Citát

ale oni Němci vám vyhrabávali z popela ty drobounké
součástečky

MB: aha

LM: a my sme to museli čistit.

MB: mhm

LM: a to sme byli na Šumavské, jak je proti kasárnám, proti
Masarykovým kasárnám je velká budova na no taková jako tovární, no
na té Šumavské, tak tam to vozili v takových velikých bednách, a
z popela sme to vytahovali a šmirglovali a čistili a a takhle. no a
potom už se blížil konec války, tak e přišli na to, že já nevím, co
a jak najednou mně řekli, že budu přeložena do brněnské Zbrojovky.
no tak sem uvítala že budu v brněnské Zbrojovce, přišla sem tam
k nějakému, já vám vykládám věci, které vás nezajímají, ale von to
je kus života, protože vám teda vůbec nevíte co se dělo, že jo.
zaplať pánbů. a přídu do Zbrojovky a že půjdu do puškárny.

dvacet čtyři, devatenáct set dvacet
čtyři, příští měsíc budu mět pětaosmdesát.

MB: hm

MB: tak pak další, co tady mám vlastně z těhle těch údajů je ee,
bydliště do roku devatenáct set čtyřicet pět vlastně.

LM: tak to sem bydlela em, protože můj tatínek byl eh zapojený
v odboji, tak já jsem nemohla bydlet doma, tak sem bydlela
v penzionátě Vesna na Lipové.

MB: mhm

LM: a e poté, když to zabrali Němci, tak sme se přestěhovali do
ženské útulny.

MB: mhm

LM: co je, co je na rohu dřívější falkenštajnerové
((Falknsteinerová)) dneska Gorkého a Úvozu. tam, a pak jsem se
provdala a bydlela jsem v Masarykově čtvrti na Lerchové.

MB: a vdávala ste se v jakém roce?

LM: štyrycet štyry

MB: štytřicet čtyři, takže ještě ještě

LM: devatenáct set štyrycet štyry

MB: mhm. a ee vlastně ee takže tohleto bydliště, co ste mi říkala,
to je spíš za války?

LM: to sem, ano však, protože já jsem ee do té, do té doby bydlela
mimo Brno.

MB: mhm. jo, takže mě vlastně totiž zajímá celé to vlastně období od
[vašeho dětství, takže]

LM: [ano, tak narodila] sem se v Brně, ale byl, můj tatínek byl
ředitel měšťanské školy a ze zdravotních důvodů potřeboval n- ne-
nes- neměl být ve městě, jakože měl ňáké důsledky z první světové
války nebo tak.

((rozhvor krátce přerušen příchodem třetí osoby))

LM: kde sme přestali?

MB: ee že vlastně říkala ste, že ste se narodila v Brně, [potom]

LM: [no] já jsem se narodila v Brně, ale tatínek mě- měl poškozené
plíce z první světové vláky, tak nemohl být, bydleli sme
v Bratislavě, ale taky mu to nedělalo dobře, jako ve městě, tak
nakonec sme se přestěhovali do Kyjova

MB: mhm mhm

LM: a v tom Kyjově, z Kyjova potom sme se přestěhovali do do
Vracova, tam sem chodila do obecné do první a do druhé třídy a pak
dostal, protože on ukončil on s- studoval ee přírodní vědy, ale ze
zdravotních důvodů to přerušil, takže matematiku teda měl, měla, no
tenkrát to bylo jinak, já nevím jak dneska je náplň ee všechno co se
týká přírodních věd, ale on dělal matematiku.

MB: mhm

LM: tak tu měl dodělanou, ale vostatně co se e týkalo toho, tak to
nedokončil.

MB: mhm

LM: a v důsledku toho, že měl tu e to něco tak dostal ee Újezdní
Masarykovo občanskou školu, tak se to jmenovalo v Hovoranech.

MB: mhm

LM: tam chodilo z několika obcí včetně Čejče jestli vám Čejč něco
říká, jak jako kde byl Masaryk ((Tomáš Garrigue Masaryk)), ee že,
Čejkovice, kde bydlel Masaryk, te- e Terezín, Šardice, Mutěnice ee
ni- no Újezdní, to byla Újezdní škola. tam chodilo, já nevím tenkrát
tam bylo ňeják přes štyra sta žáků, to byla velká, velká škola, no a
protože tatínek byl zapojený po devětatřicátém roku v odboji, tak já
sem musela z doma ee z domu

MB: mhm, [takže mhm]

LM: [a nechtěl abych], abych byla v rodině, kdybys, protože jednou
nohou, to by bylo vždycky kriminál, potom byl tatínek opravdu
vězněný, no a proto já sem přišla do toho Brna,

MB: mhm, takže to bylo v tom roce [třicet devět mhm]

LM: [tak devětatřicet, devět, ano]

MB: mhm. a to byl pak už ten penzionát v té, [mhm mhm jak jste
říkala].

