem
čtyřicet pět em to znamená za toho protektorátu, to vám bylo kolem
těch patnácti, šestnácti let, že, tak to ste si už asi vybírala víc,
to už...

JG: no tak jistě, ale potom taky už ste měl jiný,

JV: hm

JG: em chodili sme plavat, aj aj sme závodili, a už už se dělal ten
sport, jo

JV: hm

JG: už se hrála košíková [a tak, jo]

JV: [měli ste víc aktivit.]

JG: takže, no tak to

JV: takže ste chodili na výlety třeba,

JG: no, no

JV: nebo taneční zábavy, chodila ste

JG: vůbec ne.

JV: ne, vůbec?

JG: žádný taneční, za druhé světové nebyly povolený žádný, a my sme
měli akorát to, že sme hráli taky házenou, to bylo, tenkrát se hrála
házená,

JV: hm

JG: když bylo letní období, a když byla zima, hrála se košíková.
dneska se to hraje pořád, že. a my když sme jeli třeba na na
házenou, tak to po pětaštyrycátým roce,

JV: hm

JG: anebo aj předtím, tak sme jeli třeba z Královopolské na
náklaďáku, a to se musela dát plachta, aby nás nebylo vidět, páč to
bylo zakázaný, že,

JV: hm

JG: a tam když se skončil zápas, tak bylo domluvený, a ve stodole,
byl gramofon na ručičku,

JV: hm

JG: a tam se třeba chviličku tancovalo, a už zase se em nasedlo a
jelo se domů.

JV: jasně.

JG: a taky bylo ohromná legrace tohleto.

JV: takže těch těch aktivit [a koníčků bylo mnohem víc, už mhm]

JG: [tam už tam už potom] jak začly tady ty, tak už zdaleka tak, to
když bylo něco vopravdu pěknýho,

JV: hm

JG: tak se šlo, ale ne na všechno, a taky em taky si všelijak se
dodělávala škola, nebyly ty peníze.

JV: a když ste si teda už vybírala, tak třeba podle novinových
článků, nebo ňákých [recenzí? programů,]

JG: [ne, většinou podle toho,] že už na tom někdo byl [a říkal.]

JV: [už na tom byl.] a měli ste referenci nějakou, jo.

JG: no. tak já už du, ne?

JV: em

JG: ještě? ((smích))

JV: ještě chvilinku. ((smích)) nebo už [ste unavená?]

JG: [tak dobře,] ne, ne, ne, nejsu unavená, vůbec ne, to ne.

JV: já myslím, že ještě...

JG: ale já už sem si řekla, že už sme pověděli všecko.

JV: ono je to taková struktura,

JG: jo,

JV: a my sme tak trošku skákali, [ale to nevadí,]

JG: [jo, takže vám]

JV: já sem vás nechtěl přerušovat, protože ono je lepší em dát tomu
člověku volný prostor, protože si vzpomene častokrát na věci, na
které by si pak ani nemusel vzpomenout, takže rozhodně sem vás
nechtěl nějak usekávat, naopak mě zajímalo, co co vás napadne třeba.

JG: hm

JV: samotnou. a kromě té mariky ((Marika Rökk)), měla ste ještě
nějaké oblíbené herce, herečky? nevzpomenete si?

JG: tak většinou tady taková ta tendence, protože to, co povolili
Němci,

JV: hm

JG: na to se nedalo dívat.

JV: ne

JG: to ne, ne, no tak to byly samý boje,

JV: [a co Burian? ((Vlasta Burian))]

JG: [a nezapomeňte,] že oni, no tak Buriana ((Vlasta Burian)), to
je, to viděli sme, jo, to, to jako jo, to em von byl opravdu dobrej,
na svou dobu, to, dneska už je to takový hodně naivní, ale přesto
jako byl teda dobrý, jo, no tak to zná člověk všechny takhle ty
filmy.

JV: a bylo pro vás třeba důležité, jestli ten film je barevný nebo
černobílý?

JG: tak to byly většinou [černobílý.]

JV: [většinou černobílý.] a kolorované [třeba]

JG: [to tady] nebylo.

JV: [třeba Sněhurka? ((Sněhurka a sedm trpaslíků))]

JG: [to akorát tam] s těma. prosim?

JV: pamatujete si na Sněhurku? ((Sněhurka a sedm trpaslíků))

JG: no ale to bylo už po válce, když sem přišla Sněhurka ((Sněhurka
a sedm trpaslíků)).

JV: právě že mně tady jedna paní říkala, že už ji viděla před
válkou. kolorovanou.

JG: já si myslím, že žádný filmy sem nechodily bez barvy, [to
všechno začalo až potom.]

JV: [ona byla, ona byla] černobíle, ale byla kolorovaná, to nebylo
[barevný jakoby film, ale dodatečně,]

JG: [aha jo, jako takle, jo tak to nevim.]

JV: to nepamatujete si

JG: jo, to si ne-

JV: třeba jedna paní mi říkala,

JG: [jo, jo]

JV: [konkrétně paní] Holubová, že na to má strašně silnou vzpomínku,

JG: aha

JV: že ten film se ji úplně vepsal do paměti, a to mohlo být někdy
kolem roku třeba třicet čtyry, třicet pět.

JG: no tak to ne, to já si

JV: nemáte, ale to jakoby více lidí, více pamětníků mi říkalo, že
tento film je pro ně takový, [opravdu v tom dětství, že si ho
pamatují strašně silně, takže mě zajímalo, jestli vy máte takovou
zkušenost taky.]

JG: [jako že to bylo mezi prvníma to barevný, jo? já sem ho viděla]
taky, ale nevim, že by byl teda barevný. tak ne, nevzpomínám si.

JV: a viděla ste ho teda až po válce.

JG: no tak to už dovikolikátá nahrávka to byla, že

JV: hm hm

JG: to víte že určité filmy jak Babička,

JV: jasně

JG: že, to už se ďála dvakrát, a tam jistě taky, no

JV: a bylo pro vás třeba důležitý, jestli ten film byl zvukový nebo
němý?

JG: no tak já nepamatuju,

JV: [nepamatujete jiný filmy.]

JG: [jiný filmy.] to když tak ukazovali z toho jenom ukázky, ale že
bych byla vyloženě na němém filmu sem nebyla, ne. to ne.

JV: a vybírala ste si pak třeba film i podle toho, v jaké zemi
vznikl? jestli byl britský, francouzský, americký, český,

JG: ale to sem nechodilo. když byla druhá světová [válka, tak to sem
nechodilo.]

JV: [ale před druhou světovou] válkou ještě.

JG: no tak to.

JV: rok třicet osum, třicet devět.

JG: no, to. možný je, <že sem ňákej viděla,>

JV: hm

JG: fakt nevím.

JV: jasně.

JG: to nemá smysl,

JV: rozumim, hm.

JG: něco říkat. to ne.

JV: vzpomenete si třeba, který film ste viděla a fakt ste ho neměla
ráda? a který se vám nelíbil?

JG: no tak neměla sem moc ráda takový ty bojůvky, abych řekla.

JV: německé filmy? spíš.

JG: když to em-em.

JV: přišlo vám to třeba jako příliš propagandistické, nebo násilné,

JG: no násilný, víte,

JV: hm

JG: takový jako děcko nemá k tomu pochopení.

JV: hm

JG: dneska třeba ty děcka sou jiný, protože je ta televize a vidí to
třeba často, a můžou si to tak všelijak pouštět, ale em

JV: a naopak třeba který filmy ste měla opravdu ráda? který se vám
líbil? nebo s- že pro vás [znamenal]

JG: [já vám] vážně nevim.

JV: ne.

JG: nevzpomenu si.

JV: nevzpomenete si na ňáký konkrétní třeba jeden, který by vám fakt
v paměti tak...

JG: ne, no tak em určitě v paměti mně zůstaly, pokud to byl film a
byla to pohádka.

JV: hm

JG: to určitě, jo.

JV: takže ňákou [pohádku si pamatujete?]

JG: [no, a takhle to] ano, ale...

JV: a šla ste třeba na ňáký filmy víckrát?

JG: no na tu mariku rek ((Marika Rökk)) určitě.

JV: na tu mariku ((Marika Rökk)), jo? ((smích))

JG: sem ju viděla v tom kině, pak sem šla tam, tam sem viděla to
stejný,

JV: ale jednalo se pořád o jeden film.

JG: o jeden film. ano.

JV: ((smích))

JG: ona byla fakt výborná,

JV: hm

JG: a potom taky byly ty filmy s ní dělaný tak jako dost jako i
legračně, jo?

JV: hm

JG: že ste, jo, že to bylo takový vzdušnější, ne pořád takový...

JV: paní gešvinderová ((Geschwinderová)), vzpomenete si třeba na
ňáké rozdíly v těch místních kinech, kam ste chodila? nebo ty kina
vám připadaly velmi podobné, co se týče třeba interiéru, nebo [toho
foajé ((foyer))]

JG: [no tak určitě,] takový Metro,

JV: hm

JG: to vo deset procent lepší jak jak ta Morávka ((pravděpodobně
Moravia)), nebo

JV: hm

JG: tak tak, já bych řekla, Morávka ((pravděpodobně Moravia)) byla
nejhorší.

JV: Morávka ((pravděpodobně Moravia)) jo, jo.

JG: pak ten ekcelsior ((Excelsior)), ten tam měl vo ňáký sedadlo
víc, a je taky temný kino,

JV: hm

JG: nic to toto, pak Oko a Studio, to už byly takový prostor a tak,
že, Metro taky, no a nejlepší tenkrát teda byla skala ((Scala)),

JV: skala ((Scala))

JG: a myslím Kapitol.

JV: Kapitol.

JG: ty, ty byly takový [bych řekla]

JV: [co Jalta třeba.]

JG: prosím?

JV: Jalta.

JG: no tak abych vám řekla pravdu, já už si moc nevzpomínám jak to
vevnitř bylo.

JV: na tu Jaltu [Jalta] si moc nepamatujete.

JG: ne. byla sem tam, a aj dokonce bych řekla třeba před dvaceti
lety, ale to už vám splývá.

JV: hm

JG: Alfa, jo, [teď ta Jalta, Jadran,] jo,

JV: [no, to bylo toho hodně.]

JG: no tak to už em ta Alfa taky sem ju neměla moc ráda,

JV: ne?

JG: páč to tam taky se šlo tak jako dolů,

JV: hm

JG: kamsi, jo?

JV: já vim, no.

JG: kdežto ta skala ((Scala)), ta ta měla ještě měla aj ten balkon,
to bylo pěkný tam, no.

