Citát

v pětačtyřicátým roce sem začala dělat
v tiskárně v Rovnosti, tam sem potom šla na mateřskou dovolenou, a
po mateřské dovolené sem šla zpátky, jenomže to potom už se, sem
přešla jo, mezi tím sem byla, no byla doma, potom se narodil druhé,
a po tým, po tým druhým chlapcu, v osumapadesátým roce sem
nastupovala, no do Rudýho práva teda.

SM: hm

LZ: taky to byla tiskárna,

SM: hm a teda nej- nejvyšší vzdělání, kterého vy ste dosáhla, to
bylo teda jenom

LZ: nic, základní <škola>..

SM: jenom ta základní škola.

LZ: sice sem chtěla potom i když měla sem jako po válce že bych si
uďála ňákej kurz na zdravotní sestru, nebo tak něco, ale už potom,
říkám, už potom sem se vdala, už přišly děti, takže už tak jako.
bylo té práce dost, kolem domácnosti a kolem to. takže sem už

no tak maminka byla doma, protože byla dost taková slabá. a
tatínek em napřed měl svoju dílnu, byl jako obuvník.

SM: hm

LZ: v těch Maloměřicéch měl dílnu. a potom už, to bylo teda už po
válce, tak měl úraz, musel jít dělat do cementky, to zavřel, protože
to jako nešlo, a tak šel dělat do cementárny, tam měl úraz a byl
potom v důchodě. maminka pracovala kdysi jako v textilce, taky,
v obřanské továrně tam, a potom byla když sme, sem se narodila já,
potom bratr, tak byla doma, a byla dost taková slabá, dost taková
jako nemocná, tak ani za války už ne- nemusela být totálně nasazená,
jinak celkem, život, vždycky sem měla celkem pěkný, no.

SM: hm

LZ: když, i když nechodila do práce, tak vždycky se snažila, vždycky
na pole někomu pomoct, a něco za války, a takový, tak, a tatínek
když měl dílnu, tak taky něco vždycky, za to něco místo peněz ňáký,
to bylo na lístky za války, to víte, takže to bylo takový, celkem
sme žili docela slušně, no. ne ňák tohle, ale

LZ: [no to sem ještě] nepracovala, no říkám, tak to tak ne to sem
spíš začala chodit potom až v tém dvaačtyřicátém, až v [té válce
spíš.]

SM: [až ste chodila do práce.]

LZ: no, až sem chodila do práce, tak už mi maminka víc jako třeba
pustila nebo něco, tak už sem chodívala s těma děvčatama z em sme
si, no tak vlastně nějak myslím že potom v pětačtyřicátým
přestěhovali tam jako na tu fra- na tu francovu ((ulice Franzova)) s
tou Naďou a s tam s těma holkama, a tak tam sem tam vlastně na tým
tu kamarádku tak moc neměla, na té Obřanské. akorát ta Věra Vojdova,
to říkám, to sme spolu chodily do té, do toho, anebo do toho kina.
to sem ještě spíš tak chodila s maminkou nebo něco tak, až potom sem
začala chodit, až po tým dvaačtyřicátým roce spíš tak, no.

LZ: a tak, ale to už teda to bylo poz- no už, vlastně já sem
vycházela školu ve dvaačtyřicátým, že, tak to bylo, a pak sem byla
s em s kamarádkou, no vidíte, tu Máňu Ševčíkovu, to sme bydleli tam
v jednom domě, a tak, a její maminka byla Němka teda. a vona dostala
lístky třeba vod, voni měli, to Janáčkovo divadlo bylo takový
německý, a tak dostala lístky, tak sem s ní byla asi právě na tom
Labutím jezeře, a potom ještě, ještě jednou sem byla, to bylo takové
ze školy, se to menovalo Bubu, to byla ňáká pohádka nebo něco,
věříte že to už, ani nevim, to jenom sem si říkala, já sem si
našetřila, já se, já pudu dopředu abych viděla <něco.> jó no
s tetou, s tetou sem byla na, to jako teda spíš to divadlo řík-
mluvím teda, na em Na tý louce zelený

