Citát

Rozhovor vedla: Lenka Gorecká
Rozhovor přepsal: Radim Hudec
Datum a místo: 29.4.2011, telefonický rozhovor

Rok narození: 1923, bez sourozenců
Bydliště do roku 1945: Pekařská (Brno – střed)
Národnost rodičů: otec Němec, matka Češka
Povolání rodičů narátora: Otec pracoval u pouličních drah, asi
v letech 1923-1940 byl nezaměstnaný a pravděpodobně spolu s matkou
narátorky provozoval obchod s ovocem na Josefské.
Povolání narátora: Měšťanská škola na Rašínové, dvouletá obchodní
škola. Poté narátorka třičtvrtě roku pracovala v grémiu maloobchodů
na Dornychu, poté na náměstí Svobody v pojišťovně. Od roku 1943 do
konce války byla v domácnosti se syny, kteří se narodili v letech
1942 a 1944.

MK: to byla privátní škola všechny pět roku

LG: [mhm]

MK: [předtim] ale i do mateřské školy dva roky ne tři roky od
třetího leta

LG: jo ee mně se to tady špatně nahrálo jestli byste nemohla
zopakovat, kde ste bydlela ten a rok narození -zení a celé méno, jo,
děkuju

MK: tak já se menuji M.K.

LG: mhm

MK: k.

LG: mhm

MK: a nad tím cé byl háček

LG: mhm

MK: jo a rozená sem devatenáct dvacet tři

LG: mhm

MK: a bydlela sem Pekařská třicet osum

LG: á em kde ste potom jak ste vystudovala, kde ste potom pracovala

MK: e e no po té po té obecné škole

LG: mhm

MK: sem potom chodila do měšťanky na Rašínové, tedy menovalo se to e
e měšťanka u Jakuba ((kostel sv. Jakuba))

LG: mhm

MK: anebo taky (stefáni šúle) německy

LG: mhm

MK: jo

LG: a...

MK: a potom sem chodila dva roky do obchodní škole na Legionářské
jak se ta ulic dneska menuje nevim, je to u nedaleko vod náměstí
vosumadvacátýho října ((náměstí 28. října)), Legionářská, která vede
k vaše Horáková ((Milady Horákové)) nebo jak a potom k té to té k
Lužánkám ulice

LG: mhm a chtěla sem...

MK: tam sem dva roky e e tedy byla na obchodní škole a pak sem
pracovala asi třičtvrtě roku e v grémium maloobchodníků na Dornychu
patřilo to potom e e k ke grémium velkoobchodníků a to bylo potom
mně se zdá já nevim Zelný trh číslo jedna

LG: mhm

MK: jak je rub Masarykova Zelné trh naproti Orlí

LG: mhm

MK: navrch a potom sem pracovala na náměstí Svobody ee v pojišťovně
e ta se menovala jak se česky to menovalo to nevim ((mluví německy))
ěště za Česka e tedy za Českou republiku a jak potom přišel hi-
Hitler, tak sme byli ee z té pojišťovny do Liberce, to bylo naše
hlavní em totok středisko to se potom menovalo ((mluví německy))

LG: mhm

MK: a tam sem pracovala až do roku do června devatenácet čtyrycet
tři

LG: mhm

MK: a pak sem nedělala nic

LG: ano

MK: protože sem byla ee dvě dva syny a tak sem musela zůstat doma

LG: a chtěla sem se zeptat, čtvrť, ve které ste bydlela, to byla
česká nebo německá čtvrť?

MK: to bylo míchaný

LG: míchaný, a ty školy které ste navštěvovala

MK: vite, vy nemůžete žádat, střed města byl míchané

LG: mhm

MK: jo

LG: jo

MK: ten byl míchané, český v temto byli e Žabovřesky, Jundrov

LG: jo

MK: ee Židenice e tam tam v tom okolí a Černá Pole to bylo tedy
německy a Starý Brno bylo taky německy, ale ta Pekařská e to bylo
ještě před svató anó ((svatá Anna, ulice Anenská)) a to nepatřilo
ještě k Starymu Brnu

LG: mhm

MK: ne

LG: a potom ty školy, do kterých ste chodila

MK: prosim?

LG: ty školy, do kterých ste chodila, to bylo jak tam

MK: tam jaký co to bylo za obory

LG: nó jestli ty školy byly spíš české nebo německé

MK: to byly německé, samy německy školy

LG: mhm jo

MK: žádny česky

LG: á

MK: německy

LG: ehm jakoby mohla byste popsat vztah těch obyvatel ee na té v té
vaši čtvrti, jakoby e během té války jako Češi, Němci jako jestli
tam byly nějaké problémy, nebo jestli to bylo v pořádku

MK: vůbec žádné problémy

LG: mhm

MK: problémy sme tenkrát vůbec žádny neměli

LG: jo

MK: a to si žádné, víte když v našim e v našim domě bylo dvaadvacet
partaji

LG: mhm

MK: jo a vo těch dvaadvacet partaji bylo bylo osum nebo devět
německých partají, jo, a to je samozřejmý, že ste se vod malička
naučila česky německy

LG: mhm

MK: ne a to neexistovalo ee kdo je co seš ty, co seš až pak děcka
začly chodit do školy, tak sme věděli, no jo, ten chodí tam ten
chodí tam, tak to je Čech a to je Němec

LG: jo

MK: ale jinak to se aji aji Němci se zdravili někdy česky

LG: mhm

MK: ne to vubec nebylo žádny e na to ani žádné nepřišel jak teďka
blbnó

LG: mhm

MK: dovopravdy musim řict

LG: a chtěla sem se zeptat, vy ste říkala, že ste měla ee dva syny
nebo dvě děti em ty se vám narodily kdy?

MK: ten jeden se narodil devatenácet štyřicet dva

LG: mhm

MK: a ten druhé devatenácet štyřicet štyry

LG: mhm ehm teda provdaná ste byla

MK: ano zítra to bude sedumdesát let, co sem měla svatbu

LG: ((smích))
MK: ((smích))

LG: a jaké bylo povolání vašich rodičů v té době před rokem štyřicet
pět?

MK: ee povolání méch rodičů

LG: mhm

MK: takže moje tatínek byl Němec, moje maminka Češka

LG: mhm

MK: a můj tatínek pracoval u pouličních drahách, jo

LG: jo

MK: vod roku vosumnácet devadesát pět a byl v únoru devatenácet
dvacet tři roku eště z devatenácti druhýma zaměstnancama jako Němci
je vyhodili

LG: aha

MK: a můj tatínek potom jak přišel Hitler, tak bévalé starosta Černý
udělal zase to udobření a museli když neměli žádný kloudný povolání,
a to můj sme neměli, tedy můj tatínek, ee tak byl zase ee tedy
zaměstnán u pouličních drah

LG: mhm

MK: roku ee v květnu devatenácet štyřicet

LG: jo

MK: a teď celé čas byl tedy bez práce

LG: mhm
MK: a tedy my sme potom měli na Josefské obchod s ovocem

LG: jo á měla ste nějaké sourozence

MK: ne

LG: mhm a kdy ste tak nějak přestala navštěvovat kino

MK: tedy navštěvovat kina, to sme chodili buďto eště jak to bylo bez
řeči do Grand kina na Starým Brně, to už neexistuje, to bylo na tym
náměstí jak se šlo k Výstavní k to k té lázni, ty už mně se zdá taky
neexistujou, ne ne, ty sou pryč nebo do Excelsioru ((Excelsior)) to
bylo na teďka se to menuje Šilingorovo náměstí

LG: mhm

MK: tenkrát to bylo štathóf ((Stadthofplatz)) nebo do kin...

