Citát

Rozhovor vedla: Mgr. Lucie Česálková, Ph.D.
Rozhovor přepsala: Eva Horová
Datum a místo: 11.1.2010, Brno

Rok narození: 1922, matka polská Ruska, otec Čech.

Bydliště do roku 1945: Narátor se narodil na Ukrajině, kde žil osm let.
Roku 1930 se jeho rodina přestěhovala do Brna do Bohunic a o tři roky
později z Bohunic do Židenic na Starou Osadu.

Povolání: Narátor byl po maturitě, roku 1942, nasazen do Německa. Po
roce 1945 pracoval jako učitel v Mikulově na měšťanské škole, od roku
1951 do 1960 byl ředitelem školy v Dolních Dunajovicích, pak byl 5 let
zástupcem ředitele ve škole v Opatově. Poté pracoval jako učitel v Brně.
Povolání rodičů: otec holič, matka švadlena
Sourozenci: žádní

LČ: takže dobrý den, já bych se vás nejprv zeptala na vaše jméno.

JH: no tak já se jmenuji Jiří H.

LČ: a na rok narození?

JH: devatenácet dvacet dva.

LČ: a kde jste bydlel do roku devatenácet čtyřicet pět? kde jste se
narodil a kde jste pak bydlel?

JH: no tak, narodil jsem se na Ukrajině, a bydlel jsem tam na Ukrajině
osum roků, čili v roce devatenácet třicet, to se přestěhovali, otec tam
byl jako zajatec českej, český, a maminka byla rozená polská Ruska. ona
byla totiž tam, no, po třicátejch letech, ve třicátých sme se
přestěhovali do Brna do Bohunic, a tři roky na to sme se přestěhovali do
Židenic, no a tam jsem vlastně byl až do toho pětaštyrycátýho roku.

LČ: mhm.a do jaké, do jakých jste chodil škol tady?

JH: no tak kromě té základní školy, měšťanské školy, pak mám učitelský
ústav, no a potom sem dělal vysokou školu pedagogickou.

LČ: a na ten na ten, hm po té měšťance, to bylo v jakém roce, když jste
skončil měšťanku?

JH: měšťanku? no tak mně bylo patnáct let, to znamená dvaadvacet a
patnáct, třicet sedum let.

LČ: a pak jste nastoupil...

JH: do učitelskýho ústavu v Brně.

LČ: do učitelského ústavu?

JH: tam jsem se učil štyry roky, a ve dvaaštyrycátým roce sem byl
nasazenej do Německa, do pětaštyrycátýho roku.

LČ: a po válce ste začal na vysoké?

JH: po pětaštyrycátém, to já sem až potom později, v pětaštyrycátém roce
sem nastoupil v Mikulově na normální měšťanskou školu jako učitel.

LČ: jako učitel, mhm.

JH: tam jsem učil šest roků, pak jsem byl devět roků v Dolních
Dunajovicích jako ředitel školy. potom pět roků v Opatově jako zástupce
ředitele, no a poslední léta to už jenom v Brně. a mezitím sem teda jako
dálkově studoval na pedagogické fakultě.

LČ: a jaké bylo teda povolání vašich rodičů?

JH: no tak můj tatínek byl holičem, kadeřníkem a maminka byla vyučená
švadlena.

LČ: a měl jste sourozence?

JH: zemřel prostě hned při narození, takže ne.

LČ: a jak jaké, vlastně o tom jsme se bavili, o těch povoláních, a kdy
ste přestal vůbec chodit do kina? jako ve svém životě?

JH: kdy sem přestal chodit do kina? no chodím pořád, chodil sem, dokuď
mohu chodit, teď už nechodím teda, ale až do stáří.

LČ: dobře. a teď bychom se vrátili úplně do dětství, eh vzpomínáte si,
když ste byl poprvé v kině?

JH: no tak zrovna jako poprvé né. ale my sme, já bych vám řekl jenom
jakou sme měli výhodu. na to, totiž tatínek tam měl holičství. a tehdy
bylo zvykem, že se do těch holičství dávaly plagáty ((plakáty)) z kina,
a my sme tam měli právě ten jeden plagát ((plakát)), z toho jednoho kina
židenickýho ((Kino Slávia Židenice)) a měli sme prostě takzvanou volnou
vstupenku, čili jednou za týden sme mohli, teda rodiče, já jsem tehdy
jako i když mně bylo deset roků, tak sem šel s nimi do kina, ale tam se
do kina smělo chodit až od patnácti let.

LČ: aha.

JH: a to sem ( ) vždycky schoval, když tam náhodou byl nějakej učitel
nebo <ředitel> nebo ředitelka. vždycky sme přicházeli prostě už po, to
byly reklamy napřed, pak byl žurnál, že, tak potom žurnálu sme vždycky
přicházeli, a měli sme tam svoje už jako takový vyhrazený na boku místo.

LČ: a to už ste byl vy a eště kdo?

JH: no tatínek a maminka.

LČ: [vaši rodiče. takže vy ste tam měl svoje rodiče.]

JH: [tatínek, maminka a já], já jsem sám jako do kina do patnácti roků
vůbec nechodil.

LČ: takže s nimi ste dycky chodil...

JH: vždycky jsem chodil prostě.

LČ: a to bylo jaké kino v těch Židenicích?

JH: tam byly tři kina. tam bylo Hvězda, to bylo na sokolovně, pak byl
Světozor, to bylo takový parádnější kino, a teď to my sme měli tu ten
plagát ((plakát)), já přesně teď nevím, jak se menovalo, esi Slávie
((Kino Slávia Židenice)) nebo...

LČ: možná Slávie (se jmenovalo).

JH: já mám dojem, že Slávie, jo, tak tam v té Slávii ((Kino Slávia
Židenice)) sme měli tady toto. čili do té Hvězdy ((Hvězda)) sem už potom
až po patnácti letech sem jako šel a do toho Světozoru ((Světozor)) taky
až později, ale hlavně do toho do té Slávie ((Kino Slávie Židenice)).

LČ: a to bývalo tak jednou týdně teda?

JH: no tak eh, promítalo se středa, sobota, neděle.

LČ: mhm.

JH: a my sme chodili v tu středu.

LČ: jo.

JH: no prostě, když nám to nevyšlo, tak sme nechodili, že, ale
pravidelně, dost pravidelně sme teda jako chodili tak, já od těch deseti
jedenácti let.

LČ: a v té době ste teda do žádných jiných kin nechodil, až do těch
patnácti?

JH: no. tak takový (nějak), já si nepamatuju, jestli byly dětský
představení nebo ne. rozhodně sem teda nechodil nějak odpoledne nebo
něco.

LČ: a jaký byl rodičů názor na film a na kina?

JH: no tak zamilovanou tatínkem byla Anny Ondráková, to jak se prostě
hrál film s Anny Ondrákovou, tak to se šlo. to se třeba <šlo i dvakrát>,
no a jinak sme to brali, rodiče prostě byli normálně nevystudovaní, že,
takoví z těch prostředních vrstev, že, protože jeho tatínek byl stolařem
a maminčin tatínek byl nějakým mistrem v té textilce nebo něco takovýho,
takže nějaký velký vzdělání, měli prostě základní vzdělání a ten náhled
prostě byl (vytvořen), když se jim to líbilo, tak to byly hezké kina a
když se jim to nelíbilo... ale chodili sme i jak se říká na hezký i na
škaredý.

LČ: a rodiče chodili teda společně vždycky teda?

JH: společně, no, to u nás byl takovej jako středa...

LČ: zvyk.

JH: ten <kinový den>.

LČ: a vzpomněl byste si, jestli se ve škole nějak vyjadřovali o kinu?
učitelé třeba, nebo jestli k tomu měli nějaké komentáře?

JH: to já nev- dovopravdy, mám dojem, že ani celkem ne. no tak někdy
byla taková zmínka, že třeba nějaký učitel někoho viděl z těch do
patnácti let, tak se to jako ve škole muselo probrat, že, ale, a
pamatuji si, že sem taky jednou nebo dvakrát měl taky nějaký ten pohovor
s panem učitelem nebo s někým, že bych neměl chodit jako.

LČ: a byl v té době, v těch deseti až patnácti letech, pro vás film
nějak důležitý, jako zvlášť, že byste si třeba em...

JH: že by to ve mně něco zanechalo? nebo něco takovýho? ne, já sem to
bral asi jako takovou legraci. nebo prostě nějakej přídavek k tomu
<svému životu> tehdy.

LČ: a jaké jiné zábavy ste třeba měl nebo koníčky?

JH: no tak, v zimě to bylo teda bruslení, na lyžování a tak dále jednak
nebyl terén, jednak nebyly peníze na vybavení a tak, ale brusle prostě,
jako to sem od malička teda jako, a pamatuju se teda, tam jak bylo kino
Hvězda, tak tam bylo velké kluziště, tak to byl teda od rána nebo od
rána, vod odpoledne nebo tak večer, dokonce když mně bylo těch třináct
štrnáct patnáct roků, tak sme s kamarádem sme učili tancovat na ledě,
chodili sme <za děvčatama, že jo>, no tak to byl jako takovej. no tak v
létě, jak bych to řekl, no tak hlavně teda kolem Brna, prostě Hády, a to
byl můj teda rajón, hlavně execirák, jestli víte co je to execirák, ne?
nad židenickými, jsou kasárna v Židenicích, a nad Židenicemi je kopec
Hády, a na té stráni pod těmi Hády, bylo vojenské cvičiště a tomu se
říkalo execirák, takže tam prostě sme sváděli boje s Majlontem, to byli
kluci z Maloměřic, a tak tam se dělaly války a tak dále, prostě to bylo
takový.

LČ: a myslíte si, že třeba takové ty bojůvky, že třeba ste měli
odkoukané z filmů, nebo ze čtení ste to měli? nebo to bylo přirozeně?

JH: to byla taková přirozenost, totiž to byla tradice. víte? židenický,
Židenice a Maloměrice, to byl Šimice a Majlont, že, jak se říkalo tehdy
a tam prostě, já vím že (.) co tam bydleli v Židenicích před námi ještě,
jo, tak vždycky vykládali, tak to byli staří jako tatínek nebo něco, jak
dělali boje prostě na tom execiráku, no.

LČ: a teďka bych se bychom se mohli bavit o tom, jak vlastně se to
změnilo po těch patnácti letech, když už ste mohl chodit chodit do kina
sám,

JH: ano.

LČ: a jak často ste chodil potom? chodil ste třeba častěji do kina?

JH: no, (.) tak já jsem studoval na tom učitelském ústavu ty štyry roky,
to do toho dvaaštyrycátýho, čili osmatřicátej až dvaaštyrycátej rok. no
a to byl samozřejmě už teda jako údobí, osmatřicet, devětatřicet,
štyrycátej a tak dál, takže tam se změnila vlastně skladba filmů, že?
prostě většinou teda byly filmy, který vyhovovaly, že, té době že a,
nevím, esi to byl nějakej už můj jako nějaká moje záliba velká nebo něco
takovýho, chodit do kina.

LČ: takže ste chodil málo?

JH: už méně, rozhodně méně, to jako, jednak, víte, jako študák mladej,
tak sme měli jiné zájmy taky, že, už pomaličku sme se koukali po
děvčatech, měli sme taneční, že, do toho dvaaštyrycátýho roku to byla
prostě eště možnost, že sme mohli prostě chodit na zábavy a podo- a tak
dále, na takový ty čaje vo páté, jak bývaly. a to sme chodili na Marxově
ulici, jak bylo taky kino ((Lidový Biograf)) a pod tím kinem byl velkej
taneční sál, tak to bylo takový jako študácké čaje vo páté tam byly.

LČ: a v té době ste teda ale cho- ste přece jenom ste ještě chodil do
kina, ne?

JH: no chodil jsem, chodil jsem.

LČ: a do kterých kin ste chodil?

JH: no, měl sem kamaráda, se kterým prostě sem prožil vlastně až do
stáří tak jako, až dokuď teď ještě žijeme a to byl jako velký kamarád,
se kterým sme chodili. my sme se totiž v jeden den narodili.

LČ: mhm.

JH: a chodili sme do toho učitelského ústavu a seděli sme štyry roky
vedle sebe, tak si dovedete představit, že všecky naše výpady a tak dále
byly společné. tak to byl takovej případ, a nó a s ním sme chodili a vím
například, že tehdy byla, já nevím Lili Marleen nebo něco takovýho se
jmenoval ten německej film, potom eh třeba film s tým (.) stepařem, já
už nevím, jak se pamatuje. to byly takové filmy, které prostě jako nás
zaujaly, i když byly teda jako německé.

LČ: a kam ste chodili, do jakých kin?

JH: tak, do toho (.) sem teď říkal Hvězda, Slávie ((Kino Slávia
Židenice)) a

LČ: a Sokol ((Hvězda)).

JH: ne, ten třetí, ten parádnější. teď mně to vypadlo, já jsem to ze
začátku řekl. prostě v Židenicích to třetí kino ((Světozor)), já jsem ho
jmenoval na začátku jo, tak tam sme jako víc chodívali, protože tam to
bylo takový příjemnější prostředí, jak se říká, jo, kulturnější, ta
Slávie ((Kino Slávia Židenice)), ta prostě byla, té se říkalo blechárna
tehdy v té době, že, to bylo takový obyčejný prostě tam kdokoli, kdežto
tam ((Světozor)) (.) teď si to nevzpomenu, nevadí, já myslím, že
vzpomenu si potom později. tak...

LČ: no ale chodili ste jenom v těch Židenicích nebo i...

JH: ne. chodili sme, například sme byli na tem Marxáku na tem na té
Marxové ulici, to byl tehdy Dělnickej dům ((Dělnický dům – Lidový
Biograf)),

LČ: mhm

JH: a tam sme teda jako chodili, jednak do kina a jednak sme chodili na
ty tancovačky, to jako byl takovej náš rajón. ale jinak v Brně, jako že
bych chodil do Brna do některýho jinýho kina, to vůbec ne.

LČ: a do těch kin v těch Židenicích ste chodili, protože ste to měli
blízko nebo...

JH: pravděpodobně.

LČ: že to pro vás bylo eh, tak Světozor to byl.

JH: ano, ano ano Světozor.

LČ: a eh to to bylo vaše nějaké oblí- nejoblíbenější kino, ten Světozor
nebo...

JH: ne, ale mám dojem, že tehdy ty filmy, které tam hrály, že nám jako
víc vyhovovaly, jako mladým.

LČ: mhm, a líbilo se vám třeba i tím, jak vypadalo? nebo...

JH: no tak, kdybych tak srovnal například, já nevím, tu na sokolovně co
bylo kino, že, tak

LČ: tu Hvězdu. to byla Hvězda

JH: tak to mně připadalo, to bylo velký kino, že. to bylo takový prostě
parádní kino, to byl, řekl bych, pro tu vyšší vrstvu, víte, já sem sice
taky chodil taky do Sokola a tak dále ale, prostě tam se víc scházeli
tak lidé v té vyšší vrstvě do toho kina. jo, kdežto tam do té Slávie
((Kino Slávia Židenice)), tam chodili prostě takový ty nejnižší zase, jó
do tý blechárny, a ten Světozor mně připadal prostě takovej jako
nejsympatičtější, nejpřijatelnější a taky ten výběr filmů mám tam dojem,
že byl na tehdejší dobu takovej nějakej pro nás přijatelný, ovšem ne-
nepamatuji si prostě, jaký to byly filmy.

LČ: a lišila se ta kina třeba i jako interiérem?

JH: tak rozhodně, rozhodně to mělo vliv.

LČ: a ja- jaký...

JH: to byl takový menší kino, nebylo prostě velké, že i ten vchod, to si
pamatuju, vždycky byl osvětlenej, ty před kinem ty plagáty ((plakáty))
ty nástěnny nebo ty výstavky, že, a tak dále, tam vždycky byl i program
o co se jedná, kdežto v těch jiných.

LČ: a ta Hvězda si myslíte, že do ní chodili lidé, eh z těch vyšších
vrstev, proč?

JH: eh, protože to bylo sokolské kino, a Sokol, to byli národní
socialisté tehdy, když se to ( ) a to byla taková ta trochu honorace.
kdežto, my sme bydleli vedle Lidového domu, židenickýho, že, tak tam
prostě například, když se dělala taneční zábava, například já jsem byl
na sokolovně třeba, když bylo vinobraní, to si pamatuju jak teď. tak
prostě to bylo jako všecko načančaný, že. a další rok, nebo možná eště
ten rok bylo možná to vinobraní, to se tehdy dělalo, to byla taková
atrakce, že jo, na zábavu, to dělali v tom Dělnickým domě tak, tak
prostě to bylo tak jednoduchý všecko, že,

LČ: ano

JH: prostředí a tak dále, prostě úplně jiný typ lidí než tam. a toto to
bych řekl, že se srá- scházeli ze všech tech tady těchto, rozhodně to
bylo takovej rozdíl mezi tou Slávii ((Kino Slávia Židenice)) a tou tou
sokolovnou ((Hvězda)).

LČ: a třeba vybavení toho sálu bylo jaké?

JH: no tak, v tom v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)), byly byly nějaké
polštáře na těch, protože tam se říkalo, že v tom sou blechy, <to si
pamatuju, jak teď>, a taky se stávalo, že někdy sme přišli a sem tam
nějakou tu blechu se chytlo, to jako. tam na té sokolovně ((Hvězda)),
tam byly parádní takové lavice jako židle, ale mám dojem, že nebyly
polstrované, že byly takové jenom jako normální, a v tom Světozoru
((Světozor)), to už nevím.

LČ: a měla ta kina nějaké jako foajé ((foyer)), že by tam bylo nějaké
občerstvení třeba nebo šatna?

JH: no ve všech třech, ve všech třech no, tam na té sokolovně
((Hvězda)), tam prostě byla taková jako větší hala, no tam ve té Slávii
((Kino Slávia Židenice)), tam normálně a v tem na tom Světozoru
((Světozor)), tam bylo takové menší, takové útulnější bych řekl.

LČ: a bylo tam teda i šatny a občerstvení nebo jenom...

JH: jenom šatny. jenom šatny, ale na to si pamatuju, to v té Slávii
((Kino Slávia Židenice)), prostě když bylo venku vedro, tak ten východ
té Slávie ((Kino Slávia Židenice)) měl takový dveře na boku, tak to se
otevřelo, aby tam prostě šel trochu vzduch. no a když bylo šeredné
počasí nebo něco, tak chodili a stříkali takovej parfém,

LČ: mhm

JH: mezi lidi jako, takovou vůni, tak to si pamatuju jak jako kluk eště.

LČ: a měl ste třeba v Brně nějaké kino, které ste rád neměl vyloženě?

JH: ne. já jsem v Brně opravdu nepamatuji si, že bych byl, eh do toho
pětaštyrycátýho roku v nějakým jiným kině.

LČ: mhm

JH: to si nepamatuju.

LČ: takže a chodil ste třeba do různých, vybíral ste si taky na různé,
jestli ste šel sám nebo s kamarádem nebo to...

JH: většinou s tím kamarádem, to prostě ojediněle mám dojem, že jsem
nebyl ani jednou, no, potom, když už sem byl v tom třetím štvrtým
ročníku na učitelským ústavě, tak eh sem měl známost s děvčetem, že jo,
no tak víte, no tak, sme byli aj v tom Světozoru ((Světozor)) myslím,
ale dvakrát nebo třikrát, to vím, že sem ji jako doprovázel a teď si
uvědomuju, jesi sem s ní náhodou nebyl někde, ne, my sme byli jenom v
tanečních (.) na těch čajích, ale nepamatuju, že bychom spolu by- třeba
byli někde v kině.

LČ: takže ste s ní šel do toho Světozoru ((Světozor)), protože vám to
tam připadalo sympatické...

JH: tak vím, že sem ji tam pozval.

LČ: a v té době už ste s rodiči nechodil teda?

JH: ne ne ne ne.

LČ: to už jenom...

JH: jakmile sem totiž byl přijatej na učitelskej ústav, tak prostě sem
přišel jako s tím papírem a tak dále, a tatínek mně slavnostně dal klíče
a řekl, tak teď už seš velkej, já ti věřím, tady máš klíče, ale vždycky
mně řekneš, kdy přídeš. no tak sem to dodržoval. mohl sem třeba přijít
ve dvě hodiny, to je jedno ale, prostě abych jako byl, aby věděli, co
je.

LČ: a když ste potom chodil teda do kina, ať už ste chodil sám nebo s
tou slečnou nebo s kamarádem, měli ste ve zvyku třeba konzumovat jídlo
při při představení?

JH: jó, to bylo všeobecně známý. prostě takový ty sáčky s všelijakýma
těma voříškama a tak dále. to se šustilo. hlavně v té Slávii ((Kino
Slávia Židenice)) teda, tam teda jako to bylo. a mám taky dojem, že když
sme odcházeli, tak na zemi to vypadalo <všelijak>.

LČ: a kde ste si to kupovali? ty dobroty.

JH: to se nosilo, já si nepamatuju, že by tam někde byla...

LČ: to ste si koupili zvlášť někde cestou?

JH: ano, no většinou no jo no. nepamatuju doopravdy ne- nevím, nevím,
esi... nechodil tam? někde prostě s takovou jako...

LČ: ošatkou?

JH: nůší jako to s tím s bonbónama, tak mně něco prosvítá, víte, že
přímo před tím kinem, že chodili totiž, tam bylo zásadně bylo tak
vždycky myslím, že to bylo jasné, že reklamy, že takový ty, dokonce můj
tatínek tam taky měl, že jo, Jan H., holičství. že jo. to byly
diáčky ((diapozitivy)) takový, že, pak byl vždycky byl žurnál, že,
napřed do okupace to byl náš žurnál, potom byl německočeskej žurnál, že,
a pak teprve bylo kino. takže to vždycky bylo takových nejmíň dvacet,
pětadvacet minut než začal film. a teď se mi nějak tak prosvítá, jesi
někdo prostě nechodil s nějakým takovým mezi lidima, že by někdo, to
nevím, to doopravdy nevím.

LČ: a bavili ste se během projekce s ostatními diváky?

JH: no tak já myslím, že celkem jo, že když to bylo veselý, tak se to
smálo a když to bylo smutný, tak i sem tam někdo brečel, to bylo, a když
prostě byla nějaká šlamastika nebo tak, a tak dále. takový ty výkřiky a
tak dále, to bylo napořád.

LČ: mysí- jo? a takže ste třeba hlasitě reagovali na ten na ten
promítaný film, že ste se nějak projevovali?

JH: no tak, doopravdy to člověk jako prožíval v té době, to jako myslím
že jo, já nevím <jesi sem já někdy vykřikoval>.

LČ: a třeba u těch německých týdeníků, to neb- to bylo taky, že by se
lidi nějak projevovali?

JH: ne ne ne ne ne. většinou lidi chodili po tom týdeníku až.

LČ: aha

JH: protože oni pouštěli prostě reklamy, pak pouštěli ten týdeník, a pak
pouštěli ještě to, takže kdo chtěl, mohl přijít hneď jako ráno, totiž
tam byla výhoda ta, že nebylo číslování.

LČ: jo

JH: tam bylo jenom prostě peníze do té řady, peníze do té řady a peníze
do té řady, jako tři. kolik se to platilo tehdy si nepamatuju, protože
my sme měli teda takzvanou permanentku že, a kdo prostě přišel dřív, tak
si mohl sednout do té zadní řady, že, za ty peníze, a kdo přišel
později, tak musel sedět třeba v první druhé řadě a podobně. takže lidi
chodili, někteří chodili později a někteří chodili až po těch.

LČ: aha, a vy ste chodili ale na začátek?

JH: ne, my sme chodili, až byla tma už, už začínal film, potom jakmile
skončily ty eh ty týdeníky, že, tak my sme tam chodili prostě, aby nás
jako někdo neviděl.