LZ: brzo ztratil rodiče, maminka mu zemřela když mu bylo devět,
myslím tatínek potom ňák ale ( ) a tak vždycky vykládal, co, že
neměl prostě zrovna dobrý dětství, a tak, tak nám potom vykládal,
měl dvě sestry a bratra, a takový. no potom byl ve válce, tak nám
vykládal jak to bylo ve válce, v první světové válce teda,
narukoval, protože von měl osumnáct roků, když začala válka. tak
dvacet. dvacet. von se narodil devadesát čtyři, osumnácet devadesát
čtyři, a potom devatenácet čtrnáct vypukla, tak musel jít do války,
a, no a tak, takový, tak to byla vždycky taková černá hodinka, no.

LZ: já sem byla teda katolička, jako křtěná su jako katolička, a
potom sem teda s manželem spíš jak přešla ná, na tu církev česko em,
na tu husitskou ((Církev československá husitská)),

SM: hm

LZ: československá husitská, no.

LZ: no, takže sem tam dělala, napřed sem šla na noční směnu do
expedice novin, a potom když už děcka byly větší, a byl, manžel
dělal většinou na noc jako u novin, se dělá, tak sem radši zůstala
doma, šla sem dělat na ráno potom, protože, taky do tiskárny, ale do
jinýho oddělení, protože, abych večer s těma děckama byl- se
<(neporvaly)> nebo aby byl doma s těma dětima, no, tak a tam sem
potom zůstala doma už potom.

SM: jo.

LZ: (sem) šla až do důchodu teda do toho.

LZ: rok narození tisíc devět set dvacet osum, devatenáctýho září,

SM: a za svobodna ste se [menovala]

LZ: [za svobodna] sem se menovala Kitnerova. pocházím z Maloměřic,
bydleli sme Hády, tam sem se narodila, pak sme bydleli na Obřanské,
pak sme bydleli na francové ((ulice Franzová)) [tam]

SM: [a můžete] říct

LZ: no?

SM: pamatujete si ty roky kdy ste, kdy ste se stěhovala? aspoň
přibližně?

LZ: tak na Obřan- tam na Hádech sem se narod- na Hádecké nebo tak,
K hamrům. K hamrům je to ulice, K hamrům vlastně. tam v Maloměřicích
tak tam sem se narodila, pak vlastně sme se stěhovali v třicátým
sedmým roce sme se stěhovali na Obřanskou, a tam to bylo potom
poškozený, vybombardovaný, jak vyhodili v Obřanech most, tak to bylo
poškozený a stěhovali sme se na tu francovu ((Franzovou)) do
Maloměřic. tam sme bydleli až, já sem tam bydlela až do
sedumačtyřicátýho roku, kdy sem se vdávala,

SM: hm

LZ: a pak sme se s em s manželem bydleli na em na Slepé v Černých
Polích. nad dětskou nemocnicou je to.

SM: dobře a jaké školy ste navštěvovala do toho roku čtyřicet pět?

LZ: tak to byla jenom základní škola, protože tehdá to bylo za
války, a tehdá sme em museli jít pracovat, no.