JV: třeba vzpomenete si na přístup zaměstnanců, jestli k vám chovali
třeba nějak v tý skale ((Scala))

JG: em (nemůžu říct)

JV: ne jinak než třeba v tý Morávce ((pravděpodobně Moravia))? a
hrály, no, chtěla ste něco říct?

JG: né, no em my sme k té Morávce ((pravděpodobně Moravia)) měli i
takový přístup už tím, že tam byl zn- ten známý uvaděč, a tak von...

JV: ale měla ste to kino evidentně teda ráda, nebo měla ste k němu
[takový vztah, vy teda ste říkala, že interiér moc úplně]

JG: [jó, nó,] ne, tak to mně nevadilo, protože v tu ránu se začlo
hrát a bylo to.

JV: a bylo to zadarmo.

JG: jo a už už nikoho nevnímal kolem, jo.

JV: ((smích))

JG: já vždycky říkám, že divadlo i kino,

JV: hm

JG: pokud pořád vnímáte lidi kolem sebe, tak za moc asi nestojí. že
vás nemohlo tak upoutat, jo, že páč když vás upoutá, ta vnímáte to,
a nevíte vůbec jestli si sou tam ňácí sousedi nebo nejsou, je vám to
jedno.

JV: ((smích))

JG: a i v divadle.

JV: prostě že ste úplně do toho [děje ponořená,]

JG: [no jasně.]

JV: [a nevnímáte lidi.] hm

JG: já chodim aj teď hodně do divadla,

JV: jo?

JG: hlavně teda chodím do toho Městského ((Městské divadlo)),

JV: aha

JG: že, teď pořád, teď sem byla na těch Bídnících, a teď bude ta
Evita, že, em to na to člověk tam šel rád, protože ti mladí herci,
to <voni to až přeháněj tou pohyblivostí> někdy.

JV: myslíte teď Mrštíci. u Mrštíků ((Divadlo bratří Mrštíků)).

JG: jo.

JV: divadlo.

JG: to sou ty muzikály, jo? v té činohře, tam právě vám řeknu, že
když sem byla tak zvyklá na tu Veveří, a Mahenka ((Mahelovo
divadlo)), že mně ne- neuteklo nic, tak vám řeknu, že vám su z té
činohry v Městským ((Městské divadlo)) zklamaná dost.

JV: hm

JG: tam je ten Černín ((Zdeněk Černín)), tak ten si tedy zásadně
ňáký takový věci em jakože třeba Junák ((Zdeněk Junák)) musí ten
nahej chudák vstávat z vany, nebo teď zrovna teda, zrovna poslední,
co měli,

JV: hm

JG: em Kočka na té střeše ((Kočka na rozpálené plechové střeše)),

JV: hm

JG: tak tam <taky teda>, jo, já to přejdu, já se tomu zasměju nebo
něco,

JV: jasně

JG: ale zas specielně on, dokonce jednou sám co si režíroval a sám
co tam tak tak jako prošel, von to vždycky tak sešeří, já nevim, von
si asi myslí, že diváky získává, no ale (de dělat), no a pak tam
byla režizérka Burešová ((Hana Burešová)), a ta vám zase em ee já si
vždycky říkám, že někdy dokáží i kus pokazit. tam byli ti Tři
mušketýři,

JV: hm

JG: a vona je dá v tom oblečení jak byli, pak najednou v moderním,

JV: hm

JG: pak do toho zaplete ještě děcka, který tam hrají kdesi na
pavlači,

JV: hm

JG: a vždycky když tam dohodila ty děcka, tak jak kdyby se to
divadlo zastavilo.

JV: hm

JG: víte? ten,

JV: rozumim.

JG: úplně ste z toho děje vypadlo. to sou takový zajímavý. no tak to
ale stojí to dost peněz.

JV: hm

JG: to sem říkala a i tam jednomu chlapíkovi, který tam navštěvuje
dost divadla,

JV: hm

JG: já sem řekla, proč jako, já nevim jestli je sám režizér v ňákým
divadle nebo něco, ale je vidět, že tam vždycky s těma h- em
pohlavárama tam [vykládá,]

JV: [jak vypadá?]

JG: šedovlasej.

JV: a má brýle?

JG: myslím že jo.

JV: je zarostlý trochu?

JG: jo.

JV: to je možná Vít Záhorský, to je můj středoškolský profesor a je
[divadelní kritik.]

JG: [víte pro-] jo, to by tak mohlo být.

JV: ((smích))

JG: mně vám vadí to, že tam Mahenova činohra neudělá ty
předpremiéry.

JV: hm

JG: dyť i na tom získají hodně peněz, důchodci by chodili, ale tady
de hlavně o to, že je to odpoledne.

JV: hm

JG: lidi už potom, teda pro mě je taky, když už jedu teda [kamsi
ještě, jo, no, my když dem na ten] muzikál,

JV: [jasně, já tomu rozumim, je to pro vás příjemnější než chodit
večer, hm]

JG: von začíná ve dvě. a oni končí o pěti, o š- to je dobrý.

JV: já vím, já [sem tam taky byl.]

JG: [ale když začnou] o šesti,

JV: hm

JG: no tak to už je pozdě. a tam dřív byl klub činoherníků
((Činoherní klub)),

JV: hm

JG: a em mohlo se, byla to předpremiéra a bylo to v Mahence
((mahelovo divadlo)),a najednou to zarazili. já nevim, já si myslím,
že to divadlo měli hodně obsazený, že by taky tím vydělávali peníze.

JV: je to možné.

JG: nevím proč, proč teda oni nemůžou, když tady na druhé straně to
může. já nevim, kde má ten Moša ((Stanislav Moša))

JV: ((smích)) ( )

JG: ňáký dobrý známý, že [teda mohl] postavit divadlo,

JV: [to možná, no]

JG: a všechno,

JV: hm

JG: ale je fakt, že ve výběru herců a tak von musí být dobrej.

JV: vyhovuje vám.

JG: von má vopravdu teda,

JV: ste spokojená.

JG: to má, má to cosi do sebe, no.

JV: pojďme se ještě <vrátit trošku zpátky>,

JG: jo?

JV: sme se teď trošku odběhli někam jinam,

JG: no (štěci) byli dřív, když hráli činohry úplně senzační, to tak,
no, povídejte, ať vám to

JV: chtěl sem se zeptat, em když tenkrát vlastně ste byla na té
projekci, vzpomněla byste si, z čeho se to představení skládalo, kdy
začínalo, co se dělo o přestávce, em

JG: ne, no to bývalo tak, že byl dycky eem žurnál,

JV: aha

JG: to byla jedna věc,

JV: hm

JG: někdy i před žurnálem byly ještě [reklamy, ale ty reklamy,]

JV: [týdeník myslíte? týdeník?]

JG: týdeník, no.

JV: hm

JG: předtím bývaly někdy reklamy,

JV: hm

JG: ale to reklamy byly takový, že oni měli takový ty barevný
sklíčka se dávaly.

JV: diapozitivy.

JG: no, a em to em prostě tam ne- se nic nepohybovalo.

JV: hm hm

JG: to prostě jenom [za od no, no.]

JV: [statický obraz.]

JG: a někde, když byl týdeník, tak po týdeníku dávali. pak byla
přestávka,

JV: hm

JG: pak se začal film a konec.

JV: a byl třeba krátký film? předfilm ňáký ještě? před tím hlavním
filmem? ne ne ne.

JG: si nevzpomínám.

JV: anebo ňáká třeba živá vystoupení, hudební doprovod,

JG: ne, ne

JV: nepamatujete.

JG: ne, ne, ne, ne.

JV: a třeba reklamní ukázky z jiných filmů? foršpan takzvaný.

JG: tak to teda ne.

JV: ne, nepamatujete si.

JG: a já si myslím, že vopravdu [nebyly.]

JV: [nezažila ste.]

JG: ne.

JV: hm

JG: ne.

JV: a zajímala vás tahle doprovodná část toho programu, nebo už ste
to jenom chtěla mít za sebou a aby ten byl ten hlavní film třeba [s
tou marikou ((Marika Rökk))]

JG: [no jistě,] to by (kdepak ty,)

JV: nezajímalo vás to.

JG: no protože když byli Němci,

JV: hm

JG: tak to byly úryvky z fronty, že.

JV: jasně.

JG: a když bylo po pětaštyrycátým, tak to pořád byla ta práce,

JV: hm

JG: a budování [socialismu, a to]

JV: [a předtím, před válkou?]

JG: to já nevim.

JV: to už nepamatujete.

JG: určitě týdeník byl,

JV: hm

JG: protože i dneska em když ten pan Čáslavský ((Karel Čáslavský))
dává, jo

JV: hm, hm

JG: tak vidíte, že to, to sou vlastně týdeníky,

JV: hm

JG: co von dává, že.

JV: jasně.

JG: že kdyby nebylo, kdyby to dnes neukázali, tak já sem ani
neviděla, jak vypadá Kramář ((Karel Kramář)), a takový ty elity,

JV: hm

JG: který vlastně ten stát budovaly, že. no, to

JV: a třeba ještě sem si tak vzpomněl, nebyla ste někdy na promítání
filmu v domácnosti? třeba u ňákého vašeho kamaráda? nevíte, že měl
někdo doma promítačku? projektor?

JG: my sme byli tak

JV: to ne vy, ale třeba ňáký váš bohatší kamarád.

JG: ne, ne.

JV: [rodiče jeho.]

JG: [ne, ne, ne.]

JV: neměli.

JG: ne.

JV: hm

JG: akorát vim, že byla velká sláva v baráku, když první měli
televizor,

JV: hm

JG: a to měli takovej ten, takovej ten malinkej, a tady bylo rádio
takový. tak to nastoupil celej barák, <a šel se dívat.>

JV: <jo>

JG: ((smích))

JV: to bylo tak v jakým roce?

JG: no to byl vopravdu první,

JV: hm

JG: protože ten jejich mládenec byl inženýr tady kolem ňákejch
[televizorů]

JV: [po válce] teda už.

JG: no jistě, no, no. to mohlo být, já nevim, kolem toho
čtyryapadesát,

JV: hm

JG: nebo možná později, jak to nevim.

JV: ještě bych se vrátil na chvilinku k tomu rektorátu, em
<protektorátu>,

JG: jo.

JV: pardon.

JG: no,

JV: em jak na vás působily ty změny po roce třicet devět? em když
začaly platit protektorátní předpisy, že, takže spousta věcí se
změnila,

JG: hm

JV: a jak to na vás zapůsobilo, ta atmosféra.

JG: no mizerně,

JV: hm

JG: mizerně zapůsobila, protože em to vopravdu, a hlavně ty
hospodyňky, dyť já sem byla děcko, prosim vás, vám tam vystřihli
něco, a a najednou ste zjistili, že ste měl nárok na dvacet deka
sádla, a že už teda, pokud si nevystačíte,

JV: hm

JG: tak už teda nikde nic neseženete, že.