LČ: jo, ale to ste chodili s těmi rodiči, abyste se tam vplížili, ale
když ste chodil sám, tak ste chodil na začátek?

JH: to já sem chodil normálně. normálně, to tam mě i zajímaly týdeníky,
protože to jako člověk to chápal ji- úplně jinak než to chápem teď, že
to jako v tu dobu.

LČ: a vzpomněl byste si, že se třeba ozýval potlesk po filmu, nebo to se
nedělalo?

JH: ne, nepamatuju si, že by něco takového bylo, ne.

LČ: a potkával ste třeba svoje známé potom po kině, někde v tom foajé
((foyer)) povídali ste si? že byste tam potkal kamarády...

JH: jo to myslíte, když už sem potom chodil sám?

LČ: nó no no, když už ste chodil sám.

JH: no, no tak určitě tam, tam se vždycky čekalo, než se otevře a tak
dále to, vždycky se do toho Světozoru ((Světozor)) musely kupovat lístky
dopředu. tam málo kdy bylo, že by teda jako byly u pokladny lístky. tam
sem, tam někdo vyměňoval, nebo prostě nepřišel a tak dále, ale vždycky
dopředu se kupovaly lístky.

LČ: a kam ste si kupoval lístky?

JH: no tak, když sem byl sám, tak do toho prostředního, že jo, když sem
byl s <děvčetem, tak do toho třetího>, pořadí, ale kolik sem platil,
nepamatuju se, absolutně ne.

LČ: a mezi těmi kiny byly rozdíly, jak bylo drahé vstupné, třeba že by?

JH: no koruna, dvě koruny, tři koruny, jo. anebo v tom Světozoru
((Světozor)) bylo třeba dvě koruny, štyry koruny, šest korun. vždycky to
prostě byl ten.

LČ: ale jestli třeba do Slávie ((Kino Slávia Židenice)) to bylo dražší,
než do ee levnější...

JH: levnější, levnější, tam mám dojem, že to bylo koruna, dvě koruny a
tři koruny, že to bylo.

LČ: a v té Hvězdě ((Hvězda)) třeba? to bylo dražší myslíte nebo?

JH: já si myslím, že jo.

LČ: a potom, když ste se teda potkávali s těmi kamarády po filmu nebo
před filmem, o čem ste si povídali?

JH: no tak většinou před filmem.

LČ: většinou před filmem ste si povídali?

JH: nó, protože po filmu, to prostě se otevřely dveře a každej vypadl,
to už to se šlo přímo do ulici tam vycházelo ven.

LČ: pak už ste se nebavili o tom filmu?

JH: tam už sme se s nikým neviděli, a taky málo kdy sme se, poznali sme
se, ale neseděli sme vedle sebe, že.

LČ: mhm

JH: takže potom, jak se vešlo do kina, tak už potom nebylo...

LČ: a chodil ste na představení večerní nebo?

JH: no potom, když už sem byl jako, mně bylo těch těch kolik ((smích))?

LČ: no patnáct šestnáct.

JH: no né, když sem prostě chodil na učitelský ústav, tak sem skon- mně
bylo dvacet let, když sem skončil, že, takže mně bylo sedmnáct,
osumnást, no tak devatenáct dvacet roků, že jo, takže v těch sedmnácti,
to sme měli už taneční, že, v osumnácti už sme teda chodili na ty čaje,
to to už jako...

LČ: takže ste chodili až na večer?

JH: nó na večerní, na odpolední si vůbec nepamatuju, že bychom, aj mal-
jako mladej sme nechodili. ani nevím, jestli hráli třeba dětský
představení, to si nepamatuju.

LČ: a jak ste si vybíral konkrétní film, na který ste šel do kina?

JH: jó, tak to je problém. tak rozhodně sem měl rád veselé filmy, to
jako když nevím v té době, pamatuju si tu Anny Ondrákovou, protože to
byl miláček tatínka, na to se nesmělo sáhnout, ale kdo tam eště hrál v
té době, hugo hás ((Hugo Haas)) zřejmě, že, z těch starých, já to těžko
mohu zařadit prostě do toho období, kdy které tam prostě byly. ze
zkušenosti nepamatujete si nějaké ty herce té doby?

LČ: no tak eh Nataša Gollová, Lída bárová ((Lída Baarová))...

JH: no tak toto všecko prostě to byli miláčkové, protože to byly krásné
filmy pro nás tady toto.

LČ: burián ((Vlasta Burian)) třeba.

JH: no, h- hása ((Hugo Haas)) si pamatuju, nebo Hotel Modrá hvězda.

LČ: Oldřich Nový.

JH: partnerka. Květa fial- ne, Medřická ((Dana Medřická))?

LČ: no gólová ((Nataša Gollová)), ne?

JH: ne. tam byl, to už je jedno. totiž to byla herečka, která pocházela
ze Židenic, a já jsem s jeho bratrem chodil do měšť- s jejím bratrem
chodil do měšťanky. voni měli tady holičství, ale jak ona se menovala?
Medřická ((Dana Medřická)), ne. no nevím. vím, že v Hotelu Modrá hvězda
((Hotel Modrá hvězda)) hrála hlavní roli, tak sme ji obdivovali,
samozřejmě Žideňačku.

LČ: a takže ste měl rád české filmy?

JH: české filmy, české filmy, no tak tehdy byly jenom české a německé,
že. na ty německé sem chodil tehdy, když se jednalo prostě třeba
revoální ((revue)) filmy, že, voni měli celou řadu teda pěkných filmů s
s tím stepařem, já si teď už si nepamatuji, jak se jmenoval, to byl
vynikající stepař a to byly revoální film ((revue)) potom, s tou marlen
dytrichovou ((Marlene Dietrich)) a celou řadu dalších ještě, který
prostě jako, chodili sme na ty filmy, ale nebyly to vojenské filmy. ani
si nepamatuju, že by hrály, vojenské filmy, žurnál, ten byl vždycky teda
jako z války, ale...

LČ: a kde ste vlastně se dozvídali o tom, jaké filmy se hrají? čím ste
se řídil?

JH: no tak všude byly plagáty ((plakáty)). to je podle plagátu
((plakát)) jako, to jako na každé ulici byly prostě takové ty skříňky
skleněné, že, a tam byly ty plagáty ((plakáty)). u toho fotky a podobně.

LČ: a jaké informace tam byly na těch plagátech ((plakáty))?

JH: no tak vždycky tam byly obrázky, teda fotografie, že, těch herců,
dost výrazně tam obyčejně bylo prostě jak se to jmenuje ten film, že, no
a potom byly tištěné plagáty ((plakáty)), kdo tam hraje a podobně,
popřípadě nějakej ten obrázek toho herce, tak to byly v těch skříňkách,
jinak teda já mám dojem, že i ostatní ty dvě kina, Hvězda i...

LČ: Světozor.

JH: Světozor, že měly také v různých podnicích ty plagáty ((plakáty)).

LČ: mhm

JH: to byla prostě specialita, že prostě na tom plagátě ((plakát)) byl
vždycky na týden jo, ve středu, já mám dojem, že ve Světozoru
((Světozor)) hrávali potom každý den, ve Hvězdě ((Hvězda)) si
nepamatuju, ale v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)), tam bylo vždycky
středa, sobota, neděle, vždycky tučně, takovej plagát ((plakát))
tištěnej, barevnej.

LČ: a takže oni to umísťovali i do jinejch provozů, i jako do prodejen?

JH: já si myslím že, já si myslím, že třeba ta Hvězda měla zase v
restauracích jako nějakých lepších nebo něco takovýho, víte.

LČ: a jinak to bývalo na nárožích tedy...

JH: a jinak jinak byl, já si pamatuji, sme bydleli na Staré Osadě, to
byl takovej roh, kde jezdila elektrika, tak tady byly asi štyry ty
schránky a každé to kino mělo, kromě toho tam byly eště nějaký Sokol tam
měl a podobně. takové ty...

LČ: a potom v těch plakátech u kin, lišilo se třeba to, jak poutala kina
na na ta představení? [jako na své budově?]

JH: [jako nějaké] poutače? takové třeba světelné nebo něco takovýho? to
si nepamatuju. vím, že Světozor vždycky měl ty skříňky takové krásně
vyzdobené osvětlené a tak dále.

LČ: a ta Hvězda to měla jinak?

JH: ta Hvězda prostě měla normální, žádný měla skříňku že se sklem tam
měla zase ty plagátky ((plakáty)) a tak dále i ty všecko, ale takové to
boční osvětlení například neměla.

LČ: mhm, aha, a znal ste třeba i nějaké známé písně, že byste todlecto,
že byste se zmí- řídil tím, že se v těch filmech hraje i ta hudba nebo?

JH: no, divejte se, tehdy to prostě to byla období veliký trampů a
kytar. jó, v mládí že, a z těch filmů, co byly prostě takové ty šlágry a
tak dále tehdy, vycházely prostě takovéto eh dvoulisty, a tam prostě ta
písnička byla nahraná, slova a kytarovej doprovod. a to když ten prostě
ten se hrály ty filmy, tak voni tady toto prodávali.

LČ: mhm

JH: přímo.

LČ: a to bylo drahé nebo?

JH: ne, mám dojem, že to stálo dvacet halířů nebo padesát, no nanejvýš
těch padesát halířů, a prostě tím se vlastně rozšířily ty znalosti těch
písniček, strašně teda mezi lidi, to jako u takovejch jak sme tech
táboráků a tak dále, prostě venku se zpívalo, tak to každej podle toho
zpíval. to byla taková jakási jednak reklama a jednak na tom zřejmě
vydělávali.

LČ: a takže ste si to zpívali hlavně u táboráků, nebo třeba i nějak
běžně?

JH: no tak když například já nevím, když byla nějaká ta zábava, ty
dožínky třeba v tom Lidovém domě se dělaly nebo to vinobraní nebo eh
prostě třeba vždycky na Vánoce se dělaly takový ty programy a tak dále,
a všecko teda jako jenom soukromně, jenom individuelně, žádný
profesionálové nikdy tam nebyli. a otec náhodou byl takovej, trošku to
tam dirigoval a podobně, tak tam se prostě ty písničky hrály a zpívaly,
normálně muzika dechovka, že ta písničky prostě hrála a to se zpívalo,
to prostě bylo národní písničky ve skutečnosti, když se vezme. že.

LČ: a do těch tanečních...

JH: takový hašlerky ((Karel Hašler)), eště teda když se mohlo, že, potom
už teda samozřejmě se to zakázalo, že, to už nesměl nikdo, možná někde
potají ale, ale tady takový ty písničky, ty jo...

LČ: a myslíte si, že i tyhle písničky pronikly do těch čajů o páté, nebo
tam do těch tanečních...

JH: pronikly, pronikly, tam nehrála se nějaká džezovina ((jazz)) nějaká
nebo něco takovýho. tam se hrál valčík, polka, že, fox-

LČ: a mohly tam být i ty písně z těch filmů?

JH: i ty písničky z těch filmů, no.

LČ: mhm

JH: prostě pokud to mělo nějaký rytmus, že prostě taneční, tak určitě se
to objevilo na těch čajích.

LČ: a bylo pro vás potom důležité, kdo ve filmu hrál třeba?

JH: no tak, teď už si na to nevzpomínám ale, určitě teda člověk věděl,
že tam, třeba já nevím ten Oldřich Nový, že to je doopravdy jako herec,
kterej hraje nebo něco takovýho.

LČ: a vy ste měl nějakého herce nebo herečku? když ste mluvil o té
Ondrákové ((Anny Ondráková)), tak

JH: <já vím>, ne, já nevím, že bych někoho jako, teď už mám, když se
hrají ty staré filmy, tak člověk má už nějakého toho oblíbence nebo něco
takovýho, ale v té době myslím že ne.

LČ: a eště k těm písničkám, třeba gramofonové desky s filmovými
písničkami existovaly, nebo to ste znal...

JH: my sme teda bohužel teda gramofon nebyl, já jsem se k tomu nikdy
nedostal,

LČ: anebo v rádiu?

JH: ale v rádiu se hrávaly ty písničky hodně.

LČ: a to ste poslouchal?

JH: no jistě, tak rádio hrálo pořád, esi chcete poslouchat nebo
<nechcete> že jo, že by se člověk jako ani já si nepamatuju, jesi sme
měli program vůbec o rádiu, co se tam hraje, to si nepamatuju, já mám
dojem že né.

LČ: že ste to...

JH: že se pustilo rádio a buď to hrálo nebo to nehrálo, buď se nám to
líbilo nebo se to zavřelo.

LČ: ale byly tam i ty filmové písničky.

JH: určitě. určitě to tak to prostě bylo, řekl bych takový ty hašlérky
((Karel Hašler)) a tak dále tehdy, no tak naše písnička česká ((Ta naše
písnička česká)) a tak dále, to bylo v té době prostě něco, co už bylo
hrdostí to zpívat, že. to byl ten přelom, že jo, osmatřicátej,
devětatřicátej rok.

LČ: a bylo pro vás důležité, jestli byl film černobílý nebo barevný?

JH: barevný tehdy nebyl.

LČ: neviděl ste žádný?

JH: ne. žádnej barevnej film si nepamatuju, že bych. jestli z těch
německých revoálních filmů ((revue))? a víte že jo, nějaký ten němec- ty
německý filmy, že byly, teď si říkám, já si vzpomínám vždycky na ten
film Lili Marleen, to byl jednak to byla teda píseň, která šla celým
světem, že jo, a jednak teda úžasně zahraný, já nevím, kdo tam tehdy
hrál, ale to byl barevnej, a vím, že byl hodně drahej. to bylo v tom
Světozoru ((Světozor)), určitě. ale snad, na ten si tak nějaká, ale mám
dojem, že i některé německé ty revoální filmy ((revue)), že byly, z
našich českejch si nepamatuju, že by byl nějakej.

LČ: a bylo to pro vás důležité, jestli byl barevný, nebo přišlo vám to
něčím zajímavější?

JH: no dovedete si představit, jakej to byl pohled na to vidět barevnej
film? to prostě bylo něco senzačního, jo. já si, vím, že to bylo drahý,
že sme, že sem na tom teda byl a myslím, že i s tou děvčicí a, a to bylo
úžasnýho něco, to si člověk jako teď nedovede představit, když vidí
všecko <barevně> ((smích)).

LČ: a jak ste třeba vnímal ty zvukové filmy a ty němé filmy, třeba
jestli...

JH: tak těch němých filmů moc teda sme už, já už sem moc nezažil.

LČ: mhm.

JH: to tak ze začátku, když sem měl, bylo těch deset jedenáct roků a
(..) mám dojem, že ani ne, protože já si představuju, že při tom němém
filmu by měl hrát někdo na klavíru nebo něco takovýho.

LČ: a to si nepamatujete?

JH: a to si nepamatuju, ne.

LČ: mhm. a jakou roli pro vás teda hrálo to, v jaké zemi vlastně ten
film vznikl?

JH: nerozumím.

LČ: v jaké zemi ten film vznikl, jestli to pro vás hrálo nějakou roli?

JH: no tak, tady sme chodili jenom do toho devětatřicátého roku
štyrycátého jenom na české filmy, pak to byly německočeský nebo
českoněmecké filmy, že, myslím, že sem nějakej velikej rozdíl u toho
nedělal, protože u toho českého filmu byly německé titulky, že, u
německého filmu byly české titulky, takže to člověk bral jako takovou
samozřejmost.

LČ: a které filmy ste teda měl rád? jako co pro vás bylo dobrým filmem?
jaké rysy ten film musel mít, aby...

JH: aby byl dobrej?

LČ: aby byl dobrý.

JH: no za prvý, abych se mohl zasmát, já jsem měl hrozně rád em filmy
veselé, jo. pokud to byl takovej film, kterej jak se říká vzal za
srdíčko, tak mám dojem, že jsem i uronil nějaké to srdíčko, prostě
člověk to prožíval dovopravdy to prožíval, hlavně v takových těch
třinácti štrnácti letech, jó. potom později už to člověk jako měl už
takovej určitej odstup od toho, jo. nepamatuji si, jestli byly tehdy
filmy takový jako přírodovědné nebo něco takového, mám dojem, že ne. ale
pokud se to jednalo třeba o zoologické zahradě nebo prostě něco z
přírody se tam bylo, tak to sem měl hrozně rád a to mi zůstalo prostě po
celej život.

LČ: a třeba nějaké dobrodružné, nebo takové ty špionážní a kriminální,
to ste neměl...

JH: no tehdy se to nehrálo, já si nepamatuju nějaké prostě že by, no
kdyžtak byla taková nějaká detektivka, ale taková jako naivní nebo něco
takovýho možná, ale že by se tam jako zabíjelo, střílelo, nebo tak jak
je to teď, rozhodně ne. to rozhodně nebylo.

LČ: a šel ste na nějaký film víckrát?

JH: jó. chodil sem víckrát, ale <už si nepamatuju na který> ((smích)).

LČ: ale ne- ne...

JH: rozhodně to byl nějakej českej veselej veseloherní, to od Hašlera
((Karel Hašler)), pokud tam si vzpomínám, ale kterej to byl, to sem
viděl asi desetkrát. eh, liguére, eh to si pamatuju, tam prostě tady to
vyznělo, jak říkal liguére jak pije nebo něco, ale jak se teď už menoval
((Anton Špelec, ostrostřelec)) no rozhodně ty Hašlerovy ty filmy, ty
byly bezvadný teda to bylo jako, ne Hašlerovy, no, ten komik náš?

LČ: Burian ((Vlasta Burian)).

JH: Burianovy ((Vlasta Burian)), jo, tam to prostě bylo, jestli to bylo
(.) no U pokladny stál. to sem viděl taky několikrát a nepamatuju si,
ale rozhodně tady tyto filmy, ty byly teda nejsenzačnější, pro mě teda.

LČ: a jaké jiné druhy zábavy v té době ste měl rád? jestli ste chodil
ještě nějak jinam?

JH: no tak, říkám, to sme mluvili na začátku, zima léto, v létě teda,
pokud sme nějak s kamarádem anebo to, tak na kolách a ven. o prázdninách
sme objížděli republiku prostě jako na kolách.

LČ: a měl ste teda nějaké jiné zábavy, kterým ste dal přednost před tím
kinem?

JH: prosím?

LČ: jestli ste měl nějaké zábavy, kterým byste dal přednost před kinem?

JH: no já sem zas tolik do toho kina nechodil, abych byl prostě jako byl
maniak a něco jinýho, tak když sme šli na čaj vo páté, tak už se potom
do kina nešlo teda nebo něco takovýho.

LČ: a ještě ještě bych se teda, my už sme o tom částečně mluvili, ale o
těch rozdílech mezi těmi kiny a vzpomněl byste si třeba, že se teda
změnil i přístup zaměstnanců mezi tou Hvězdou ((Hvězda)) mezi tím
Světozorem ((Světozor)) mezi tou Slávií ((Kino Slávia Židenice)), že by
tam byla jiná obsluha?

JH: (.) já myslím, že tam nějaký rozdíly nebyly.

LČ: a mluvil ste vlastně i o tom, z čeho se skládal ten program
projekce, byly tam vlastně nějaké přestávky?

JH: vždycky. ze začátku teda dokonce v té v tom v té Slávii ((Kino
Slávia Židenice)), tam byly vždycky dvě přestávky než se přemotal film.

LČ: mhm

JH: ty filmy prostě nenavazovaly na sebe.

LČ: a co se dělalo o těch přestávkách?

JH: no tak nic, tak koukalo se, dívalo se prostě na to a mezitím mám
dojem, že chodili něco s nějakýma takovýma těma burákama a takovými těmi
sáčky, nějakými, vidíte, teď mně to právě zaza- zapálilo, to sem
nevěděl, ta doba a to bylo právě mezi tím. až potom teda v tom Světozoru
((Světozor)), tam už teda byly ty filmy, že to jelo pořád, tam už ty
přestávky nebyly. ale v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)) určitě.

LČ: a vzpomněl byste si, že třeba došlo k nějakému přerušení pásu nebo?

JH: jo, to se stávalo, to bylo dost často.

LČ: a jak na to lidé reagovali?

JH: no nic, to se vzalo jako samozřejmost a jéé , rožnul se sál, chvilku
se počkalo, to se to jelo, to jako vždycky to teda mělo odezvu takovou v
tom sále že, ale že by někdo jako nadával nebo něco, protože to byla
samozřejmost tehdy.

LČ: a když se promítaly teda ty reklamy a ty ty týdeníky, byly i nějaké
krátké filmy u toho?

JH: ne. nepamatuju si že, mm někdy potom později k těm k těm obrázkům,
vznikly krátké filmy prostě takové, že řezník nabízí to a to, víte jako,

LČ: jako reklamy.

JH: jako reklamy, jako filmovej šot takovej to to si tak, ale to až
hodně později.

LČ: mhm. a měl ste teda o ty týdeníky zájem? co vás na nich zajímalo
nebo?

JH: no tak celkem, vlastně až sem chodil sám jo, tak potom. tak,
rozhodně tady byly ty vojenské týdeníky a tak dále, prostě mě to
zajímalo ta situace, jak to vypadá všecko a tak dále, protože to je
člověk tehdy bral naprosto jinak, jo, čili když Němci jako útočili někde
a tak dále, no tak to člověk jako sledoval, kde vlastně, co vlastně se
děje, protože jiná informace jednak v rádiu, bylo jenom, nějaké zprávy a
tady v tom to člověk viděl jako na vlastní oči, ty boje třeba tam někde
u Kurska ((Kursk)) nebo něco takovýho. ovšem bylo to tendenční
samozřejmě, že jo, jako vždycky wermacht ((Wehrmacht)) vyhrával, že.

LČ: a to se pak změnilo ne, když začali ustupovat tak?

JH: ne. to se nezměnilo vůbec až do konce pořád vyhrávali v těch
týdenících. to je dovopravdy jako tak. oni prostě takticky, třeba
ustoupili kousek, aby, mohli nabrat další síly a podobně ale, nikdy to
prostě v žádným žurnále nebylo, že by nějakou bitvu prohráli. to
neexistovalo.

LČ: a vy ste věděli, jak to bylo ve skutečnosti?

JH: no tak všelijaký byly zprávy. my sme to jako neměli možnost Londýn
poslouchat nebo něco, no ale, to víte v holičství, tam se promele teda
všecko. ten příde s tím a ten příde s tím a ten příde s tím, něco je
pravda, něco není pravda, že, tak to člověk prostě, a já sem bych ani
nemohl tak nějak říct, eh že bych v té době nějak přemýšlel, já nevím,
že by ta válka měla skončit, že by to prostě mělo být nějak jinak a
podobně, to člověk fakticky jako tehdy nechápal nebo nerozuměl nebo
prostě neměl možnost to nějakým způsobem konfrontovat nebo něco
takovýho, že.

LČ: a jak ste to teda vnímal, když ste věděl, že to není tak úplně
pravda, co se v těch dokumentech ukazuje?

JH: no tak, jak se říká...

LČ: že to je tendenční jako...

JH: to jako člověk si to prostě přebral ve skutečnosti to jako.

LČ: a byl ste v té době, teďka o něčem úplně jiném, vlastně někdy
přítomný u promítání filmů doma? že by někdo měl promítačku, to ne?

JH: ne ne ne, ani diáčky ((diapozitivy)) tehdy sem neviděl nebo něco
takovýho, to bylo, pro nás bylo prostě sme měli takovou ten starej
Telefunken jo, takový to rádio, ale to sme chytli já nevím ale dvě
stanice nějaký a to bylo všecko co teda jako, informace jakákoliv jiná.

LČ: a jak na vás obecně teda působil protektorát? vůbec to období a ty
změny, které začaly platit, hlavně třeba právě to, že se do filmu
objevily titulky, že tady byly víc ty německé filmy...

