Citát
3.354
649:672
LR: hm a bylo naopak v Brně kino, které ste neměl rád, kam ste
nechodil?
ML: to se nedá říct. no počkejte, po ee po tom po ee v těch
padesátejch letech ano.
LR: hm to už, o tom se [už nebavíme.]
ML: [páč to bylo už] to, to už byl ten, to už v člověku byla averze
už tím názvem.
LR: hm
ML: Moskva, Jalta a tady tohleto to je jak to čpělo tady tím, těma
ruskejma těma tak,
LR: jasně.
ML: to musel bejt skutečně když se tam šlo, tak to musel bejt film
kerej,
LR: [stál za to.]
ML: [jako něco] něco stál za to.
3.354
162:180
LR: hm dobře. a ještě poslední otázka tady z toho okruhu, kdy pro
vás skončilo pravidelné navštěvování kina.
ML: když začala televize.
LR: když začala
ML: nebo, vlastně ne, to vám můžu říct hned, to bylo v roce
devatenácet padesát osum, kdy sem byl z Brna přeloženej ven. jo, to
znamená, to sem byl ee ve vel- u Velkýho Meziříčí potom v Chotěboři.
LR: a tam ste do kina už nechodil.
ML: to se do kina nechodilo, protože to, tenkrát ty filmy, prosim
vás,
LR: jo, jasně.
ML: a potom už začala televize, no tak to vůbec.
3.354
954:994
LČ: mhm. a měl ste teda o ty týdeníky zájem? co vás na nich zajímalo
nebo?
JH: no tak celkem, vlastně až sem chodil sám jo, tak potom. tak,
rozhodně tady byly ty vojenské týdeníky a tak dále, prostě mě to
zajímalo ta situace, jak to vypadá všecko a tak dále, protože to je
člověk tehdy bral naprosto jinak, jo, čili když Němci jako útočili někde
a tak dále, no tak to člověk jako sledoval, kde vlastně, co vlastně se
děje, protože jiná informace jednak v rádiu, bylo jenom, nějaké zprávy a
tady v tom to člověk viděl jako na vlastní oči, ty boje třeba tam někde
u Kurska ((Kursk)) nebo něco takovýho. ovšem bylo to tendenční
samozřejmě, že jo, jako vždycky wermacht ((Wehrmacht)) vyhrával, že.
LČ: a to se pak změnilo ne, když začali ustupovat tak?
JH: ne. to se nezměnilo vůbec až do konce pořád vyhrávali v těch
týdenících. to je dovopravdy jako tak. oni prostě takticky, třeba
ustoupili kousek, aby, mohli nabrat další síly a podobně ale, nikdy to
prostě v žádným žurnále nebylo, že by nějakou bitvu prohráli. to
neexistovalo.
LČ: a vy ste věděli, jak to bylo ve skutečnosti?
JH: no tak všelijaký byly zprávy. my sme to jako neměli možnost Londýn
poslouchat nebo něco, no ale, to víte v holičství, tam se promele teda
všecko. ten příde s tím a ten příde s tím a ten příde s tím, něco je
pravda, něco není pravda, že, tak to člověk prostě, a já sem bych ani
nemohl tak nějak říct, eh že bych v té době nějak přemýšlel, já nevím,
že by ta válka měla skončit, že by to prostě mělo být nějak jinak a
podobně, to člověk fakticky jako tehdy nechápal nebo nerozuměl nebo
prostě neměl možnost to nějakým způsobem konfrontovat nebo něco
takovýho, že.
LČ: a jak ste to teda vnímal, když ste věděl, že to není tak úplně
pravda, co se v těch dokumentech ukazuje?
JH: no tak, jak se říká...
LČ: že to je tendenční jako...
JH: to jako člověk si to prostě přebral ve skutečnosti to jako.
3.354
1025:1037
LČ: a takže vám ty titulky v němčině nepřišly nějak špatné, nebo
nevadilo vám to?
JH: ne, ne. člověk to bral jako samozřejmost, no tak oni tam chodili v
Židenicích bylo spousta Němců,
LČ: mhm
JH: my, co sme chodili, bydleli v takovém v takovém usedlosti menší, že,
a ty majitelé byli Němci, a tam sme měli dva jednopokojové byty a tak
sme tam byly dvě české rodiny a jinak to bylo velikánské hospodářství a
to byli Němci, oni chodili normálně do kina taky, že, ale většinou teda
chodili asi do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)).
3.354
2216:2224
JV: hm a ta atmosféra po skončení války byla zřejmě velmi radostná
BK: určitě to byla to bylo velké velká
JV: myslíte, že to bylo patrné v těch kinech, že diváci byli hluční
BK: to už to už ano, to už ano, ale říkám, to už možná byly ty to už
všude byly ty televizory doma a to už sme asi se snažili nechodit
[spíš do těch divadel]
3.354
98:102
LČ: a jak jaké, vlastně o tom jsme se bavili, o těch povoláních, a kdy
ste přestal vůbec chodit do kina? jako ve svém životě?
JH: kdy sem přestal chodit do kina? no chodím pořád, chodil sem, dokuď
mohu chodit, teď už nechodím teda, ale až do stáří.
3.354
255:270
JV: [á ee] dejme tomu do toho roku třicet čtyři, do těch deseti let
než ste začala vlastně chodit na eee
BK: no
JV: na měšťanku tak ee tam ste chodila jak často vzpomněla byste si?
BK: no ano tak (když) mně bylo třicet čtyři mýho věku?
JV: do těch deseti let
BK: do dvaceti let, no tak zase to už byly malý malý děti, tak se to
tak často nechodilo, to je samozřejmý.
JV: a třeba tak jednou za čtrnáct dní
BK: tak asi, no
3.354
2166:2180
JV: a eee jak se začal jak se blížil už konec války, myslíte, že to
bylo znát i v ee chování ee lidí respektive teda návštěvníků ee kin,
že už to bylo uvolněnější nebo pořád byl strach, co teď příjde, že
se ta fronta blížila do Brna.
BK: no tak to to sme se zase báli, protože to bombardování
JV: mhm
BK: a to (všechno) to se zase hlídaly zprávy, kde kde se bojuje a
toto potom byla taková hodně hodně těžká doba.
JV: takže ta frekvence už asi byla trošku jiná na chození do kina
BK: to byla řikam teda s těma dětima malejma tehdy
3.354
2235:2240
JV: jestli si vzpomínáte na nějakou návštěvu kina z té doby a jestli
to ve vás zanechalo ee ta atmosféra nějaký nějakou vzpomínku z filmu
BK: to sme to sme spíš chodívali zase do těch divadel, protože zase
blízko nás v tom Dělnickým domě tady buď to se opravovala a my sme
chodívali na na operety a to sme spíš [chodívali do divadla]
3.354
708:723
BK: [ne ne ne] no ne tak samozřejmě když se hrály takový ty
buditelský filmy
JV: mhm
BK: že to Žižka ((Jan Žižka)) a takový ty (filmy) že teď je už zase
taky promítají takoví ti slavní naši čeští herci, tak to sme
samozřejmě všechno brali, protože sme byli všichni takoví [zapálení]
JV: [takže vy] ste reagovali [do toho]
BK: [ano] všichni sme byli takoví [národnostní]
JV: [to vám přišlo,] jakože že že to je to vaše
BK: no ano ano