JV: a třeba [co se týče]

JG: [to už]

JV: co se týče teď vlastně tý změny, že byly povinné titulky německé
u filmů, že jo,

JG: ((smích)

JV: názvy reklam, [že to bylo v němčině,]

JG: [<prosim vás, povíte> mně], dyť já vím ve škole,

JV: hm

JG: černou tuž a redispero,

JV: hm

JG: a černé ruce, že

JV: hm hm

JG: to hlásila, museli sme to mít začerněný, jak kdybysme četli tam
bůh ví co. a vono tam dohromady nic nebylo.

JV: jasně.

JG: to určitě, to, já vám řikám, že em že nenadávám nikdy na mladý,
protože řikám em su přesvědčená, že sem byla mnohem hodnější, ale já
sem byla hodnější, protože byla taková doba.

JV: hm

JG: a člověk se bál, aby něco nezavinil, aby to třeba rodiče
neodnesli.

JV: rozumim.

JG: zvlášť, když ten náš strýc potom byl zastřelen, že.

JV: to je jasné. jak ste říkala ty německý [týdeníky, no]

JG: [jak ste] potkal někoho v černým kabátě a černým klobouku, jo,
takový ten jako pršiplášť ňákej lesklej, tak už se člověk rači
klidil, že.

JV: to chápu, no.

JG: dyť to,

JV: [a vz- vzpomene-]

JG: [a ani my sme] nebyli moc hodní jeden na druhýho v tom, protože
hodně se ví, že udávali Češi, že. a doma pořád, že musíš,
nevykládat, být potichu, nevykládat. no, ale je to pravda, jinak to
nešlo. a doufejme, že už se nikdy nic takovýho nevrátí.

JV: a za druhý světový války, jak se třeba změnilo to vaše chození
do kina, chodila ste em [méně častěji?]

JG: [to sem zase] chodila stejně.

JV: chodila ste stejně.

JG: protože já jenom tady do těch,

JV: hm

JG: a to většinou, a vždycky tak kačka se sehnala, [(zas to stálo
málo)]

JV: [takže žádnej zásadní rozdíl] tam nebyl třeba.

JG: tam jako ani, ani řikám ne, ale, ale em věděla sem, že,

JV: hm

JG: anebo sme věděli aj od toho, co u nás bydlel, řekl na to běžte,
to je dobrý, to se bude, tak sme šli.

JV: [na doporučení.]

JG: [i když to byl,] i když to byl německej film,

JV: hm

JG: ale rozhodně ne ňáký zfanatizovaný filmy.

JV: a třeba vzpomenete si, už se blížil konec války, rok čtyrycet
pět, květen, osvobození, em změnilo se nějak em to chování? tady v
tý době, jako vlastně už už ste jako věděli, že fronta se blíží, že
jo, takže jestli ste už jako vůbec nechodili, [nebo ste se báli,]

JG: [no tak,] to se už nechodilo,

JV: ne

JG: protože byl vopravdu strach,

JV: hm

JG: páč to ste z dálky slyšel,

JV: hm

JG: já si vzpomínám, že sme se sestrou sme hrávaly házenou za Krpole
((Královo Pole)), a to bylo v dubnu,

JV: hm

JG: a měl se hrát zápas, a my sme zdrhly z domu.

JV: hm

JG: my sme to mamince neřekly, protože vona by nás nepustila, a do
toho Krpole ((Královo Pole)) sme jely, to ještě jela elektrika, jo,
a dojely sme tam, a to mě- s někým sme měly hrát, kterej měl přijet
do Brna, a nepřijeli.

JV: nepřijeli.

JG: no a tam přišel ten náš vedoucí a když nás tam viděl, tak řiká,
ježiš marná, jak to že vás rodiče pustili, a potom nás ňák přes
kohosi rozváželi domů, abysme nejely elektrikou a ničím, a...

JV: rozumím.

JG: sme stály u hřiště, a, a to duní, to nemáte zdání, [no, to se
ozývá.]

JV: [a vzpomenete si na] ňákou třeba vaši první návštěvu ee po ee
konci války? po osvobození? ta [atmosféra dobová.]

JG: [tak si vzpo- říkám,] já si vzpomínám akorát na to Metro. do
toho kina Metra [tam na tu, jo]

JV: [a spíš mně de o tu] atmosféru doby, jestli...

JG: jó, no tak po tom ja- jak se to rozjelo, ale to taky nebylo
hned.

JV: hm pozvolna.

JG: no.

JV: jo.

JG: to jako em

JV: já bych vám teď dal seznam filmů, a

JG: co sem viděla, co sem neviděla?

JV: jestli byste třeba em moh- ee mohla se k nim vyjádřit, jestli si
na ně konkrétně vzpomínáte, třeba kdy ste ee na tom filmu byla, nebo
s kým ste ten film viděla, proč se vám ten lin- film líbil,

JG: mhm

JV: a je to teda, je to teda do toho roku čtyrycet pět, jo, zase.

JG: aha no tak to teda nevim.

JV: jestli ste ten film viděla třeba vícekrát,

JG: em no tak

JV: jenom si projděte ten název, já vám

JG: pučte mně ňákou, já vám tady udělám tečku nebo křížek, nebo to

JV: jo, udělejte si, určitě.

JG: tady ten, no Roztomilý člověk, to (jasně),

JV: ty filmy sou seřazené podle roku em tady ten je z roku dvacet
devět, už si asi nepamatujete, to už si asi nepamatujete, to ste asi
nemohla vidět, když ste, vám byly tři roky, ale, podivej- udělejte
si ty vaše poznámky určitě, jestli vám ty názvy přijdou povědomé,

JG: To neznáte Hadimršku, toto taky. sl- jo, Lelíček ((Lelíček ve
službách Sherlocka Holmese)), ten jo, ten qik ((Quick)), to nevím,
Pobočník jeho Výsosti, (.) to nevím těch Šest žen Jindřicha osmého
((Šest žen Jindřicha VIII.)), si zřejmě si myslím, jestli sem to
neviděla,

JV: hm

JG: v divadle, víte?

JV: hm [jasně]

JG: [Mata Hari,] to je jasný, Svět patří nám, Sněhurka ((Sněhurka a
sedm trpaslíků)). Ducháček to zařídí, to nevím, to, To byl český
muzikant.

JV: mhm

JG: nevim. možná, víte něco i z třeba s to, ale prostě si
nevzpomínám. ko- Kouzlo valčíku, to kdyby viděl kousek, tak si hned
vzpomene,

JV: hm

JG: ale takle jako ee

JV: a třeba teď ee [vzpomenete si,]

JG: [nevim, no.]

JV: který z nich byl váš oblíbený? před tím rokem čtyřicet pět, když
ste ten film viděla v kině?

JG: no tak Sněhurka a sedum trpasliků ((Sněhurka a sedm trpaslíků))
bez debat.

JV: hm a tu ste říkala, že ste

JG: To byl český muzikant, to bylo taky výborný, že, tady toto je
všechno,

JV: hm

JG: myslím aj tu Operetu ((Opereta)) se mně zdá, že už (vim) o čem
to bylo. ale toto, to sou takový komedie takový

JV: hm

JG: no, Muži nestárnou, to se mně líbilo proto, páč,

JV: hm

JG: ty lázně v Hradci Králové sem znala, tam bylo to vlnobití,

JV: hm

JG: že sem tam byla na prázdninách jednou, tak to jako jo, ale, no
ta La Paloma, to plete člověka, páč to bylo aj píseň, že,

JV: hm

JG: vo tom, no. ( ) no cé ká polní maršálek ((C. a k. polní
maršálek)), no to, to sou, To neznáte Hadimš- ((To neznáte
Hadimršku)), to je všechno Burian ((Vlasta Burian)), no

JV: hm

JG: to Pobočník jeho Výsosti, to je taky jeho, ta Mata Hari, ta byla
pěkná, to je fakt,

JV: jo, vzpomínáte si na to víc,

JG: no

JV: jo.

JG: no Svět patří nám, to Voskovec, Werich ((Jiří Voskovec a Jan
Werich))

JV: a viděla ste třeba ňáký film vícekrát tady z těchto?

JG: no to je možný.

JV: jo.

JG: jo.

JV: a už nevíte který, [nevzpomenete si.]

JG: [no U pokladny stál.] to sme viděli víckrát.

JV: hm

JG: jo, to sme tam, jo, to jako em u nemužu říct u jednoho nebo to,

JV: hm

JG: no, To byl český muzikant, to (bylo) taky pěkný, no.

JV: [ale znamenalo]

JG: [to Roztomilý] člověk ((Roztomilý člověk)), vono je to dobrý,

JV: hm

JG: ale vono je to taková em

JV: Roztomilý člověk.

JG: jo, nic z toho, no, no.

JV: hm a třeba

JG: Vídeňská krev, to bylo aj opereta. nevim.

JV: nevíte.

JG: to už nevím jistotně, jestli sem to viděla ten film,

JV: hm

JG: jo?

JV: hm

JG: to už jako, to nechcu,

JV: a ňáký třeba ten film má pro vás zvláštní, nebo specifický ňáký
ee ňáký [význam, znamenal pro vás něco víc.]

JG: [hm tak já sem dost ee tak] to věřím tady třeba ten em To byl
český muzikant, jo,

JV: hm

JG: mně se takový líbí, nebo o- že je to ten Kmoch ((František
Kmoch)),

JV: hm

JG: a tak, jo, to nebo cokoliv vod toho Jiráska ((Alois Jirásek)),
nebo vod toho (Smetany) ((Bedřich Smetana)), to mě táhne aj dneska,
jo, páč to se stále člověk dovídá em ee věci třeba, který přehlídl,
když třeba jednou dete na to,

JV: hm

JG: tak si určitý věci nevšimne, a pak ano, jo, em vůbec ty ee třeba
s tím Štěpánkem, Zdeňkem Štěpánkem ((Zdeněk Štěpánek)), že. no to
přece, to byl ohromnej člověk,

JV: hm

JG: a ohromný herec, a ty historický filmy s ním, to to bylo přece
ohromný.

JV: hm

JG: ty tam ani nemáte. to je zajímavý [jestli von byl asi možná]
pozdějš, jo, no.

JV: [to je jenom takový výběr, určitý.]

JV: a už si třeba nevzpomenete, kde ste který film viděla, v jakém
kině?

JG: ((smích))

JV: to asi po vás bych chtěl hodně, že. ((smích))

JG: <to teda vůbec ne, no.>

JV: hm

JG: no, tak já už du, ne?