JH: podívejte se, já sem chodil na učitelskej ústav, v osmatřicátým, že,
v devětatřicátým to začalo, že jo, tak sme prostě přešli na německou
výuku němčiny, prostě to se muselo víc učit německy, dějepis byl jenom
německej, zeměpis německej a tak dále. já sem v životě totiž se neučil
dějepis českej. k tomu se prostě nedošlo, že, takže (.) no žili sme
prostě v takové době, já nevím jak bych to řekl (..) prostě nevěděli
sme, co s námi bude, jo, já sem ve dvaaštyrycátým roku maturoval a
okamžitě s- v květnu sem maturoval a v listopadu sem nastoupil do
Německa, až do pětaštyrycátýho roku, takže vlastně ty problémy mezi tím
osvobozením a tak dále, to sem teda všecko mně utíkalo, protože tam sme
měli jenom německý zprávy, že jo a to,

LČ: mhm

JH: v tom pětaštyrycátém potom sme teda odtuď utekli a naštěstí sem se
dostal dom.

LČ: a takže vám ty titulky v němčině nepřišly nějak špatné, nebo
nevadilo vám to?

JH: ne, ne. člověk to bral jako samozřejmost, no tak oni tam chodili v
Židenicích bylo spousta Němců,

LČ: mhm

JH: my, co sme chodili, bydleli v takovém v takovém usedlosti menší, že,
a ty majitelé byli Němci, a tam sme měli dva jednopokojové byty a tak
sme tam byly dvě české rodiny a jinak to bylo velikánské hospodářství a
to byli Němci, oni chodili normálně do kina taky, že, ale většinou teda
chodili asi do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)).

LČ: mhm mhm, a jak ste tu komunitu teda vnímali? jako nějakou podřazenou
nebo nadřazenou...

JH: ne. rovnocennou naprosto, oni s námi jednali ro- naprosto, tak jak
bych řekl za první republiky nebyly, my sme tam bydleli už za první
republiky, že jo, takže normálně to prostě furt pokračovalo dál.

LČ: mhm a když říkáte, že oni chodili do té Slávie ((Kino Slávia
Židenice)), proč myslíte, že chodili tam? protože jako ta Hvězda byla
teda sokols-

JH: no tak to byla honorace.

LČ: mhm.

JH: oni to prostě nedělali nějaké rozdíly mezi Čechy a ty Němci nedělali
takových rozdílů.

LČ: mhm. a v té době ste říkal, že ste chodil teda do kina méně, protože
ste teda začal chodit do té školy...

JH: no na učitelský ústav, když sem začal chodit, tak to už jako.

LČ: a teďka bych už tady měla jenom takový seznam seznam filmů, že byste
se na ně podíval, jestli si některé z nich pamatujete.

JH: j- jesli si pamatuju e to , je tady mám brejle. Pražské švadlenky to
jenom dvě srdce ((Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu)), ( ) valčík
((Kouzlo valčíku)) (.) to je jako každá tá je jeden nebo to je společně?

LČ: ne, to je vždycky, to sou vždycky dva filmy za jeden rok, a vždycky
je tam jeden český a jeden zahraniční.

JH: aha. to Pražské švadlenky mně říká jenom jako textově. c k polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)) sem určitě viděl, to byl jeden z eh
to se několikrát viděl určitě. To neznáte Hadimršku taky, to je taky
Burian ((Vlasta Burian)). Kouzlo valčíku si nepamatuju, Lelíček
((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)) to je Burian ((Vlasta
Burian)), qik ((Quick)) nevím, Pobočník Jeho Výsosti. Mata Hari, to sem
viděl, ale to už hodně později. Svět patří nám, to už taky později, to
nebylo tehdy. Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)),
ale to mám dojem, že sem to viděl už, (..) teď si to nevzpomínám, kdy
sem to mohl vidět. to byl kreslenej film, že, tehdy, ale vím, že sem ho
viděl ale. Ducháček to zaří-, ale ovšem já nemohou říct, jestli to
Ducháček to zařídí, jestli sem to viděl v mládí anebo jesi sem to viděl
už v těch dalších létech, víte, protože to sou filmy, které člověk jako
několikrát viděl, nakonec v televizi kolikrát to opakují. U pokladny
stál, To byl český muzikant, Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži
nestárnou, to bylo s tím (.) tak to bylo tak, ale říkám, těžko mohu
říct, jestli to byly filmy, které sem viděl tehdy v tom svém mládí,
anebo sem je viděl prostě už...

LČ: a u těch burianovských ((Vlasta Burian)) ste říkal, že ty ste viděl
často?

JH: no rozhodně teda. všecky Burianovy ((Vlasta Burian)), pokud se tehdy
hrály Burianovy filmy, tak sme možná i jednou dvakrát možná i třikrát
viděli.

LČ: mhm a s tou slečnou ste chodil na jiné filmy třeba? nebo eh...

JH: no tak my sme byli, já nevím, asi třikrát v tom Světozoru
((Světozor)) a mám dojem, že právě jednou na tom na té reví ((revue)) a
mám dojem, že taky i na tom na tom stepaři. tehdy mě úžasně, jestli sem
to poprvé viděl prostě tancovat stop ((step)), že mě to tak prostě
hrozně zaujalo, teď, do teďkom si vzpomínám prostě na nádherné teda to
revoální film ((revue)) a hlavně teda to stopování ((stepování)) sem si
říkal, jak to je možné se naučit.

LČ: a měl ste třeba tendenci se to učit potom nebo napodobovat?

JH: ne ne.ne né. ((smích))

LČ: a myslíte, měl byste eště nějakou vzpomínku na kina v té době, kerou
sme tady nějak nezmínili nebo eh?

JH: nějakou příhodu nebo něco takovýho?

LČ: nějakou příhodu...

JH: nevím nevím.

LČ: a se školou ste třeba chodili do kina?

JH: ne. ne to se nechodilo vůbec nic takovýho neexistovalo. my sme měli
přísně zakázaný do patnácti roků, prostě do kina jako chodit. říkám, já
sem měl prostě takovou jakousi vyjímku, ale bylo to nebezpečné, jak se
říká, jo, že taky kdyby to bylo víckrát nebo tak chytli, tak, byla i
dvojka z mravů a podobně.

LČ: až tak?

JH: no to bylo.

LČ: ale tak porušovalo se to, ne?

JH: no to víte že jo, no tak takových jak já s rodičema bylo víc.

LČ. a myslíte, že i jako bez rodičů děti to porušovaly?

JH: ne. ne, to zas oni nepouštěli. to jako...

LČ: v doprovodu rodičů to šlo eště.

JH: no většinou v takovým případě, jako sme byli my prostě to jako, já
myslím, že sme nebyli jediný, kdo měli ten plagát ((plakát)) a měli tu
možnost tady tohoto. ale, vím, že teda ti, no tak jako když byl někdo
vyspělej, bylo mu dvanáct roků a byl velkej vyspělej, tak šel taky na
ten film, že. ale mám dojem, že byly i nějaké odpoledný odpolední, že
byly nějaké filmy, takové pohádkové pro děti a to, ale já sem nikdy
nebyl.

LČ: jasně. mhm. dobře teda, tak já vám děkuju.

JH: rádo se stalo, esi sem vám něčím prospěl.

LČ: určitě. určitě.

JH: to víte, za těch těch šestaosum- osmašedesát šestaosumdesát nebo
sedmaosumdesát roků už je mně, tak člověk těžko vzpomíná.

LČ: a vy si pamatujete moc dobře.

JH: no jo no tak.

konec rozhovoru
1

Rozhovor vedla: Lenka Gorecká
Rozhovor přepsal: Matěj Nytra
Datum a místo: 28. 6. 2011 v Brně

Rok narození: 1930, bez sourozenců
Bydliště do roku 1945: Masná (Zábrdovice), potom se přestěhovala na
Cejl
Rodiče: Matka Židovka, otec Čech
Povolání rodičů: Otec úředník a sportovní redaktor, matka v
domácnosti
Povolání narátora: Vystudovaná zdravotní sestra.

LG: snad. tak já bych se vás první zeptala na vaše (.) celé méno a
rok narození.
AB: hm, a. b., jedenáctého dvanáctý devatenáct set třicet.
LG: mhm a kde ste bydlela do roku devatenáct set čtyřicet pět.
AB: (.) do roku devatenáct set čtyřicet pět, tak do roku ee čtyřicet
dva,
LG: mhm
AB: sme bydlely na cejlu, s maminkou,
LG: [mhm]
AB: [protože] předtím sme bydlely na masné, a jelikož to byl fašista
ten (z lokálu) co mu to patřilo, tak nás vystěhoval,
LG: mhm
AB: no a odsud šla maminka e do terezína,
LG: mhm
AB: a já sem byla ukrývaná. (..) do konce války.
LG: jo. (.) a jaké ste navštěvovala školy, jakoby dokud to šlo,
AB: no dokud to šlo, tak sem chodila tenkrát to byla měšťanka, [za]
LG: [mhm]
AB: za mně, že?
LG: mhm
AB: no tak do druhé měšťanky, no a potom už
LG: jo.
AB: s- jak sem byla ukrývaná, tak už sem nechodila, až po válce sem
si doplnila vzdělání, no, a mám maturitu sem zdravotní [sestra]
LG: [mhm]
AB: diplomovaná zdravotní sestra.
LG: (.) a ta druhá měšťanka ta byla v které části brna,
AB: e co prosím?
LG: ta druhá měšťanka jak ste o ní mluvila v které části brna byla,
jestli si [nevzpomenete]
AB: [to sem] chodila na starou, ale potom ee ee to tam vybombard-
vlastně ne, to bylo navopak, na cejl,
LG: [mhm]
AB: [a vocuď] nás dali na starou.
LG: mhm (...) [tak]
AB: [ta] škola tam stále teď je, [tedy]
LG: [mhm] a vy ste teda bydlela před tou válkou jenom s maminkou?
AB: (.) ne. před válkou sem až do roku třicet devět žila i s
[tatínkem]
LG: [mhm] (..) a jaké bylo povolání vašich rodičů,
AB: moje maminka byla v domácnosti no a můj otec byl úředník a (.)
měl dvě povolání, byl sportovní redaktor.
LG: mhm to je zajímavé ((pousmání))
AB: a nebyl žid, tedy.
LG: mhm (.) a měla ste nějaké sourozence?
AB: ne, ne.
LG: (.) a (.) hm váš vy ste teda potom byla zdravotní sestra,
AB: ano.
LG: mhm (.) a kdybyste hm mohla byste říct kdy pro vás skončilo
navštěvování kina? jakoby třeba i nějak dlouho po válce,
AB: no, (.) to e skončilo, (.) my sme chodili ještě na ty
předváděčky s manželem, (...) (k tomu) že manžel je pět let mrtvý,
(...) no, takových sedm let,
LG: mhm
AB: už to bude co nikam (...)
LG: a
AB: nechodím.
LG: mhm vzpomenete si na první návštěvu kina? někteří <pamětníci si
třeba vzpomenou, tak to dycky zkoušíme>
AB: <tak na úplně první ne>
LG: a tak a na první vzpomínky co máte na [kino?]
AB: [no no] na první vzpomínky co mám na kino, to bylo (.) na
bratislavské jak je teď divadlo loutkový
LG: [mhm]
AB: [jak] oni se menují, radost
LG: jo radost.
AB: tak tam bylo kino,
LG: mhm
AB: tak tam sme chodili do kina nejraději jako. to byly takové ty
filmy s tou, s natašou golovou ((míněno Natašou Gollovou)) eva tropí
hlouposti, a takový teda,
LG: mhm
AB: jako, to s- mně bylo těch dvanáct let, že
LG: mhm a s kým ste do toho kina tam chodívala, v téhle době,
AB: no to sem chodívala s tetičkou, s
LG: [s tetičkou?]
AB: [s příbuznou, ano]
LG: [mhm] (.) a jak často, ste tam chodívaly,
AB: ((smích)) <no, dost často>
LG: ((smích))
AB: <když se nám nechtělo, tak, nic dělat> tak sme se rozběhly,
protože sem bydlela na cejlu, to bylo [kousek jako]
LG: [jo hmm]
AB: za rohem, no tak sme šly ee do té radosti, do toho kina, no.
LG: (...) a kromě té radosti, v tomhle věku, navštěvovala jste i
jiná kina?
AB: no, nepamatuji se,
LG: [mhm]
AB: [asi] ne.
LG: (.) a jaký byl názor rodičů, na kina a na filmy. [obecně]
AB: [no tak] ee moji rodiče byli (.) kulturní,
LG: [mhm]
AB: [nevím] jak bych to řekla, [jestli to říkám správně]
LG: [mhm jo, mnhm takhle je to ve správném] slova smyslu,
AB: byli kulturní, my sme e protože tatínek e měl e e ty s-
vstupenky zdarma na to,
LG: [mhm]
AB: [páč] taky dělal někdy ty recenze
LG: [mhm]
AB: [umělecký], tak my sme s maminkou chodili spíš hodně do divadla,
na koncerty, na klasiku,
LG: mhm
AB: jo? dokud tedy než e jako nesměla už nikam chodit, že?
LG: [mhm]
AB: [protože] od roku třicet devět ee už nikam nesměla.
LG: mhm
AB: (.) a to potom teda začalo teprve to kino, ale jinak my sme
chodili hodně do divadel, a
LG: jo. (..) a třeba ve škole vyjadřovali se ňák učitelé k těm
filmům nebo ke kinům,
AB: no tak, tehdy víte to bylo za války (.) a to ani e že v osnovách
to nebylo vůbec, a že by po nás chtěl nějaké jako děje z ňákých
filmů, nebo [něco]
LG: [mhm]
AB: ne, to ne, to nebylo.
LG: a e m- myslím třeba i takové vyjadřování jako, filmy sou špatné,
filmy sou dobré, nebo něco takového,
AB: no to, to za mých školních let
LG: [mhm]
AB: [se] neprobíralo (moc) takovýho.
LG: jo. a byl teda v tomhle věku pro vás ten film důležitý nebo,
navštěvování toho biografu?
AB: no, dá se říci že ano, protože to byla zábava tehdy, nebylo nic
jiného než rádio, [že?]
LG: [mhm]
AB: takže to byla (.) taková zábava že člověk jako (.) si od těch
denních starostí tam ulevil a že tedy (.) e něco z toho zážitku,
něco z toho filmu měl, no.
LG: (..) a ee projevovalo se to teda třeba ty filmy a ty návštěvy
těch biografů nějak ee (..) v těch hrách, nebo v rozhovorech
s kamarády, v tom jak ste se chovala,
AB: ani ne,
LG: ne-e,
AB: ne.
LG: (..) jo. (..) a potom mám eště teda než ee (.) abych si to
ujasnila, vy ste říkala že ste chodila s tou tetou, do té radosti, a
potom ee
AB: to se tenkrát menovalo [jinak]
LG: [jo jo, já vim]
AB: [ale já] si nevzpomenu,
LG: <já to tady mám někde napsané>
AB: [<máte to?>]
LG: [<já si taky] nemůžu vzpomenout>
AB: ((smích)) <jak se [to tam menovalo>]
LG: [já bych to tady] měla mít napsané,
AB: (...) ona to byla teda maminčina přítelkyně, to nebyla ňáká (.)
LG: jo, [já mhm]
AB: [jako pokrevní příbuzná]
LG: [<my tomu taky tak říkáme, (teta)>]
AB: [<ale říkali sme teto] teda> (.) tetu tu vodtáhli do koncentráku
hned (.) první a (.) zabili.
LG: (...) jo. o- oránia? ((míněno Orania))
AB: (.) mhm
LG: na na bratislavské,
AB: oránia ((míněno Orania)) se to?
LG: s- mám to napsané [( )]
AB: [a víte že] já si to vůbec nepamatuji?
LG: a mám tady k tomu připsané radost, tak to asi [e bude ono]
AB: [no tak to] bude o- to bude ono, no.
LG: (..) já sem si teda taky nevím proč sem si myslela že se [že se
to menovalo jinak]
AB: [mhm ne, my sme] tedy hodně chodili do kina s manželem,
LG: [mhm]
AB: [jako] mladí lidé, když jsme byli eště svobodní
LG: [mhm]
AB: [a muž] studoval, tak sme hodně chodili a dycky dyž měl před ňá-
((pousmání)) ňákými zkouškami no tak to se tři týdny nikam nešlo,
že?
LG: ((pousmání))
AB: (..) a potom to byly po válce (.) americké a anglické filmy ale
ty byly pěkné, to bylo na úrovni, to nebylo to co je teď,
LG: mhm
AB: tak sme třeba (.) šli na dva filmy. protože sme ((smích)) <měli
zmeškáno>
LG: ((smích))
AB: <no> seděli sme třeba za dvě koruny v první řadě když už sme
neměli peníze, ale ee hodně sme chodili, hodně.
LG: mhm a ee (.) já sem se chtěla zeptat jestli (.) ste chodívala
ještě e předtím než začala válka do kina s někým jiným než s tou
tetou,
AB: (..) no asi s maminkou,
LG: [mhm]
AB: [víte] nepamatuji se. (.) s tatínkem ne, s tatínkem sem chodila
jenom na fotbal, vždycky, ten mě tahal na fotbal. protože mě musel
m- mít s sebou tak,
LG: (.) mhm
AB: sme chodili na fotbal.
LG: (..) a bylo v brně ňáké kino které ste neměla ráda? do kterého
byste třeba nechtěla chodit?
AB: (.) hm ani ne. málo sme chodili do kina, to bylo u nádraží, to
bylo takové to kino co pořád tam [běží ty]
LG: [jo, mhm]
AB: [programy dokola] tak to sme nijak nenavštěvovali. ale protože
sem e potom bydlela na dominikánským náměstí no tak naproti sme měli
kino moderna, v té [pasáži]
LG: [mhm]
AB: co teď je tam už takovej sbor z toho teda úplnej, (.) a (.) do
kina skala ((míněno Scala)) a takový ty hodně v centru,
LG: mhm
AB: taky na cihlářskou sme někdy e chodili na ňáký ty s- starý
filmy, ale to už taky nevím jak se tam to kina na té cihlářské
menovalo.
LG: (.) [cihlářská]
AB: [to si] taky nepamatuji,
LG: teď je tam (.) teď je tam art,
AB: no, možná že se to tak menovalo,
LG: [myslím že to]
AB: [ale to] nemůžu, to jako opravdu si nepamatuji.
LG: jo a
AB: eště do alfa pasáže
LG: [mhm]
AB: [sme] chodili do kina to taky už nevím jak se menovalo, (.)
možná alfa, mám pocit, ne?
LG: mhm já myslím že jo.
AB: jo, že to bylo v tý pasáži tam. teď je tam divadlo že?
LG: (...) jo, jak je ta knihovna? mahenova nebo kde myslíte?
AB: ne, ee alfa pasáž,
LG: jo.
AB: jedna strana z poštovské
LG: [jo, mhm]
AB: [jedna] strana [z jánské]
LG: [už vím]
AB: já nevím jestli je to ještě stále tak otevřené já teď už do
města (.) nepřijdu, ale myslím že ano. myslím že ano.
LG: (..) jo, já jsem úplně ztratila niť. ale vím na co sem se chtěla
zeptat,
AB: [no]
LG: [chtěla] sem se zeptat, v tom ee dětském věku jak ste se v kině
chovala,
AB: (.) <no tak>
LG: jako, jestli ste vyrušovala a
AB: normálně, [nenormálně]
LG: [jestli] bylo, jestli bylo běžné třeba (.) cumlat tam bonbóny,
jíst tam ňáké jídlo, pít tam a tak,
AB: no tak, (.) bonbóny jsme mě- mívali ale málokdy,
LG: mhm
AB: to až po válce, (.) ale, jídlo ňáké že bychom si brali s sebou
nebo něco to ne.
LG: mhm a třeba v tom kině to se tam se e se nedalo nic koupit? nebo
jakoby nebylo to běžné?
AB: to já už si nepamatuju.
LG: [nepamatujete] mhm to nevadí. anebo (..) třeba tleskali diváci
po filmu? když se jim to třeba ňák extrémně líbilo?
AB: v tom dětství ne. v to dětství ne, až až e po válce.
LG: mhm (..) a potkávala ste třeba ňáké kamarády v kině?
AB: (...) ne ne. možná ano, ale to si už nepamatuju. víte
LG: [mhm]
AB: [to bylo]
LG: (...) jo. (.) byla ste někdy jako dítě na nepřístupném filmu?
AB: (...) to nevím, protože ee myslím si spíš ne,
LG: mhm
AB: protože nepamatuji si že by to tenkrát bylo ňák jako víte
označeno,
LG: jo,
AB: nějak pro děti a dospělé, já možná to bylo,
LG: [mhm]
AB: [já] si to [nepamatuji ale]
LG: [ale jakoby] nevnímala ste to [nějak, mhm]
AB: [ne, nijak jsem to] nevnímala, nijak jsme jako nechodili na nic
LG: [mhm]
AB: [takového]
LG: (.) a byla ste někdy v kině bez placení?
AB: <ne, ne>
LG: ee chodila ste do kostela? nebo, jako e
AB: (.) nechodila sem do kostela, ne.
LG: a chodila ste do synagogy, nebo ňák ste
AB: do synagogy sem chodívala na velké svátky,
LG: [mhm]
AB: [moje] maminka nebyla ortodoxní, my sme chodili jenom na velké
svátky s babičkou a s maminkou, to sme chodili na skořepku ((míněno
Skořepovou)) tam no.
LG: (...) jo. vybírala ste si e potom e když ste šla s tou tetou,
jestli ste si to vybírali podle toho filmu, na co pudete, jestli ste
si řekly, jo tak tohle chci nejvíc vidět, tak tam musím jít, do
[toho kina]
AB: [ani ne] my sme měly náladu [<jít do kina>]
LG: [mhm jo]
AB: <tak sme> ((smích)) <tak sme šly> (.) taky sme třeba ee některý
film viděly několikrát [že?]
LG: [jo?]
AB: protože sme šly [a voni to]
LG: [jo, jo] <jasně> mhm
AB: <už už sme to viděly zase>
LG: a když ste třeba zjistily, že tenhle film už ste viděly, odešly
ste? nebo [ste tam zůstaly]
AB: [ne] ne, ne,
LG: jo. <a pamatujete si třeba> (.) ně- nějaký film který ste viděla
jakoby hodněkrát?
AB: no, e to eva tropí hlouposti, to si pamatuji [nejvíc]
LG: [mhm]
AB: no, a potom já (nevím) to byly ty filmy, ty německý se sárou
leandrovou ((míněno Zarah Leanderovou)) to už je historie, to e vy
vůbec nebudete nikdy vědět kdo to byl, (.) a (..) nepamatuji si
přesně na co na, na co sme chodily. ale teď když někdy e v televizi
sou ty starý filmy tak zjišťuji že už jsem to tehdy viděla, [no]
LG: [mhm] (..) [a]
AB: [ovšem] dost se mně plete co bylo (.) před válkou a co bylo po
válce.
LG: [mhm]
AB: [(tak jako)]
LG: (...) a e získávaly ste získávala ste někdy informace o těch
filmech? které se měly promítat? jakoby e zajímala ste se nějak o
to? ne-e.
AB: ne.
LG: (..) měla ste nějaké oblíbené herce nebo herečky?
AB: (.) no, natašu golovou ((míněno Natašu Gollovou))
LG: mhm
AB: (.) a e a z mužů ani ne, (.) to sem jako (.)ňák nevnímala,
LG: [mhm]
AB: [to až] v pozdějším [věku]
LG: [jo, jo, jo, a]
AB: [kdo se] mi líbil a kdo ne.
LG: a ta nataša golová ((míněno Nataša Gollová)) proč byla jakoby
vaše, proč byla oblíbená herečka, [pro vás]
AB: [e protože] ona byla taková, jak bych to řekla, ee (.) ne
prudká, taková prostě plná života
LG: [mhm]
AB: [a ty] ty její role byly takový že vždycky e (.) to stálo za to
ee ji vidět, no. to byla tehdy taky lída bárová ((míněno Lída
Baarová)) a a e já si ani všechny ty herečky nevzpomenu, co byly.
(..) ádyna mandlová ((míněno Adina Mandlová)) že? (...) já nevím kdo
ještě no, (to si)
LG: mhm (..) a hm chodila ste eště do kina na němé filmy? nebo už
AB: [ne]
LG: [jenom na zvukové]
AB: [to ne] nebyly už, [němé filmy]
LG: [mhm] (.) a věděla ste třeba že s- ee že je to třeba já nevim,
film z francie, z ameriky, z anglie, vnímala ste to?
AB: no to v dětství sem [nevnímala]
LG: [mhm]
AB: to sem vnímala jenom české a německé,
LG: [jo]
AB: [filmy] že?
LG: mhm
AB: ani nevím jestli e před válkou tu něco takovýho se promítalo,
LG: (..) a e byly ňáké filmy které ste neměla ráda? (.) které se vám
jako nevim, třeba vyloženě nelíbily? (..) nebo jakoby typ filmů,
AB: no, neměla sem ráda smutné filmy.
LG: mhm
AB: to sem neměla ráda.
LG: (.) a co dělalo jakoby film dobrým filmem, pro vás, co ten film
musel být, a e musel mít aby se vám líbil, (...) nevíte, [neumíte]
AB: [to to tedy] n- na to
LG: [mhm]
AB: [ne] nemohu odpovědět.
LG: mhm (.) a kromě e toho chození do biografu a s ma- říkala ste že
ste chodila hodně do divadla s tatínkem na ten fotbal, jestli ste
měla eště ňáké jiné záliby,
AB: no měla sem, balet, chodila [sem]
LG: [mhm]
AB: do baletu, (.) e chodila sem cvičit, (..) napřed do sokola, a
potom (.) no, myslím dost. do sokola potom, za války už to skončilo
všechno.
LG: jo, a můžete říct jaké byly rozdíly v těch kinech brněnských?
jestli si to pamatujete?
AB: no tak, ee ty kina co byly v centru, že
LG: mhm
AB: tak to byly takový lepší kina,
LG: [mhm]
AB: [no] a ten e (.) jak se to menovalo, v té radosti
LG: oránia ((míněno Orania))
AB: oránia ((míněno Orania)) no to bylo takový jako, vobyčejnější
kino no.
LG: (.) mhm (..) a hm (.) bylo ňáké kino které bylo třeba já nevim,
ještě horší než třeba ta oránia ((míněno Orania)) já nemyslím jakoby
že by ta oránia ((míněno Orania)) byla ňáká jako výrazně špatná,
[ale]
AB: [nebyla] ne, ale e nepamatuji se. nevím, já sem tak zas tolik
těch kin v tom dětství
LG: [mhm]
AB: [nenavštěvovala] (.) mně se to plete s tím co bylo
LG: [jo]
AB: [po válce] všechno.
LG: mhm rozumím. (..) a vzpomenete si z čeho se skládal e program té
projekce? kromě toho hlavního filmu?
AB: (..) to vám nepovím.
LG: (..) ee (.) a nevzpomenete si jestli tam třeba bývaly ňáké
krátké filmy (.) reklamní filmy nebo,
AB: no reklamní filmy ne, tehdy to by- já nevím jestli s- to po
válce až nazývalo týdeník ale to bylo
LG: [mhm]
AB: [vždycky] před každým filmem
LG: jo mhm
AB: byl týdeník (.) to bý- to bývalo, vždycky
LG: [mhm]
AB: [něco] před filmem.
LG: a e (.) byly třeba ňáké ukázky e z jiných filmů, ve smyslu (.)
za týden ná- vám promítneme tady tenhle film? nebo
AB: ne, ne.
LG: (..) a e teda ten týdeník (.) nebo ty (.) jiné části toho
programu jakoby bavilo vás to? když třeba [ten film]
AB: [no, ne] no to bylo s- samý vítězství hitlera
LG: [mhm]
AB: [a takový] víte?
LG: jo.
AB: no a před válkou nebyly, to byl normálně film, před tím filmem
nic nebylo.
LG: mhm
AB: (.) aspoň si nepamatuji.
LG: jo.
AB: a znala ste někoho kdo měl e doma promítačku?
AB: (.) ne.
LG: (.) m-m. jo. tak, a teď tu mám otázky které se jakoby vztahují
k protektorátu, (.) tak vy jste e říkala že ste byla hm že že vaši
maminku odvedli a ee vy ste byla potom ukrývá- ukrývaná, a já teda
chápu že jakoby e návštěva biografu nebyla vaše největší [priorita]
AB: [no] vůbec žádná priorita
LG: [jasně]
AB: [vůbec] žádná, to sem ne- e vůbec nevycházela,
LG: [a]
AB: [dva] roky,
LG: mhm a od kdy ste jakoby nevycházela?
AB: no vod roku čtyřicet tři do roku čtyřicet pět.
LG: mhm (.) a teda e během toho protektorátu to ste ště pořád
chodila do toho kina s tou tetou? nebo
AB: no to právě e to bylo ještě to období
LG: [mhm]
AB: [málokdy] že? no a potom e já sem měla kamarádky, já sem tedy e
(.) že my sme prostě nikam už nesměly chodit,
LG: [mhm]
AB: [my sme] se e scházívaly jako děti na židovským hřbitově.
LG: aha
AB: jo? tam tam jako sme se setkávaly. (.) ale jinak už sme nesměly
nikam, no.
LG: (..) mhm (..) a [vzpomínáte si]
AB: [hm po dobu] ukrývání
LG: [mhm]
AB: [absolutně] nic, š- vůbec nic.
LG: (..) a vzpomínáte si kdy ste byla jakoby naposledy v v kině
během toho protektorátu?
AB: no to mohlo být já nevím, jestli v roce (.) čtyřicet, čtyřicet
jedna, (.) [tak ňák]
LG: [mhm]
AB: no.
LG: a po od- po tom e po osvobození? kdy ste byla e poprvé? v kině?
[nebo jako kdy ste e]
AB: [no, kde sem byla e poprvé]
LG: kdy ste zase začala chodit [do kina?]
AB: [no to, to sme] chodili hodně, to sem říkala,
LG: [mhm]
AB: [no ale] kde sem byla poprvé, to nevím, e protože říkám my sme
bydleli v tom centru toho města,
LG: [mhm]
AB: [běhali] sme vod jednoho kina do druhýho. víte? to nebylo jako
ee (.) že bychom měli jenom jedno kino kam bychom rádi chodili,
LG: jo.
AB: to sme chodili podle toho co kde hráli, co [kde bylo]
LG: [jo.] (..) a (.) v té č- vy ste bydlela teda na tom cejlu, a a
jestli byste dokázala říct jaká to byla čtvrť ee z hlediska jakoby
(.) já nevím, jestli tam ee převážně byli češi, němci,
AB: no tam to bylo [pomíchaný]
LG: [dělnická čtvrť]
AB: [v našem] domě byli e vesměs češi, tam bydleli, no, bydleli tam
němci, takový potvory, (.) ti bydleli u nás, to byli jediní,
LG: mhm
AB: jo? jinak ee e tam ee všude byli češi, tedy ne ne ee
LG: (...) a když ste si potom vybírala ty filmy, třeba i po válce,
jakou roli hrálo to že ste e jakoby pocházela (.) z části teda vy
ste teda říkala že že maminka tu víru ňák nejvíc nepraktikovala a že
tatínek
AB: maminka e říkám, e prak- praktikovala víru ale
LG: ne-
AB: nebyla [ortodoxní]
LG: [jo]
AB: že by jako víte e se všechno přísně,
LG: [mhm]
AB: [dodržovalo] tak jak e by se to mělo dodržovat.
LG: a mělo to teda e to vaše vychování ňáký vliv na výběr těch
filmů, nebo kin?
AB: ne, ne, absolutně ne.
LG: mhm (..) a e byly v brně nějaká kina která byla já nevim, spíš
česká nebo německá nebo židovská, [jestli]
AB: [no tak] židovská nebylo nic,
LG: mhm
AB: to si nepamatuji, e které kino komu patřilo, nebo jak to bylo to
si nepamatuji ale (.) vesměs že by byly č- č- e kina která byla
česká, nebo německá,
LG: [mhm]
AB: [to jako] si taky nepamatuju. pamatuju si jenom že se tenkrát
dávaly e v některých kinech české i německé filmy, ale
LG: mhm
AB: e jestli to bylo ňák rozdělené to jako víte to bylo všechno
příliš krátce.
LG: mhm [jasně]
AB: [to]
LG: (...) jo, a ještě tu mám otázku jaký byl osud vaší rodiny na
konci války. jestli teda o tom chcete nechcete mluvit, to jen (jako)
AB: ((povzdechnutí)) no na konci války se vrátila z koncentráku moje
maminka, (.) a jeden její bratr. a ostatní všichni zahynuli, maminka
byla z rozvětvené rodiny, bylo jich šest dětí (.) no ty už už
samozřejmě po- byly dospělý za e za
LG: [mhm]
AB: [války] že? no tak (.) měli, měli rodiny, měli e děti, no a to
ti všichni teda byli zavražděni v plynových komorách.
LG: mhm
AB: (.) nikdo se nevrátil, jenom jeden jediný bratr maminčin (.) ten
byl e v osvětimi až do roku čtyřicet čtyři ale (.) už byl tak
strašně na dně že to e nemohl přečkat a spáchal sebevraždu. šel a
chytil se těch elektrických drátů.
LG: (...) a e vy ste teda o tom ňák nemluvila, ten tatínek vy ste
s ním pak potom už jakoby nebydleli?
AB: [ne]
LG: [mhm]
AB: tatínek se v roce třicet devět s maminkou rozvedl, odešel [od
nás a]
LG: [mhm jo]
AB: a víc sme se neviděli.
LG: jo. a e (.) jakoby e kdo vás jako ukrýval, nebo
AB: no, ukrývali mě to byli (.) to byli cizí lidé [úplně]
LG: [mhm]
AB: to byli [cizí lidi]
LG: [které jste jakoby neznala?]
AB: [to byli] vod maminčiny e kamarádky známí
LG: mhm
AB: kteří když (.) e slyšeli že teda maminka musela do do transportu
a já že sem zůstala v bytě sama, tak (.) prostě přišli a vodvedli mě
a a schovali mě.
LG: mhm (..) jo. teď tu mám seznam filmů které byly jakoby dycky za
ten rok nejvíc hrané, nebo nejvíc navštěvované v těch ee těch
brněnských biografech, tak já nevím jestli to přečtete, [nebo]
AB: [no] to nepřečtu, páč se si nevzala brýle,
LG: [jo]
AB: [ukažte] já to zkusím, ale nevím.
LG: je to teda dost malým (no) (.) a jestli byste teda mohla říct
AB: tak němý film sem [neviděla žádný]
LG: [jestli ste] viděla v kině, e jakoby estli ste je viděla
v televizi to nás asi tak nejvíc jako nezajímá, ale spíš jakoby
estli si pamatujete že ste třeba některý z těch filmů e viděla v té
době? nebo
AB: [no to si pamatuju]
LG: [v jaké době to bylo]
AB: [to byl] burian [samozřejmě]
LG: [mhm]
AB: že? tady vidím cé ká polní maršálek ((míněno C. a k. polní
maršálek))
LG: mhm
AB: no tak jako (.) dítě sem ee (...) ne- nemůžu říct že bych byla
nadšením bez sebe no a až sem byla starší tak už sem do toho [kina]
LG: [mhm]
AB: nechodila, ale ty ty s burianem ňáký filmy toho ha- hadimršku
((míněno To neznáte Hadimršku)) ten lelíček ((míněno Lelíček ve
službách Scherlocka Holmese)) pobočník jeho vý- ((míněno Pobočník
jeho výsosti)) to se všechno dávalo, za války, že? (...) no, mata
hari to sem asi neviděla. (..) to taky nevím. (...) svět patří nám
sem asi viděla,
LG: mhm
AB: a sněhurku a sedm trpaslíků to sem viděla až po válce,
LG: mhm
AB: (...) no prakticky když tady čtu takhle ty filmy víte? to bylo
všechno spíš po válce, [potom]
LG: [po válce, mhm]
AB: [to sem] e jako dítě (.) neviděla. (...) no, to bylo všechno, to
sem všechno viděla po válce až. (..) a některý třeba tady já nevím,
její oběd a takový to sem vůbec neviděla.
LG: mhm
AB: (...) anebo la paloma a takový (..) to ne.
LG: jo. a chtěla sem se ještě zeptat jestli je třeba ňáká nevim,
historka z kina nebo, něco o ňákém filmu co byste chtěla ještě říct,
AB: ((smích)) <no>
LG: <nebo něco na co sem se třeba nezeptala [( ) říká že>]
AB: [<historku] z kina vim, ale to bylo dost vulgární>
LG: <no to nevadí, [to>]
AB: [a to] bylo po válce,
LG: mhm
AB: a menovalo se to já nevím jestli to byl anglický nebo americký
film, menovalo se to sličná vražedkyně, a tehdy tam hráli herci ee
ména si taky nepamatuju, ale e to jako byli velice známí k- na který
se chodilo,
LG: mhm
AB: a ona tam prostě ((smích)) já nevím už přesně jak to bylo napřed
milovala jednoho muže a pak druhýho, a a teď prostě e už jako ten
film končil e a teď to bylo takový napínavý smutný vona se tam
plazila po kolenách a vobjímala mu kolena aby vod ní nevodcházel, a
teď najednou se z první řady ozvalo, páni, to je ale k,
LG: ((smích))
AB: jo? a teď jak ten film byl takovej tragickej,
LG: ((smích))
AB: <tak celé kino m- se tak rozřechtalo teda, to bylo úplně jak
když by víte? to no>
LG: ((smích))
AB: <to bylo něco, na to sme vždycky vzpomínali jak prostě ee ten
film okamžitě se s- celý ten děj víte? se votočil>
LG: <jo> ((smích))
AB: to bylo takový jako ještě ee jako z dob někdy já nevím, ee
z z toho e vosumnáctýho století takový jako jo, ten e ten ti baróni
a ti
LG: ((smích))
AB: hrabata, a takový no. to tedy na to vzpo- <na to sme nezapomněli
nikdy> páč to tedy vopravdu jako,
LG: (..) jo, <to je vtipné> to jo. <tak a ještě ňákou historku máte?
nebo už>
AB: <ne> ((smích)) [<nepamatuju si>]
LG: [<tak dobře, tak děkuju> tak já to]
AB: [<nepamatuji se>]