LG: no a

MK: kina Central

LG: mhm

MK: na náměstí Svobody potom kino Moderna ee na Dominikáským náměstí
a Moderna tam vobyčejně hrávali širli temple temply ((Shirley
Temple))

LG: mhm

MK: a ty anglicky filmy

LG: jo [tak]

MK: [pak] byl skala ((Scala)) dopz ((Dops))

LG: mhm

MK: pak bylo kino Kapitol dule u divadla

LG: mhm

MK: Mahenova divadlo, pak bylo kino edizon ((Edison)) na Dornychu
pak bylo kino Stadion na Kounicové, tam v tym kině zase hrávali
ponejvíc takový kovbojský filmy

LG: mhm em a chtěla sem se zeptat, jestli si pamatujete na ee na
první návštěvu kina kde ste byla

MK: první návštěvu kina, to bylo v Excelsioru ((Excelsior)) a to
bylo ee z barandova ((Barrandov)) na barandově ((Barrandov)) točený
a menovalo se to to byl neměcké film vúdy lersesing
((neidentifikováno))

LG: mhm

MK: s marta egrt ((Martha Eggert)), která potom si vzala jana kipuri
((Jan Kiepura)

LG: jo a chtěla sem jenom zdůraznit, že teď ty otázky, které vám
budu pokládat, tak ty se budou týkat jakoby doby e do ukončení
obecné školy, jo, jenom aby abyste věděla tak tak jak často ste
chodila do kina

MK: no to ne to ne poprvy se chodilo do kina třeba vám bylo dvanáct

LG: mhm jo dobře tak jo tak tohle můžeme asi asi přeskočit

MK: protože t- to říct t- to vás rodiče do kina poprvní vás ani
nepustili do kina tenkrát jak sem šla na ten první film, to sem si
musela voblíct vod sestřenice boty s vysokýma kramflekama

LG: mhm

MK: abych vypadala starší

LG: jo

MK: aby mě pustili vůbec do kina

LG: a...

MK: protože sem byla malá

LG: á když ste byla mladší, tak třeba s rodiči rodiče vás nevzali do
kina nebo tak...

MK: rodiče nechodili do kina

LG: mhm

MK: na kino nebyly [peníze]

LG: [mhm]

MK: to vám řeknu upřímně

LG: tak vy ste teda chodila až pozdějš do toho kina á ee s kým ste
chodila do toho kina v tý době?

MK: no buďto sama nebo s kamarádkama

LG: a ty kamarádky ee to byly jako třeba ze školy jako německé
národnosti, nebo to byly [nebo to byla jakoby všelijaký, jo]

MK: [já sem měla všelijaký kamarádky]

LG: dobře á jaká kina ste v té době nejčastějc navštěvovala

MK: ee v jaké době do keré doby

LG: no úplně když ste začala chodit poprví do kina dvanáct třináct
roků nebo kolik vám bylo

MK: no to to si teď tak moc do toho kina nechodila

LG: mhm

MK: do kina do kina se chodilo potom já ponejvíc sem začla chodit do
kina jak jak byl Hitler tady

LG: jo, a to ste chodila pořád s těma kamarádkama

MK: to sem chodila do kina dycky tedy na tu širli templ ((Shirley
Temple))

LG: mhm

MK: jo na to a potom když byl Vlasta Burian někde když hráli, tak na
to a s Nedošínskó ((Antonie Nedošinská)) a ty český filmy

LG: jo

LG: (...) eee chtěla sem se zeptat ee rodiče třeba bavili se s váma
o kině a o filmech doma?

MK: ne, vůbec ne

LG: a ve škole se o tom mluvilo

MK: ne ne

LG: mhm

MK: to sem tu tedy vo kině se ve škole vůbec nemluvilo, to si nemůžu
vzpomenót

LG: jo a měla s-

MK: tedy privátně

LG: mhm

MK: jo ne ale s učitelem nikdy

LG: mhm a když ste byla dítě, šla ste někdy na nějaký nepřístupný
film?

MK: ne, tenkrát to neexistovalo

LG: mhm á tedy taková otázka, ono to něk- někteří pamětníci se se
trošku se dycky jako nazlobí, když se zeptáme, ale byla ste někdy v
kině bez placení?

MK: ne to ne

LG: mhm á navštěvovala chodila ste do kostela?

MK: ano každou nedělu

LG. a a můžu se zeptat, k jaké k jaké církvi ste se hlásila?

MK: ee no římskokatolické

LG: mhm. a teda když ste si vybírala ty filmy a ta kina, tak jakou
roli hrálo to, že ste jakoby pocházela ee z německého jazykového
prostředí nebo jakoby půl českého a půl německého

MK: jak to nerozumím jak to myslite

LG: jako jestli ste si víc vybírala německé filmy anebo české

MK: poslóchéte, když umíte obě řeči,

LG: mhm

MK: tak je vám to jedno

LG: jo

MK: rozumite

LG: jo jo jo rozumim

MK: když to pran- když to perfektně umíte, dyť to vidíte že že to e
[ovládám]

LG: [mhm ano ano]

MK: tak to sem v životě mě nenapadlo e na to nejdu nebo to

LG: jo ee podle čeho ste si vybírala ten konkrétní film, na který
ste šla?

MK: já vám povídám tolik tolik sem do toho kina nechodilo

LG: mhm a potom e jakoby když ste říkala, že když tu byl potom
Hitler a že ste začala chodit do toho kina víc

MK: e no jo no poslóchéte, to zase sem měla dobrá poprvní sem byla
starší už

LG: mhm

MK: jo a potom sem měla úplně jinačí okolí kolem vás

LG: mhm

MK: jo ne poprvni byly taky německý filmy a ponejvíc hráli dycky
premiéru buďto v Kapitolu ((Kapitol)) nebo v dopsu ((Dopz)) jo

LG: jo

MK: tam hráli ty ty ty první filmy

LG: jo

MK: s tou marika rek ((Marika Rökk)) a to ten ten ó vé fiša ((O. W.
Fischer)) a to to to se šlo tam

LG: jo

MK: ne

LG: jo jo jo a kde ste získávala ty informace o filmech

MK: prosim

LG: kde ste získávala informace o těch promítaných filmech, jestli
z novin, časopisů, z plakátů

MK: no to pravda že s plakátů se dozvěděla

LG: mhm

MK: protože tenkrát ste dobrá my sme měli noviny ale německy

LG: mhm

MK: mórgn ((Morgen)) post měl tatínek, ale nebo tágezpote
((Tagesbote)) byl

LG: jo

MK: ta tiskárna byla ee naproti silniční roh tu e legio- ne
Legionářská, jak se ten menoval, no

LG: mhm

MK: k Lažanskýmu z náměstí Svobody ta měla i bůhví kolik men

LG: jejda tak...

MK: vchod silnice taky menovala

LG: no to si asi

MK: Štefánik ne Štefanikova ja nevim teďka už

LG: ja taky nevim

MK: vite ale kerou teďka myslim

LG: jo jako vim

MK: kde je Jakubskej kostel ((kostel sv. Jakuba))

LG: mhm jo ja vim

MK: tu myslim

LG: mhm

MK: tentok ne achjo

LG: a měla ste nějaké oblíbené herce nebo herečky?