JV: já myslím, že bych vám poděkoval,

JG: jo, [nemáte zač, tady máte tužtičku, ať se vám to]

JV: [byla ste ee výborná, děkuju] vám, že ste si vyšetřila čas,

JG: ale jo, tak.

JV: a že to pro vás neznamenalo ztrátu času.

JG: <né, to vůbec> ne.

Konec rozhovoru

Rok narození: 1927

Bydliště do roku 1945: Židenice, ulice Podlomní.

Povolání: Po skončení války narátorka nastoupila do zaměstnání, byla
úřednicí v pojišťovně. V roce 1954 začala pracovat ve Vaňkovce,
v nákupním oddělení, kde byla na pozici skladová účetní.

LR: už by se to mělo nahrávat, takže já se vás úplně na začátek zeptám,
abych to tam měla zaznamenané, na vaše jméno,

HH: nó to, H. Helena.

LR: anó, na rok narození,

HH: devatenácet dvacet sedum.

LR: mhm, a kde ste bydlela do roku devatenácet čtyřicet pět?

HH: do roku čtyřicet pět, sem bydlela v Židenicích na Podlomní ulici.

LR: mhm

HH: tam ves- v našem domě teda to byl.

LR: mhm, a kam ste chodila do obecní školy?

HH: do obecnej školy, taky do Židenic,

LR: mhm

HH: napřed do dívčí školy, to byla jenom dívčí škola, a potom sme
chodili další, možná tam jenom jeden dva ročníky a pak do té páté
třídy, pak sme chodili do chlapecké školy ale,

LR: aha

HH: dí- dívky teda [jenom]

LR: [jo]

HH: a byla to chlapecká škola, opět tam na Táborské, v Židenicích

LR: mhm

HH: já su Žideňačka

LR: mhm

HH: první a (te-)

LR: ((smích))

HH: já sem se v Židenicích i narodila, víte.

LR: a do té obecné školy ste chodila, přibližně mezi lety...

HH: tak ee víte to sedumadvacet, a chodí se vod, vod šesti [se chodí]

LR: [mhm]

HH: tak od třiatřicet, že,

LR: [mhm]

HH: [až] potom, až do páté třídy, [třiatřicet]

LR: [takže] třicet třicet třicet třicet osum.

HH: ano, no.

LR: a potom ste chodila do měšťanky? [nebo...]

HH: [ne] já sem potom udělala zkoušku do reálného [gymnázia]

LR: [gymnázia] mhm.

HH: to sem chodila em na Křenovou,

LR: jo.

HH: a potom zase nás, pořád nás přesuno- přesunovali, tak do- pak zase
zpátky do Židenic,

LR:[mhm]

HH: [a] to byla [měšťanka],

LR: [aha]

HH: a tam sme nějaký ty dva roky, nebo kolik já nevim byli, v té
měšťance,

LR: [mhm]

HH: [jako] gymnázium, já sem totiž to gymnázium udělala jen do p- do
čtvrté, do kvarty,

LR: aha

HH: potom sem se rozmyslela, že sem si říkala, že mně jako moc latina a
matematika, to mně moc nešlo,

LR: mhm

HH: tak sem si říkala udělám něco jinýho, jako protože, sem byla taková
studentka, pořád sem tam... no tak em pak sem se ee, pak sem chodila na
Odbornou školu pro ženská povolání, dřív to byla Vesna,

LR: mhm

HH: pak se to menovalo Odborná škola pro ženská povolání. no a tam sem
chodila dva roky a pak do toho přišel konec války.

LR: mhm

HH: já sem ještě mohla udělat aj ten třetí ročník, to bylo buďto šití
šatů prádla anebo vaření, a to už bych byla taková jako vyučená, řekla
bych,

LR: mhm

HH: no ale, protože ta válka do toho právě přišla, konec války, bylo
to, tam sme ani nechodili do té školy, byl to zmatek takový. a náhodou
jedna známá, mně řikala, že ee dělá v kanceláři, jesi bych tam nechtěla
jako jít, jesi by mě to nebavilo, a protože můj otec byl <starý za
Rakouska úředník> já sem měla k tomu možná, víc jako vlohy než to, tak
e ee, tak sem ee přešla do té pojišťovny, to byla

LR: [aha]

HH: [pojišťovna] volný svobodných povolání, no a tam sem potom byla
stále, on pos- , pak se to menovalo i jinak. měla sem tam dost velké
úspěchy, mě to bavilo, já sem chodila do psaní na stroji,

LR: mhm

HH: a taklenc, já sem vyřizovala různou to, obyčejnou takovou
korespondenci, a to mě bavilo. tak sem tam zůstala až ee až do roku
padesát čtyři, kdy, kdy byl, byla nějaká ta měnová reforma, nebo
rekonstrukce nějaká, a oni mně nabídli, že né že by mě-, já sem byla i
v závodní radě, prostě sem se [angažovala],

LR: [mhm]

HH: ovšem nabídli mně, že by bylo pro mě lepší, abych víc si vydělala,
kdybych šla tady do toho bývalýho Zetoru,

LR: aha

HH: tam že ee bych si víc jako vydělala, a dělala bych taky takovou
[kancelářskou]

LR: [kancelářskou]

HH: práci. no skutečně sem to provedla, a byla sem tam velice
spokojená, byla sem na nákupním oddělení, ale dělala sem takovou jako
ee skladovou účetní i plánařku,

LR: mhm

HH: dohromady, tam sem už potom až do do penze zůstala

LR: [až do pen-]

HH: [víc] povolání

LR: [mhm]

HH: [sem] už neměla jako, ale tam se mně líbilo, bylo to blízko,
[víte],

LR: [mhm]

HH: měla sem, mohla sem tam pěšky i chodit, no, a tak tady z tech
Židenic, že, a tam se mně teda líbilo, no.

LR: mhm, dobře. tak ještě by mě zajímalo, jaké bylo povolání vašich
rodičů do toho roku devatenácet čtyřicet pět, říkala ste, tatínek byl
úředník...

HH: tatínek byl úředník a pak ee pak dosáhl dos- takové dobré funkce
vrchní účetní tajemník, a povolali ho tehdy, že by mohl do Prahy, [ale]

LR: [mhm]

HH: on byl takový patriot, a tady měl eště maminku, tak to odmítl teda,
a zůstal pořád v tom Státním nakladatelství dětské knihy.

LR: mhm

HH: a tam byl teda na Františkánské zaměstnaný, a maminka, ta byla v
domácnosti, protože dřív jako mladá nastoupila jako dělnice tady někde
v tom, to bylo na Staré Osadě, já nevim u- (Uhra) nebo jak se to
menovalo, byla to taková fabrička menší, no,

LR: [mhm]

HH: [za-] za protektorátu ona byla, šroubárna to byla, a ona měla zas
tak vztah k tomu, k těm strojům a tak, co já sem moc neměla,

LR: [mhm]

HH: [a] ona tam byla ráda taky, no a jako děvče už tam šla vlastně hned
po škole, a tak tam zůstala, až se vdala, tak už zustala v [domácnosti]

LR: [v domácnosti]

HH: se mnou

LR: mhm

HH: protože já sem se v tom dvacátym sedmym [se naro-]

LR: [narodila]

HH: narodila.

LR: mhm a měla ste nějaké [sourozence?]

HH: [já sem] bohužel neměla vůbec sourozence.

LR: dobře

HH: říkám bohužel ((smích))

LR: ((smích)) a chtěla byste. tak jo, tak, teď už se přesuneme k tomu,
k těm kinům, ale ještě se vás zeptám na poslední takovouhle obecnou
otázku, kdy pro vás skončilo pravidelné navštěvování kina?

HH: no pravidelné navštěvování kina, to teda, ee myslím tehdy, jak vz-
jak ee vznikla televize já [řeknu],

LR: [mm]

HH: když byla potom televize, tak už sme tak pravidelně nechodili,

LR: mhm

HH: jenom na to, co se nám zalíbi-, co se nám jako zdálo být dobré, tá
televize skutečně ten film odsunula do pozadí, škoda.

LR: mhm

HH: škoda.

LR: tak jo. tak teď už teda ee k tomu opravdu k tomu chození do kina,
vy ste byla malá,

HH: ano

LR: teď se budeme bavit asi o tom období do deseti let

HH: no

LR: tak jesi si vzpomínáte na svoji první návštěvu kina...

HH: to teda <ne> ((smích))

LR: ((smích))

HH: ale když mně bylo, co já vim, tak tech patnáct nebo co, tak to už
sme chodívali,

LR: mhm

HH: dokonce mě otec propašoval jednou na film zakázaný pro mládež, to
tak [bylo]

LR: [hm]

HH: pro mládež a j- tak sme na to chtěli jít a pak ři- řikal tomu ee
uvaděči tam, prosim vás, já jedu z venkova, zalhal, kam to děcko tady
mám dat

LR: ((smích))

HH: a on <mě tam pustil teda, víte,> ale e smůla byla v tom, že já sem
zase nesnášela, třeba já sem nesnášela jízdu ani autem dobře, a tam to
byl film, kde zrovna na začátku jela tak jakoby lokomotiva do
obecenstva,

LR: mhm

HH: a mně vám se udělalo špatně, já sem začala vlhnout a voni vlastně z
toho filmu neměli nic, ani já, protože my sme museli honem hledat něco
a ven. víte,

LR: mhm

HH: tak na toto je špatná vzpomínka

LR: [jo]

HH: [ale] potom se mně to už tak neopakovalo, až sem trošku zestárla, a
po té po pubertě řekněme, tak to už vůbec jako ne.

LR: mhm a pamatujete si, jaké to bylo kino, kde ste- kam vás [tatínek]

HH: [bylo to] kino Kapitol

LR: Kapitol, v centru.

HH: v centru,

LR: mhm

HH: my sme, to já ty kina tam všechny skoro znám tam, [že].

LR:[mhm]

HH: skala ((Scala)) potom byla Moskva ze skaly ((Scala)).

LR: mhm

HH: pak byla Moderna, to bylo tam u Nové radnice v té pasáži ((pasáž
Jalta)),

LR: mhm

HH: že, Alfa na Poštovské,

LR: Poštovské

HH: všechno ty kina já si ještě tak pamatuju, ovšem ty filmy tak, no
některý si třeba [pamatuju trošku]

LR: [mhm] ((smích))

HH: mně utkvěly v paměti, a to sem ještě chtěla říct, že třeba i za
protektorátu byly tady německé [filmy],

LR: [mhm]

HH: skutečně em dobré, to byla ta, to byla třeba Dům u jezera se to
menovalo, to vím, nebo marika rek ((Marika Rökk)) to byla taková,
nevím, jestli ste o ní někdy slyšela, vona byla

LR: [tanečnice]

HH: [tanečnice], vona byla zpěvačka, vona byla herečka, měla krásný
nohy a ((smích))

LR: ((smích))

HH: tak na to sme teda někdy chodívali, to se mně, a nejvíc co byl, co
mě upoutal jeden, já mám ráda detektivky, a jedna mě upoutala a
dodneška na ni nezapomenu, a bylo to s hajnsem rýmanem ((Heinz
Rühmann)), Stalo se za bílého dne,

LR: mhm

HH: a to vám mě, už sem potom jednou ještě viděla, a to mě tak zaujalo,
že na ten film nikdy nemůžu zapomnět.

