Citát

LČ: ale vlastně když ste, když ste chodila jako děti, tak to ste
říkala...

MD: no tak to byly, to byly většinou, to bylo většinou, říkám pro
děti takový ty, tý, takže to sme šli, to sme šli prostě, že sme šli
do [kina].

MD: ((směje se)) tak jaké druhy zábavy, nó, tak eště než sem teda,
než sem, tady byli třeba Němci, tak sem vám říkala, my sme šli do
kina a potom sme z kina sebrali a šli sme, že to bylo v jednom, že
na tom výstavišti, tak sme šli tam na ten čaj o páté, tak sme tam
prostě do tech devíti nebo tak byli a...

LČ: a třeba em divadlo, nebo rozhlas...

MD: divadlo, divadlo taky, a ee, divadlo a v Rozmarýnu, jestli víte,
tam bývaly, tam bývaly každé měsíc nějaký, buďto nějaký artisti,
nebo prostě nějaké takový program, jo a tak to bylo, to sem na to
chodívala, to jo. eště...

LČ: a kdybyste si třeba měla vybrat mezi tímto a ee kinem, tak
jestli, co byste preferovala, tenkrát.

MD: tak ee tenkrát? tak ee já nevím, tak to bylo zajímavý v kině to
bylo zajímavý, když bylo něco hezkýho a á v, v takové ten, taky,
tak.

LČ: takže podle programu nebo...

MD: podle toho, co by bylo, no, co by hráli nebo co by to. no já
nevím jinak.

LČ: a, a rozhlas třeba? to ste...

MD: rozhlas? jako myslíte tak to, rozhlas, no to sem měla až potom
pozdéš. naši, naši měli teda to ještě začlo, začlo, jo, rádio a
takový začly. tak to, to naši měli, když to začínalo, no ale tó, to
mě tak nějak moc ne. to jenom můj otec byl takovej, že když bylo
zakázaný já nevím Londýn nebo co, tak von to poslouchal, že jo.
((směje se)) to se <nesmělo>.

LČ: a když ste, říkala ste ale, že ste chodili na ty výlety třeba.

MD: no, my sme chodili, my sme byli myslím taková ee celá ee celá
rodina sportovní, protože naši měli dva stany, a my ještě jako děti,
že, tak jako strýc, otec, další strýc, kamarádi, další to, tak voni
se sebrali a do Bílovic šli, to byl takovej palouček, jo a tam
postavili stany, oni tam přespali a my s maminkou, s tetou prostě
sme tam přijely, tam se vařilo, byl kotlik, tam se vařilo, jo
((směje se)) a zase potom, a to já sem většinou když ee matka,
sestra byla menší, že, tak matka s tou sestrou, prostě jely vlakem
tak já ne, já sem musela s chlapama jít pěšky, já sem <ráda chodila>
ráda chodila a můj syn taky teď chodí strašně rád.

le já
už si nepamatuju, kolik sme, kolik sme platili. já vím, že málo, že
nám matka vždycky dala korunu a <nějaký na to> a, a když sem potom
se učila tak, já sem se učila štyry roky a nedostávala sem nic,
žádnou žádnej plat, že. to se nedostávalo, potom pozdéš těm učňům už
dávali, jo, už dávali třeba třicet korun nebo padesát korun, že, ale
my sme nedostávaly vůbec nic. my sme tam prostě, aj, aj mistrová už
chtěla, abysme ji dělaly služku.

LČ: a z čeho se skládal program toho představení, co se třeba dělalo
o přestávce.

MD: tak, tak napřed byl, napřed byla nějaká ta, ty reklamy takový
že, nějaký ty a pak bylo kino, no a pak po přestávce mám dojem že,
že tam aj nabízeli nějaký, nějaký ty, něco tam nabízel.

LČ: občerstvení

MD: hm, něco tam nabízeli

LČ: a ty reklamy, ty byly jako filmový, anebo to byly jen okýnka,
diapozitivů.

MD: né, to byly takový nějaký prostě, reklamy potom, až už bylo to
pozdéš, v tom po třicátým roce nebo tak, po pětatřicátým? tak nějak,
tak to už byly takový víc, víc jako, ze světa, jo.

LČ: takže to byly týdeníky, ne? [týdeníky jako].

MD: [nó, to už byly] týdeníky, no. to už byly. předtím byly takový
jenom jako, jestli večer už dávali zase jako jiný, to možná taky, že
pro ty děcka, tak ty děcka to nezajímalo, že, takový, no.

LČ: a ty ee, ty týdeníky, měla ste je ráda, bavilo vás to sledovat,
tyhlecty ( )

MD: a tak jo, vono to bylo zajímavý, to bylo zajímavý.

LČ: tak, vlastně, em proč vlastně proč proč vás tyhle týdeníky teda
zajímaly, protože to bylo ze světa nebo...

MD: ee no tak že to bylo, to jo, že se člověk dozvěděl.

LČ: jako jinak ste k tomu se vlastně nedostala.

MD: tak jak myslíte, k tem zprávám takovém a těm? no tak ee jenom co
člověk slyšel, tak to to tak nějak mě to jako to...

LČ: takže ste to měla ráda v tom kině, [když ste to]

MD: [docela jo], docela to bylo zajímavý.

Mata Hari,

LČ: to si vzpomínáte?

MD: no no

LČ: a byla ste na tom v kině?

MD: no, to mám dojem že jo.

LČ: a vzpomněla byste si třeba s kým? nebo [jestli to bylo s tou
partou]

MD: [to si myslím, že] to už sem chodila s chlapcem, tak to jedině s
nim.

LČ: takle, takže ste pak chodila s chlapcem.

MD: hm

LČ: takže to muselo být potom už jak ste byla v tomu učení nebo

MD: to muselo být před tou válkou.