MK: tenkrát byla taky póla négri ((Pola Negri))

LG: mhm

MK: a co já povídám tedy česky herce byli byli ten Vlasta Burian a
Nedošínská ((Antonie Nedošinská))

LG: mhm

MK: víte, já sem taky chodila ponejvíc do divadla

LG: mhm

MK: a to musim řict, ponejvic taky do českyho divadla

LG: mhm

MK: proto vám určitě ten herec nic neřekne Juraj Hančevič
((neidentifikováno))

LG: to nee

MK: vám nic neřekne a režisér Karel Smažík

LG: to taky ne

MK: ten byl potom za Hitlera potom byl režisérem na velké operetě v
Praze

LG: mhm. a jakou roli pro vás hrálo to, jestli byl ten film eee němý
nebo zvukový

MK: jak jak to myslíte

LG: jestli ste měla radši němé nebo zvukové filmy

MK: jo no ze začátku byly jenom němý

LG: mhm já vim

MK: to byly jenom němý

LG: mhm

MK: ne a potom tedy to začlo, tak se samozřejmě ten zvukové film byl
lepší

LG: mhm

MK: né ale to je tedy s filmama to je trochu

LG: a pamatujete si na první barevný film, který ste viděla

MK: och je to tedy to tedy vám nemůžu říci

LG: jo to nevadí, jestli ste nějak vnímalam jestli ten film byl
český německý americky francouzský, jestli vás to nějak zajímalo
jako když ste se [rozhodovala, na který film pujdete]

MK: [tedy na každé pád] na ty bláznivý americký filmy, co se taky v
té Moderně ((Moderna)) hrály

LG: mhm

MK: na ty sem nechodila

LG: jo (.) a ty český [a německý ste měla aji ráda]

MK: [to ještě aji dnes] ne- neužijete že já se v televizi dívám na
nějaké americké filmy

LG: jo mhm

MK: tó to je něco hroznýho

LG: a tak teda jaké typy filmů ste měla ráda

MK: no jo no takový tentok ee e z vesnic

LG: mhm

MK: to no a nebo tedy s baletem potom později ee tedy právě ty
německý filmy s tou marika reg ((Marika Rökk))

LG: mhm

MK: to byl ponejvíc balet a takovýho něco to bylo úplně jinačí
vybavení

LG: jo

MK: ne

LG: áá byla ste na někte- na některém filmu víckrát

MK: to bych pochybovala

LG: mhm

MK: na filmu ne ale divadlo ano

LG: ((smích)) a kromě toho divadla, měla ste nějaké jiné koníčky?

MK: jo no v letě sme chodili to už je dneska pod vodó

LG: mhm

MK: tam je přehrada, to sme byli v rokli

LG: mhm

MK: na té lóce vod toho pátýho let- mně bylo pět let

LG: mhm

MK: tak sme tam začli chodit až do roku, páč sme museli pryč, třicet
osum třicet devět sme museli potom pryč, tam už začli tu přehradu
stavět, a tak sme potom měli ee chatu e v tym Údolí oddechu to je e
před Bystrcem

LG: jó já vím kde to je

MK: naproti kamenolomu

LG: mhm

MK: mezi Komínem a Bystrcem a teďka dřív se jezdilo s loďkó na druhó
stranu a teďka je tam must mosteček

LG: jo

MK: a tam sme měli chatu

LG: mhm

MK: a to bylo tedy v letě v prázdninách, to sme měli stan podsadó
napřed napřed úplně jenom stan normálně taktok každou sobotu
postavené a potom stan s podsadó to zůstalo pak chatu a to byly
dycky ty táboráky a tak a tak to...

LG: jo

MK: víte a volejbal a to všechno

LG: mhm

MK: tak to bylo zajímavější než filmy

LG: mhm chápu ee když ste chodila na ty filmy s těmi přáteli, byl...

MK: prosim

LG: když ste chodila do toho kina na- na ty filmy s přáteli, třeba
s německými, šla ste na jiný film když ste šla s českými nebo prostě
ste ten rozdíl tak nevnímala.

MK: poslóchéte, když mě napadlo jít do kina, tak to sem šla do kina

LG: mhm

MK: to sem žádnýho nepotřebovala

LG: jo tak dobře

MK: protože v kině tak jak tak sedíte a máte zábavu

LG: jo

MK: a koho potřebuju sebó

LG: no to je jasný

MK: co koho potřebuju

LG: nikoho

MK: beztak se bavit nemůžu

LG: mhm emm jak byly rozdíly v těch kinech brněnských, jestli byla
některé ty kina lepší, jestli byly některé německé některé české
[kde se hrály premiérové filmy]

MK: [poslóchéte] za Česka

LG: mhm

MK: za Československou republiku to nebyl rozdil dobrá to ste se ani
to vás to nezajímalo komu to kino patří

LG: mhm

MK: no jo t- t- t- to to nemůžete teďka nic říct ne to je pravda
třeba nemůžete Grand kino ee na Starým Brně nebo Edison ee dát
dohromady s Kapitolem ((Kapitol)), to bylo úplně jináč vybavený než
než to a to bylo to úplně obyčejný

LG: mhm

MK: aji ty sedadla tam byly sedadla, kery byly tedy třeba z nějakó
látkó potažený, a tam ste měla jenom dřevo

LG: mhm

MK: ne tak, tim ste taky ale platila vstup ne

LG: jo ee které bylo asi tak jakoby nejhezčí kino v tom Brně podle
vás?

MK: nejhezčí kino

LG: mhm

MK: no bylo ten Kapitol

LG: mhm

MK: a potom dopz ((Dops)) tedy skála ((Scala))

LG: ano

MK: a tedy taky určitě to taky Američani to to to Moderna to taky
nebylo špatný a to to kino na Kounicové, ten Stadion

LG: mhm

MK: to taky nebylo špatný, ale komu to patřilo, tam byl Sokol doma

LG: jo

MK: tak jestli to patřilo Sokolovi ten spolek

LG: jo ano to znám

MK: nebo komu to patřilo, to nevim, ale ty kina nebyly, ale to druhý
bylo tedy bylo všechno normální

LG: mhm a pamatujete si třeba em jak to v některém kině pamato-
vypadalo ten interiér, jak to tam bylo zařízené

MK: no jó, no tedy pamatuju si už ale tak moc ee to taky nebylo moc
třeba dobrá vono se hrálo za Československo se hrály taky německý
filmy

LG: no jasně mhm

MK: to to je samozřejmě

LG: mhm

MK: a ponejvíc tedy ve městě ne

LG: mhm em a dávala ste těm hezčím kinům přednost ee když ste šla na
film jakoby třeba šla ste třeba do toho do té skaly ((Scala)) do
toho dopsu ((Dopz)) nebo do Kapitolu ((Kapitol))

MK: poslóchéte, já sem vám povídala, do toho Kapitolu ((Kapitol)) a
to to sme chodili dycky, protože to byl dycky v pátek

LG: v pátek

MK: večer byl první nové film

LG: jo, premiéra nějaká

MK: a ten se ukazoval tolik a tolik dní a pak zase přišel druhé

LG: mhm

MK: ne ale to bylo potom už za Hitlera, ale to tedy ja povídám,
musite si představit, že tolik peněz ste neměli a vůbec tenkrát

LG: [jo jasně]

MK: děcka nedal nedostavaly žádný peníze jak se dneska děckám dává
peníze

LG: mhm

MK: to to nebylo na na kino nebo takový věci tedy to si ted umyje
tedy doma, takže sem když sem neco tento, tak sem si musela všechno
nějak ušetřit

LG: mhm

MK: anebo vydělat dávat mojim hloupým spolužačkám dávat ho- hodiny
pomocny a za to zkasírovat

LG: mhm ((smích))

MK: no vám nezůstalo nic jinýho

LG: mhm

MK: a já vám řeknu jak to je

LG: á potom za toho Hitlera které to kino bylo jakoby nejvíc německé
k- kd- prostě...