LR: mhm

HH: ten hans rieman ((Heinz Rühmann)) to byl takový človíček menší, von
dělal detektiva, a tehdy šlo o vraždu dětí. nemohli pořád vypátrat, kdo
ty děvčátka zavraždil, a teď jak se po tom pátralo, víte, a tak, to mě
zajímá, ne abych já hned na začátku věděla, aha, to bude asi vrah, ale
prostě ee do toho děje, aby mě něco vtáhlo, a já ho sledovala.

LR: mhm, dobře. tak jo,tak se ještě vrátíme

HH: no

LR: ee je- jesi si vybavíte, jak často ste jako dítě, opravdu do těch
deseti let, chodila do kina?

HH: no do tech [deseti]

LR: [deseti] let

HH: to tak moc ne

LR: [mhm]

HH: [to si], to si nevybavuju, to bych lhala, kdybych řekla, víte to,
to si nevybavuju,

LR: [mhm]

HH: [až] potom sem byla starší [teda, no no]

LR: [až ste] byla starší. dobře a kina ste navštěvovala jaká?

HH: myslíte ee názvy, nebo jaká em?

LR: no názvy jako.

HH: no tady v Židenicích bylo kino Sport,

LR: mhm

HH: to byl e t- majitel toho kina byl pan Tříska, s jeho dcerou já sem
právě chodila na tom gymnázium, no a tam sme chodívali teda, třeba i
na- e na dětsk- na odpolední představení, pak tady byl kino, bylo kino
Světozor, ten byl kousíček dál,

LR: mhm

HH: a nakonec byla eště Hvězda, to bylo v bývalé sokolovně na nynější
Gajdošové

LR: [mhm]

HH: [ulici]. tam sme chodívali, pěšky samozřejmě, auto žádný, tak za
každýho počasí se putovalo do kina,

LR: mhm, a proč ste chodila právě do těchto kin?

HH: proč?

LR: mhm

HH: no byly [nejblíž]

LR: [nejblíž]

HH: nejblíž [no],

LR: [mhm]

HH: a do t-, do těch em brněnských taky sem chodila, už potom později

LR: [až později]

HH: [zase že], to sem jezdila už tramvají, měla sem tramvajenku, že, a
byla sem už zaměstnaná, no a tak sme tam taky navštěvovali ty, Kapitol,
to bylo pěkný kino, nebo ta Moskva, to potom nějak myslim zrenovovali,
nebo já nevim, jak to bylo. a tady v těch Židenicích to byly kina, tam
se třeba v tom kině Sport, tam ste vyšla hnedka na ulici, žádný
schodiště, nic,

LR: [aha]

HH: [to ste], to bylo tak nízko, že ste vyšla do ulice. a ve většině se
chodilo dólu, že to bylo jakoby podzemí. Alfa, a potom tehdy to byla
Moderna,

LR: mhm

HH: Moderna, to bylo zase v pasáži, ee já nevim, jak se teď menuje, ale
jak je Nová radnice [ta pasáž]

LR: [mhm vim kde], pak se to menovala Jalta, ne? [to kino]

HH: [Jalta]

LR: mhm

HH: hm tak tam sme taky chodívali, no prostě dost sem se, do Husovic
taky, kino Sibiř a eště jedno, to si nepamatuju, tam už sem chodívala i
potom s mým ee budoucím manželem, protože on byl z Husovic, tak tam
sme, <první film, co sem s ním viděla, byl Pád Berlína>

LR: mhm

HH: ale bylo to pěkný, já mám i vojenský filmy ráda, [víte]

LR: [hm]

HH: prostě, kde se něco dovim, no, kde ee nebo teď ty dokumenty, já se
dívám na dokumentární filmy, hodně, no prostě kino mě baví, no,

LR: mhm

HH: a tady teď máme možnost každou středu chodit [do kinosálu]

LR: [na fi- aha]

HH: a tam nám promítají ty staré filmy,

LR: jo

HH: no, tak si [vzpomínáme],

LR: [vzpomínáte]

HH: ještě no jé tak Král Šumavy a Práče a já nevím Hotel Modrá hvězda.

LR: mhm

HH: a takový, víte, no, někdy skutečně už to připadá člověkovi jako
takový dost naivní, ty starý filmy, víte, ale přesto se rády na to
podíváme, [no].

LR: [mhm] dobře. a jaký byl názor vašich rodičů na film, a na kino?

HH: no dobrý tak [jako],

LR: [dobrý]

HH: tak jako, já řikám, tak jak oni-, oni chodili se mnou taky, no,
zezačátku, že.

LR: mhm

HH: dobrý filmy

LR: a postoj školy k filmu? a ke kinům? jesi se třeba vyjadřovali
učitelé k filmu, ve škole...

HH: ve škole, tam se myslim ani moc o filmu nemluvilo.

LR: mhm

HH: tam ne. tak jenom my třeba ti spolužáci mezi sebou něco, ale že by
se nějak přímo mluvilo o filmu nebo, to to ne.

LR: mhm

HH: to si nepamatuju teda, no.

LR: a byl pro vás v tomto dětském věku film důležitý?

HH: no jistě, tam se člověk dozvídá kolikrát takový dobrý věci, že.
(..) jak se má chovat, a co je- co je dobré a co je špatné, že tam byl
ten rozdíl vždycky, něco bylo dobrý, no a pak se to třeba zase změnilo,
něco špatného

LR: [mhm]

HH: [a to s-] to bysme si mohli vybrat. tak ee to já... já su teda dost
na film, mám ráda film, no, mám pěkný vzpomínky na to, no.

LR: mhm

HH: no, další?

LR: a hrá- když ste byla třeba právě malá, tak hráli ste si třeba s
kamarády [na n-]

HH: [ne]

LR: když ste třeba viděli ňáký film [nebo],

HH: [ne ne] ne.

LR: a bavili ste se o filmech s kamarádkami, s kamarády?

HH: to, to možná ani ne.

LR: mhm tak jo.

HH: protože oni třeba ani nechodili, nechodil tehdy každý do kina,
[víte].

LR: [mhm] tak vy ste říkala, že ste, vy ste chodila na tu obecnou
školu, tak ste ještě moc do kina nechodila,

HH: m-m

LR: a potom později už ste chodila častěji?

HH: no častěji, byly doby, kdy sme třeba s rodiči, když sem chodila i
dvakrát do týdne,

LR: [dvakrát do týdne]

HH: [když se] nám [něco]

LR: [mhm]

HH: líbilo, tak viděli sme, aha, to bude možná pěkný, tak hup a večer,
já nevim, to se chodilo na šestou, nebo na osmou nebo i do- byly
dokonce i na desátou byly

LR: mhm

HH: představení, ale to už sme jako [nechodili],

LR: [mhm]

HH: ale na tu šestou hodinu, to bylo tak výhodný, [no]

LR: [mhm]

HH: tak to sme chodívali.

LR: a když ste byla takhle menší, tak chodila ste s někým jiným do kina
než s rodiči?

HH: n- ee tak někdy na ta dětská představení sem chodila s kamarádkou
[jednou],

LR: [mhm]

HH: to sem chodívala, to byly obyčejně v neděli to bylo, taky od těch
dvou hodin asi,

LR: mhm

HH: a to bylo asi vstupné korunu nebo co, <to sme dostali, a už sme
běželi, že>

LR: mhm

HH: když sme mohli, jako když bylo... když byla možnost, no.

LR: aa vy ste potom už nastoupila do zaměstnání, tak jesi se změnila ta
frekvence, kdy ste chodila do kina, jestli víc často nebo míň...

HH: no když sem nastoupila do... to sem chodila možná aj víc a [potom]

LR: [mhm]

HH: ee když sem se vdala, tak eště víc

LR: [mhm]

HH: [to sme] s manželem, pokud sme neměli televizi, tak [hup do kina].

LR: [a vdala ste se], vdala ste se v jakém roce?

HH: v roce e padesát sedum,

LR: mhm

HH: já sem se vdávala pozdě až ve [třiceti letech]

LR: [<aha až ve třiceti>]

HH: no

LR: to bylo nezvyklé [na tu dobu, že?]

HH: [no to sem-], no no no no, takže já sem pořád nemohla jako najít
toho pravýho, nebo von mě, já nevim, no, tak nespěchala sem,

LR: mhm

HH: neměla sem prostě ani, ani chuť moc, no.

LR: mhm, vy ste nastoupila do toho zaměstnání, tak ste už chodila třeba
do jiných kin než tady v Židenicích? [nebo...]

HH: [no to], to do těch [i]

LR: [do-]

HH: v Židenicích i do města.

LR: pořád stejně.

HH: ano pořád stejně.

LR: mhm

HH: nebylo to jenom možná, tak chodila sem taky do divadla, že

LR: [mhm]

HH: [a tak], ale tady v této oblasti můžu říct, že sem nejvíc tu
kulturu jako <projevovala>.

LR: mhm, a měla ste nějaké své opravdu oblíbené kino?

HH: ne, to nemožu říct, že bych zvlášť do některýho ráda chodila, já
sem se nedívala ani tak na to kino, jako na to, co se hraje.

LR: mhm (.) takže ste se vždycky rozhodla spíš [podle]

HH: [ano]

LR: spíš podle filmu

HH: byly plakáty, že, a v novinách bylo, a tak co sem si řekla, to by
mohlo třeba být dobrý, někdy sem se taky zklamala,

LR: mhm

HH: a třeba se mně to nelíbilo, no, ale ve většině případů bych řekla,
že ty filmy byly dobrý.

LR:mhm

HH: na- na tehdejší dobu [víte].

LR: [mhm], takže kde ste získávala ty informace o těch filmech? na
plakátech, vždycky [ste sledovala plakáty ]

HH: [na plakátech, no,] plakátech

LR: pak [noviny někdy]

HH: [anebo v novinách,] no.

LR: mhm a ňáké časopisy...

HH: ne to sem [nebrala].

LR: [to ne]

HH: ne ne

LR: mhm

HH: voni byly časopisy Kino, myslim se to menovalo, ale to sem já
[nebrala].

LR: [mhm], a bylo v ki- v Brně naopak kino, které byste neměla ráda?
kam byste vůbec nešla, kde se vám to nelíbilo?