konec rozhovoru

Rozhovor vedl: Jiří Vraspír
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 18. dubna 2009, Brno

Rok naorzení: 1926
Bydliště do roku 1945: Ulice Belcrediho (dnes Pohankova, Líšeň).
Povolání: Hned po vyučení, roku 1941, narátorka začala pracovat jako
účetní ve velkoobchodu s léčivy, kde zůstala do roku 1956, kdy se jí
narodil syn. Od roku 1960 pracovala u „generálního investora
investiční výstavby při KNV“, před důchodem pracovala jako mzdová
účetní (není známo, zda na KNV nebo jinde).
Povolání rodičů: drobní obchodníci
Sourozenci: sestra, 1929

JV: takže dneska je osumnáctého května, já tady mám paní Jarmilu
C.,

JC: ano,

JV: rozenou devatenácet dvacet šest, a vy ste se narodila v Líšni,

JC: v Líšni, ano.

JV: v Líšni. ee chodila ste do Sokola a...

JC: do Sokola aj do Skautu.

JV: a do sokolského a do ee orelského kina ((Kino Sokol v Líšni a
Kino Orel)) ste chodila, v Líšni.

JC: jo, tam byl Sokol a Orel, to byly dvě kina.

JV: já bych teď na začátek úplně jako jenom zrekapituloval jenom
nějaké základní údaje em osobní. do roku čtyřicet pět ste teda
bydlela stále...

JC: v Líšni.

JV: v Líšni, ano.

JC: ano.

JV: a vlastně vaši rodiče ee zastávali jaké povolání?

JC: no tak tatínek byl, napřed voni byli ňácí sirotci s tou svou
sestrou, tak přišli k takovým velkoobchod s ovocem, pan Polák,
v Líšni, a voni měli veliký krámek u toho pa- u toho, na Zelným
trhu, jak je ta, ten Parnas, jo, jak je tó,

JV: kašna.

JC: kašna, tak jako děcko si to pamatuju, že tam měli, a von vlastně
u nich vod toho mala byl, než si, než si maminku vzal, tak mamince
bylo jednadvacet, mé, a maminka byla ee no to byl tak, no, to by
bylo jako dřív, pro ten <dřívější režim, jak byla chudobná,> a jak
sko-, a byla ze dvanácti dětí, moje maminka, jo, ale vona tak jako
byla moc pracovitá, a pak si udělala, nebo jako dostala
živnostenskej list na prodej ee jako toho másla třeba, kuřata, husy
a do Masarykové čtvrti chodila,

JV: hm

JC: prodávat. takže vona neměla stánek. on jeden s-, jeden na
Dominikánský býval trh drůbeže.

JV: hm

JC: tak to neměla. ale chodila, chodila na tom Zelným trhu ee tam
bylo ovoce, a tam teda byla drůbež. a tak..

JV: takže dneska bysme řekli, že byli podnikatelé.

JC: nó, no a vona jako, představte si, že přes Špilberk chodila do
té Masarykové čtvrti,

JV: hm

JC: než šla na tramvaj, to já teďka to tak když to tak nad vším
bádám, a ta tramvaj nebyla, to bylo koruna nebo kolik, já nevim
kolik to tenkrát, (bylo) toho tolik, a tak chodila právě na tu
Mahenovu. ta Mahenova, je Tvrdého, jo? když se de z, přes Špilberk,
tak se přijde k tomu kostelu pravoslavnýmu ((Bazilika Nanebevzetí
Panny Marie)),

JV: hm

JC: a teď sejdete na Úvoz a nahoru už je Masarykova čtvrť a on-
proti onkologickýmu ústavu ((Masarykův onkologický ústav)) je
vlastně Mahenova ulice. a tam měla už ty zákazníky. a právě tu ee tu
paní Mahenovou ((Karla Mahelová)) měla, a vona měla, von ten Mahen
((Jiří Mahen)) byl takovej podivín trochu, tak byl furt na rybách,
jo, když ne- když něco neskládal,

JV: hm

JC: no a pak teda se zasebevraždil, ty a ta kočka ho našla, to moje
maminka vždycky to vykládala, no, von, voni ho nemo- nevěděli vo
něm, kde je, no a pak ta kočka, von, a vona milovala kočky, ta paní
, a vona ještě chodila vlastně ee já sem pak teď ee až když sem byla
už ee teďka já nevim od kolikátého roku. klub přátel činohry ((Klub
přátel Mahelovy činohry)), víte?

JV: hm

JC: Mahenovy ((Jiří Mahen)). tak vona tam taky chodila.

JV: [(takže ste ji znala)]

JC: [a voni ji chodili] blahopřát a tak jako to byla taková čestná
členka toho klubu.

JV: a ještě tady se vrátím k tomu povolání těch rodičů, tak vlastně
to, co ste teď uvedla, to do toho roku čtyřicet pět em [to se
neměnilo.]

JC: [nó, no a pak] tatínek šel do (skale), protože tam v Líšni byl
lom,

JV: hm

JC: no a maminka už pak, vona dokonce uklízela na Přírodovědecké
fakultě.

JV: a teď mluvíte ee vo [jaké době?]

JC: [vo mamince.] nó do toho do, vod toho [pětaštyrycátýho]

JV: [vod]

JC: roku, no protože pak už vlastně byly lístky vod
[devětatřicátýho]

JV: [jasně]

JC: roku,

JV: hm [rozumim.]

JC: [to už se] těžko, těžko obchodovalo, víte, to už všecko, a tak
pak aj v mlékárně byla, u kupčíků,

JV: hm

JC: a takže byla vlastně taková, jako dělnice nebo uklízečka, a
tatínek byl jako ee v lomu, jo? Maloměřické cementárny, tak měly,
v Líšni měly,

JV: jasně

JC: ten jeden, jeden ee ten lom, a jeden je jak je nová Líšeň, tak
tam už tomu říkali Habeš, [to je teď]

JV: [měla ste,] měla ste sourozence [bratra, sestru,]

JC: [no mám] sestru,

JV: sestru.

JC: ta byla instrumentářka,

JV: hm

JC: jako zubní, ta je té bylo osumdesát letos, a...

JV: v kterém roce se narodili, takže, asi dvacet devět.

JC: dvacet devět,

JV: dvacet devět.

JC: a mám bratra vo deset let, ten teda je takovej, no dost, dost
jako frejnej,

JV: třicet šest.

JC: tak se rozvedl, teď za ním chceme jet, protože si našel
v Luhačovicích přítelkyni, v Dolní Němčí, tam na tom Slovácku, a
koupil v Korytné chalupu, jakejsi sbor, víte, ale, ale byl v jézédé
((JZD)) tak von byl vlastně von se vyučil zámečníkem, ale tak, pak
byl vahařem a ta- a pak byl v jézédé ((JZD)). to bylo s Tuřanama
dohromady, [Líšeň.]

JV: [vy ste] vy ste dosáhla vlastně nejvyššího vzdělání té měšťanky?
[nebo ( )]

JC: [to mě- šty-] štyři třídy měšťanky a pak sem měla ňáký ty kurzy,
no. [jo]

JV: [to] znamená, že ste em vyšla ze školy třicet devět, nebo
čtyřicet?

JC: čtyřicet jedna.

JV: čtyřicet jedna, hm.

JC: a hned čtrnáctýho července sem nastoupila, to se menovalo velko-
Velkoobchod s léčivy. a pak to končilo

JV: [v Brně]

JC: [zdravotnické] zásobování, jo?

JV: hm

JC: tam sem se seznámila s manželem, von tam...

JV: za války.

JC: nó, za války už né. kdy von tam přišel, já nevim.

JV: takže vy ste tam pracovala celou válku?

JC: nó, celou [válku, nó,]

JV: [celou válku.]

JC: no no tam sme zažili aj ten nálet velikej, v tom listopadu,
[v tom Brně.]

JV: [a vlastně] pak vy ste přešla do jiného zaměstnání? nebo...

JC: no tam sem byla až do roku padesát šest, to se narodil syn, a
pak sem šla ee generální, to se menovalo gene- generální investor,
investiční výstavby při káenvé, ((KNV)) takovej investorskej útvar,
jo, ale to taky, to se vlastně zrušilo v tom osumdesát devět.

JV: hm

JC: a tam sem teda byla vod roku šedesát.

JV: a tam ste zastávala pozici jako...

JC: no a pak sem, končila sem mzdovou účetní, no.

JV: účetní hm.

JC: takže to sem tak jako, ale to sem měla taky kurz, a pak sem, jo,
já sem chodila za války, ale voni to pak nechtěli uznat. ee soukromá
škola Chleborádové ((Soukromá škola Josefy Chleborádové)) jak,
naproti nádraží, jak tam vyhořelo to ee kasíno, a je [to tam pořád
ještě]

JV: [hm vim,] pořád [je to]

JC: [no] no a ten has-, ti hasiči tam za- zahynuli, no a tam sem
chodila večer, rok do obchodní školy, a to už...

JV: to je jaký rok? to byly jaká léta?

JC: to bylo dvaačtyry-, třiačtyry- čtyryačtyrycet asi. třiačtyřicet
čtyřiačtyřicet.

JV: takže ste [si tam vlastně zvyšovala kvalifikaci.]

JC: [už, a už jako] sirény houkávaly.