LM: [no od té ano, no ano a od té doby] teda su trvale, trvale
v Brně.

JB: [vono v té době] to nebylo tak strašný, to bylo hodně, to měla
moc hodně církev, že, ta na to dbala, jo církev měla větší slovo tak
jak má dneska, že to bylo ve škole, ve škole skoro všichni sme
chodili do náboženství, jenom pár bylo bezvěrců, no a na ně se tak
jako dívalo jako já nevim, no. a potom byli zase ty evangelíci pár
že, no ale většina tři čtvrtiny té třídy, anebo té té školy no tak
byli katolíci, no.

JB: Popelkova osumnáct, bydlím.

LG: a rok narození?

JB: dvacet šest

LG: [dva-]

JB: [devatenácet] dvacet šest.

LG: a vy ste bydlel ee do roku čtyrycet dva...

JB: do do roku čtyrycet dva sem bydlel na Přadlácké ulici.

LG: mhm

JB: mám vo tym vykládat něco?

LG: jo jes- jestli [chcete klidně]

JB: [to ne co]

LG: jak chcete.

JB: no to byl zkrátka dům, které nechal, Přádlácká ulice už z toho
názvu slyšíte že jako tam byly textilní

LG: [mhm]

JB: [továrny], to všechno Cejl a Bratislavská to byly samý textilní
továrny, a byl jeden e e architekt nějaký Hlávka, jo, světoznámé,
architekt mecenáš, takovejch chudobnejch lidí a ten nechal postavit
z toho e z toho domu z té textilní továrny takový jednopokojový byty
laciný, pro ty chudáky, že, tak tam sme by- bydleli no za osmdesát
korun na nájemným měsíčně, až do toho dvaačtyřicátýho roku a pak sem
šel, pak sem šel za rodičema na Slovensko, tady sem byl s babičkou,
a

LG: a teda rodiče s váma nebydleli? do toho roku [čtyry cet dva?]

JB: [no ro-] rodiče bydleli tam v té Povážské Bystrici, otec tam byl
v jednačtyřicátým roce z Brna přeložený do závodu Zbrojovky Brno
Považská Bystrica, na Slovensko, no a já sem tam šel to bylo měsíc
no po tym, jak toho hajdrycha ((Reinhard Heydrich)) zlikvidovali,
tak měsíc po tym to sem měl ještě štěstí, že sem se tam dostál
vůbec, jo.

LG: to nešlo?

JB: no to bylo strašný, hajdrychijáda ((heydrichiáda)), no a tak sem
se tam vyučil až do toho pětačtyřicátýho ro- roku a pak sme se
vrátili zpátky a ten dům na té Přadlácké ulici ten byl zbombardovné,
tam zahynulo ale přes dvacet lidí, jo, babička ale byla v Adamově
naštěstí, a tak e tak sme dostali byt na Francouzské ulici, no, a
právě tam byly kina že no to byla ta Lípa,

LG: mhm

JB: jo pak byl ten Bajkal a nevim jak se potom menoval, ten ten
Bajkal byl byl no potom taky přejmenovaný, jo.

JB: učitelé ani ne, to si nepamatuju, že jakoby mluvili nějak o, no
jako, e já sem chodil do náboženství jako katolík, že,

LG: mhm

JB: a potom po válce už sem nechodil nikam, no ale chodil sem aj sem
ministrantoval tady s kamarádem sme ministrantovali,

LG: a pamatu- no vlastně když končila válka, vy ste byl na tom
Slovensku, že?

JB: no od dvaačtyřicátýho až do pětačtyřicátýho roku, ale já už sem
tam byl v jednačtyřicátým v zimě v uhelných prázdninách, to byly
čtrnáct dní uhelný prázdniny, to sme byli doma a já sem tam jel už
za rodičema

LG: mhm

JB: prže sem měl pas a teď sme poslouchali rádijo, voni to zase
prodloužili, o čt- tak už bylo měsíc uhelných prázdnin, tak sem tam
byl měsíc s tema rodičama.

LG: a teď ty další otázky, e sou jakoby se vztahují k tomu období po
ukončení obecné školy.

JB: no...

LG: [kdy ste...]