MK: no jo to to to hráli hráli ponejvíc tedy [skoro německý]

LG: [mhm]

MK: český filmy se hrály taky, ale ale to poslóchéte, potom sem měla
ty děti, tak sem taky neměla čas

LG: jo mhm

MK: chodit tolik do kina

LG: jo jo jo jo a teda když se vrátíme ee k tomu programu těch kin
ee z čeho se ten program prostě skládal, jestli tam byl nějaký
týdeník nebo krátký film přestávka a tak, jestli si na to pamatujete

MK: ne jak myslite přestávky

LG: nebo jestli byl předtím hlavním filmem jestli tam...

MK: no za Hitlera byl předtym dycky na vochnšau ((Wochenschau))

LG: mhm

MK: to bylo za Hitlera

LG: jo

MK: všecko co je co je ve válce novýho

LG: mhm

MK: to to bylo to jediný

LG: a bavilo vás to

MK: no bavilo e tenkrát ste neměla televizu

LG: jo jasný

MK: no tak

LG: mhm

MK: tak pravda že to jednyho bavilo

LG: mhm á

MK: muselo bavit

LG: mhm

MK: co ste měla dělat a buďto ste musela, když vás to nemělo bavit,
tak voči zavřít a nedívat se.

LG: mhm

MK: no jo je to tak

LG: je to tak a byla ste na nějakém filmovém představení, které mělo
hudební doprovod živý?

MK: co mělo?

LG: jestli mělo nějaké představení, na kterém ste byla, živý hudební
doprovod, že tam hrála třeba kapela k tomu filmu

MK: ne ne t- to nebylo dřív

LG: mhm

MK: t- to sem ještě neslyšela v kině kapela hrát

LG: mhm á byla ste někdy na promítání filmu u někoho doma?

MK: ne

LG: jo

MK: to taky tenkrát nebylo tedy u mě co já sem měla tady totok, ja
povidam

LG: mhm

MK: na to sem ani neměla čas

LG: jo á jak jaks- jakoby jak vaše okolí vnímalo ty týdeníky
promítané za protektorátu?

MK: jak to myslíte

LG: jestli třeba em jestli ste třeba někdy byla svědkem toho, že
když se v tom týdeníku objevil já nevim třeba Hitler, tak že lidi
buď začali jakoby neso- dávat najevo nesouhlas anebo souhlas .

MK: ale poslóchéte, ale poprvní <vy ste, jak si to představujete>

LG: tak já nevim

MK: [že právě]

LG: [jestli tam byli] třeba nějak- nějaký lidi, kteří s tím prostě
sympatizovali

MK: i kdybyste bévala tenkrát votevřela hubu proti němu

LG: mhm

MK: tak ste byla pryč

LG: mhm

MK: to si žádné netrófal

LG: mhm

MK: rozumite

LG: jo já tomu rozumím

MK: to si žádné netrófal

LG: jo

MK: to žádnýmu nenapadlo (.) jestli to bylo tam nebo tam to si žádné
netrófal, protože věděl, když hubu nebude držet, tak de do cabale

LG: mhm, a když už sme u toho protektorátu, jak na vás působily ty
změny po roce devatenácet třicet devět?

MK: poslóchéte, co ste mohli dělat, co můžete dneska dělat

LG: no no nic

MK: nic a tenkrát taky ne

LG: no já nemyslím jakoby co ste dělala ale spíš jakoby prostě jak
to na vás působilo, co ste si na o tom myslela

MK: no j- jak to to na nás mohlo no pro moji rodinu to bylo dobry že
tatínek byl zase zaměstnán

LG: mhm

MK: a měl měl zase měsíční plat, jo, to bylo to jediný

LG: mhm

MK: že sme pak neměli takový starosti ee co bude a a jak a jaké je
obchod jaké výdělek je

LG: jo

MK: t- to je velké to ví každej obchodník jak to je je velké rozdíl
když máte měsíční plat nebo když žijete z jednyho dna na druhé

LG: mhm

MK: ten kdo má obchod, ten ví co to je

LG: á chtěla sem se zeptat ee jaká byla potom ta situace třeba u vás
doma nebo v té čtvrti ve které ste bydlela, když se blížil konec
války

MK: poprvní kdy- když se blížil konec války, já sem ee devátýho
dubna čtyřicet pět z Brna zmizla

LG: mhm

MK: protože mně to šlo na nervy z vobóma děckama ve dně v noci
chodit do sklepa

LG: mhm

MK: tak sem šla k rodičům od mého manžela

LG: mhm

MK: na venkov

LG: jo áá [vzpomínáte si]

MK: [takže]

LG: mhm

MK: dobrá ee jak byla ta mobilizace třicet devět byla dvakrát e
vlastně třicet osum byla první mobilizace a pak třicet devět to
pravda to bylo pro každýho potom každej věděl kdo vlastně co je

LG: mhm

MK: jo a pravda že nejhorší to bylo když ste zůstal u nás my sme
neměli žádné sklep, když přišly ty nálety, jo, a když ste měla
takový lidi ktery ee to tedy proklínali jo a nedrželi hubu a
nadávali a to, to ste vzala sem a řekla buď normální a buď rád že
ještě žiješ, jo

LG: mhm

MK: a hotovo ne vůbec my sme měli jednu, která ee dělala tam v
Křtinách v té Zbrojovce nebo co to tam bylo a byl tam přece ten
první nálet, ten byl dvacátýho pátýho srpna devatenácet čtyřicet
čtyři, jo a vona to tam prožila a pak byla při tom náletu jak byl
toho dvacátýho listopadu čtyřicet čtyři, jo

LG: mhm

MK: a to sme byli v tentok u nás ve sklepě a t- to bylo pendrek na
nic kdyby tam bévala do dvora bomba spadla, tak sme byli všichni
pryč, normálně sme chodili na Pekařskó osumdesát do sklepa vod
pivovaru

LG: mhm

MK: vod ze Starýho Brna, ale to sme už nestačili, to přišlo tenkrát
honem, ne a to bylo to nejhorší kdy ve dvacet čtyry tam spadla bomba
tedy bohudík se u nás nic nestalo

LG: mhm

MK: ale t- to byly tedy někdy hlópý chvi- chvilky

LG: mhm

MK: ale to člověku musel s tym byt hotové

LG: á

MK: my sme si ten tu válku nevynalezli žádné jak né Češi tak Němci
né a a a dneska kdyby něco bylo, tak si to tak jak tak si každé
nepřeje