JV: hm

JC: a my sme chodili, to do té Líšně, tak Karolínka, tam byl vlak, a
tam ee ten, pak, ten končil o čtvrt na osum, nejpozději jel
z Černovic,

JV: hm

JC: a pak už sem musela z Juliánova, jo? teď jak je konec třináctky,
tak přes ty, kolem Zetoru, to ještě Zetor nebyl postavenej, že? já
mám dojem, že jestli ještě ta továrna, to si nevzpomenu, jestli už
tam, ale musela už, ta továrna to vlastně vznikaly ee v Kuřimi a tó,
voni potřebovali Němci vyrábět, tak já nevím, jestli ten Zetor už
byl.

JV: vzpomněla byste si, kdy pro vás končilo pravidelné navštěvování
kina? do do kdy ste tak chodila poměrně často, a pak už vlastně em
ste třeba em chodila volněji, nebo už ste třeba přestávala chodit.

JC: no já si myslím, že sme chodili pořád, protože pak sem ee tam
sem se seznámila s manželem, [a to sme]

JV: [v kině?]

JC: no v tom, no von já sem tam přišla v jednaštyřicátým roce a von
ve dvaačtyřicátém. a to tak, no já sem byla slečna úřednice,

JV: [(do zaměstnání.)]

JC: [a von byl] učeň na drogisty.

JV: hm

JC: a tam to bylo tak zavedený, až se pak stal asistentem,

JV: hm

JC: tak ho pak šli znovu představit, ten šéf, že je asistentem
drogerie, a tak ee a tak až po válce ta, po válce ee von mohl, von
vlastně chodil do gymnázia do Krpole ((Královo pole)), a ňák s tou
němčinou, tak ho vyhodili, jo, skrz tu němčinu, a voni pak mu
volali, ať si de dodělat maturitu, a von už nedbal, protože po té
válce, bylo potřeba lidí, že?

JV: jo.

JC: a tak sme tak jako se, tak sme byli mladí, bylo nás tam dost
mladejch, tak sme pak už nedbali vo ty studia, jo, tak to je.

JV: no já sem se tady ptal právě...

JC: a to už sme chodili, a to sme začali spolu pak chodit v ňákým
sed- šestačtyřicet, sedumaštyrycet, a to sme chodili do kina, to to
je, co teď je pro pamětníky, to sme vidívali, jo. [všecko ne,]

JV: [a vzpomenula byste] si, jak často ste chodili třeba, do kina,
týdně?

JC: tak jednou za čtrnáct [dní určitě.]

JV: [jednou za] čtrnáct dní.

JC: protože to, to ne-, tak ňák na ty kavárny, to sme nebyli, a...

JV: a změnilo se to až se třeba narodil váš syn? pak už ste chodili
míň?

JC: no to sem, to to sem bylo, to bylo tak, když sem, narodila se
dcera v padesát tři,

JV: hm

JC: tak naproti sme měli to kino Oko. a teď pak to byla Morava, jo?
a to, to Palackého ((Palackého třída)), jestli víte [Palackého,]

JV: [vím.]

JC: taky tam dolejc je veterina, Baťa tam býval, tak to šlo kousek
nahoru, bylo to kino Oko, tak já sem chodi-, manžel hlídal tu dceru,
a já sem si šla do kina.

JV: <sama.>

JC: a von pak v tom padesátým šestým, třeba, ee tak sem byla, no
protože to ne- televize ještě nebyla, že, tak já nevim.

JV: hm takže vidim, že ste chodila do kina poměrně [pravidelně]

JC: [ano, ano.] v padesátým šestým von by povolanej na to Maďarsko,
jo?

JV: hm

JC: ta veliká, no ta, revoluce, že, to bylo, voni tam to teda, teďka
na to vzpomínali, že Maďaři to, že to někdo nepřipomněl vůbec,

JV: hm

JC: ale tam bylo mrtvejch hodně, a utekli, a voni byli až
v Košicích. u toho (Slance). a já sem si mojí maminku, vona na mě
tak neměla čas, vona byla zaměstnaná, si pozvala, abych šla na
Větrnou horu. to si vzpomínám, takže vona mně byla s těma dětima, a
to už byl i ten syn, ten se narodil padesát šest, takže já sem šla
na tu Větrnou horu, vodpo-, voni vodpoledne dávali, já mám dojem vod
těch šesti a vo osmi tam bývalo, to byly dvě, a v tom, vodpoledne
v sobotu a v neděli bylo i pro děti. třeba ve dvě hodiny, jo?

JV: a tak zeptám se takle, vy ste ee říkala vlastně před chvílí, že
v poslední době už moc nechodíte,

JC: nó teď nechodíme [to je pravda.]

JV: [a to třeba] trvá jak dlouho ((směje se))

JC: nó, tak byli sme naposledy, sme možná byli buďto na Babím létě
((Babí léto)),

JV: hm

JC: anebo na Kytici ((Kytice)), což se mně teda nelíbilo,

JV: tak to může bejt takových ee pět let zpátky, šest?

JC: no

JV: sedum, možná?

JC: no, to tak, tak nějak, no to ještě...

JV: takže myslíte, že ee dokud ste chodila do zaměstnání, před
vstupem do důchodu, tak ste ee chodila do kina, navštěvovala ste ho
poměrně pravidelně.

JC: no a kdyžtak sem šla sama, víte,

JV: hm

JC: my sme to řešili tak, že ee já sem byla taková vychytralá, já
sem si koupila za tři koruny, a sedla sem si, když bylo volno, za
štyry, jo?

JV: hm

JC: tam. a tak já si to pamatuju v to Oko, tam byly pěkný filmy, jo
třeba, a my sme to se z vokna dívali, jak byly fronty na toho Krále
Šumavy ((Král Šumavy)).

JV: hm

JC: já ne-, jestli vám to něco říká, německej film lujse a lotka
((Luisa a Lotka)) a jéžiš to bylo [celý králo-]

JV: [a tam ste bydlela] od jakýho roku?

JC: od padesát jedna sme se brali, od padesát dva do šedesát dva. až
nám rodiče pak dali, my sme bydleli v takovým rozděleným bytě, no
tak sme si tam užili, a tak nám dali pak rodiče, ti bydleli na
Malátové ((ulice Malátova)), to je pod Jadranem ((Jadran)) tam, a
tak sme si vyměnili, tak ee voni šli na to naše na Palackou
((Palackého třída)) a my na tu Malátovu ((ulice Malátova)).

JV: [takže]

JC: [a to už] sem, to už sme teda chodili míň, ale dokud sem byla
v tom Oku ((kino Oko)), tak já sem viděla co hrají, a tak vždycky
sem si tak ee, on s- on ee opatroval děti, a tak sme jako společně
už pak nechodili, to je pravda, ale na tom Babím létu ((Babí léto))
sme byli společně, na té Kytici ((Kytice)) sme byli, pak sme byli
eště na jednom filmu, já kvůli Barešovi ((Igor Bareš)), von hrál
v divadle v Brně, to bylo jak ten popel roz-, rozsypali, Janžurová
((Iva Janžurová)) tam hrála, jéžiš já nevím, jak se to menovalo, ten
film. ((snímek Výlet)) a ty dcery tam hrály.

JV: bylo bylo to jak voni jeli tím autem [takovým ( )]

JC: [nó, nó, no a von tam,] tak já sem byla zvědavá na něho, a vod
té doby von vlastně už začal hrát ve filmu.

JV: a předtím, ještě před tím Babím létem ((Babí léto)) a před
Kyticí ((Kytice)) ste chodili ee [poměrně]

JC: [chodili,] no tak ale, tak ee už víc na takový, už tolik ne, no.
ale pak sme chodili kd-, říkám vám, když začalo, tam bylo
panoramatický v té ja-, víte Jadran.

JV: hm

JC: nó ee tak tam byly krásný filmy, to maj fér lejdy ((My Fair
Lady)) nebo Kleopatra, pak ee, pak byla jeden rok byla taková akce,
a bylo to ňák levnější, ee na ty ruský, <to dycky bylo.>

JV: to myslíte jaké, jaké roky?

JC: no tak to ještě bylo no před před tou revolucí, to bylo, ale
to...

JV: v osumdesátém, v osumdesátým devátým?

JC: nó, to bylo osumdesát dva, osumdesát tři nebo tak.

JV: sem nevěděl před [jakou revolucí, jestli štyrycet sedum nebo]

JC: [jo, jo, jo, jo, jo, jo, jo] a von tam, voni tam dávali
Čajkovský ((Čajkovskij)), ten film, to sme tam taky byli. ale tam
byly pěkný filmy v tom Jadranu ((Jadran)), tam...

JV: ee paní C., tak já myslím, že tady ten úvod můžeme už
uzavřít, ještě máme docela dost toho před sebou, a ch- teď bych se
chtěl zaměřit jako na vaše dětství, jestli byste si vzpomněla, co se
týče té rané dětské zkušenosti, na první návštěvu kina, jestli vám
ulpěla v mysli.

JC: no tak,

JV: nebo nejranější [vzpomínku,]

JC: [my sme] bydleli když, to právě tam, ta Karolínka jezdila, ten
vlak,

JV: hm

JC: tak ten, naproti orlovně byla konečná, jo? a teďkon si člověk,
se šlo jako na městečko, tak ee tam byla Sokol ((Kino Sokol
v Líšni)), a to byla chajda taková, hospoda Chajda. a tam ee se šlo
pak na (ráj), to se mohlo přijít do marijánského údolí ((Mariánské
údolí)) tama, a tam byl takovej malej domeček a tam sem se narodila,
to byla belk- belkrédiho ((Belcrediho ulice)), Fochova to taky byla,
Budovatelská, to se tak měnilo jo, podle režimu.

JV: hm

JC: a teď je to myslím zase belkrédiho ((Belcrediho)), já nevim.
protože ten belkrédi ((Belcredi)) vlastně, ten znovu dostali ten
zámek, a tam všecko, všecko je v (Líšni.)

JV: takže to, kolik vám mohlo být let?

JC: no a pak sme se myslím přestěhovali a tam sem bydlela do, do
jedenácti let tam na té, na té, a tam na té Chajdě ((Kino Sokol
v Líšni)),

JV: hm

JC: to byla sokolovna ((Kino Sokol v Líšni)), pak měli takový ty
šatny, to byly okna a takový jako v domech, a tam mívali ty vývěsky,
co hrají v kině. tak jestli sem viděla prvně Na Svatém Kopečku,

JV: hm

JC: a to si pamatuju, to tenkrát byl ten ee voni von v rádiu aj
vtipy vykládal, ten Šindler ((Valentin Šindler)), von byl aj zpěvák,
ale byl to Stréček Křópal z Břochovan.

JV: ((směje se))

JC: a von hrál tam v tom filmu. a hrála v tom filmu Světla
Svozilová, to si pamatuju, Láďa Pešek ((Ladislav Pešek)), a vo- von
byl menší než vona, vona byla vysoká. jo, a pak tam hrála ta, tu
hlavní roli hráli jiřina štajmarová ((Jiřina Steimarová)), to ještě,

JV: takže Na Svatém Kopečku,

JC: to ještě byla taková oblíbená jo? a to je vlastně dcera toho
jiřího štajmara ((Jiří Steimar)), toho herce, to sem četla vo nich
ty knihy a teď sem četla vo [Kodetový,]

JV: [takže] tak dá se říct, že v těch jedenácti letech ee [ste
chodila.]

JC: [nó, to sem chodila] už spíš do to. a pak třeba...

JV: počkejte, ale myslím ta, ta první vzpomínka, to vám mohlo být
tak kolik let? ee kdy, kolik vám mohlo být let, když, když ee...

JC: no už sem se, a já nevím, s kým sem šla, ale s maminkou ani ne,
ta měla chuděra vždycky moc práce, tak jaksi,

JV: hm

JC: ta moc do toho kina, nebo s te- měla sem dvě tety,

JV: tak třeba šest let? [v šesti letech?]

JC: [no, to už sem tak] mohla.

JV: to už ste chodila.

JC: nó, [to už sme,]

JV: [to víte.]

JC: a voni mívali, voni to pak vod- několikrát hráli, to taky bylo,
to už sem pak až byla větší, tak sem si říkala, co voni dávali je
<nepřístupný, tak pak dávali ve dvě hodiny> víte, tak eště sem se
tak, jako děcka sme chodili ee jako na tu...

JV: jak často ste chodila třeba do těch deseti let, než ste ukončila
obecnou školu?

JC: no tak jednou [týdně určitě].

JV: [jednou týdně.]

JC: a na tu vorlovnu ((Kino Orel)) sme taky chodili.

JV: hm

JC: a na tu vorlovnu ((Kino Orel)) si pamatuju, von je vo deset let
mladší, ten bratr, že já sem ho měla na starosti.

JV: [to ste říkala.]

JC: [a já sem ho] musela vopatrovat, a von mně tam tolikrát utekl a
tak ho honil ten pán Kobza tam dělal toho, a já si pamatuju, ty
první řady, já sem vám to už možná tam do toho telefonu říkala,

JV: hm

JC: tam byly, tam seděli vždycky ti kluci všelijací, ti ma- menší, a
když byly ty kovbojky, tak to všecko drnčelo, jo, ale tak ňák ni-

JV: ale tak to když to když ste, když říkáte, že ste chodila se svým
bratrem, který teda se [narodil]

JC: [nó]

JV: v roce třicet šest, tak to ste teda chodila až za války.

JC: no to bylo [do té války do toho] pětačtyřicátého.

JV: [ve čtyřicátým pátým.]

JC: a to pak už sme, pak už sme měli takový, my sme se scházívali
v Dělnickým domě, víte, tam v Líšni, a to byly vlastně, tak jaksi
sem na to, že sem tam chodila, že ti jako kamarádi a to byly jako
popravenejch děti, tak sem vlastně tou členkou do toho káesčé
((KSČ)) to to ňák, nevim. až sem přišla do toho velkoobchodu, tak
sem vlastně přišla do jinýho prostředí a už, už mně to nic neříkalo,
ta. ale tam, tam teda dovopravdy sme chodívali, takže sme vodpoledne
šli do toho lesa, jak sem vám říkala, na ty Říčky, a to, a večer do
kina, to bylo, tak sme každej tejden třeba byli v kině, jo?

JV: jo

JC: ale vono nic jinýho, a my sme se tam scházívali, na tom
Dělnickým domě, a i sme tak tancovali, jako na zapřenou, vono to,
alkohol nebyl, takže my sme mohli být třeba lepší mládež než ty, co
zas přišli po nás, že.

JV: a to pořád mluvíme o válce.

JC: o válce.

JV: hm

JC: no a pak sem se vod-, z Líšně sem se vodstěhovala až
v sedumačtyřicátým.

JV: právě jako ee jiné dámy, se kterými sem vedl rozhovor, říkaly,
že, když sem se ptal, jak trávily volný čas, tak říkaly, že právě za
protektorátu bylo zakázáno tančit, nebo [respektive]

JC: [nó, né]

JV: že ty zábavy byly zakázány. [taneční.]

JC: [a my sme] tam na zapřenou tančili, ee...

JV: jako potajmu.

JC: potajmu,

JV: hm

JC: a tam dovopravdy, a tam se hrálo divadlo, víte,

JV: hm

JC: tak třeba, a tady ta, když byste se procházel Líšní, tou novou,
ta stará Líšeň, ta je vlastně kolem kostela, že,

JV: hm

JC. ale když se jede ee jako, ee to, padesát šestka nebo to, ta tam
nahoru, nebo osmička teď tam jezdí až, ta jezdí přes celou tu novou
Líšeň, takže tam je těch hodně jmen, těch ulic, po těch
popravenejch.

JV: hm

JC: a tenkrát, tam bylo moc divadlo dobrý. a to divadlo, to bylo
v tom Dělnickým domě,

JV: a vy ste sama hrála? třeba [ochotnicky]

JC: [taky] taky sem chvilku hrála a pak už, až sem se vodstěhovala
do Brna, tak si pamatuju, třeba tu polsko-, a ten tam, teď sem si
třeba vypůjčila Brňáci, knížku, a tam je třeba pan Antonín Doležal,
ten měl hudební školu v Líšni. a ohromně, von ty operety dirigoval,
a tak tam byly pěkný, to byly, to třeba ten Paganini byl lepší než
celý tady Na hradbách ((Divadlo Na hradbách)), jo, ale to je podle
mě teda, ale pak ee jako děcko, no, jako teda mladá hodně, tak
dávali Petříček a Pavlíček, to byl Stelibský ((Josef Stelibský)) to
teďka hodně, teďka je v tom, ten pan Veselý ((neidentifikováno))
z toho rozhlasu brněnského, dávají ty starý třeba šlágry a to, a to
bylo Petříček a Pavlíček a voni ee ti chlapci Petříček, to byl ten
pan Vondráček ((neidentifikováno)), to byl komunistickej starosta, a
pan Kučera ((neidentifikováno)) byl ňákej redaktor nebo něco taky. a
všeci sme plakali v tom sále, protože byla to veselá opereta, ale
každej si vzpomněl, že tatínka za to, jo, tak dovopravdy tak těch
vzpomínek je hodně. a tak tam se hrávalo teda divadlo,

JV: hm

JC: a to hrálo napřed u těch Slezáků, to je nahoře v Líšni u starýho
hřbitova, a ti pak se to přešlo do toho Dělnickýho domu, takže tak,
tak to sem taky navštěvovala, to divadlo, hodně. a to pak taky nějak
přestalo, ale teď tam, teď to ho vopravili,

JV: takže vy ste navštěvovala Sokol, orlovnu,

JC: orlovnu,

JV: a Dělnický dům.

JC: no, no a do Skautu sme chodili, a to ty to nás furt, furt sme
byli zrušený, <za Německa a pak za, po tom> osumaštyrycátým, no,
vždycky sme se vobnovili a zas to bylo takový, no.

JV: takže ještě před válkou ste jakoby to stihla, jo?

JC: no no no, [to ještě, to ještě sme byli]

JV: [(takže ste chodili) ( )] takže volný čas ste trávila
poměrně pestře.

JC: no tak já vám, tak jako ee musim třeba, tak sem ráda chodila do
toho kina i do toho divadla, protože sem to tak ňák potřebovala, no
tak...

JV: a chodili ste třeba na výlety? ee teda i mimo ten Skaut,
s ňákými kamarády nebo kamarádkami. [(byli ste někdy)]

JC: [no tak na ty, na ty] výlety se Skautem

JV: se [Skautem]

JC: [sme] chodili, třeba na Novej hrad ((Nový hrad)), jo

JV: hm

JC: tak to okolí, ty Bílovice byly, že, to byl tak jako...

JV: tam ste chodila od od kolika let? do Skautu?

JC: no tak to bylo eště, to už mně bylo dvanáct nebo tak, no.

JV: a vzpomenete si do těch deseti let, to ste chodila s maminkou?
do kina?

JC: ne, právě vám říkám, že s maminkou ne.

JV: s [maminkou ne.]

JC: [ta měla,] ta vlastně byla pořád zaměstnaná, tak tu sobotu
nedělu,

JV: takže s tatínkem?

JC: sme, ale kdepak tatínek, můj tatínek, to, to bohužel takový je,
von rád chodil do té hospody a hrál karty.

JV: hm

JC: takže von té mamince, co vona vydělala, to to je tak taková
historie, a no vůbec, je to takový, že to všecko vydržela, člověk si
řekne, vona jako takový jak teďka je, něco se děje, hned je rozvod,
tak tenkrát ty ženy se bály těch rozvodů a, spíš něco vydržely, když
ten, když ten mužskej nebyl hodnej, tak bych to řekla.

JV: dneska už to tak není.

JC: takže von vlastně ee chodil do té hospody, abych vám řekla, no.

JV: a takže vy ste chodila s ňákými třeba staršími kamarády nebo,
nebo...

JC: no tak musela sem s ňákou, ale tak já vám, nebo sem šla i sama
třeba, to protože to bylo tak blízko, že se nemusel člověk [bát,
jo.]

JV: [že se nebáli.]

JC: na tu sokolovnu. na vorlovnu ((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel))
sem pak už brala toho, Toňana jo, Toňan mě tam, co sem ho měla na
starosti, jo,

JV: jo

JC: a no a pak už sme chodili, ee pak to sme chodili pak ty party,

JV: jo

JC: no tak to už nás chodilo víc,

JV: hm

JC: si pamatuju, dávali tu Vídeňskou krev ((Vídeňská krev)), to je
taky taková, krásný melodie a ((směje se)) voni voni taky začalo
houkat, tak sme to ani nedokončili, jo.

JV: takže v tom dětství ste spíš chodila sama?

JC: no, sama.

JV: jo

JC: tak jako tak já vám, tak kamará-, tak možná voni tam bydleli,
tak blízko, tak sme tak sme třeba šlo nás, ale, ee tak nějak si
to...

JV: takže vlastně ty kina ste navštěvovala ee tyhle dvě. Sokol a
orlovnu. ((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel))

JC: no tam my tam, no a pak už až sme měli, až sme chodili, ty
party, to sme měli partu na tom Dělnickým domě, a vedl to tam pak
ten kulturní, to byl kulturní, takovej spolek, protože to nemohlo se
jinak, ten pan Jágr, von von byl akademický malíř líšeňskej,

JV: hm

JC: a von hodně...

JV: ještě před válkou nebo až za války?

JC: eště za války. tak ten byl tam tak předseda, a ten pan Šesťák
tam byl předseda, a tak tam se to tak ee tak to sme hodně chodili, a
jed- jednou za čas sme si udělali výlet do Brna. tak třeba na tom
Nebe a dudy, to si vzpomínám, to sme jeli ee se podívat do Brna, jo?

JV: hm a vzpomněla byste [si jak často?]

JC: [protože třeba,] třeba tam byly starší filmy, bych tak řekla,
jo? ale v těm tom Brně byly ty premiéry, ne?

JV: a vzpomněla byste si, jak často ste třeba vyjížděli do Brna?

JC: no tak zas tak často ne, ale párkrát sme šli, jo?

JV: jo

JC: pár- to byla Alfa, mám dojem do Alfy ((Alfa)).

JV: a chodili ste stále jako do jednoho kina, jako do Alfy ((Alfa))?

JC: [do do té]

JV: [nebo ste chodili] spíš podle toho programu, jak ste si
vybírali, kam [půjdete?]

JC: [no asi] podle toho programu, to Nebe a dudy sme určitě byli, a
to bylo jako už mockrát [dávali.]

JV: [takže] to nebylo tak, že byste měli jako svoje kino, kam byste
[chodili.]

JC: [ne ne né]

JV: důležitý byl program.

JC: jo jo jo. takže to protože v tom, v tej Líšni pořád ty dvě kina
byly. ((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel))

JV: a vzpomněla byste si, jaký třeba byl postoj vašich rodičů?
k chození do kina, vadilo jim to ňák nebo zakazovali vám to [anebo
jim to bylo jedno, nebo vás v tom naopak podporovali,]

JC: [né, to vůbec ne. maminka,] ona byla taková hodná, ona měla
akorát té práce dost, protože měla v tom tejdnu pracovala, a pak ta
neděle, sobota, to bylo na úklid zas, a na praní, a tak, a tak taky
možná někdy šla, nebo měla sem dvě tety, co tam bydlely v tom malým
domečku, tak sem s nima taky někdy byla, jo, třeba, voni ještě to,
vono nebylo každej den, to kino. bylo sobota, neděle, pondělí.

JV: hm

JC: a pak bylo zase sobota, neděle a pondělí.

JV: a třeba vzpomněla byste si, co škola? jestli ve škole vás
učitelé nějak <varovali> nebo jestli vám doporučovali, nebo mluvilo
se o tom?

JC: no se školou sme chodili jednou za čas. byla byli sme na ňákým
filmu, a to mám dojem, že byl, bylo tam ten Trafalgar, to náměstí
Trafalgar. jestli to nebylo vo tom Nelsonovi ((Horatio Nelson)), že,
a to byla pak, taky byl hezkej film, ale to bylo ještě za války, ta
lejdy hamiltonová ((Lady Hamiltonová)), jo,

JV: hm

JC: von vlastně si ju nevzal, von byl jenom s ní tak jako...