HH: ee nebylo, to si nevzpomínám, že by mě některý tak... tady byly
taky ee, třeba kina, Čas u [nádraží]

LR: [mhm] [u nádraží]

HH: [tam se], člověk chodil po městě, měl ještě čas, nebo někdo spěchal
na vlak, šel na vlak, tak si šel do kina, kdykoliv si tam sedl,

LR: [mhm]

HH: [a] zase kdykoliv odešel, to bylo výborný,

LR: mhm

HH: a potom bylo, totéž kino bylo taky na náměstí Svobody ((Úderka)),
tak ee taky sem někdy tak, byla sem ve městě, tak sem si tam zašla no a
chvilku sem poseděla.

LR: a chodila ste do různých kin podle toho, jestli ste šla právě s
těmi rodiči, nebo s tou kamarádkou...

HH: jak do různých myslíte?

LR: no že třeba s rodiči ste šla já nevim, do Židenic do Hvězdy
((Hvězda)), s kamarádkou zase někam jinam...

HH: no s tou kamarádkou, vona byla tam ee ze Židenic dóle až u
Zábrdovic, tak s tou sme obyčejně šly do toho kina Světozor.

LR: mhm

HH: anebo Sport a jinak s rodiči třeba tady do té Hvězdy ((Hvězda)),
no.

LR: mhm

HH: [nevím]

LR: [nebylo] to vyloženě, že [byste]

HH: [to nebylo] vyloženě, že bych měla to, nebo to kino v obli- oblibě,
to ne.

LR: dobře, tak a teď by mě zajímalo, jak ste se obvykle v kině chovala?
například jestli ste měla ve zvyku v kině konzumovat jídlo nebo nápoje?

HH: no, to ee <nápoje teda ne,> ale protože u- v každém tom kině bylo
skoro bifé,

LR: [mhm]

HH: [v každém], tak to před představením se něco koupilo, a em třeba
aby to nechrastilo, tak moc sem teda jako... ne já sem nechtěla rušit,
víte, ale mívali sme, i rodiče třeba koupili

LR: [mhm]

HH: [a dali] mně něco potichoučku do toho, nějaké štolverk nebo něco,
ale že bych třeba jedla nebo, jedla nějaký jídlo, to vůbec nepřipadalo
v úvahu, jenom takový cukrlátko nějaký.

LR: to se tam prodávalo,

HH: to se tam [prodávalo],

LR: [mhm]

HH: a potom v Kapitolu ((Kapitol)), mně se zdá, tam měli dokonce, nebo
to bylo v té Moskvě ((Moskva)), tam měli bifé, tam se mohlo ee
konzumovat i káva, víno,

LR: mhm

HH: prostě nějaký nápoje, a bylo to obyčejně na na začátku nebo na
konci, anebo u některých filmů, já už ale nevím, jak je to možný, ale
byla i přestávka, jesi to byly dvoj- dvojfilmy

LR: [mhm]

HH: [tak] tam lidi se nahrnuli a dávali si, anebo tyčinky nějaký slané
nebo [tak, víte.]

LR: [mhm]. a bavila ste se během projekce filmu s ostatními diváky?

HH: né

LR: ne.

HH: ne ne, to by mně bývali ani naši nedovolili, abych rušila.
((smích))

LR: a reagovala ste vy nebo někdo ostatní hlasitě na ten film?

HH: ne, já ne, ale byli takoví, když [sme chodili]

LR: [mhm]

HH: ee na ty třeba tam seděli kluci, a když se tam líbali, tak
((napodobuje zvuk polibku)) dělali tak víte ( ) něco říkali, to
kluci hlavně,

LR: mhm

HH: děvčata, my sme nebyly takový. ((smích))

LR: mhm. a ozýval se během filmu, nebo po jeho skončení potlesk? někdy
ste zažila...

HH: ne, ne to sem- to sem nezažila, ne.

LR: hm

HH: to sem nezažila, ačkoliv některý filmy by si to třeba zasluhovaly,
ale to sem nezažila.

LR: mhm, potkávala ste v kině své známé? hovořili ste spolu v kině,
nebo až

HH: [ano ano]

LR: [pak cestou] z [kina?]

HH: [no měla] sem tam některý známý, no. hm tak až po kině, třeba když
sme vyšli ven, nebo v tom foajé ((foyer)), nebo u šatny, tak tam sme,
ale tak jinak ne, to ne.

LR: mhm. takže vy ste vlastně říkala, že ste chodila, nebo že vás
tatínek od- ee vlastně vzal [na ten nepřístupný]

HH: [propašoval], to [mě tehdy]

LR: [propašoval], přesně [tak]

HH: [propašoval]

LR: a někdy jindy se to stalo taky? [třeba s]

HH: [ne ne]

LR: kamarádkou, [nebo...]

HH: [ne, ne to] ne, tak ta kamarádka, já sem byla větší, taková
silnější něž ta kamarádka, my sme šly spolu a voni řikali, ty né, jako,
a vona se zlobila, my sme stejně starý, jo,

LR: ((smích))

HH: ona byla [menší]

LR: [mhm]

HH: <a slabší taková> jako já, tak mě by pustili třeba, a ji tam někdy
[nechtěli pustit]

LR: [mhm]

HH: ale nakonec pustili, přece jenom, [no.]

LR: [mhm], ale to už ste byly v tom věku, když ste teda mohly.

HH: jó, [jo jo]

LR: [nezkoušeli] ste to,

HH: [ne ne ne]

LR: [samy].

HH: to sme jako nezkoušely, nějak je (.) je obalamutit, nebo tak to ne,
když ne, tak když to bylo nepřístupný, no tak sme nešly, no ale když to
bylo přístupný a jí tam nechtěli pustit, tak sem se jí třeba zastala.

LR: mhm

HH: ona tak je to má kamarádka, chodíme spolu do školy.

LR: mhm. a stalo se někdy, že byste šla do kina bez placení?

HH: ne

LR: ne

HH: ne, to neexistovalo teda. vždycky sme měli zaplaceno. to byly
pakatele.

HH: proto-

LR: mhm

HH: proto- jak to slyším dnes, tak to byl pakatel. když stál lístek pět
korun, tak to už bylo hodně.

LR: mhm. a chodila ste do kostela?

HH: do kostela sem chodívala v době, když sem byla eště ve škole.

LR: ve škole.

HH: no to obyčejně, já sem chodila do náboženství,

LR: mhm

HH: a obyčejně se nás potom ten katecheta ptal ve škole, ee jaké bylo
kázání, o čem,

LR: mhm

HH: a když sme nevěděli, tak <poznal jako, že sme tam nebyli>, tak my
vždycky, jo, sme pamatovali sme si, co bylo asi tak v krátkosti. tak
bylo to takový... tak to bylo zavedené, no, tehdy bylo přísný.

LR: mhm, a jak často ste chodila do toho kostela?

HH: do toho kostela sem chodívala hlavně v neděli, dopoledne, a jinak
když byly nějaký svátky, že, Vánoce, Velikonoce, ráda sem zpívala
aleluja a já nevím já všechny ty písničky, [jo,]

LR: [mhm]

HH: to sem si zazpívala na konec každé mše, Svatý Václave, vévodo

LR: [mhm]

HH: [české] země, bylo a tak chodila sem ráda, no.

LR: a stalo se vám někdy, že by návštěva kostela zabránila jít do kina?
že třeba někde něco hráli, a vy ste musela jít do toho kostela.

HH: ne tak to se mně [nestávalo.]

LR: [ne]

HH: to ne. že já sem chodila právě vždycky dopoledne,

LR: mhm

HH: a na ty večerní nebo odpolední obřady co byly, to sem nechodila,
tak zase moc nábožensky založená sem nebyla, abych chodila na nějaký
ty, ja nevim jak tomu říkají, ror- ne rorátysovo ráno ((roráty)) ale,
prostě nějaký to modlení,

LR: mhm

HH: tak to né

LR: [mhm]

HH: [to sem] nechodila.

LR: a vy ste byla vyznání [římskokatolického]...

HH: [římskokatolické.]

LR: dobře, a ovlivňovalo vaše vyznání to, jak často ste chodila do
kina, [nebo jaké filmy ste]

HH: [ne]

LR: si vybírala.

HH: ne ne, to to neovlivňovalo, protože já myslim, že tehdy ty filmy
byly takový (.) poučnější a ne tak strašně tvrdý jako teď. teď ty, co
vidím v televizi, třeba hraje se to i tak, to sou tvrdý filmy, akční a
to mě do dneška nebaví.

LR: mhm

HH: jak říkám, detektivky, nebo při- to mě bavilo, ale musela sem
trošku na tom přemýšlet, kdo to asi bude a jak to dopadne, ale tady
toto, já když to teď vidím v televizi, tak řeknu vám, slečno em
bakalářko,

LR: ((smích))

HH: že mě to skutečně toto nebaví. mě nebaví už ani ty seriály. já
nejsu puritánka, ale pořád když tam při každé scéně vidíte jenom sex,
líbání, pití a tak, to se mně [nelíbí.]

LR: [mhm]

HH: to dřív tak nebylo, víte, ten film opravdu o něčem pojednával, jo
mělo to, ale tady toto, em, už teď ani na tu Ordinaci ((Ordinace
v růžové zahradě)) se moc nedi- nedívám, protože říkají mně sestry, co
se dívají, říkají to to teda si nemůže sestra dovolit, nebo tak toto em
tam je práce v nemocnici, na to by ani čas nebyl.

LR: mhm,

HH: mm

LR: ještě poslední otázka k tomu kostelu a filmu,

HH: [no]

LR: [jesi] si někdy pamatujete, že by se promítaly filmy na faře?

HH: ne,

LR: [ne]

HH: [ne] to si nepamatuji.

LR: tak, tak vy ste říkala teda, že ste si vybírala ee spíše návštěvu
kina podle toho filmu, [že,]

HH: [podle] filmu, no, co se mně tak zdálo, nebo sem to slyšela od
známých,

LR: [mhm]

HH: [to je pěkný], na to běžte, [že].

LR: [mhm]

HH: no

LR: a bylo pro vás při tom výběru filmu důležité, kdo ve filmu hraje?

HH: no bylo, protože já některý herce skutečně mám v oblibě.

LR: mhm, takže ste měla své [oblíbené herce].

HH: [ano, já sem] měla své oblíbené teda herce a doposud je mám, hodně
z nich už zemřelo, [že.]

LR: [mhm]

HH: ale em teda skutečně někteří se mně moc zamlouvají,

LR: [mhm]

HH: [a mně] se i zamlouvají t- t- třeba když jenom mluví, nějaký
dialogy, když někdo, jednou Jiřina Jirásková, jenom sama četla nějak
dialog a to bylo tak nádherně podaný, že sem si říkala, toto teda je,
toto je umělkyně [skutečně.]