LG: mhm

MK: nebo... ste tady

LG: jo chtěla sem se zeptat, jaký byl osud vaší rodiny na konci
války

MK: prosim

LG: ee jaký byl osud vaší rodiny na konci války

MK: jak jak byl

LG: osud jaký byl prostě

MK: vod mojí rodiny

LG: mhm

MK: můj tatínek zůstal v Brně

LG: mhm

MK: protože ještě musel chodit do služby a moje mamin- von dal mi
maminku sebou aby mně pomohla s těma děckama

LG: mhm

MK: jo a tatínka sme potom našli teprve v Německu

LG: jo a vrátili ste se potom do Brna nebo potom vaši rodiče bydleli
kde

MK: ne my sme já sem byla jak myslim že to vite co se s Brňákama
stalo

LG: no vim

MK: e pochod smrti

LG: mhm

MK: do Pohořelic a potom dál a já sem byla ee vám řeknu větší město
Jindřichův Hradec

LG: mhm

MK: tam byly p- par kilometrů vod tam byli ty moje rodiče vod mého
manžela a od tam sme byli tak jak tak všichni Němci vyhozeny jako
Brňáci do Rakouska

LG: mhm

MK: transportem potom jako pěšky sme šli do Jindřichova Hradce a na
druhé den sme s tó lokálkó co sme tam jede do Nové Bystřice byli
vezeni dráhó tam a tam sme byli vyloženi a zahnani přes hranice a
teď si dělé co chceš

LG: mhm [tak to je smutné]

MK: [takže je to] z domu to co sem z domu vzala a to sem vzala
hlavně jenom na voblečeni pro děcka a trochu pro mě a pro maminku
tak to co sme měli tak to sme měli

LG: mhm

MK: a vod tam sme se s tym museli potom jit pomalu pořád trochu dál
až do Vídně, z Vídně transportem a týden na cestě a přišli sme do
Německa

LG: mhm

MK: až v roku ale v lednu čtyřicet šest

LG: jo

MK: a vyhozeni sme byli třicátýho května čtyřicet pět

LG: mhm, jo tak já vám teď budu číst em ména filmu a vy si budete
zkusit vzpomenót, jestli ste je viděla v kině jakoby možná je budete
znát z televize, ale nám de o to, jestli ste ty jestli ste ty filmy
viděla v kině, jo, jakoby v té době když když se to promítalo

MK: filmy

LG: filmy vám budu teď číst názvy filmů a vy vy mně řeknete dycky,
jestli ste ho viděla nebo neviděla v tom kině, dobře, tak já začnu
ehm první je singing fúl ((Singing Fool)) to je nějaký

MK: to já vim to je ten s tym s tim s tó opicó, ne?

LG: a viděla ste to

MK: to sem viděla

LG: mhm

MK: ale už si tak na to nevzpomenu

LG: jo a potom ee Pražské švadlenky, to by měl být němý film

MK: ne to nevim to nevim

LG: to nevite

MK: může být že sem ho viděla...

LG: ale nepamatujete si. potom je tu cé a ká polní maršálek ((C. a
k. polní maršálek))

MK: ten sem viděla

LG: mhm á dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu ((Dvě srdce
v tříčtvrtečním taktu))

MK: [Zwei Herzen im Dreiviertel-Takt]

LG: [ano]

MK: jo ten sem taky viděla

LG: mhm další tu je To neznáte Hadimršku

MK: to se muselo nějak jináč menovat

LG: tak možná jo, tak to si nepamatujete

MK: ne, to nevím Hadimrška ((To neznáte Hadimršku))

LG: mhm tak pak je tady Kouzlo valčíku od lubiče ((Ernst Lubitsch))

MK: jak kouzlo...

LG: valčíků Kouzlo valčíku

MK: ((mluví německy)) to nevim

LG: eee to nevíte tak to nevadí, pak je tady ee Lelíček ve službách
šerloka holmse ((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese))

MK: může být, ale všechno kolem sem málo viděla

LG: mhm jo pak je tady nějaký film kvik ((Quick))

MK: jak

LG: kvik ((Quick)) a píše se to s kvéčkem kvé ú měkké i cé ká

MK: kvik ((Quick)) taky nevim

LG: mhm další je tu Pobočník Jeho Výsosti

MK: počké, to je cosik co je na (ouvald) to může být že ten sem
viděla

LG: mhm ee Šest žen Jindřicha osmého ((Šest žen Jindřicha VIII.))

MK: né, na takový filmy mě tenkrát ee e počkej, jak se to říká
dějepis aji ve škole ten mě moc nezajímal

LG: ((smích)) dobře dobře další...

MK: protože to se musel člověk moc čísel pamatovat

LG: mhm to je pravda ((smích))

MK: ((smích))

LG: další film je tady ee Zlatá Kateřina

MK: jak

LG: Zlatá Kateřina

MK: Kateřina to nevim

LG: a pak je tady nevim jestli to přečtu správně, něco jako sibi der
frac ((Csibi, der fratz))

MK: jak

LG: sibi der frac ((Csibi, der fratz)) píše se to cé es í

MK: a frac

LG: mhm

MK: jo to to sem určitě viděla

LG: jo pak je tady Mata Hari

MK: já jo jo jo jo jo

LG: mhm

MK: a potom ten tygr z esnapúru ((Tygr z Ešnapuru))

LG: ((smích))

MK: a ten druhé díl das indiše grátmal ((Das Indishce Grabmal –
Indický hrob)) ti dva to sem taky viděla

LG: á Cácorka tady je

MK: jak

LG: Cácorka

MK: nevim

LG: Moderní doba s čaplinem ((Charlie Chaplin))

MK: šaplin ((Charlie Chaplin)) to sem taky viděla

LG: mhm

MK: ty dva filmy

LG: jo á Tři muži ve sněhu

MK: jó jó pravda

LG: Svět patří nám

MK: to to nevim

LG: mhm ee Dobrá země tady je Dobrá země

MK: Gute Erde to si taky nevzpomenu

LG: Sněhurka a sedm trpaslíků

MK: no jó to sem chodila do divadla

LG: mhm

MK: večer a to vám řeknu kde to divadlo už taky neexistuje na Veveří
úplně starý český divadlo

LG: mhm

MK: tam hráli dycky pohádky a kašpárek

LG: mhm

MK: a pak byl Kašpárek Turek v Typosu, to bylo taky český, ach jo

LG: tak další film tady je Ducháček to zařídí

MK: to nevim

LG: Tři děvčátka pokračují

MG: taky nevim

LK: ee U pokladny stál

MK: taky nevim

LG: To byl český muzikant

MK: může být

LG: mhm

MK: ale nemůžu tedy nevzpomenu si

LG: jo mhm á

MK: doma bych kdybych bývala doma

LG: mhm

MK: jo na Pekařské, tak tam sem měla všecky programy schovaný

LG: měla

MK: jo, aji herce

LG: jejda

MK: všelijaký schovaný, no jo no

LG: mhm pak je tady Město ztracených

MK: nevim

LG: Opereta

MK: Opereta

LG: mhm

MK: nevim

LG: Roztomilý člověk

MK: taky ne

LG: Vídeňská krev

MK: to jo vínr blut ((Wiener Blut))

LG: Muži nestárnou

MK: to taky nevim

LG: Dobrodružství barona Prášila

MK: taky nevim

LG: Tanečnice

MK: to může být

LG: mhm La Paloma

MK: La Paloma

LG: mhm

MK: to jo to vim

LG: jo

MK: jo

LG: Neviděli jste Bobíka?