JV: tak to už teda nemohlo být se školou, když to bylo za války.
nebo, [ste říkala že ste se školou chodili.]

JC: [za vál- no za války to sme šli se] školou, to na toho
Trafalgara,

JV: jo

JC: nebo na toho,

JV: hm

JC: to si taky vz-, Kozina ((Jan Sladký Kozina)), ten jak ty
<Lomikare ((pravděpodobně Psohlavci)), to sme se taky>

JV: takže se nijak nevyjadřovali ee k filmům, [(které dávali.)]

JC: [né, tak jako] já sem chodila pět let do klášterní školy,

JV: hm

JC: v Líšni byly dvě školy, za kostelem byla chlapecká, ale tam
chodily i děvčata, a já sem chodila pět let do tej klášterní školy.
ta je proti tomu, jak se jede do Mariánského údolí, tak je tam. teď
já nevim, jestli teď už tam škola není, byla tam pak mateřská, a tam
byly ty boro- boromějky, myslím Karla Boromejského, a tak to, tak
sem byla aj dost tak na ten kostel, tak jako sem to prožívala, že
sme chodili každej tejden byla ranní devátá hrubá, tak na té deváté
to bylo pro školy, a to si tak pamatuju, my sme byli na jedné straně
a na druhé byli kluci a ty byli fackovaní vod té učitelky Peškové,
protože ty to nevydrželi, tu hodinu být nějak hodní, jo, tak to si
tak nějak pamatuju. no a pak bývalo to vzkříšení, to ještě starej
pan hrabě belkredi ((Belcredi)), ten měl něco s nohou, tak a vždycky
tu svícu nesl, tak takhle sme to prožívali. a vorli ((orli)) byli
v těch krojích, sokoli , jo?

JV: hm

JC: sokoli vlastně, to nebylo. ale vorli ((orli)) ti chodili aj na
to vzkříšení na Velikonoce, a no a pak tam byla veliká, no vlastně
tam byla veliká část komunistů v Líšni.

JV: hm

JC: a právě byl ten pan Vondráček byl komunistickej starosta, pak
ho, pak ho zavřeli, popravili, takže to bylo tak...

JV: a vy ste se hlásila k římskokatolické církvi?

JC: ano, ano.

JV: a takže vlastně ste chodila každou neděli, do kostela.

JC: nó, tak, tak asi do těch, no, no co sem chodila do školy, no.

JV: do těch patnácti, [čtrnácti let.]

JC: [nó, nó, pak už] to víte, pak už to nějak...

JV: stalo se vám, že by vám někdy zabránilo jít do kostela kvůli
kinu? že byste dala [přednost třeba filmu?]

JC: [to né, to] dopoledne nebylo, a to. aj pak byly májový
pobožnosti, že, v květnu, a tak taky sme tak jako žili tím [víc.]

JV: [tak] myslíte, že to vaše vyznání ovlivňovalo to, jaké filmy ste
si vybírala? nebo jak ste to prožívala?

JC: no, abych vám řekla pravdu, já nevím, kdy ten film byl, to už
sem měla kamarádku tu Božku, a byly sme na nočním, motýlu ((Noční
motýl)). šestnáct mně bylo. to už sem rok pracovala,

JV: hm

JC: a to sem to sem proplakala, protože sem strašně těžko nesla, jak
von se k tej, ten Svatopluk Beneš k té Haně Vítové ((Hana Vítová))
zachoval, jo? vona vlastně ee si, vona pak kvůli němu měla, si
myslím život vzala nebo ně- nebo něco. to zas ten Hrušínský ((Rudolf
Hrušínský)) v té Humoresce ((Humoreska)) nebo, to mám možná
popletený,

JV: hm

JC: ale v tom, měla sem ho za takovýho em lotra, toho, ale pak sem
ho měla hrozně toho Svatopluka Beneše ((Svatopluk Beneš)) ráda,
protože to byl, to byl herec teda, to se musí nechat. a von uměl ty
lordy, a a takový to anglický zahrát krásně, že. ale to sem byla
nešťastná tenkrát, tak to na mě, takže dá se říct, že ten film ee
vlastně člověka tak ňák us- usměrňoval nebo, nemůžu říct, že by mě
zkazil, ale ukázal mi trochu ten, a to sem z toho byla nešťastná
teda. to sem byla, to mně bylo šestnáct, to už se,

JV: hm

JC: a vím, že mně to říkala ta, no, tak, tak sme to tak prožili toho
dost, že, protože třeba tu hajdrichiádu, ((heydrichiáda)) to byla
taky hrůza, jo, to to taky mně bylo vlastně šestnáct, a to sme taky
těžko prožívali.

JV: to bylo v jakém kině? tenkrát? ten Noční motýl, jak ste říkala.

JC: já si myslím, že na té sokolovně ((Kino Sokol v Líšni)). no
někde to muselo, to být protože to ještě sem o Brně neměla ani
tušení, že budu, že se budu stěhovat. v sedumačtyřicátým sem se
stěhovala pak do Brna, protože sem nemě-, my sme měli jen kuchyň a
světnici, a vona nám, bydleli sme u té tatínkové sestry a vona nám
nechtěla tu jednu místnost nechat, tak já sem dva roky bydlela tady,
tady je ten domov Marie Stejskalové, jo, na, za porodnicí, to je
Gorkého, no kousek, a pak to byla Titova, tak tam já sem dva roky
bydlela než to. tam byly hodně studentky a tam sme zažili ten
osumaštyřicátej rok, a voni to pak potřebovali pro ty zdravotní
sestry z porodnice, tak vyhnali aj ty studentky. a tam hodně
studentek bydlelo.

JV: em stávalo se vám to často, že na vás ten film působil, nebo že
ste si u něho uvědomila ňáké věci, nebo na vás,

JC: ano

JV: ňákým silným způsobem zapůsobil, protože třeba tadyten zážitek
byl [poměrně silný, takže,]

JC: [no to sem, to sem těžko nesla, ano]

JV: jestli se to třeba stávalo častějc, u více filmů.

JC: no protože sme to vlastně prožívali. no tak já sem pak taky
hodně četla, to je pravda, tak taky některý ty knihy, že, musim
říct, ale ten film dovopravdy zapůsobil, ten měl veliký, bych
řekla...

JV: takže myslíte, že pro vás byl tenkrát důležitý?

JC: chodit, no, to jo, to, to si nedovedu představit, že bysme nešli
do kina, to už tak bylo, a vono taky bylo to, i když třeba, tak na
to kino vždycky bylo, to bylo pár korun, to bylo, já mám dojem, že
to dětský bylo dokonce za padesátník, si myslím, ale nevím to tak
zas jistě, ale korunu určitě.

JV: bavili ste se třeba pak společně o, o tom představení filmovém?
o tom konkrétním filmu?

JC: no tak to sme probíraly s těma [děvčatama.]

JV: [probíraly ste to.]

JC: to už sme chod- byly ty kamarádky, to už, to už až sem byla
větší, tak už sme chod- to už sem nechodila sama.

JV: jo

JC: to, to spíš sem, spíš jako když si vzpomínám, říkáte to, když
sem začla, tak to si nevzpomínám s kým chodila, ale s maminkou
určitě ne,

JV: hm

JC: protože ta, a vona pak taky, vona byla taková dost upracovaná,
tak <vona když si zdřímla,> a tak jako už se to tak jako, už se to
tak stává i teď, že člověk, no, tak sme hodně, tak sme vlastně tó ee
prožívali, a pak sme zas ee pak teda nastoupila televize, to už sem
byla zaměstnaná, tak sme to vždycky všecko probírali, že, třeba ty
ee to byl ten seriál sága rodu ((Sága rodu Forsytů)), jéžiš já si na
to pamatuju, to sme probrali vod toho a toho, sme toho somse
((Soames)) sme neměli rádi a pak, pak se nám zdál hodnej, jo.

JV: to už byla jako padesáté a [šedesáté léta.]

JC: [to už, to už] bylo tó, no.

JV: [tak to už je ( )]

JC: [a ještě si za války] vzpomínám, Loď komediantů hráli, a to
zpíval tam ten robson, ((Paul Robeson))

JV: hm

JC: tu misisipi ((Mississippi)), to byly krásné filmy, ale voni pak
vlastně ee zakázali, ne? Němec se pak s tou Amerikou rozešel, že?
z kraje ještě ty americký chodily, ale pak už, pak už ne.

JV: měla ste ňáké oblíbené herce nebo herečky?

JC: no tak, ten ten byl byl krásnej, ten Tyrone Power, to bylo Tygr
z Ešnapru a Indický hrob, to byly taky takový filmy, jo, tam hrál,
no, nebo ten ee Rolf Wanka, tak ten byl takovej ten, se mně tak kór
nelíbil no ale, měla sem ráda Hrušínskýho ((Rudolf Hrušínský)), to,
to šlo vlastně ten Lízin let do nebe a Lízino štěstí, pan Boháč
((Ladislav Boháč)), ten taky měl protivný role, tak toho sme
nemilovali, ale toho hru- Hrušinskýho ((Rudolf Hrušínský)), já sem
měla takovej, nachystaný psaníčko, že mu napíšu, ale nikdá sem si
netroufla, nikdy.

JV: ještě taková doplňující otázka ee nepamatujete si, že by se
promítaly filmy na faře? nikdy?

JC: to ne, to nevim.

JV: dětem jako.

JC: to né, to spíš až teď sem tam nějak, je to pár let, byla, voni
ee sme ty děti, ty vnuky sme křtili v líšeňské faře, protože voni
neměli v kostele svatbu, tak voni pak nechtěli sez- ee je křtit, ty,
co neměli svatbu v kostele, tak ňák maminka z protekce, tak ee sem
tam zjistila, že už maj takovou mládež a začínaj hrát aj, tak to, to
je ee v tej Líšni to je taky taky tam bylo, ale tak já si
nepamatuju, to bylo, tak bylo tam, ty faráře, pan kaplan nás učil,
to sme se s ním hádávali, protože třeba v tom dějepisu vo těch
Husitech a tak, a vo Husovi to bylo jinak než von nám třeba řekl,
jo, tak to sme mívávali s tím panem katechetou takový debaty už
v tej měšťance,

JV: hm

JC: to už bylo v měšťance, jo, ale tak, to byl jako, to tak jaksi se
ani tam nedostal do těch, do těch jeho blízkosti, že, a tak, ale
dovopravdy si myslím...

JV: co se týče těch vašich diváckých návyků, tak od té druhé půlky
třicátých let ee vlastně, poté, co ste vyšla ze školy, z obecné
školy, tak to ste chodila, tak můžeme říct jednou, dva- jednou
týdně, jednou za dva týdny do do kina? [nějak pravidelně to bylo?]

JC: [nó, určitě.] určitě, to sme chodili, no, to sme chodili.

JV: takže i třeba [jednou]

JC: [protože] to se měnilo po týdnu se měnil ten program.

JV: takže každý týden.

JC: nó, to sem chodila, to...

JV: a poté, co ste nastoupila do zaměstnání, což bylo v roce čt-
[čtyřicet jedna,]

JC: [čtyrycet jedna,]

JV: ee tam ee změnilo se to nějak? to bylo ještě za války, že jo,
takže změnilo se nějak to navštěvování kina, chodila ste třeba
častěji, méně častěji?

JC: já si myslím, že sem chodila dost často, protože...

JV: takže [se to myslíte nezměnilo.]

JC: [nic jinýho, nic jinýho,] nic jinýho tak jako to by- to byla
taková zábava, ten to, ty filmy, a pak sem tak, kolikrát do roka
udělali tu premieru ňákou v tom divadle, že, tak to sme taky chodili
a...

JV: a to ste navštěvovala už teda po nástupu do zaměstnání i jiná
kina předpokládám, to už ste nechodila pouze a jenom do Sokola
((Kino Sokol v Líšni)) a do orlovny ((Kino Orel)), ale to už ste asi
[jela i do Brna.]

JC: [no tak do toho] Brna tak to sme jenom někdy šli, někdy,

JV: někdy.

JC: to nebylo tak zas často, jo, protože když byly ty kina jako
v místě, tak sme toho využili tam. ale vzpo-

JV: vzpomněla byste si ee v jakých všech kinech ste ste byla? jaká
všechna kina ste navštívila?

JC: no do ska- no pak už po tom pětačtyřicátým, jo?

JV: ne ne ne, ještě, ještě za války myslím, v těch čtyřicátých
letech.

JC: no já si jenom vzpomínám na tu al- Alfu ((Alfa)),

JV: hm

JC: a pak si vzpomínám taky právě jak se, jak trolejbusy do Slatiny,
tak je za tím mostem tady po leva, po levé straně tady bylo to
líšeňský nádraží, a po pravé bylo kino Slovan. tak tam sme taky cho-
byli někdy, v těch Černovicích. a jednou sem tam byla sama dokonce,
tak já sem musela být lačná taková, pořád ňáké ty tu, ňákou zábavu
nebo, sem to tak ňák potřebovala, no.

JV: to je pěkné.

JC: a tak sem tam byla, a taky houkali,

JV: hm

JC: a já sem pak šla pěšky, to to se divím, že sem se nebála, podle
kolejí do té Líšně.

JV: hm

JC: to je daleko, jo, voni to chtěli obnovit, ale neobnovíjou to
přes tu Stránskou skálu,

JV: jo

JC: vokolo Zetoru, ale už zas píšou, že ne. tam pak jezdila tramvaj,
no, ale to pak zrušili a byly autobusy a teď je ta osmička, ta jede
vlastně kolem židovskýho hřibitova, a tam projede, a ee kolem té
špičkové výtopny, jo, tam...

JV: ještě ňáké další kino? by vás napadlo?

JC: no ta sk- no na tu Lidickou ((kino Moravia)), no to je ale až po
válce.

JV: až po válce.

JC: až po. tu Lidickou ((kino Moravia)), no a pak sme chodili do
toho Jadranu ((Jadran)) a Moravy ((Morava)).

JV: ale až po válce zas.

JC: až po válce. to už sme bydleli v Králově Poli, tam sme teda taky
chodili.

JV: takže za té války pouze teda ta Alfa,

JC: nó Alfa,

JV: a pak ještě ee...

JC: a nevim jestli sme někde. ještě bývala Lípa. Lípa, ta byla na
Marxově, nebyla?

JV: ulice Marxova to je dneska?

JC: Marxova je, když byste z Cejlu byl ten Ergon, taková továrna, a
tak tak. a na přadla- a přišlo se pak na tu přa- Francouzkou, jo?
Přadlácká pak je tam [textil]

JV: [kino] Lípa, říkáte.

JC: kino Lípa.

JV: hm

JC: tam sme taky párkrát byli myslím, a...

JV: a třeba Jadran, Kapitol?

JC: Jadran. no ten Kapitol jo, to byla, počkejte, Družba pak to byla
nebo něco, nebo Máj? v tom tam sem pracovala pak plno let, na té...

JV: měla ste ňáké oblíbené kino třeba? líbila se vám ta skala
((Scala)) oproti Slovanu ((Slovan)) víc? nebo...

JC: no ta skala ((Scala)) byla pěkná, nó, to bylo pěkný kino. ta
Alfa taky, ta byla taková víc stísněná. ale ta ta skala ((Scala)) já
myslím, že bylo pěkný kino.

JV: a do skaly ((Scala)) [ste taky chodili za, za války?]

JC: [a to je dneska, ta je] pořád, ne?

JV: ano. tam ste chodili taky za války? do skaly ((Scala))?

JC: to si nevzpomínám, to vám nemůžu říct jestli, to si nevzpomenu.
byli sme na tom, já mám dojem, že sme byli v té Alfě ((Alfa)) na tom
Nebe a dudy, nebo...

JV: bylo naopak třeba ňáké kino, které ste neměla ráda? z ňákého
důvodu? kde se vám to příliš nelíbilo?

JC: no taky sme byli párkrát, ale to bylo už po válce, nó v tom, tam
dávali ty starý filmy. Mír, ne? na Hybešce ((Hybešova)).

JV: hm

JC: starý filmy tam dávali, sme tam jednou byli na tom kdo se bojí
virdžínie wolfové, ((Kdo se bojí Virginie Woolfové)) <ježišmarja
voni se furt,> ale to je divadelní hra,

JV: no to už sou osumdesátá léta.

JC: nó, to, to vlastně pak to dávali v televizi, že, a myslím, že
to, to ale u těch Mrštíků ((Divadlo bratří Mrštíků)), my sme měli
pak předplatný k Mrštíkům, ale pak taky už sme toho nechali, protože
už sme si připadali takoví starší, a bylo to dost hlučný, ale viděli
sme tam pár krásnejch těch, představení, u Mrštíků ((Divadlo bratří
Mrštíků)).

JV: ee chodila ste do různých kin podle toho, s kým ste tam šla?
jestli ste třeba měla kino, kam ste chodila spíše s přáteli, nebo
naopak ňáké kino, kam byste chodila ee se svým partnerem...

JC: no to já sem se pak, ee my pak po té válce sme, vlastně sme, ten
manžel přišel do té firmy ve dvaačtyřicátým, a tak sme to ňák
prošli, ten ee až po té válce, že sme to tak ňák společně budovali
nebo, tak to je takový nadnesený, že, ale tak sme tak víc začali,
tak já sem pak už vlastně chodila jenom s ním a, a už sem ani do
kina, ale někdy sem šla i sama třeba.

JV: hm a předtím, když ste spolu chodili teda za té války, tak
chodili ste třeba společně s těmi vašimi, s tou vaší partou? [s těmi
vašimi přáteli?]

JC: [jo jo to sme chodili hodně] jo, společně, no.

JV: a i s tím vaším budoucím manželem.

JC: no až po válce, no.

JV: až po válce.

JC: a von jednou, já si vzpomínám, byly volby v tom šestačtyřicátým
a poprchalo, tam byly to bylo tak ta Líšeň byla komunistická hrozně.
a ty babky a to všecko tam čekaly na ty výsledky a, a von, my sme
šli, a ee manžel, teda budoucí řekl, ježiš vono prší. a ta jedna
<babka řekla, co by pršelo?> ((směje se)) to si tak vzpomínám,
protože voni tam čekali, a vona dovopravdy, dovopravdy teda vyhrála
ta komunistická strana už v tom šestačtyřicátým, a já sem tenkrát
volila tu demokracii, toho lauš- ten Laušman ((Bohumil Laušman)),
voni se nehádali. ale ti se furt hádali s tou, s národníma
socialistama, to bylo takový,

JV: hm

JC: tak taky sme vo tu politiku tolik nedbali, to je pravda, ale
podle tak toho se mi nelíbili, tak sem tu trojku volila. no tak to
sme tenkrát šli ještě na tu orlovnu ((Kino Orel)), a tam sme vlezli
o přestávce, a dávali tu, Celý svět se směje. to ještě bylo, ty
ruský, nebo Děti kapitána Granta, že, to bylo, a tam byly ty pěkný
písničky a to. a to ještě sme tak jako vo přestávce tam vlezli, a
ještě se dívali. tak sme byli takoví, ee dá se říct lidově lační
toho, ňáké té zábavy, že.

JV: tak ono po válce asi docela, to je pochopitelné.

JC: no chvilku se tancovalo po té válce, tam byli hodně Rumuni, ti
vojáci taky. z Rumunska armáda, nebo ti se přidali k tomu, k té
Svobodově. a ti, to byli toho Malinovského ((maršál Malinovskij)),
to byli samí, jako říkávali, že to je z těch věznic, tak ti nebyli
hodní, jo, to sme museli utíkat aj před nima, před těma Rusákama. to
sou taky takový vzpomínky nehezký, no. ale pak se to tak, trochu se
začalo tancovat, ale to přešlo, no, to byla taková chvilková, tak to
sme se ňák, no a nakonec už nám bylo najednou jednadvacet, dvacet,
už zase byla ta mládež osumnáct, sedumnáct, už sme třeba si
připadali starší, jo, takže už to tak...

JV: myslíte tu mládež jakoby v Líšni.

JC: jo, jo, a já sem se pak v tom sedumčtyřicátým odstěhovala, a už
sem zůstala v Brně vod té doby. takže já už, ale do toho kina,
dovopravdy pořád jaksi, jak bych to řekla, dneska mě to nenapadne
jít do kina, protože já to neberu těm tvůrcům, že voni maj dobrý
třeba úmysly, ale nám, mé generaci už to tak ňák moc neřiká, že.

JV: hm

JC: a většinou, pravda je, že když sme ještě bydleli na Palacké
((Palackého třída)), proti tomu kinu Oko, tak to, co bylo, noviny
sme možná vodbírali, to, co bylo nazvaný, mělo škaredou kritiku, tak
na to byly fronty. to to, to sem...

JV: to je negativní kritika, no. [reklama taky.]

JC: [to se vždycky,] vono je to, je to těžko, víte, to co člověk, to
jinej názor, ale tak něco hezkýho abyste, já třeba si pamatuju to
můlin růž ((Moulin Rouge)) sem viděla, já sem plakala. a pak dlouho,
to bylo tak, ale teď už...

JV: můlen růž? ((Moulin Rouge))

JC: no, to bylo vo tom malířovi.

JV: myslíte a to bylo v jakém roce?

JC: no to už bylo, tak řekněme sedumdesát dva už.

JV: no já nevim, jestli ste viděla ten nový můlen růž ((Moulin
Rouge)), právě.

JC: ne. tam bylo, no von jako, a pak, dovopravdy tou televizí
vlastně to je tolik, už člověk do sebe dostává těch všelijakejch
těch, že už, a když šel do toho kina jednou za týden, tak mu to
zůstalo něco dýl, jo, než dneska sou taky pěkný, já nemůžu říct,
třeba to ee...

JV: takže spíš sledujete televizi doma.

JC: nó nebo ten se nám taky líbil, ti američtí, se mi líbil ten
spencr ((Spencer Tracy)), to bylo, to Hádej, kdo přijde na večeři
[to byl krásnej film.]

JV: [pamatujete si, když ste] ještě jako dítě, chodila ste třeba na
nepřístupné filmy?

JC: nó já si nepamatuju, že by mě někdo za-, né, asi né.

JV: ne.

JC: a voni to, si nepamatuju, že by mě někdo zahnal nebo něco. ne,
to ne.

JV: počkejte, jako že ste teda chodila a nikdo vás nevyhnal, nebo že
ste se nedostala nikdy. dostala ste se na nepřístupný film nebo
nedostala.

JC: já sem myslím ani nešla, protože tak ňák, tak ňák, ale tak...

JV: nebo si toho nejste vědoma, že byste byla na <nepřístupným
filmu.>

JC: tak, že by nás, to si vůbec nepamatuju [že by nás]

JV: [a chodila] ste třeba do kina bez placení?

JC: taky né, to sme vždycky, to sem ňákou tu korunu vždycky měla.
říkám, i když sme třeba neměli, maminka se hodně nadělala a to, ale
tak na to kino, to kino bylo velmi levný. to, kdo to mohl podporovat
tak jako, že to bylo tak tenkrát, nebo já nevím, jak si to
vysvětlit.

JV: přišlo vám to levné.

JC: to bylo, bylo to levný, no.

JV: hm a...

JC: a tam ještě, to už sem měla ty děti, tak to je tak padesát
čtyry, padesát pět, čtyři koruny tři koruny, no.

JV: a předtím v těch třicátých letech? to ste tak platila kolik?

JC: no tak si myslím, že korunu [nebo ee]

JV: [třicátá, čtyřicátá léta.]

JC: mně se něco plete, že děti platily padesátník.

JV: hm a dobře. a když ste teda chodila ee pamatujete si třeba, jak
ste se chovala vy a jak se chovali ostatní? konzumovala ste třeba
ňáké nápoje nebo ňáké jídlo?