LR: [mhm]

HH: ee mám ráda i veselohry taky, Petra Nárožnýho ((Petr Nárožný)),
toho mám ráda, to je zajímavý. ((smích))

LR: mhm

HH: on má takový <zvláštní humor, jo>

LR: ((smích))

HH: no a všechny teda ty co sou to... [Šimka ((Miroslav Šimek)) sem
měla ráda]

LR: [a do toho roku] devatenácet čtyřicet pět ste měla jaké oblíbené
herce? eště právě [třicátá léta,]

HH: [tak ee]

LR: druhá světová [válka,]

HH: [no tak] to, Karel hégr ((Karel Höger)) byl, že, ee Dana, Dana
Medřická myslim eště byla,

LR: mhm

HH: Zita Kabátová, ee ta ještě žije, že?

LR: [mhm]

HH: [ta eště] žije, pak e ta em já sem- safra (.) Mandlová ((Adina
Mandlová)),

LR: mhm

HH: Vítová ((Hana Vítová)), (.) Glázrová ((Marie Glázrová)), všechny
tady tyto mně se líbili no, mně se ten projev líbil, Štěpánek ((Zdeněk
Štěpánek)) herec,

LR: mhm

HH: vynikající, že, hégr ((Karel Höger)), to už sem myslim [říkala,]

LR: [mhm]

HH: tady Brňák náš, a tak no, tak se mně to...

LR: a šla ste třeba na některý ten film, když dávali s tou vaší
oblíbenou hvězdou, víckrát do kina?

HH: ne to sem já [nechodila.]

LR: [ne]

HH: jak vám řikám, já jenom tenkrát na to Stalo se za bílého dne, to
sem pořád čekala, kdy to budou dávat, ale bylo to německy, tak potom ty
německý filmy samozřejmě sem nechodily, až pak jednou se to objevilo,
tak na tom sem byla dvakrát,

LR: [aha]

HH: [ale jinak], jinak možná jenom ee snad omylem, že sem šla a pak sem
zjistila, je to už sem viděla, ale [že bych]

LR: [mhm]

HH: chodila třeba na jede- někdo chodí třeba na jeden film třikrát,

LR: [mhm]

HH: [tak to] já ne.

LR: mhm dobře. a bylo pro vás důležité, jestli byl film černobílý, nebo
barevný?

HH: no tak černobílý, mně je to celkem jedno, abych řekla pravdu, teď
je ta barva samozřejmě, je to lepší, ale když je to i černobílý, jak
onehdy nám tady třeba toho Krále Šumavy ((Král Šumavy)) ee promítali,
[to bylo]

LR: [mhm]

HH: černobílý, že, Práče černobílý, ten Hotel ((Hotel Modrá hvězda)),
všechno tady to byly černobílý filmy, co nám [tady]

LR: [mhm]

HH: z toho dívídýčka ((DVD)) prostě tam pouští, no,

LR: mhm

HH: tak ale moc lidí ani tam nechodí, víte.

LR: mhm

HH: někdy jo, a někdy je to skoro prázdný.

LR: a které filmy ste měla ráda a které zase ne? bylo něco...

HH: no tak ee řikam vám, já sem měla ráda em hlavně takový ty filmy
třeba rodinný, o rodině [něco, že]

LR: [mhm]

HH: anebo nějaký zamilovaný třeba filmy, ale jejich názvy já už si
nepamatuju,

LR: [mhm]

HH: [samozřejmě], ale (.) co bylo, no tak jinak detektivka nebo, nebo
ty seriály tehdejší taky byly, [že,]

LR: [mhm]

HH: Taková normální rodinka, teď to dávají zase něco podobnýho znovu,
anebo Chalupáři, to bylo taky myslim taky černobílý, [ani nevim],

LR: [ne to už je barevný].

HH: to už je [barevný?]

LR: [mhm]

HH: anebo co to bylo, b- Byli jednou dva písaři, Horníček ((Miroslav
Horníček)) a to, to byly všechno moji oblíbení, já cením tu jejich
mluvu, tu prostě, to jak, jak si všechno pamatují, že, a jak se vžijí
do té osoby, kterou představují,

LR: mhm

HH: skutečně to já cením.

LR: mhm

HH: no, skutečně se dovede vžít do toho, být třeba nějaké drasťák a
přitom je to úplně <mírnej člověk>.

LR: mhm, a jaké jiné druhy zábavy ste měla ráda? právě v době toho
dětství.

HH: tak já celkem, já nevim, [my sme tam]

LR: [kromě toho kina]

HH: chodili, místo toho kina e sme chodívali dost do přírody tady na
Říčky, na m- na Velkou Klajdovku, v zimě sem chodívala bruslit s tou
[kamarádkou]

LR: [mhm]

HH: no, jinak já lyžovat ani nedovedu, já nejsu sportovec, víte

LR: [mhm]

HH: [žádnej] ((smích)) <dodneska sem se nenaučila plavat třeba, když
vlezu do vody, tak euuu> ((smích))

LR: ((smích))

HH: <a manžel mně řikal, dyť to nic neni>, dyť se polož na tu vodu. a
já mám z vody strach,

LR: mhm

HH: já mám, my sme byli u moře, ale já já mám z té vody, z toho
strašnýho množství a tak, ne že bych sr- taky sem tam vlezla, že, co na
kraj někde, ale mám takovou zvláštní k vodě em jako strach z té [vody
víte.]

LR: [mhm]

HH: takže lyžovat neumim, akorát sem jezdila trošku na kole a a em teda
to bruslení, no

LR: [hm]

HH: [a takový] zábavy. jinak nic moc, nic moc teda.

LR: a dávala ste těmto zábavám přednost před kinem?

HH: ne myslim, ne, [ne.]

LR: [mhm]. tak a vy ste už mluvila tady o těch kinech, že ste znala v
Židenicích, v Husovicích [ste byla,]

HH: [mhm v] Husovicích taky [sem byla]

LR: [vůbec v Brně], tak jaký b- jaké byly rozdíly v těch kinech? jesi
ste si něják jako říkala...

HH: no tak byly někteře- některý kina byly veliký, že, potom třeba kino
Jadran, tam bylo širokoúhlé plátno,

LR: [mhm]

HH: [to] už, to už teda bylo pěkné, a v tech Husovicích to byly takový
menší kina. no a jinak, já nevim, že bych nějak zvlášť, já sem se na
ten interiér ani tak moc nedívala,

LR: [mhm]

HH: [byly i křesla] v některým pěknější, že, někdy byly jenom dřevěný
obyčejný vrzající, no ale jinak sem nedávala žádnou přednost.

LR: mhm, a lišil se třeba přístup zaměstnanců tady v Židenicích v
centru, že se chovali jinak?

HH: [jak myslíte?]

LR: [to, to chování] zaměstnanců, třeba uvaděček, že byly slušnější
někde nebo...

HH: ne ne ne.

LR: mhm

HH: to byly všude stejný, voni když sme tam častějc třeba do těch
Židenic chodili, tak už dobrý večer, a už nás pozdravili, jo, a paní u
bifé už se dívala, jesi si pudeme něco <koupit> ((smích))

LR: mhm, a pamatujete si, z čeho se skládal obvykle program projekce?

HH: z čeho se skládal [program?]

LR: [no], jesi jenom z filmů, nebo ještě [něco jiného bylo...]

HH: [ne, byly] tam napřed e ee reklamy myslim, a potom nějaká groteska
[bývala],

LR: [mhm]

HH: vždycky před filmem. a pak začal teprve film.

LR: mhm

HH: a bylo to... já už si tak matně vzpomínám, tady člověk, víte, tady
v tom domově člověk už úplně zakrní, úplně zakrní, já už na některý
slova ani si nedovedu vzpomnět. není to teda, vono je to všechno pěkný,
ale (.) člověk se octne v takovým prostředí, kde si nemůžete ani
popovídat [vo tom filmu,]

LR: [mhm]

HH: tady se mluví jen vo jídle pořád, jaký bylo a jaký em je to takový,
ja ne- to já nikoho nemám a já nemám tu nohu, takže já mám ještě byt ve
zř- teda [ve vlastnictví],

LR: [mhm]

HH: no ale tam bohužel to není bezbarijérový, a je to malý, tam bych
nemohla být, já bych byla stokrát radši, kdybych třeba měla někoho,
komu bych ty peníze, co dám tady, dala, a č- a chvilku častěji teda
párkrát denně třeba se mně trochu věnoval a mohla s ním pohovořit, tak
jak třeba hovořím teď s [vámi],

LR: [mhm]

HH: tady dám všechno a em a su taková jakoby vopuštěná, a teď zvlášť,
tam mám s tou paní veliký potíže.

LR: mhm

HH: víte, takže budu se možná stěhovat už brzo zas na jiný pokoj, a já
kolikrát plaču, abych vám řekla, a vzpomínám na to, co bylo, no.

LR: mhm

HH: tak.

LR: tak můžeme se teda ještě vrátit ee vy ste říkala, že tam byla ta
reklama, pak ta groteska,

HH: [groteska]

LR: [tak jestli vás] to zajímalo, tyhle části?

HH: [ale jo]

LR: [kromě toho] filmu.

HH: protože hlavně ty grotesky, že, tech reklam nebylo tolik jako
dneska, dneska máte reklamu na reklamu, tady v té televizi, že,

LR: [mhm]

HH: [a v- ] tam možná taky v tom kině, to tam sem nikde nebyla v tej
olympiji ((Olympia))

LR: [mhm]

HH: [že] a Velký Špalíček a olimpija ((Olympia)) [se to menuje]

LR: [ano]

HH: no to já vůbec tam sem nebyla nikdy, tam nevim, jak to vypadá.

LR: mhm

HH: a tady, tady teda, dycky nějaká ta groteska, miki mauz ((Mickey
Mouse)) to já nevim, co to tam <bylo,> to sme se chvilku zasmáli a pak
přišel film, půldruhé hodiny asi, no a šlo se domů zase.

LR: mhm. a byla ste někdy přítomná promítání filmů v domácnosti? takle
do toho roku devatenácet čtyřicet pět.

HH: em ne [ne].

LR: [ne], dobře. tak teď už pos- téměř poslední otázky, které se budou
týkat protektorátu. vy už ste o tom samozřejmě mluvila, protože ee ale
teď vyloženě, které se týkají, em toho [protektorátu]

HH: [protektorátu], bémen und méren ((Böhmen und Mähren)), [že jo.]