MK: to bylo tam ((mluví německy))

LG: mhm pak je tady ee Neviděli jste Bobíka?

MK: e e viš to bylo vo tym vo tym hraběti a gráf bobi grág bobi a
jak se menoval ten druhé ((neidentifikováno))

LG: to nevim

MK: tak se tak tak jo

LG: ((smích)) jo ee a pak je tady ještě Její oběť

MK: jo opf nevim

LG: áá Sobota

MK: taky nevim

LG: mhm tak to je celý ten seznam filmů i ty otázky už sme tak
zvládli, jenom tady ještě které sem vám nepoložila, jestli ste v
dětství byla členkou nějaké organizace jakoby Sokol, Junák...

MK: ano

LG: mhm

MK: to sem byla vod vod šesti roku a to bylo ((mluví německy)) až
přišel Hitler do té doby a měli sme to eLKistovalo v Brně oddělení
jedno v Černých Polách

LG: mhm

MK: jedno na Starym Brně ee v té německé školi, která byla toho
dvaa- toho dvacátýho pro- ee le- listopadu čtyřicet čtyry

LG: mhm

MK: zrušena a my sme měli naše v liceu na Husové vedle e toho muzea
a ta druha strana byla ee obchodní akademie německá

LG: mhm

MK: a tak ti dívčím liceum tam sme cvičili ee dvakrát týdně

LG: jo

MK: v pondělí a ve čtvrtek

LG: jo dobře

MK: a potom sem byla ee v Mariánské tedy pro dě- pro školáky v té
Mariánské kongregaci u františkánů

LG: mhm

MK: jak je kostel svaté Magdalény ((kostel sv. Máří Magdalény)) na
Masarykové

LG: mhm

MK: tak tam byli byl ee františkáni á á tam byla ta Mariánská
kongregace

LG: jo

MK: a tak pro ty děcka tam a potom tam tedy sem byla tak jenom
dobrovolně každé každej květen, když se chodilo ze Starýho Brno na
póť do Tuřan

LG: mhm

MK: tak

LG: tak otázky už máme všechny za sebou á tak chtěla by ste mluvit
ještě o něčem, co se týká těch filmů a těch kin něco o čem sme ještě
nemluvili [máte nějakou historku]

MK: [no já nevim cc-]

LG: nebo tak

MK: vo čem

LG: jestli máte nějakou příhodu z kina nebo tak něco

MK: no jo no to sem měla moc ((smích))

LG: ((smích))

MK: vy vidíte že já sem na to se nedívala jestli só to Němci nebo
Češi

LG: jo jasně já to vidím jo mhm

MK: já sem chodila do německýho divadla, tam sem měla ze škole sme
měli přece to vite že Němci se nesměli hrát v Mahenovým divadle, jo,
tenkrát se to menovalo je štátteatr ((Stadttheater)) jo tam směli
hrát jen v ponděli a sice jsme měli v německým domě to vite kde ten
byl

LG: mhm

MK: nebo nevite

LG: myslim že vim

MK: nevite

LG: a jaktože tam ti...

MK: prázdný to prázdný ee Lažanský náměstí vite

LG: mhm

MK: a pak víte jak se de průchod do (šmálky) já nevim jak ta ulica
se menuje, to je to byl dřiv vod falknštejnerové
((Falkensteinerova)) e e tentok e ten barák je tam prázdný místo
Koliště

LG: jo

MK: zrovna ale z toho e jak je Brandlova elki- menuje se tak

LG: to nevim

MK: ta malá ulička co jede elektrika

LG: to nevim

MK: elektrika na každé pád tam je ee tak tam stál Německé dům a
Němci hráli v Německým domě a potom sme byli voni teďka že pré tu
Redutu spravili, já sem ju ještě neviděla spravenó a to bylo potom
pro Němce činohry a takovýho něco

LG: mhm

MK: jo a tak tam sem t- to byly ty německy divadla co sme měli, jo

LG: mhm

MK: á jinak sem chodila do českýho divadla do toho právě na tu
Veveří ještě a do toho do toho Mahenovýho

LG: mhm

MK: to Janáčkovo ještě nestálo

LG: jo

MK: to stavěli teprve teď po válce ee

LG: mhm tak ehm chcete teda zmínit ještě něco na konec rozhovoru

MK: prosim

LG: jestli chcete zmínit ještě něco na konec rozhovoru

MK: ee co bych vám ještě měla vykládat

LG: tak já vypnu ten diktafón

MK: ponejvíc teda a jó a ještě sem byla v tym ve veslařským klubu

LG: mhm

MK: ee v Jundrově, ale ne v tym druhym sice v tym druhym ta brun to
jedno se menovalo brun ruder ((Brunn Rudder)) klub a pak sem přišli
Češi a pak přišla bruna

LG: mhm

MK: rudr ((Rudder)) klub bruna

LG: mhm

MK: tak tam ale ponejvíc v litě sme byli ponejvíc v rokli

LG: jo

MK: a nebo potom v Bystrcu na té Letné

LG: mhm

MK: co tam ještě stojí je všechno co sme udělali tedy z betonu
schody a cesty a chalupa je pryč

LG: mhm

MK: a soused když sem v roku šedesát osum přišla do Brna a přišli
sme tam ven a viděli tak soused mě držel za moji maminku

LG: mhm

MK: a já povidám, ten měl obchod se železem v Královým Poli

LG: mhm

MK: a já mu povídám, pane Mareček a co dělá váš obchod a vite co von
mi na to vodpověděl?

LG: nevim

MK: ten sem položil na oltář vlasti, já povidám, jak to myslite? no
mám zvyk, že mně ho sebrali t- t- to mně de pořád ještě v hlavě tak
tak príma jak mi to řekl

LG: mhm

MK: položil sem ho na oltář vlasti

LG: to jo

MK: není to dobrý

LG: je to dobrý, no smutný trochu ale dobrý

MK: no ale je to doopravdy všechno smutný co se stalo

LG: mhm to jo

MK: já to nevim jak stará ste vy

LG: já já mám dvacet jedna let

MK: kolik

LG: dvacet jedna mám let

MK: ojéjej ojéjejej

LG: ((smích))

MK: ((smích)) to je můj vnuk můj nejmladší vňuk starší

LG: ((smích))

MK: to už mám pravnuka, kterej už je čtrnáct

LG: ((smích))

MK: ((smích)) ách jo, no jó no, bylo by hezký kdyby sme se poznali

LG: to jo tak já vypnu ten diktafon a ještě

MK: já já na každej pád ee tentok vy máte štěstí, že ste mě stihla

LG: mhm

MK: protože já v úterý jedu do Česka

LG: jo

MK: do Čech

LG: mhm no tak e já bych vám jestli vás to zajímá, ty výsledky toho
výzkumu nebo jak to dopadne všechno, tak já bych vám potom
každopádně dala nějak vědět třeba

MK: [no poslóchéte]

LG: [jestli bude nějaká] publikace a tak

MK: no jo no máte mobil taky

LG: mám mám mobil

MK: no tak mně řeknite

LG: jo

MK: já mám tam jenom mobil

LG: mhm dobře tak jo tak já vám ho dám

MK: jo

LG: tak já už to vy- vypnu ten diktafon

konec rozhovoru
1

Rozhovor vedl: Jiří Vraspír
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 19.5.2009, Brno

Rok narození: 1925: Narátorka měla jednoho bratra, který ale zemřel
v útlém dětském věku.