JC: ne, to nebylo. no tak to se šustilo ňáký ty cukrlata, jo, ale
jakorát ty děcka v těch prvních, a vždycky tam chodili takový,
takový jak bych řekla trošku nezvedenci do těch prvních řad, jo?
<takže do té první řady> taky sem si nikdy nesedla, jo?

JV: to ste měla špatnou zkušenost.

JC: to, to né, tam ti byli, a voni řádili, jak ty kovbojky, to bylo
těch kovbojek hodně, to si...

JV: takže docela jako hlasitě se dá říct teda.

JC: jó, nó, ale říkám vám, jestli, jestli je někdo vyhnal, to nevím,
ale mně teda honili, mně toho Toňana mně honili. von mně vždycky ňák
utekl, se mu to nelíbilo.

JV: a teda asi většinou kluci reagovali při westernech.

JC: jo jo jo.

JV: ale naopak, když ste byla na nějakém romantickém filmu, tak to
asi tam moc kluků nebylo,

JC: ne.

JV: v první řadě.

JC: to si tak, to mně bylo, jemu bylo dva roky, mně bylo dvanáct,
že,

JV: hm

JC: tak to sem chodila na ty dětský [(do) kina.]

JV: [a bavila ste] se třeba během projekce s jinými diváky? šeptali
ste si, ňák, když vás něco napadlo,

JC: no tak sme tak byli, já si myslím, že sme, ani si nedovedu
představit, že bysme dělali ňákou tu,

JV: nechodila ste do první řady.

JC: ee ňákou když se školou. že nás tak ňák, že sme byli takoví
ukázněnější, si myslím.

JV: jo

JC: pak mě jednou pozvala ta, Hanička, na tu Polárku ((Divadlo
Polárka)). a von, já sem tam párkrát i vnuka vzala, a voni dávali
Kytici z Kytice, a to byli učni číšníci, nebo já nevim, a tak
Hanička říkala, no, babi, tam voni můžou dělat melu. ale ti se taky
chovali. buďto měli dobrý učitele,

JV: hm

JC: že je ukáznili, jo, tak to si taky vzpomínám, ani vůbec nebylo
žádný ty, jo, a tam, a voni pořád hrají, ta Polárka ((Divadlo
Polárka)). [já to tak pozoruju,]

JV: [vzpomněla byste si,] podle čeho ste si vybírala film? na který
půjdete? bylo to spíš podle kina, podle jeho polohy, anebo třeba
podle toho, jaký ten film byl, podle žánru, jestli byl romantický,
dobrodružný.

JC: jak za, no do té války, to sme to co dávali, a chtěli sme do
kina jít, tak nám to bylo jedno, jo? [to ještě nebylo]

JV: [že tam byl] každý týden [jeden film]

JC: [to ee jo] takže, to sme tak jako, ale pak už, [to bylo
všelijaký, to už]

JV: [pak už když ste si mohla vybírat,] tak ste říkala, že ste
s partou vlastně jezdili občas i do Brna, za té války,

JC: no tak to sme buďto, buďto, tak si vzpomínám, že sme tak jako na
ty, na to Nebe a dudy, to si tak vzpomínám, že sme všeci šli.

JV: a vybrali ste to třeba podle recenzí, v tisku, nebo podle
plakátů, že vás to zaujalo?

JC: tak to se tak vždycky rozkřiklo, co je pěkný [a co né, jo]

JV: [takže šeptanda.]

JC: jó, to bylo tak jako, já vím, že jednou tam dávali Jak to povíme
svým dětem ((neidentifikováno)), a já sem ty tety vzala. povidám,
poďte se na to podívat. a jim se to vůbec nelíbilo. takže to taky,

JV: <nelíbilo.>

JC: no voni, to zajímavý, ti Němci, to už byla ta válka vlastně,

JV: hm

JC: a voni na to, jak byli brutální a vedli tu válku, tak voni
milovali ty romantický filmy. a dodnes, jestli vy to tak třeba, já
si tu televizi, protože teď už tolik nechodíme na ty výlety a to,
tak ta, teď je ňáká taková, odpoledne dávaj tu Rosamunde Pilcher a
vona má pěkný knížky, ale je to spíš tak k té červené knihovně se to
trošku, jo?

JV: hm

JC: ale voni maj, a je to německý všecko a sou to anglický,
z Anglie, ze Skotska, třeba to Září, to je tak nádherná knížka vod
ní. tó, to teda, ať mně někdo řekne, je to červená knihovna, tak
s tím nesouhlasím, a to je, tam je hodně to pobřeží, ten kornval,
((Cornwall)) jo? já pak mám automapu mně děcka koupily, já se musím
podívat, anebo to Skotsko, to musí být jistě, podle jejího popisu,
krásný, víte?

JV: já vím, <já sem tam byl.>

JC: takže voni dodnes, ti Němci mají tohle,

JV: hm

JC: a ty jejich detektivky, to nestojí za nic, ale tady ty
romantický zajímavý,

JV: hm

JC: jestli ta příroda to dělá, teď sou pěkně voblečený, jo? a už sme
se přesytili vlastně, ta Amerika, ta nám to teda, von to ten mencl
((Jiří Menzel)) tenkrát po té revoluci říkal, ať nejsme oslněni tou
Amerikou a byli proti němu asi toto, a je to pravda. a voni, nebo
Francouzi maj taky lepší. a Briti, Briti detektivky britský,

JV: hm

JC: že, však vy to vlastně studujete, ne?

JV: ee dá se říct. ještě bych se teda vrátil trošku zpět, ty
informace ste získávala teda spíše ee že ste mezi sebou ee nějak,
jak ste říkala se to rozkřiklo,

JC: jo

JV: ste pak jakoby řešili, na jaký film půjdete, nebylo to třeba
tak, že byste cíleně ee sledovala rubriku filmů v novinách, nebo ste
sledovala...

JC: no pak si pamatuju, byly ty kinoreví, ((Kinorevue))

JV: hm

JC: a to byl, to sem si kupovala, nebo, to jo, to se mně [moc
líbilo.]

JV: [takže na] základě toho ste si pak vybírala.

JC: nó, taky, taky.

JV: hm a to bylo od jakého roku?

JC: nó, to už mohlo mně být dvanáct třináct. tak to je (dvacet),
třicet osum nebo, (dvacet třic-) to už aj pozděj, no vlastně byly
pořád ty filmy, ten, já nevím Kristián kdy byl, ale třeba to Hotel
Modrá hvězda, to bylo takový teplo v té sokolovně ((Kino Sokol v
Líšni)), že všici byli v košilích jenom, jo, a strašný teplo, takže
se mně to tenkrát zdálo, že jako do toho kina ee přece šel každej
lepší voblečenej, nebo to, já nevim,

JV: hm

JC: to se spíš na to [hledělo, víte?]

JV: [oblékali se (lépe)]

JC: a pak to tajdle se najednou všichni svlíkli z těch sak, protože
bylo strašný teplo, no.

JV: hm

JC: tak to bylo za války ještě, ten Hotel Modrá hvězda.

JV: a pak když ste si jako, mohla vybírat, nebo ste už jezdila i
třeba, ještě do toho roku čtyřicet pět, vlastně v téhle oblasti se
pohybujeme, do konce války, ale už ste třeba jezdila i do jiných
kin, tak ste si třeba ee bylo důležité pro vás ee jaký herec v tom
filmu hrál? nebo herečka? vybírala ste si i podle tohoto kritéria?

JC: no tak sme měli rádi, no tak já sem měla ráda toho pana, von byl
mladej, že, a ani jeden ten kluk nebyl tak hezkej, ten syn,

JV: a koho myslíte?

JC: jak Hrušínský ((Rudolf Hrušínský)) když byl mladej, tak to bylo.
a pak, to bylo, to já nevím kdy pak, ta Předtucha, tam měl blbou
roli, tak to sme měli na něho chvilku takovou, a to sme probraly i
s těma děvčatama, jo, to se tak ee...

JV: a čím, čím vás třeba zaujal, ten herec, ten Hrušínský ((Rudolf
Hrušínský)).

JC: von je takovej, já bych řekla, takovej líbeznej, nebo takovej,
já nevim. já sem vo něm četla teda myslim vo něm, tu knížku, a takže
vo něm tak, a teď von vlastně ke stáru byl takovej českej gabén
((Jean Gabin)), ne?

JV: hm

JC: by se dalo říct. von nemusel mluvit, měl ňákej posunek, a
stačilo to.

JV: chodila ste na ňáký film i opakovaně? třeba s tím Hrušínským
((Rudolf Hrušínský))?

JC: jó, to jó.

JV: víckrát, jo, že ste to viděla.

JC: nó. to jó, aj sem tak někdy i v tej televizi, když už sem to
viděla víckrát, tak mě to zas taky zaujme,

JV: hm

JC: a mám hrozně ráda teď i to, i takový ty, a i to, na ty režiséry,
jak je ta, právě mě ta Kytice, na ten Máj vůbec bych nešla, protože
to už sem si říkala, že se mně Kytice nelíbila,

JV: hm

JC: tak ten Máj, já nevim, a ten Brabec ((F. A. Brabec)), tak ten se
mně nelíbí, ten Brabec ((F. A. Brabec)), ten režisér. no ta to, to
nevim.

JV: bylo...

JC: to už bych vám tady všecko, zha- všecko zhatila, [kdybych
vykládala] vo těch novejch.

JV: [ne ne ne, to nevadí.] ale, ale ee držme se radši teda v těch
čtyřicátých letech em bylo pro vás třeba důležité, jestli ten film
byl černobílý nebo barevný, hrálo to ňákou roli, nebo vám to bylo
jedno? nebo [vás naopak třeba ( )]

JC: [no to nebyly ( )] já myslím, že barevný ani nebyly, jo, to
nevim, až....

JV: po válce.

JC: až pak, pak nějako to, Jih proti severu pak ňák spravovali na
barevno, ne?

JV: to mohl být jaký rok? válka ještě?

JC: né, no Jih proti severu, to nebylo, ten byl akorát ta Loď
komediantů, to si vzpomínám,

JV: takže vy si nepamatujete, že byste viděla barevný film [ještě do
konce války.]

JC: [ne, ne, to ne.] to sem vůbec, jestli byl to Dům u jezera, vim
ty Němci měli něco barevnýho,

JV: hm

JC: to vím, že byla ta válka, taková jako, a voni měli takový
romantický filmy. ale voni prej to, aj i těm, promítali vlastně těm
vojákům, ne? nebo něco se tak.

JV: vzpomněla byste si třeba jestli, jestli jste ještě v tom
ranějším dětství viděla ňáký zvu- ee němý film, právě? nebo všechny
filmy byly zvukové.

JC: no já myslím, že to bylo za mě už byly zvukový, no.

JV: zvukové hm

JC: to bylo, to, no museli sme tohleto, no jako prožívat, co sme
v tom kině viděli, protože v jednom filmu, vona krájela nudle, a
vona tak to tak jako, a já sem přišla a říkala sem tetě, podívej se,
vona tak ti to tam krájela, taky ty prsty, jo. takže sem, to si
vzpomínám, že tetě (Maří) sem to vykládala, a tak jestli s nima sem
taky chodila do toho kina. s maminkou teda ne. no a tatínek, ten měl
tu hospodu, co vám mám povidat.

JV: hm to ste říkala, no. a bylo třeba pro vás důležité ještě,
jestli ten film byl německý, francouzský, americký, vybírala [ste
si? né, bylo vám to jedno.]

JC: [né, né to sme, to sme] to sme ne to. my sme ani, i ti Němci, já
vám říkám, a to byla německá firma, a měli sme tam takové dvě dámy,
a ty byly zlý.

JV: myslíte teď [tu vaši práci.]

JC: [a vykládaly,] v tej práci. já sem přišla v jednaštyrycátým. tak
tam byli Němci, ten pan prokurista byl hodně hodnej, ten Sajdl. pak
tam byl ňákej pan (Kučeraur), a ten chodil s tím křížem, nebo s tím,
a ten, nazdar Češi! řekl. von byl možná trochu rapl, no ale, tak pak
tam byla ňáká (lujze filip), s tou sem byla na Muži nestárnou. to
byl Pivec ((Jan Pivec)), že?

JV: hm

JC: s tou, vona byla tak hodná, ta líz- lí- (lujse), Lízinka
(filip). takže já sem jako, i když ti Němci byli, a zavírali,
koncentráky, víte, tak všecko, ale ten člověk, když vedle mě
pracoval, tak já sem nemohla ho nenávidět. mně připadal, že nebyl
špatnej, no. takže, to, [pak tam]

JV: [takže to] byla vaše kamarádka teda? nebo...

JC: né, z práce, z práce.

JV: spolupracovnice.

JC: pak tam byl ňákej Čapek, ten šel na vojnu, a von vám, a za půl
roku už přišel bez nohy. a chodil se tam dívat, jo, za náma. takže,
tak jak, víte tak jak, nevim. tak sme takovou ňákou, hrůza hrůza, to
jak furt s tím komunismem to taky tak řešíjou, tak když ten člověk
byl hodnej, tak to si ho voblíbil, nebo já nevim. to sme tak
neřešili, no.

JV: ee ještě k těm filmům, měla ste třeba oblíbené ňáké ee žánry
třeba? měla ste ráda určitý typ filmů a pak zas ňáký ne, třeba
romantický, já nevim ee nebo, teda myslím už když se pohybujeme
v době té války, kdy už ste byla trošíčku starší, a už ste si fakt
vybírala. a chodili ste třeba s ostatními...

JC: ne, to sme, vám to povidám, to bylo každej tejden bylo jiný, a
tak ňák abych šla jenom na detektivku, vono to ani tak nebylo já si
myslím. to...

JV: ale třeba jestli se vám ňáký filmy líbily víc, a ňáký méně, tak
sem to myslel. jestli třeba ste jako šla i na detektivku, i když ste
ji neměla příliš ráda, teď vám jakoby napovídám, ale spíš se chci
zeptat na to vás, jestli si vzpomenete třeba jaký typ filmů ste em
opravdu oceňovala.

JC: no tak byly pěkný ty, když tak jako ta historie se [ňáká]

JV: [historické.]

JC: k tomu objevila, že. to bylo třeba to, to bylo takový. jako
v divadle sem třeba měla ráda operety. já nevim, tady to tak
dodělali to Brno, tak voni to dodělali všude, ale tak ty libreta
byly jako slabý. ale tak ty hudby, to bylo krásný. tak nevim, tak
to, co bylo, a nebylo kam, tak možná nebylo kam jít, ale když sme,
tak jednou tejdně sme v kině určitě za té války byli.

JV: a co pro vás třeba dělalo film dobrým filmem. kdybyste to měla
ňák teď definovat. váš vaše osobní ňáká definice dobrého filmu. co
je to dobrý film pro vás třeba?

JC: no muselo tam vo něco jít tak jako, no ňákej problém a to, a
tak. to sme si aj poplakali, že, třeba voni třeba byly ty časopisy,
za války byla Moravanka, Hvězda, List paní a dívek, a ve hv- teďka
ty romány vycházely a byly zfilmovaný, jo? tak to bylo, ty Umlčené
rty, to vám, to bylo takovej film, to muselo být za války eště,

JV: hm

JC: protože vona ee nějak měla ňákou nehodu a ztratila paměť, dceru
si vzala bohatá rodina, a vona u ní sloužila. to sme proplakali
všecko, to se, [to se plakalo, jo.]

JV: [že se vás to tak dotklo.]

JC: Umlčené rty se to, a vona pak si měla brát někoho bohatšího,
protože byla z bohaté rodiny, to tak vlastně v těch filmech bylo,
že?

JV: hm

JC: to buďto ta chudobná tak taky se dostala,

JV: takže ste to [prožívala ( )]

JC: [jó, a ty Umlčené rty,] v tom vám hrála ta Anna Letenská, a voni
ju popravili. to byla ta herečka, byla dovopravdy popravená, někdo u
ni spal, za té hej- hajdrichiády ((heydrichiáda)), a teď jako, teďka
dávali v televizi, já sem jenom tam viděla kousek, kat ni- nepočká
((Kat nepočká)), jo? to hrála Bohdalová ((Jiřina Bohdalová)) už se
ee s Radovan, ne Radoslav Brzobohatý tam hrál už v civilu toho
gestapáka. a to bylo, to si myslím, že bylo něco tak jako, ale vona
nebyla ňáká veliká herečka ta let- ((Anna Letenská)) ona byla
herečka taková, takový no tak ta, no tam hrála právě v těch
Umlčených rtech ((Umlčené rty)) nebo Srdce v soumraku, jo? to taky.
a to bylo hodně, že v tom časopisu to šlo,

JV: hm

JC: a pak, nebo pacientka doktora Hegla ((Pacientka Dr. Hegla))
taky. to bylo, no to byly vlastně takový by se dalo říct, ale když
byl člověk mladej, tak to ani tak [nějak]

JV: [a šla] ste třeba na ňáký film víckrát?

JC: jo, to na tom <na tom kopečku ((Na Svatém Kopečku)) sem musela>
vidět mockrát. no na tom svatým kopečku ((Na Svatém Kopečku)).

JV: a jaký druh zábavy ste vlastně ještě měla ráda? vy ste říkala,
že ste chodila do divadla, to víme,

JC: do divadla, no to sem...

JV: ee ty taneční zábavy jako byly zakázány, [ale zase ste říkala,
že ste potajmu se scházeli,]

JC: [no, to sme tam, to sme tam trošku, no,] a pak sme chodívali
třeba až na Říčky k tomu Jeleňovi,

JV: hm

JC: teď je tam něco, taky sem vo tom četla, tak tam sme zpívávali,
ale nesmělo se tancovat, to byl strach.

JV: hm

JC: kdyby se tancovalo, aby to jak řeklo takže, ale ty divadla,

JV: poslouchala ste třeba rozhlas? [ňáké ob- oblíbené relace.]

JC: [no to sme, to sme, to] je letos pětaosumdesát let, to maj pořád
v rádiu,

JV: hm

JC: a dovopravdy sem teď ňákou, někde se, jo na něčem sem byla, a
tam se řík- tam se ptali, proč rozhlasový hry už nejsou,

JV: hm

JC: v rozhlase, jo? protože já sem třeba, my sme brzo měli, to rádio
sme měli brzo,

JV: hm

JC: tak já si vzpomínám ee ten Uloupený život, to bylo krásný v tom
rádiu, to jako...

JV: a mimo jiné ste teda ještě četla knížky?

JC: nó

JV: a sportovala ste nějak?

JC: no tak to už, no tak do toho Sokola sem chodila, no, tak býval
slet, to vím, a pak bývaly šibřinky, no.

JV: a vy ste chodila teda do a, ne do Orla.

JC: nó, a voni pak, pak to vlastně zrušili všecko, takže vod
třinácti do těch devatenácti se nedalo nikam, že.

JV: hm

JC: to všecko bylo zrušený, ten Skaut, Sokol, vorel ((Orel)),
všecko. a válka začla, bylo mně třináct.

JV: a teda pak ty výlety s tím Skautem, ale...

JC: jó, to sme chodili, ale dokonce sme pak, ale to už bylo po
válce, sme měli, měli tady, Černovice u Kunštátu sme měli tábor a já
sem tam vařila knedle, knedle ty kynutý, to vůbec si nedovedu
představit, že sem si dovolila nebo vodvážila, to se nemusí podařit,
že? to se může zleknout. no vůbec, no já si vzpomenu, že to vůbec
byl člověk tak vodvážnej,

JV: hm

JC: že, ale to toho, já sem byla po válce v tom Jinošově u Náměště
nad Oslavou, a tak v tom šestačtyřicátým tam přišel doktor Beneš
((Edvard Beneš)), prezident,

JV: hm

JC: to mám taky hezký vzpomínky. von tohle, teď sme vo něm četli,
právě my v těch, v středu v těch klubech, jo, tak vona mně dala,
vona musela vodjet, ta paní Střechová, tak mně dala, že to nevíme vo
prezidentech, a tam vo něm hezky, voni vo něm už moc škaredě mluví
sem tam vo tom Benešovi ((Edvard Beneš)). ale já si ho pamatuju
z toho Náměště ((Náměšť nad Oslavou)), von už byl vetchej takovej,
von už byl nemocnej pak hodně, ale tam, a vona mu, a voni ti skauti
pekli jablíčka,

JV: hm

JC: hruštičky, a vona mu říkala, podívej se Edoušku ((Edvard
Beneš)), vem si tu hruštičku. to si tak vzpomínám. no a tančili sme
tam, ňákou besedu, před ním. a tak to, to mám taky hezký vzpomínky,
no.

JV: vzpomněla byste si, jaké byly rozdíly v těch kinech, které ste
navštěvovala? v interiéru, v ee...

JC: no tak ty, to vlastně, to nebylo nějaký to. to bylo...

JV: mezi tím Sokolem a Orlem ((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel)) byly
ňáké rozdíly větší?

JC: ta vorlovna ((Kino Orel)) myslím byla lepší, no. jako lepší
sedadla, ta sokolovna ((Kino Sokol v Líšni)) byla taková, no tak
tam, tak pak když byl ples, tak to voni vyklidili, no a ples, plesy
byly až po válce vlastně. no, to nebyly ňáký veliký takový ňáký. ta
skala ((Scala)) byla pěkná, to jo,

JV: hm

JC: ta Alfa byla víc taková ee těsně, nebo tak, těsnější,

JV: hm

JC: ale, ale nevím ještě ňák, jo? ale...

JV: ee vzpomenula byste si, z čeho se skládal program projekce?
jestli em tam byla přestávka například mezi filmem a ňákým
předfilmem?

JC: no bývaly ty týdeníky.

JV: týdeníky.

JC: a můj manžel, ten miloval týdeník, ten když sme měli přijít
pozdě, tak hrozně toho litoval, protože ten týdeník to, a pak ještě
bývaly, nebo kratičký filmy, a to [všecko se pak]

JV: [a reklama?]

JC: no reklama byla pak, byla už nějaká, ale to jako děcko, to
nevim.

JV: a přestávka teda byla třeba?

JC: přestávka já myslím že né. ani né. to nevim, to teda bych vám,
to neřekla, ale...

JV: a bavilo vás to třeba? ste říkala, že manžela to zajímalo, ty
týdeníky hodně, tak...

JC: jó, no tak to jó, já vím, že jednou sme šli pozdě, a vona mu
ňáká babka v Líšni povídá, to sme byli v Líšni, ale už to bylo po
válce, a von teprv je, teprv je týdeník. a von mně povídá, já na to
hlavně se těším. to von mně povídal.

JV: hm a vy ste se třeba taky těšila? nebo vám...

JC: a tak to bylo, to nebylo nezajímavý, no, tam se vždycky něco
dozvědělo, že? no já si myslím, že ten ee že to škoda, jestli dneska
už ta mládež nemá na výběr takový ňáký ty filmy...

JV: byla ste někdy přítomna promítání filmu v domácnosti? že měl
někdo třeba, otec vašich ee někoho z vašich přátel doma promítačku?

JC: ne.

JV: ne.

JC: to sme neměli. my sme byli tak jako...

JV: ee jak na vás zapůsobily ty změny, které nastaly po roce třicet
devět? za protektorátu, zavedením protektorátních předpisů? ee
cítila ste to nějak os- dotýkalo se vás to nebo, ee jak vlastně ste
se v té době ee cítila?

JC: ee no tak tu tu hajdrichiádu ((heydrichiáda)) sem těžko
prožívala, to sem měla strach, že budeme všichni jako mrtví,

JV: hm

JC: nebo něco, to mně bylo těch šestnáct, jo, to bylo dvaačtyřicet?

JV: hm

JC: dvaačtyřicet. ty Lidice, já nevim, já sem si myslela, že to
jako, tak zas všecko sme neprožili tak zle, jo? protože sme možná to
velký nebezpečí ani tak netušili. nebo, nebo sme byli tak jako,
[tak]

JV: [takže] váš život za té války byl poměrně normální? zas tak nic
zásadního se třeba nezměnilo?

