Citát

LS: hm tak a teď je tu poslední otázka z té části, em jestli ste
někdy byla em přítomna promítání filmů v domácnosti.

MH: ne.

LS: ne.

MH: nikdy.

LČ: a byl ste někdy přítomný, že by někdo měl promítačku v domácnosti?

AU: no já sem, jo promítačku.

LČ: že by někdo promítal doma filmy v té době.

AU: to si nepamatuju.

LČ: hm

AU: to si nepamatuju. já sám sem potom měl, sem si promítal osmimilimetrový filmy, to už sem začal fotografovat a takový, ale že by někdo promítal, ne. nevím.

sem šla až do Jundrova do takového
moderního kina ((pravděpodobně kino Světozor)), kde byly daleko od
sebe ty židle,

MH: pak sem šla na Slovensko, tam sem šla jednou do kina ve Staré
Ľubovně, a to byla taková ratejna, vzadu košťata, vědra, že sem
úplně zírala, jestli je to možné toto, okresní město, dosti velké,
zámek a taková bída, takže kino tenkrát bylo skutečně v plenkách.

MH: no třeba to em velmi hezký interiér byl tam u toho Tomáška
((kostel sv. Tomáše)) v té Jaltě ((Jalta)).

LS: a [to už bylo]

MH: [to s-]

LS: ale po válce.

MH: to už bylo po válce.

MH: Edison, to bylo ubohoučký, tam na tom náměstí ((náměstí Svobody,
kino Úderka)) taky, to jak vám řikám, to byly dvě řady sedadel, a
me- mezi tím ulička,

LS: hm

MH: širší a dvě k- po straně, všecko zacpané lidmi, a eem a ta
Lucerna, tak em ta si už nepamatuju. vím jenom, kde seděl ten
pianista. toho si pamatuju, co se hrálo, dávno nevím.

potom tam bylo modernější kino, tam bylo dokonce ta podlaha šikmá taková, aby viděli aj z toho zadu, že, to bylo kino Hvězda. a to bylo potom za války vybombardovaný. tam padla, to dostalo přímej zásah bomby.

LČ: když ste se teda začal chodit do toho učení a potom ste byl v zaměstnání, navštěvoval ste ňáký jiný kina než předtím?

AU: ne.

LČ: takže ste pořád

AU: nepamatuju si že bych, je to možný, že sem byl v tom kině skala ((Scala)) asi dvakrát. protože si pamatuju, že sme šli po schodech dolů. tak to muselo být v tom kině. to bylo takový jako kino v podzemí, jo, no, ale...

AU: v Alfě ((Alfa)). tak tam vím, tam taky si pamatuju, tam si vzpomínám. tam byly ty galerie, a do toho kina se šlo trochu jako dolů. taky to možná bylo v podzemí.

LČ: vzpomněl byste si třeba jak se vám líbily ty interiéry uvnitř těch kin? jak se ta kina lišila?

AU: no to určitě, to kino na té Rokycanové nebo co to bylo za ulici, ta Slávia ((Kino Slávia Židenice)),

LČ: hm

AU: to bylo prostě dřevěný židle a, prostě abyste si sedla, akorát si pamatuju, že kolikrát chodila ta paní a šplíchala tam nad lidi, jo, procházela tam kolem, buď to byla voňavka nebo něco, aby ten vzduch se osvěžil,

LČ: a to se dělo i jinde, nebo jenom tam.

AU: to se to se dělo aj v těch Černovicích ((pravděpodobně kino Slovan)) mám dojem. to byly kina když ste šla z kina, tak otevřeli to se tam ale dvoje nebo troje boční dveře, to sme šli třeba jako do dvora, a tadyma ven. kdežto vstup do kina byl jako hlavním vchodem. to si pamatuju, akorát, počkejte kde to bylo, myslím že v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)), já už si to tak přesně ty kina nepamatuju kde to bylo. ale vím že co byly ty kina třeba kino skala ((Scala)) tak to bylo, tam byly jako bych řekl ne plyšový teda, ale ňáký lepší sedadla tam už to bylo hezčí. no vě- ale většinou co sme chodili na ty dřevěný. a byly to sklapovací. protože ještě vím, že sme se smáli, byl takové vtip, že kdosi přišel nějací manželé, a ten, ta manželka během toho kina porád se vrtěla, manžel jí říká, co prosím tě máš? a vona furt, mě to tlačí. a von povidá jak tě co tě může tlačit prosím tě. až rožali tam, <vona seděla na nesklopené židli, na té hraně.> tak sme si z toho dělali legraci. <jak může> ((smích)) no když to vezmete, tak přindete pozdě do kina, tak vás uvaděči uváděli s baterkou, že, a protlačovala ste se, no a to si člověk nevšiml, že se to sklápí. tak hleděl sem, páč lidi už pšššt, ticho, sedni. hned křičeli.