Povolání rodičů: Otec inženýr a vedoucí regulačního oddělení. Matka
v domácnosti.

Bydliště do roku 1945: Do 1930 ulice Tučkova (Veveří), poté do 1934
asi na Tůmové (Žabovřesky), poté Masarykova čtvrť.

Povolání: Narátorka vystudovala učitelský ústav, od roku 1945
pracovala jako učitelka mimo Brno, o rok později dokončila speciální
pedagogiku (ne na VŠ) a nastoupila v brněnské mateřské škole pro
děti s vadami sluchu a řeči, kde pracovala až do důchodu.

JV: takže dneska je devatenáctého května, mám tady paní Miloslavu
M.. vy ste ročník dvacet pět?

MM: ano, dvacet pět.

JV: a teď tedy bysme si paní Menšíková ee na začátek vlastně
sesumarizovali takové ty základní věci. vy ste se narodila konkrétně
kde?

MM: já sem se narodila v Brně,

JV: hm

MM: a, tak úplně jako dítě sme žili na Tučkové a potom sme se
přestěhovali do Žabovřesk, kde sme bydleli několik, dost roků a
právě ty Žabovřesky že byly blízko k tomu kinu, tak právě proto sme
to tak často navštěvovali. potom sme se odstěhovali do Masarykovy
čtvrti, takže pořád to bylo jako ten spád tam dolu.

JV: a na té Tučkové ste bydleli do jakého roku?

MM: to sem byla malá, to sem tak myslím do těch pěti let. hm a pak
ste tam bydlela vlastně v té další lokalitě v jakém časovém rozmezí?

MM: ee tam sme bydleli tak do mé druhé třídy, tam sme nebydleli
dlouho.

JV: do vašich devíti let?

MM: ano

JV: takže asi do roku třicet čtyři.

MM: ano, ano.

JV: a pak ste šli do té Masarykovy čtvrti.

MM: ano pak sme bydleli v té Masarykově čtvrti.

JV: a tam ste bydleli až do, protože my to máme,

MM: no tam sem bydlela prostě až do, až do svých osmadvaceti let,
kdy sme se, sem se provdala a vodstěhovala sem se z Brna.

JV: my to máme ohraničené rokem čtyřicet pět, takže do roku čtyřicet
pět ste tam pořád bydlela.

MM: ano, ano pořád, ano.

JV: a povolání vašich rodičů bylo jaké?

MM: tatínek byl inženýr a dělal na městě na regulačním oddělení a
maminka pochopitelně byla, jako v domácnosti.

JV: hm, žena v domácnosti. měla ste další sourozence?

MM: měla sem bratra, ale ten umřel jako miminko, ve čtyřech
měsících.

JV: jinak ste teda byla,

MM: jinak sem byla sama.

JV: hm a dosáhla ste jakého teda vzdělání?

MM: já sem dělala gymnázium a potom sem dělala na učitelském ústavě
a skončila sem teda jako učitelka, nějaký sme dělali potom ty
aprobace nebo co to bylo k tomu potřeba, ale vysokou školu ne.

JV: a ten učitelský ústav, to je vlastně jako by byla dneska nějaká
nástavba k tomu gymnáziu, že ste si rozšířila jakoby ty určité
znalosti v té oblasti,

MM: ano, ano

JV: ale není to jakoby klasická vysoká škola.

MM: ne.

JV: a pak ste učila?

MM: ano. pak sem učila,

JV: hm

MM: a nakonec, protože sme byli mimo Brno a potom když sme se do
toho Brna vrátili, tak sem si udělala částečně speciální pedagogiku,
a byla sem potom mnoho let na mateřské škole pro vadně mluvící, kde
sme měli děti s vadama řeči a byly tam aj afázie a prostě děti
všelijak, nedoslýchavý, se ztrátou sluchu a tak dál.

JV: a do zaměstnání jste poprvé nastoupila v roce...

MM: v roce, počkejte, ee začala sem učit mimo Brno a to bylo hned
v září čtyrycet pět.

JV: takže vlastně těsně po válce.

MM: těsně po válce, ano. eště se pamatuju, že to nebylo v Brně, tak
sme jezdili vlakem a dobytčákama.

JV: hm a pak ste se vrátila zpátky do Brna.

MM: pak sem se vrátila zpátky do Brna.

JV: a to bylo kdy? za jak dlouho? jak ste dlouho působila [mimo
Brno]

MM: [nebyla sem dlouho] byla sem byla sem mimo Brno asi rok jenom.

JV: a pak v tom ústavě ste působila až do důchodu?

MM: ano, až do důchodu.

JV: nezměnila ste už teda pracoviště.

MM: ne ne ne. pak sem ještě několik roků chodila jako na zástupy,
ale to sem chodila všechno jako na speciální školy.

JV: a vzpomněla byste si, v jakém roce skončilo vaše pravidelné
navštěvování kin? do kdy ste chodila často.

MM: no, vlastně to skončilo, první bylo, co sem intenzivně chodila,
tak to bylo em do devětatřicátého roku. potom za války vzhledem
k těm poměrům a k tomu, tak sem taky chodila, ale už ne tolik. no a
v pětaštyřicátém roce, to už mimo Brno, tak to sem začla chodit málo
a to sem už chodila teda taky do jiných kin, různě se to střídalo,
ale to sem chodila většinou v tak, v rámci nějaké schůzky, jo. no a
potom, když sme se odstěhovali, tak sme bydleli přes deset let
v Kyjově, no a tam sme chodili taky skoro pravidelně. tam bylo
v sokolovně kino, potom se tam otevřelo aj letní kino a tam sme
chodili taky pravidelně.

JV: a vy když ste se, když ste se vrátili zpátky z Kyjova do Brna?

MM: tak to sme, tak to sme chodívali, to sme se nastěhovali do
Králova Pole, já bydlím teď v Králově Poli a tam byly dvě kina,
takže sme chodili taky dost často.

JV: a vrátili ste se v jakém roce?

MM: vrátili sme se v roce šedesát osm.

JV: a ještě jedna věc, vdávala ste se v jakém roce?

MM: já sem se vdávala v roce čtyrycet osm, no a potom sem se
rozvedla a znovu sem se vdala až v roce sedmdesát.

JV: a tímhle bych teda uzavřel takovou tu první část a mohli bysme
se dostat dále, teď se vás budu ptát na vaši dětskou zkušenost, to
znamená zhruba do těch deseti jedenácti let, v době, kdy ste vlastně
navštěvovala obecnou školu.

MM: ano.

JV: a ta moje první otázka je ee asi zřejmá ((smích)) vzpomínáte si
na svojí první návštěvu kina?

MM: víte že ne.

JV: a vzpomněla byste si, dobře, zeptám se takhle, vzpomněla byste
si na tu vaši vůbec nejranější, na ten váš nejranější zážitek? na
vaši nejranější vzpomínku? nemusí to být nutně první, ale jenom tu,
kterou si opravdu pamatujete, jakoby ne- nejstarší.

MM: no, já si, já si pamatuji právě s tou mou babičkou, pamatuji si
přesně cestu kudy sme chodívaly, to kino, ale jaký to byl film, to
už opravdu nevim.