JC: no tak ee vám to říkám, z toho mýho příbuzenstva nikdo zavřenej
nebyl, jo?

JV: hm

JC: ale byli třeba, byl ten náš strýc Frantík byl velikej komunista,
a von, když byla ta stávka tady v Oslavanech, ne Oslavany, Zbýšov
Rosice,

JV: hm

JC: tak voni ty děti dávali do rodin, jo? tak aby jako, že měli
hroznou bídu, jo?

JV: hm

JC: tak to já vám nev- to sem mohla chodit do třetí třídy. tak kolik
to bylo. to, to byla určitě ňáká krize a to jestli to byl
dvaatřicátej nebo tak ňák, tak voni vzali ňákou Vlastičku Brázdovu,
a vona spala u toho stréca Frantika, ale k nám chodila na jídlo a
naša, moja maminka, to byla sestra, a říká, náš Frantik, ten je
chytrej, ten je chytrej, von si veme tu, ale krmit teda musíme my,
ale ne, nevyčítala to nějak a to, že tam bydlela. nebo von měl ňáký
letáky, tak to donesl k sv- to ještě žila babička, tak na půdu
k babičce, ani doma si je nenechal, tak takle sem něco jako, jo, ale
ee no říkám vám, asi je to mládí takový sobecký nebo něco, to velký
nebezpečí, a jistě i v těch, v té válce taky už ukazovali i v těch
týdeníkách, ty Němce a to všecko, ale pak se ňák věřilo, taky, nebo
ten rozhlas sme vůbec neposlouchali cizí, protože jestli sme to
buďto nechytli, nebo vám říkám, maminka ta měla chuděra ta byla
sedřená, děda šel do hospody, toho zajímaly karty, tak aby někdo
poslouchal třeba Londýn, a měl ňáký kvůli tomu nesnáze, tak to, to
ani nemám zaznamenaný, protože,

JV: hm

JC: no a tak, to se pak věřilo, teď tam, vlastně bylo hodně, nad,
vlastně nad Líšní je pak Horákov, Mokrá, to sou ty lesy, a tam ee
v noci už jezd- bylo slyšet už cizí letadla, a voni tam jako
posílali ty balíčky těm partyzánům a toto, to sme zaznamenali, jo, a
tam to bylo aj slyšet, ty letadla a to.

JV: takže ňák ste se jako [tak moc nebáli.]

JC: [ale tak nějak,] tak nějak to, ale pak ti chlapci vodešli, tak
jako z té party, tak vodešli jeden do Vídně, jeden tam do Králik a
to, tak byli nasazení a to,

JV: nuceně?

JC: ale tak se to všecko, jestli to mládí to umí nějak strávit lepší
než ti staří, tak tak nějak...

JV: vědělo se o ňákých kinech, že byla německá nebo naopak česká?
že tam chodí spíš Němci nebo Češi? věděla ste?

JC: no tam, tam nebylo tam nebylo moc Němců v Líšni, ale stavěla se
tam německá škola,

JV: hm

JC: ale to pak shodou okolností sem s tím stavitelem, s tím panem
Řezankou byla zaměstnaná u toho investora, a von říkal, ta bude, ta
ne- tu nikdo nezbourá, ta byla tak festovně stavěná, protože my sme
ju stavěli tak dlouho, jo, aby jako, tak to to byla něme- a tam, tam
nebylo moc ňák Němců nebo, nebo tak nebo sme měli ty svoje zájmy a
ňák se vo to člověk nestaral.

JV: vy ste to už, vy ste to už říkala na začátku ee do toho kina ste
nepřestala třeba chodit než, než před válkou, ta frekvence byla tak
asi stejná, jednou týdně dá se říct? i za té války?

JC: no to sme chodili, a pak po té válce, to že sme s manželem
chodili, no tak to sme taky vlastně do toho kina chodili, no.

JV: ten výběr filmů, ten se asi taky zase nezměnil za té války,
jelikož ste chodila pořád ee většinou buď do Sokola nebo do Orla
((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel)),

JC: no jo.

JV: a pak když ste si vybírali...

JC: no takže sme mohli jako třeba jít v neděli a pak i v pondělí
třeba. třeba v neděli na sokolovnu ((Kino Sokol v Líšni)),
v pondělí, to vím, že v pondělí, to sem taky jednou byla myslím.

JV: ee vzpomněla byste si, jak se třeba diváci za protektorátu
chovali při filmových projekcích? jestli třeba někteří hlučili, nebo
naopak tleskali, smáli se.

JC: to sem, tleskat sem v životě v kině nezažila.

JV: ne.

JC: to jak teď třeba čtu, že to mělo ee jako tohle, odezvu, tak to,
to ne, to se tak...

JV: vzpomněla byste si, že třeba někdo ee při filmu hajloval? když
se třeba na plátně objevil Hitler ((Adolf Hitler)),

JC: ne

JV: tak někteří ze strachu se přidali k [Němcům.]

JC: [ne, to ne.] to, nebo sem se nedívala, nevim, to mě ne to,

JV: nevšimla ste si.

JC: myslím, že tam jich bylo málo, to si vzpomínám že tam jich bylo
málo, taky se k Němcům dali někeří,

JV: Češi?

JC: tak je vodsoudili, ale něco tak jako, jako mezi sebou je
odsoudili, že šli k těm Němcům, ale tak nějak, nevím, tak se tak
jaksi, tak to tak všechno uteklo ((směje se)) že tak nějak to né,
to, no.

JV: takže když ste se dívala na nějaký ten německý propagandistický
týdeník, tak ste [nějak to moc neřešila.]

JC: [no tak ee my možná] z té rodiny sem byla tak vychovaná, že ti
Němci nemůžou vyhrát, jo?

JV: aha, tomu ste věřila.

JC: tomu se tak věřilo, jo?

JV: že to nakonec dopadne všechno dobře.

JC: třeba to, ten Stalin, to bylo, to byla osobnost, to vůbec nikdo
nevěřil, že von tam nechal postřílet těch důstoj- to se neví, buďto
se to nevědělo, nebo ee říkám vám, tak ten otec můj ee na ňákej
vliv, tak jak třeba čtete knihy a ten, nejvíc na mě zapůsobil můj
otec, to nemůžu říct, protože von byl, von byl nadřenej, brzo ráno
vstával, pak si trochu zdříml po vobědě když přišli, a pak šel do té
hospody. no a pak zase brzo ráno vstával a to, takže...

JV: takže [on se ( )]

JC: [tak ňák sme se,] ale přitom sme se všeci, tak se mluvilo pak
třeba, a že nemůžou vyhrát, to se tak věřilo, já si nepamatuju, že
by, až bude po válce no tak, pak ta válka, ta fronta to tam šlo, to
jako sme zažili, aj i to bom- aj tohle, a tak než se to zas všecko
urovnalo, že.

JV: vzpomněla byste si na první návštěvy kina po konci války? a na
tu atmosféru, která byla? bylo to něčím specifické, ňáká velká
euforie mezi diváky,

JC: no, vzpomenu si právě na té orlovně ((Kino Orel)) pak byla
taková jako estráda. a to se, to ještě byla válka,

JV: hm

JC: a už se tam byly ňáký ty písničky, to si to taky, a já nevím,
proč to bylo na vorlovně ((Kino Orel)) nebo kdo to pořádal, ale už
v takový, že už bude po válce, jo? že už, už je to tady.

JV: už to bylo asi na jaře ee čtyřicet pět.

JC: ano, ano, čtyřicet pět. tak to sem, a to na té orlovně ((Kino
Orel)) se vlastně nic nekonávalo, žádný divadla, jenom to kino tam
bývalo, jo?

JV: hm

JC: a pak to tam, pak tam byla najednou ňáká estráda, že tam
účinkovala ta Miluška Králová ((Milena Králová)), ta si pak vzala
jednoho toho syna belkrediho ((Belcredi)), co ho tady nechali,

JV: hm

JC: ten chudák byl pak ee aj von pak brzo umřel, aj ho zavřeli, já
nevím, voni všeci pak utekli, jo? jestli po tom únoru nebo tak, a...

JV: ee tak estráda, jak ste říkala, tak ta byla jenom jedna nebo
jich bylo [třeba více.]

JC: [jedna.]

JV: jenom jedna.

JC: to bylo před, a to už sme všeci věděli, že už ně- že už bude
Německo pryč,

JV: hm

JC: a nebáli se nějak, jo? to mně to tak přišlo teda.

JV: vzpomněla byste si, jak třeba dlouho to bylo před koncem té
války?

JC: no tak to bylo v květnu, tak to mohlo být někdy duben, březen
duben,

JV: jo

JC: tak nějak, už těsně.

JV: hm

JC: ale eště, [eště]

JV: [a byli] tady ještě Němci, jako vojska? vojáci?

JC: tak v Líšni nebyli.

JV: nebyli.

JC: né, né

JV: ale v Brně třeba.

JC: v Brně no tak, já vám já vám teda...

JV: tam pravděpodobně byli, že jo, protože tak vlastně ta okupace em
[nebo ( ) bylo jako v dubnu.]

JC: [já si vzpomínám, já] sem přijela do teho zaměstnání, do toho
Černovickýho nádraží, šla pěšky, po té Křenové přes most přes
Svitavu,

JV: hm

JC: a ee pak sem šla do práce, pak zahókala kukačka nebo co to bylo,
to Vídeň nějak, ta brzo upozorňovala, že letí ty letadla, a babka
tam z té ulice proti, to je já nevim která, no proti tomu (helpru),
to bylo jak sou teďka papírny tam byly. tak ta už šla si s tím ee
měla židličku a ta už šla do krytu. a to už sme věděli, že bude,

JV: nálet.

JC: že bude nálet,

JV: hm

JC: no tak byl škaredej toho dvacátýho listopadu čtyřicet čtyři, to
si pamatuju, ale tak ňák ty Němce, no Němce si pamatuju, že bylo
takový předjaří, ten sníh s vodou, na motorkách přijeli, a to
ukazovali aj v televizi.

JV: čtyřicet pět myslíte?

JC: třicet

JV: třicet devět, jo.

JC: třicet devět. patnáctýho [března.]

JV: [já sem nevěděl] jaký rok myslíte.

JC: no tak to, ale říkám vám, no tak to ty děcka, no, asi to
nebezpečí sme tak zlý neviděli, nebo, nebo necítili, přece jenom to
stáří, a pak až máte, tak už, to víc sem měla strach, když manžel
byl na tej, na tej, na tom Slánci ((Slanec)) na ty Košice, když byla
ta padesát šest, ta revoluce, tak jednou ňákej voják, tam na Palacké
((Palackého třída)) sme bydleli, že, tak hledal něco, tak sem měla
za to, že mi de oznámit, že je třeba mrtvej. to sem měla hroznej
strach, no.

JV: já bych vám tady předložil teď seznam filmů, a právě bych ee
právě by mě zajímalo, jestli vám, jestli si na ty filmy jednak teda
pamatujete, že ste na nich byla třeba v kině přímo, a pak jestli
s nimi třeba máte spojenou ňákou vzpomínku em třeba s kým ste ten
film viděla, nebo jak na vás zapůsobil, jestli se vám líbil. a jedná
se teda o vzpomínku na sledování do toho roku čtyřicet pět, už teda
nemyslíme tím reprízy v televizi.

JC: jo jo jo.

JV: to původní sledování. případně jestli ste ňáký film viděla
víckrát, tak co to pro vás znamenalo. ee je to tak, že vlastně tohle
už sou dvacátá léta, tady je to jako od nejstarších [po nejnovější,]

JC: [tak to si nevzpomínám.]

JV: takže to je rok asi tak dvacet šest, to vám byl třeba [<tak rok,
jo>]

JC: [to, to jo, to]

JV: tady už je ten rok třicet dva, to sem si poznačil,

JC: jo

JV: protože to vám už bylo teda [šest let, že jo,]

JC: [ten, jo,] ten polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) to sem
viděla, To neznáte Hadimršku,

JV: kdyžtak si to můžete u toho udělat čárku třeba jestli,

JC: toho sem viděla, jo. toto nevim, ten ten taky sem myslím viděla,
šest žen ((Šest žen Jindřicha VIII.)) to ne. tu matu hari ((Mata
Hari)) no to nevim. toto jo, to sme chodili. to taky, to taky, toto
jo, to taky dost často hráli, to bylo hezký, to byly ty písničky.

JV: takže ste toho viděla hodně.

JC: ten taky, toto toto pak nějak sme nedokončili, jo, to sem s tou,
dobrodružství ((Dobrodružství barona Prášila)), jo, to sme taky,
Tanečnice jo, to sem myslím viděla, to byla glázro- Glázrová ((Marie
Glázrová)). toho Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)) jo, tu Sobotu
((Sobota)), Její oběť, to nevim.

JV: no, takže tady z těch filmů, které ste si zaznačila ee ňáký,
ňáký zážitek máte s nimi spojený? něco, něco, nemusíte se vyjádřit
ke každému,

JC: ((směje se))

JV: spíš mě jenom zajímá, jestli opravdu jeden, nebo ňáký z těch
filmů, který ste si teď jako ee [zaznačila]

JC: [no to sem,] třeba ta Vídeňská krev měla krásný melodie, no že
sme ten konec neviděli. pak sme,

JV: neviděla ste konec?

JC: voni, voni nám vypli proud, nebo měli, už, už houkali nebo něco,

JV: hm

JC: to sme neviděli. toho Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)) to taky,
to nevím. Sobota, to ta Sobota už byla ke konci války.

JV: hm

JC: ta byla, to byly ty děvčata jako v tom, obchodním domě mám dojem
nebo něco. to byla Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to bylo,
to bylo hezký. Svět patří nám, to byl ten, Voskovec ((Jiří
Voskovec)) s Werichem ((Jan Werich)), že?

JV: hm

JC: Zlatá Kateřina, nevim. Pobočník Jeho Výsosti,

JV: ňáký silný zážitek třeba? máte s tím spojený?

JC: toto, ty, tady tohle,

JV: nějaký výrazný.

JC: ti dycky, ňáký kalhoty šili, ten, <tím parním válcem si žehlili
kalhoty.>

JV: myslíte Svět patří nám.

JC: já nevim, v kerým to bylo, ale to tam,

JV: ale myslíte Wericha ((Jan Werich)) ee [s Voskovcem ((Jiří
Voskovec))]

JC: [jo jo, s Voskovcem ((Jiří Voskovec)),] no. Hadimršku ((To
neznáte Hadimršku)), děvčata ((Tři děvčátka pokračují)). no, Kouzlo
valčíku, to nevim. dvě srdce ((Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu)),
ty pražské švad- ((Pražské švadlenky)) to nevim, to si tak
nepamatuju.

JV: a vzpomněla byste si třeba, s kým ste ty filmy viděla? jestli to
bylo s tou vaši partou,

JC: no toto už, to už možná bylo. to bylo tak, to už bylo tak s tou
partou, no.

JV: myslíte,

JC: to už sou starší.

JV: myslíte ty filmy od ee už tu Sněhurku ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)), od té Sněhurky [dál.]

JC: [no, no.]

JV: Ducháček ((Ducháček to zařídí)),

JC: to zařídí, no,

JV: U pokladny stál,

JC: jo jo jo.

JV: To byl český muzikant,

JC: tři [děvčátka pokračují ((Tři děvčátka pokračují)),]

JV: [Roztomilý člověk,] víděňská [krev,] ((Vídeňská krev))

JC: [to nevim,] to nevim. Město ztracených, to taky mně nic neřiká.
to toho ten jo, ten baron Prášil ((Dobrodružství barona Prášila)),
to sme něco viděli,

JV: hm Tanečnice,

JC: to mám dojem myslim byla Glázrová ((Marie Glázrová)), to
Tanečnice.

JV: hm neviděli ste Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)),

JC: jo, to

JV: a Sobotu ((Sobota)).

JC: no to už se teď jako trochu plete, že, to už jako, teď dávali
tak si to člověk poplete, že to vlastně dávali už teď v televizi to
vopakujou, jo, toho Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)), že?

JV: a vzpomněla byste si, jestli třeba tyhle filmy už ste viděla
v Brně, nebo ještě ee v Líšni.

JC: to To byl český muzikant, no já nevim kdy ten film byl. nebyl už
po válce? ne to ještě byl Kolberář ((Otomar Korbelář)) mladej, že?
tak v té Líšni ještě to bylo.

JV: hm

JC: to vám říkám, že to sme viděli v tom Brně málo, my sme tam tak,
byl takovej výlet pro nás no, ale tak ňák sme měli ty kina doma, no
tak sme nepotřebovali do toho Brna, že?

JV: některé ee tady z těch filmů sou vaše oblíbené? třeba máte ráda
doteď?

JC: no tak na toho Buriana ((Vlasta Burian)) se dívám, no, tak zase
už taky,

JV: Ducháček to zařídí, je [to váš oblíbený film?]

JC: [jó, to je ten,] to je takový, ještě tam hrál takovej herec, já
nevim, jak von se menoval ten pak už moc nehrál, U pokladny stál,
tak to sou takový legrácky, jako von,

JV: hm

JC: to tak, to To byl český muzikant, to byly, to byly pěkný
písničky, to bylo hezký, no. Roztomilý člověk, ten taky byl, ten
Oldřich Nový dobrej, a ty Muži nestárnou, to byl hezkej film, no, to
jako, ta vo tom vykládá, vzpomíná na to, ta Zita Kabátová, vona už
teda je v té nemocnici, ale pořád teda jako eště [hezky mluví.]

JV: [vzpo- vzpomněla] byste si, co se vám na tom filmu líbilo, proč
byl hezký.

JC: ten Muži nestárnou?

JV: hm

JC: no tak to bylo, tak to bylo takový zajímavý, že to bylo,

JV: můžu vám dolít ještě?

JC: ne ne, děkuju. ten ee, ten, že von vlastně <všecky tři generace
vystřídal, že?>

JV: hm

JC: ten Pivec ((Jan Pivec)), no, jo, to byla, ta písnička byla hezká
a pak ta, pak tak poslední byla ta Jarmila Smejkalová, že, a Zita
Kabátová, no tak, to si, to už tak jako, někerý ty filmy jak voni je
vopakujou, tak to člověk si všecko domyslí, že ale, ale to byl
pěknej film ty Muži nestárnou, no.

JV: dobře, tak já bych vám asi poděkoval, ještě bych se vás zeptal,
jestli vás třeba ještě něco napadlo, co byste chtěla k tomu našemu
tématu dodat, něco co vás napadlo a nezaznělo to tady,

JC: no tak ee...

JV: o čem sme nemluvili,

JC: no tak musím, musím jako říct, že ee už si moje děti už tolik
chodily do kina, už asi tolik nechodily jak já v tom mládí, jo?

JV: hm

JC: ale bylo to taky tím, že my sme, vono nebylo co, jo? to nebylo
kam jít. a já myslím, že tak ee že ten člověk potřebuje nejenom tu,
tak já sem ráda pracovala, já sem, si nevzpomínám, že bych, bych
byla určitě nešťastná, kdybych dneska nemohla najít práci, a to si
vůbec nedovedu představit, jo, jak co se dneska děje. ale ee takže
mě to tak všecko jaksi, tak ne, že by formoval člověku ten život,
ale určitě měl ten film vliv [na to, na to vyrůstání,]

JV: [takže byl pro vás určitě důležitý.]

JC: a když to bylo jako pěkný třeba, eště si pamatuju, to je taky
tam vo tom, jak my sme pak tam tak vo těch filmech mluvili asi ee to
byl ňákej buďto rakouskej nebo německej, von byl, vona jako za mýho
mládí mět dítě za svobodna, to bylo něco hroznýho, jo? to dneska
vůbec už si nikdo tak ani nic z toho nedělá, ani třeba to
příbuzenstvo, jo, ale třeba vedle mé manželové maminky je hrob, kde
vona si vzala život, že měla mět dítě, a to je ňákejch řekněme třeba
čtyřicet třicet let, a takže ee to byl takovej film, von ju vyhnal,
a bylo to někde v horách, jako možná Rakousko a pak na Štědrej den
von ju zas ten tatínek přijímal. já nevím, jak se ten film menoval,
to to si nevzpomenu.

JV: nevim. tak to na vás zapůsobilo?

JC: jo, no tak takový jo, nebo ty ty Umlčené rty, že vona vlastně to
dítě vidí, svý, už se jí zase měla ňákou buďto příhodu, že se jí ta
paměť vrátila, a teď vona si bere bohatého, a tak nechce se přiznat,
že je matka, tak to sme prožívali, to se plakalo [v kinech.]

JV: [takže ty, ty] jakoby ženská témata, rodina, mateřství, [děti,
tak to na vás hodně působilo.]

JC: [nó, no tak to jó, jistě.] a to, tohle, no a teď ee...

JV: a to ste chodila na tyhle filmy s vostatními dívkami, nebo i s
chlapci.

JC: no tak to už sme pak chodili taky s tej, to jak sme chodili do
tej měšťanky, tak už sme měli ty kamarádšofty, že, tak to sme
chodili, ale...

JV: mně de vo to, jestli ste se třeba přátelila více ee s holkama,
nebo i s klukama.

JC: no, to na to, do toho Dělnickýho domu, tam sme chodili už i
s klukama, to už sme tak byli spárovaní někeří, a to, no tak to se
šlo, to se chodilo do toho, odpoledne do toho lesa a večer se šlo do
kina, to byly takový jako programy, že, protože nic jinýho se jako
nedalo dělat, že. ale tak člověku se dneska to zdá, že to třeba
dlouho trvalo, ale von ten život tak uběhl, ((směje se)) že to
všecko uteklo jak voda, no. a vy to zpracováváte jako, jakej ten
film...

JV: no, myslíte tady ten výzkum náš?

JC. jo.

JV: tak ten vlastně probíhá tím způsobem, že my ee děláme rozhovory
s pamětníky, pak se ty rozhovory přepisují, a je to uchováváno tady
na katedře jednak v té písemné podobě, ve formě toho přepisu, a pak
samozřejmě ještě na těch záznamových médiích, kde je ten rozhovor
uložen. a pak se to bude zanášet do databáze, která ee která ee
vlastně propojí tyhle ostatní výzkumné projekty, protože podobné
projekty probíhají třeba i ee v západních zemích, v Holandsku ee a
dále. takže pak z toho bude vlastně taková databáze velká, přístupná
různým badatelům, kteří už až budou mít svůj ňáký vlastní projekt
výzkumný, tak právě budou čerpat tyto informace. a ještě se plánuje
že výde, že výde sborník, který bude mapovat, bude mapovat vlastně
tento, tento náš projekt. tady ten základní výzkum, který teď
děláme. takže tam pravděpodobně budou použity taky třeba ňáké části
rozhovoru.

JC: no voni maj strach, že to, že ten film třeba už přestane lidi
bavit, ne? není to taky tím?

JV. no já myslím že ne, spíš tady ten projekt je proto, že vlastně
to, co se dělá teď, se nikdy neďálo, a vždycky ten výzkum se
zaměřoval ee zaměřoval jiným směrem, ty dějiny filmu se braly jako
dějiny ee dějiny národních kinematografií, a ten pohled na ty
lokální dějiny ee na dějiny filmů a vlastně chození do kina, na ty
praktiky ee volnočasové aktivity, které sou spojené s ňákým
konkrétním prostorem ee v tomto případě s městem Brnem, ne ne
celkem, jako s Českou republikou, tady nikdy dělané nebyly, takže
vlastně tohle je takový jakoby ee úzce zaměřený historický výzkum.

JC: no voni, voni teda, já né že bych ee chtěla ty mladý režiséry,
ale voni třeba řeknou, že chtějí si udělat film, aby jemu se líbil,
ale von nebere ohled, že se třeba nebudou líbit tomu obecenstvu, to
mně vadí, jo? přece von musí vědět ee a voni musí vědět, kerej film
se líbil a kerej ne.

konec rozhovoru