LR: [ano]

HH: [no jo]

LR: [tak jak] na vás působily změny po roce devatenácet třicet devět,
vlastně které, když začaly platit ty protektorátní předpisy, teď myslím
hlavně v těch kinech, jak to na vás [působilo.]

HH: [mhm], já si ani nepamatuju, co, co jako to bylo. no tak (.) e e
napřed bývaly samozřejmě německý filmy s titulkama, [že]

LR: [mhm]

HH: potom to, to odpadlo, to myslíte po tom po tom em osvobození už
nebo jak.

LR: ne, myslim ee právě po tom roce devatenácet třicet devět, právě
třeba jesi vám vadily ty titulky, nebo ty týdenníky?

HH: ne ne to mně nevadilo. viděli sme tam teda všelijaký ty nálety,
střílení a tak ale, mně to nevadilo. a titulky taky, někdy to šlo moc
rychle, člověk to nemohl ani [přečíst]

LR: [mhm]

HH: no ale...

LR: a vzpomínáte si, že by některá kina byla německá v této době, a
některá zase česká?

HH: tady myslíte ryze [německá nebo]

LR: [no jako], vyloženě, jako že by tam chodili třeba víc Němci.

HH: mhm, ne. to si nevzpomínám.

LR: hm. dobře a v tom období protektorátu, chodila ste do kina více
nebo méně, než dříve?

HH: v období protektorátu (.) em to možná bylo tak nastejno, já nevím,
to už to... (..) to bych zase tak, m- má ubohá paměť tak daleko nesahá.
((smích))

LR: mhm a změnil se výběr filmů, na které ste chodila?

HH: [změ-]

LR: [třeba přišly] jiné filmy, tak jestli ste si nějak jako vybírala
jinak.

HH: no, no tak byly tam ty budovatelské filmy, že, všelijaký,

LR: mhm

HH: tak na to sem taky chodila no. si všechno eště pamatuju, jak to
tehdy bylo, že. mm (.) totální nasazení a já nevím co, a lidi
pozavírali a nesmělo se vo ničem mluvit, že šel hnedka [do vězení],

LR: [mhm]

HH: a to tak to, a nějaký ty procesy takový zinscenovaný, že ví- nebo
třeba po ee po smrti hajdricha ((Reinhard Hendrich)), že co lidí bylo
zastřeleno a toto všechno sme my viděli i v kinech to bylo no.

LR: mhm a bylo víc těch německých filmů, tak to vám nějak vadilo,
nevadilo...

HH: no pokuď byly pěkný, no, někdy ty filmy ee z válečného prostředí
byly docela fajn,

LR: [mhm]

HH: [třeba], když se jednalo o letcích, že, co všechno letci dělali,
jak útočí, jak prostě se zúčastňují těch bojů, tak mě to baví, i dneska
se dívám na to tam, jak jak prostě ty stíhačky tam [lítají a]

LR: [mhm]

HH: mě to baví, no tak já ty letce teda stavím hnedka na druhý místo
myslím po chirurzích a tak, letci sou moji oblíbenci.

LR: ((smích))

HH: ty mě jako baví, no. o těch ráda slyším a [vidím je.]

LR: [mhm]. a pamatujete si, jak se diváci v kině v době protektorátu
chovali? jesi tam byl nějaký rozdíl, když přišel ten protektorát?

HH: hm nebyl, nebyl, lidi nic, že by vykřikovali něco nebo, tak se
chovali, to to ne,

LR: mhm

HH: možná že si to řekli pak venku ale v tom kině,

LR: mhm

HH: byl, bylo ticho, no.

LR: a když se blížil konec války, tak změnilo se vaše chození do kina
nebo chování diváků...

HH: no konec války no (.) em (.) to se chodívala taky, no, [do kina],

LR: [mhm]

HH: chodívala sem em, řikám vám, to bylo jako, takový e moje týdenní
skoro, chození [no do kina.]

LR: [mhm]

HH: skoro každý týden, dá se říct. no.

LR: a vzpomínáte si na první návštěvy kina po osvobození? na jejich
atmosféru, těsně po válce...

HH: ne.

LR: mhm

HH: těsně po válce co bylo. (.) to už si nevzpomínám, jak říkám, no
tak, to bylo (.) to byly různý ty em budovatelský takový filmy, že
<komunistický, jo> ((smích))

LR: ((smích))

HH: kde byla ta komunistická stránka víc vyzvedovaná, že,

LR: mhm

HH: takže, (.) nevzpomínám si přesně na to, jak to bylo už.

LR: mhm, dobře. tak to už sem téměř skončila s otázkami, ještě tady mám
poslední věc,

HH: no

LR: a to je seznam filmů, jenom třeba si to přečtěte. tady to začíná,
ale mám pocit, že vy ste trošku mladší ročník, takže em možná se vás
bude týkat asi tak odsaď, ty filmy. [tak třeba j-]

HH: [počkejte, co to] tady, cé ká polní maršálek ((C. a k. polní
maršálek)) Vlasta buriján ((Vlasta Burian)).

LR: jesi si nevzpomenete, nevybavíte, že ste na tom s někým byla v
kině, v jakém kině, nějaká vzpomínka [třeba],

HH: [no v jakém] kině [nevím],

LR: [mhm]

HH: ale viděla sem to cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)),
to je s Vlastou burijánem ((Vlasta Burian)). Dvě srdce ve tříčtvrtečním
taktu, to si nepamatuju,

LR: mhm

HH: To neznáte Hadimršku, opět Burian ((Vlasta Burian)), Kouzlo
valčíku, zase si nepamatuju, toho burijána ((Vlasta Burian)), to sme se
chodili dívat, to byl skutečně tehdy král komiků teda. Lelíček ve
službách šerloka holmse ((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)), taky
sem viděla, taky buriján ((Vlasta Burian)), Pobočník Jeho Výsosti (.)
taky myslím Burian ((Vlasta Burian)), šest žen Jindřich osmého ((Šest
žen Jindřicha VIII.)), to sem neviděla asi, Zlatá Kateřina, si vider
fránc frac, to teda vůbec ne, co to je, to neumím ani číst, ci bider

LR: ci bider frac ((Csibi, der Fratz)), to je německý film

HH: mhm, mata hári ((Mata Hari)), byla vyzvědačka, to byla em myslím to
byl taky film, ale už si nepamatuju, jesi sem... Cácorka ne, Moderní
doba, Moderní doba, není to Werich ((Jan Werich))?

LR: ne, to je čeplin. ((Charlie Chaplin))

HH: čeplin?

LR: mhm

HH: tak toho em já nevim, toho sem moc ani toho čeplina ((Charlie
Chaplin)) moc neviděla, Tři muži ve sněhu, Svět patří nám, tak toto je
Werich ((Jan Werich)),

LR: ano, mhm.

HH: Dobrá země, ten název sem taky slyšela, ale už si to nedovedu
vybavit, Sněhurka a sedum [trpaslíků], ((Sněhurka a sedm trpaslíků))

LR: [mhm]

HH: ano, Ducháček to zařídí, ano.

LR: ((smích))

HH: to je taky ten v- e Vlasta buriján ((Vlasta Burian)).

LR: mhm

HH: Tři děvčátka pokračují, nevím, U pokladny stál, taky buriján
((Vlasta Burian)), To byl český muzikant, já nevím, bylo to vo
Hašlerovi ((Karel Hašler)), nebo o kom, to nevim teda, To byl český
muzikant.

LR: to bylo myslim o, ježiš, jak [se menoval]... ((smích))

HH: [já nevim]. to si z- ale To byl český muzikant sem určitě viděla,

LR: mhm

HH: ale nevím, kdo to byl, Opereta, nevím, Roztomilý člověk, mhm myslim
Oldřich Nový

LR: ano

HH: Vídeňská krev, hm to byl film taky?

LR: mhm

HH: Muži nestárnou, Pivec ((Jan Pivec)). minhauzn ((Münchhausen)),
Dobrodružství barona Prášila, a to ano to sem viděla, Tanečnice, to si
nedovedu už představit, La Paloma, taky si nedovedu představit,
Neviděli jste Bobíka? to byla česká veselohra, ale kdo tam hrál, už si
teď přesně mm to sou Bobík byl pes, že,

LR: mhm

HH: Její oběť a Sobota, to to už ne, to si nepamatuju, já některý si
pamatuju jenom podle toho názvu a třeba si vůbec nedovedu vybavit jako,
ale s s tím burijánem ((Vlasta Burian)), to samozřejmě jo, na to sme
chodívali.

LR: mhm.

HH: no tak...

LR: tak.

HH: konec?

LR: no tak z mé strany to je všechno, a teď už se jenom zeptám, jesi
třeba byste chtěla něco dodat, jestli třeba něco sem zapomněla se
zeptat, vy ste zapomněla [říct],

HH: [ne]

LR: o těch kinech, o filmech.

HH: bylo to obsažný, takže...

LR: ((smích))

HH: ((smích)) sice to netrvalo tak dlouho, no taky to [hodinku]

LR: [no]

HH: skoro trvalo, že.

LR: hm

HH: no a já včera už sem [byla nervozní],

LR: [no jasně].

HH: řikám, ježišmarjá, toto snad není možný, voni přijdou už za chvilku
sem s těma plínkama sem

LR: [mhm]

HH: [protože já] mám inkontinenci, kterou sem získala taky v té
nemocnici, když mně brali ee tu nohu, a tak já musím dostávat em denně
tři pleny,

LR: mhm

HH: takový ty pemprsky, a to vždycky přijdou, takže sem měla obavy, aby
zrovna nepřišli, když budeme jako,

LR: jasně

HH: v nejlepším hovoru, že.

LR: tak jo, tak já sem moc ráda, že ste si udělala čas i

HH: no

LR: i dnes

HH: no a proč ne,

LR: že to takhle vyšlo dobře.

HH: já, já se ráda pobavím,

LR: ((smích))

HH: ((smích))

LR: tak.

HH: dneska svítí sluníčko dokonce t- [dívám se],

LR: [no trošku], trošku

HH: [trošku]

LR: [mohlo by] svítit líp.

HH: a je tam chladno? je tam venku chladno?

LR: nó mohlo by [být jako]

HH: [no]

LR: asi když je listopad, tak by mohlo být víc chladno, ale docela je
[zima, no].

HH: [hm jo]. je zima. já někdy vyjedu jenom tady, jak jede

LR: mhm

HH: teď ten pán a chvilku tam su na vzduchu

LR: mhm

HH: a někdy teda jedu dál, když se to, když se to hodí, no.

LR: jo.

HH: tak sem ráda, že sem vám [vyhověla.]

LR: [no já sem] taky ráda.

HH: to už je potřetí, řikám, přišla ta e ta studentka, ta pomáhala v
kantýně tady a ta se mě jednou zep-

Konec rozhovoru