SM: hm

LZ: tak v tom dvaačtyřicátým roce, to už sem říkala tady slečně, že
mně nebylo ještě ani čtrnáct, když sem em musela nastoupit do
zaměstnání, z pracovního úřadu teda, tak sem pracovala jako
v pletárně na em Husovicích, v Mostecké ulici, ano. tam sem
pracovala do, asi do čtyřiačtyřicátýho roku, pak nás pře- předali,
sice to byla jedna firma, ale museli sme em pracovat pro pro
německou <armádu> a cho- jezdili sme až do Brněnských Ivanovic, tam
byla žárovkárna, tam se dělaly ňáký em pro pro letadla, pro ponorky,
součástky, nebo teda spíš takový baterie, nebo do těch přístrojů. a
tam sem byla do toho pětačtyřicátýho roku. no, tam sme teda zažili
nálety, i dokonce aj ty, jak se jim říkali, kotlaři tam bylo nádraží
blízko, tak sme tam zalehli ani sme <neviděli kam> a první to
bombardování na to, to sme taky viděli, to byl krásně v srpnu když
to bylo, no a potom bylo to v listopadu, to tam ty kotlaři byli, no
a byli sme tam až do toho pětačtyřicátýho roku když začala, když
začalo jako osvobozování teda, tak sme poslední co to bombardovali,
a byli na Komárov, tak sme tam šli, pak nás vy- vo- vrátili, že tam
byli mrtví lidi, a koně, a to, tak sme museli přes Černovice dom, a
pak maminka řekla, <nic už nikam nebudeš chodit.> tak tím pádem to
skončilo, no, byla sem doma potom po válce sem začala dělat, začala
pracovat v tiskárně, v Rovnosti teda, jako, měla sem sestřenicu, ta
tam pracovala tak mě tam vzala. a vod té doby sem pracovala vlastně
v tiskárně, do, celý ty leta než sem se vdala, než teda sem šla v em
čtyřicátým sedmým sem se vdávala, a ve čtyřicátým devátým se mně
narodil syn, a se nám narodil teda syn, a potom, a to sem zůstala
doma, a po mateřské sem se tam vrátila, no a manžel šel na vojnu
tehdá, no potom sme když přišel tam se nám narodil druhé syn, no,
bydleli sme potom na té Slepé, jak sem říkala, a pak sme se
stěhovali na Příční, jako větší, tam sme měli jednopokojovej byt,
pak sme se stěhovali, vyměnili to na Příční, z Příční sme se
stěhovali do Králova Pole na Těšínské, a tam sme bydleli třicet let.

SM: a to už bylo po válce.

LZ: to už bylo teda po válce, to už všechno to bylo po válce. to už
potom vod toho když sem se vdávala v tom sedumačtyřicátým, to už
bylo teda po válce,

SM: hm

LZ: tak to tak, a tak sme žili celkem spokojeně teda no, nemůžu si
stěžovat, no.

SM: dobře.

LZ: pořídili sme si celkem sme se snažili voba dva sme pracovali,
no, tak sme se snažili, měli sme chalupu, potom taky manžel byl
teda, měl rád auta, no tak aj <auto>, no

LZ: taky do toho kina sme chodívali. manžel ten moc ne, von zaprvně
na to moc nebyl, ten měl motorky, auta, a von potom taky, jak sem
vám říkala, dělal v té tiskárně, tak dělal zase večer, takže my už
sme, prostě už se do toho kina tak nešlo. a to se dělalo aj v
sobotu, že, tehdá ještě, a v neděli zas třeba, zas, buď sme jeli
někam třeba ven, nebo už maminka potom začala stonat, tak sme
jezdívali ven, takhle vždycky sme se stavovali ještě zpátky u
maminky, a u rodičů v Maloměřicích, voni potom bydleli ještě pořád
na té francové ((Franzové)), a tak sme se tam stavovali, a em pak
manžel zas chodil ještě, zas byl ještě v pondělních se říkalo,

SM: hm

LZ: co jako v pondělí byly noviny, tak chodíval někdy, a to se, no
dost často, aspoň jednou za čtr- vždycky za čtrnáct dní, a jinak to
byl rád když si, pak už byla televize, no tak už se podival třeba na
tu televizi. von nebyl ňák milovníkem kina zrovna, tak.

SM: hm

LZ: říkám, von dělával to večer, tak chodil na večer do práce, a
vždycky buďto na devátou, nebo někdy na šestou, někdy na devátou,
podle toho jak totok. takže...