LČ: a myslela myslíte, že byste chtěla ještě něco dodat k tomu, o
čem sme se zatím bavily, o čem sme nemluvily? třeba jestli ste
chodili do kina se školou, se zeptám.

MD: tak se školou, se školou bych řekla to ne. to nevim, to že bysme
se školou ne.

MD: (.) no tak já nevim, já ňák, já už si nevzpomínám, kolik potom
pozdéš bylo. my sme ještě chodívali ještě za korunu nebo tak padesát
nebo tak nějak, že, jako děcka, potom už to bylo víc, že. ale teď si
ani nevzpomínám kolik. to ani nevim.

LČ: a myslela myslíte, že byste chtěla ještě něco dodat k tomu, o
čem sme se zatím bavily, o čem sme nemluvily? třeba jestli ste
chodili do kina se školou, se zeptám.

MD: tak se školou, se školou bych řekla to ne. to nevim, to že bysme
se školou ne.

LČ: hm, dobře. á teďka se vlastně vrátíme úplně do toho největšího
dětství, tohlecto byl jen takový přehled, těch jako základních údajů
o vás.

MD: hm

LČ: a já bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na svojí první
návštěvu kina. když ste byla v kině úplně poprvní, kolik vám bylo
a...

MD: ježišmarja, kolik mně mohlo být, no, my sme, my sme ee před tým
chodili tady na do divadla na kašpárka, jo, když ještě sme byli
jako, no a potom, tak bych řekla když sem chodila myslím, tak do té
do první do druhé třídy.

LČ: takže třeba v sedmi [nebo v] šesti.

MD: [tak nějak] tak třeba sedum osum roků, no to to...

LČ: a pamatujete si třeba, kde ste byla a jak, na čem? v jakém kině?

MD: jé, no to právě sme chodili na to Starý Brno, na ten ee na to
Mendlovo náměstí tam, jo, tam sme většinou chodili, tam.

LČ: a to ste chodila s rodiči nebo s [dětmi?].

MD: [né], to sme, to sme, to bylo třeba pro děti, jinak sme od-
odpoledně, né jako večer, jo, odpoledně a to bylo pro děti nějaké
toto, tak to sme se sestrou a vlastně sestra ještě né, vona ještě,
vona ještě né to, prostě tam. protože to byl dům ee já nevim, jestli
ste vo tom četla, zbourali ho myslím, je to tak dva roky, a byl to
takovej památní takovej dům na Kopečnej ((ulice Kopečná)), jo a tam,
tam bylo asi já nevim devadesát myslím nájemníků, jo, to byl
pavlačovej, a tak ee to většinou tak dohromady jo, třeba bylo nás
pět a řekli sme si, pudem do kina [naši na-]

LČ: ve škole ste si to řekli.

MD: naši dali korunu, že <a šli sme prostě> do kina. jo a tak sme
vždycky chodili taková celá partyja. i když sme potom byli větší,
chodili sme třeba tam do toho Excelsiora, ((Excelsior)) tak to sme
taky vždycky celá, bylo nás víc, no prostě nebyla sem sama. bylo nás
[takovejch pět šest, jo.]

LČ: [takže většinou to byli] vaši vrstevníci, ne třeba s rodiči ste
nechodila.

MD: né, tak to né, s rodiči ne. ti na to neměli čas ani, bych řekla.
to nám radši dali tu korunu a my sme vždycky šli do toho kina.

LČ: a proč ste vlastně chodili právě do těch, protože byly...

MD: tak, protože to bylo blízko, že, a tak prostě sme si netroufali
někam dál, že jo, to by nás ani nepustili.

LČ: a vlastně vaši rodiče na to, na film a na kina měli jaký názor?

MD: ale tak, no když viděli že, že to je třeba jako pro nás, tak pro
děti a a není to nějaký takový totok, tak nás pustili, jo. kdyby to
snad bylo něco takovýho, co by se jim nezdálo, tak nás nepustili,
že.

LČ: [takže ste museli jako říkat, na jaký programy jdete.]

MD: [takže, takže, no tak] voni většinou viděli, že, že a jo vono je
to, vono je to dobrý, no tak můžete jít no.

LČ: takže vám dali peníze, abyste si...

MD: dostali, no.

LČ: a dostali ste třeba na nějaké jako sladkosti nebo jenom tak
peníze na ten lístek.

MD: ale né, tak to, to naši nám dávali, to jo. matka vždycky, matka
vždycky ale říkala, když už teda sestra byla i větší, jo, tak
vždycky říkala, já nevím, holky, vy si nemůžete nic našetřit, vy
máte, na Pekařské byl, byl my sme mu říkali Číňan, to byla taková
cukrárna, jo, a von tam prodával takový dorty, že jo, takový prostě,
když sme snědli kousek, tak sme měli aj, aj em večeřu <jo, tak to
bylo> takový sytý, jo, no a na druhé straně byl zase koňskej řezník,
tam zas měli teplou sekanou koňskou, že, no a ( ) byl zase hm tam
byl zase ee cukrář, a ten když ee jak pekl cukroví, a co se jim tak
polámalo nebo tak nějak, tak von to vždycky dával stranou a potom do
takovéch ee ty jak sáček prostě udělal z papíru, takovej kornoutek a
za padesát haléřů to tam dal prostě a to byl takovej velkej...

LČ: a nosili ste si do kina jídlo takle nebo to ne?

MD: a tak, ale tak jó, tak když sme měli prostě něco, tak sme si
vzali. tam se dřív to teda jako mohlo, jestli teď né, teď asi né,
ale, ale dřív to tak pro ty děcka no tak to...

LČ: tak [možná se k tomu ještě] vrátíme.

MD: [žádnej nic neříkal]. ((směje se))