JB: [po ukončení] obecné školy sem nastoupil právě na tu první
měšťanku, na té Vranovské

LG: mhm

JB: a to byla pěkná škola, no a tam, tam sem chodil rok do toho jo,
do té a Němci nás od tam vyhodili, protože to zabrali tu tu školu a
začali tam zhromažďovat židy, a když pudete na té Vranovské kolem té
školy, tak si všimnite, tam je veliká plaketa, pět tisíc ale sedum
set bylo deportovanéch židů na to aby byli zlikvidovaní e v
koncentračním táboře, no, tak voni nás dali na Cejl potom, do té
škole na Cejlu. a to už ale nebyla taková pěkná škola, no to bylo
tam takový no ale tak tam sem chodil až až do toho dvaačtyřicátýho
roku, tu čtvrtou měšťanku sme tam dochodili s kamarádem, jo, no a
šel sem na to Slovensko. právě to byl ten atentát, jak sme udělali
tu školu no tak byl ten atentát na hajdrycha ((Reinhard Hendrich)),
a to bylo strašný, to sme se museli do rána hlásit, no ináč by nás
zastřelili. takže to byly obrovský fronty na té přihlášení se a to
chodili po bytech, četník jeden a Němec a ukazovali ty ty fotky toho
kola, no co jeli ti letci na tech kolech s tym samopalem, esi to
neznáme no tak sme museli podepsat. a takže to byla taková strašná
doba ten měsíc, že sem měl strach jestli mě na to Slovensko pustí.
to sem měl pas, jo, to sem německoslovenské pas, prže Slovensko to
byla samostanej štát, no jak je teď, že, tam byl prezident tyso
((Jozef Tiso)) jestli to znáte,

MB: to určitě není nezajímavý, tak to neříkejte. (.) tak já eště
eště vás poprosím [eee]

LM: [no, aby co co pot-]

MB: [trošku] trošku upřesnit [eee]

LM: [ano]

MB: to bydliště v tom Brně. já tady mám vlastně to, ta Lipová

LM: [Lipová]

MB: [ten] penzionát od roku třicet [devět]

LM: [ano] a v, od roku štyrycet ženská útulna

MB: hned od roku čtyřicet.

LM: ano, ano protože to [zabrali] Němci

MB: [mhm mhm]

LM: nejdříve nám [zabrali] učitelský ústav Němci,

MB: [mhm]

LM: a my sme e chodili do školy na Údolní.

MB: mhm

LM: po roku, vrátili školu, protože ta nevyhovovala, protože to bylo
tam bylo takové specielní zařízení pro ee to byl učitelský ústav ke
vzdělání učitelek odborných škol.

MB: mhm

LM: pro ženská povolání, no

MB: mhm

LM: a to bylo moje vlastně výplňové ee mělo být výplňové studium než
budu chtět dělat to, co [sem vám na začátku] řekla

MB: [jasně mhm mhm]

LM: no a e tak e ten příští, příští rok od štyrycátého roku byla ee
ženská útulna.

MB: mhm mhm dobře

LM: a v tom štyryaštyrycátém roku v lednu sem se provdala a bydleli
sme s mužem u tety ve vile na Lerchové ulici.

MB: mhm dobře.

LM: tam odsud sme se přestěhovali (..) do Králova Pole na Palackého
třídu. (..) potom z Palackého třídy, když můj tatínek
v osmaštyrycátém roku šel do důchodu, tak ee sem sehnala tady velký
velký byt a pak sme bydleli na Erbenové, to je za Lužánkami.

MB: mhm

LM: taková ta okrouhlá ulice co vede k vysoké škole zemědělské.

MB: mhm

LM: a tam sme tam sme bydleli až do roku osmdesát pět. a pak sme,
protože děti se nám povdávaly, poženily, rodiče zemřeli a to byl
velký šestipokojový byt, tak ee sme se přestěhovali s mužem do
Řečkovic, kde se mně, kde byl ženatý syn a vdaná dcera.

MB: mhm

LM: no a tak od té doby su, že, od pětaosmdesátého roku su
v Řečkovicích.

MB: vy ste všechno vydržela ehm. tak, pak se zeptám na vaše
vzdělání, do jakých ste chodila škol?

LM: no já sem chodila ee, já sem chodila na, do té měšťanské školy
z toho důvodu že bych bývala musela jezdit do Hodonína, do gymnázia

MB: zdokumentovat. ee takže vy ste mi říkala vlastně, že ste se
vdávala těsně před koncem války, v tom roce štyřicet čtyři.

LM: v lednu štyrycet [štyry sem se vdávala]

MB: [mhm, mhm] a třeba ještě děti ste měla do konce války, nebo

LM: ne, až v pět a štyrycátém roku v prosinci prvního syna

MB: mhm mhm dobře (...) tak ještě se zeptám právě na to povolání
vašich rodičů, hlavně v té době před rokem čtyřicet pět, něco jste
mi teda [řekla už o tatínkovi,]

LM: [no tak moje] moje maminka byla v domácnosti, přestože měla teda
školy a nikdy nebyla zaměstnaná, tos, to se nedělalo vlastně, že, no
a tatínek byl ředitelem školy.

MB: mhm

LM: až do důchodu.

MB: a měla jste sourozence?

LM: ne,