JV: a to ste ještě bydlela na Tučkové nebo [už ste se přestěhovala]

MM: [ne ne, to sme] to sme bydleli na té Tumové už.

JV: na té Tumové.

MM: ale vím, že to byl film, nějaký americký film, se šilej
templovou ((Shirley Temple))

JV: hm

MM: to si pamatuju.

JV: to vám mohlo být kolik let?

MM: tak co já vím, do první třídy?

JV: tak šest sedum?

MM: no, tak nějak.

JV: ee, vy ste s tou babičkou asi chodila často.

MM: ano, s babičkou sme chodily často, určitě to bylo každý týden.

JV: dá se říci jednou dvakrát týdně?

MM: no, dvakrát ne, ale jednou určitě.

JV: a babička byla právě ten člověk, se kterým ste navštěvovala
kino. maminka nebo tatínek [vás nebrali tak často]

MM: [ne, ne] ale oni, pokud já si vzpomínám, ale vůbec nechodili.

JV: vůbec nechodili do kina.

MM: vůbec nechodili. a moje maminka, ee moje babička byla velice
společenská

JV: hm

MM: až do vysokého stáři a vlastně mně nahrazovala maminku. já jsem
přišla ze školy a šla jsem rovnou k babičce.

JV: takže vidim, že ste měly takový velice úzký vztah.

MM: ano. ona babička taky, já sem jako dítě byla, a ještě mně to
zůstalo dodneška, já sem hrozně chtěla všechno vědět a babička byla
jediný člověk, který mi nikdy neřekl nevotravuj. a vždycky mně
prostě tu informaci podala.

JV: takže se dá říct, že třeba s maminkou nebo s tatínkem ste v kině
vůbec nebyli.

MM: ne, ne.

JV: nebyla, nikdy.

MM: ne, v divadle ano, ale v kině ne.

JV: v kině ne.

MM: v kině ne.

JV: chodila ste do kina ještě s někým jiným než s babičkou? třeba
s nějakou kamarádkou nebo třeba,

MM: ne, no tak to sem byla jako dítě a ta obecná škola, to
neexistovalo, abych tam šla sama.

JV: a později, až ste byla trošku starší, ještě v těch třicátých
letech,

MM: nó,

JV: dejme tomu do roku třicet devět.

MM: no, ne. ne, vždycky jenom s tou babičkou.

JV: s babičkou. dobře tak kdyžtak pak se ještě dostaneme k době
protektorátu, za nějakou dobu, takže to pak, se vás zeptám dál. a
jaké kino ste navštěvovala nejčastěji, nebo která kina ste
navštěvovala s tou babičkou?

MM: s tou babičkou to bylo vždycky do Lucerny ((Lucerna)).

JV: vždycky do Lucerny ((Lucerna)).

MM: vždycky Lucerna.

JV: a nikdy ste nezamířily nikam jinam.

MM: ne, nikdy sme nezamířily nikam jinam. ono, já, ono to bylo taky
tím, že jednak sme bydleli ještě tehdy ta doprava městská byla tedy
slabá, tak my sme chodily vždycky pěšky a tam to bylo teda nejblíž a
mimo to babička mě potom už brala na filmy, takzvaně mládeži
zakázané, na kterých teda vlastně nebylo nic závadného, ale v té
době to tak bylo, takže já sem ve svých třeba dvanácti letech viděla
třeba filmy, mládeži nepřístupné, protože babička to tam měla tak
zařízené, protože jak se začalo hrát, tak nám tam přistavili dvě
židle a sledovala sem ten film, protože jinak bych se tam na to teda
nedostala.

JV: to mně pan doktor Skopal říkal, že ste chodila s babičkou na
nepřístupné filmy.

MM: no, ano.

JV: vy ste se tam dostaly, protože ona tam měla toho známého.

MM: ano, ano.

JV: takže s tím nebyl žádný problém.

MM: ne.

JV: on vás pustil normálně.

MM: no ano.

JV: a vy ste seděly na těch dvou židlích někde bokem nebo...

MM: to sme seděly, no, tak nám to přistavil vedle řady, ano.

JV: v první řadě?

MM: ne, ne, to sme vždycky sedávaly tak v té druhé polovině.

JV: tak to je teda zajímavé, to sme tu ještě neměli.

MM: tehdy v první řadě seděl jenom ten, kdo měl korunu na kino.

JV: hm

MM: stálo v první a myslím v druhé řadě korunu, protože to byl
udělané tehdy tak, že ste měl <úplně zvrácenou hlavu>.

JV: paní C. říkala, že v první řadě vždycky seděli největší
rošťáci, ale tak ((smích))

MM: tak v Lucerně ((Lucerna)) ne.

JV: možná na nepřístupné filmy už moc rošťáci nechodili. ale takže
důvod, proč právě tohle kino bylo především, že bylo nejblíž.

MM: ano, ano.

JV: ste nemusely nikam daleko

MM: ano, ano.

JV: jaký byl váš, jaký byl názor vašich rodičů na chození do kina,
souhlasili s tím nebo vyjadřovali se k tomu aspoň nějak.

MM: nevyjadřovali se k tomu vůbec nijak, prostě když sem byla
s babičkou, tak sem mohla dělat to, co babička řekla.

JV: takže to ste měla dobré ((smích)) a ještě se zeptám postoj,
postoj školy k chození do kina, byl nějaký? vyjadřovali se třeba
učitelé?

MM: ne, vůbec ne, to si nikdy nevzpomínám, že by se nás byli ve
škole na něco takového ptali, ale chodilo se i se školou.

JV: takže vás nevarovali, že by to bylo nějakým způsobem [mravně
závadné]

MM: [ale né] ale dyť my sme si, dyť já sem měla od třetí třídy jako
učitele třídního Plevu ((Josef Věromír Pleva)), co napsal Malého
Bobše ((Malý Bobeš)).

JV: jo.

MM: no a ten teda rozhodně byl natolik světskej, že ten se vůbec
takový věci a i kdyby to byl zjistil, tak nad tím mávl rukou.

JV: a kdyby zjistil, že chodíte s babičkou na nepřístupné filmy

MM: no tak, no né, on se s babičkou dobře znal, protože babička,
nejenom že se mnou chodila do kina, jezdila na mě, se mnou na naše
školní výlety, když prostě bylo ve škole něco k vyřízení, tak prostě
přišla babička. babička prostě fungovala.

JV: byl pro vás film v tomhle věku důležitý?

MM: byl. já sem se na to vždycky velice těšila.

JV: chodila ste ráda.

MM: chodila sem moc ráda.

JV: a bylo to z důvodu toho, že ste vlastně s tou babičkou trávily
společně čas anebo, nebo,

MM: ne, jednalo se čistě jenom o to kino, páč s babičkou sem trávila
volný čas i jinak.

JV: a takže se zeptám, to, co vás na tom lákalo, nebo proč ste tam
chodila ráda, na nějaké ty důvody, vzpomněla byste si?

MM: no, připadalo mně to takový, když se šlo do kina, takový
sváteční, teď sem tam viděla něco, co sem normálně neviděla, protože
to byly všechny ty prvorepublikové filmy ať už to byly naše nebo ty
cizí, tak to byly takové ty limonády, které se mi teda jako dítěti
velmi líbily, no tak to byl asi ten důvod.

JV: měla ste nějaké oblíbené herce v té době?

MM: no, vzpomínám si na tu širlejku ((Shirley Temple))

JV. hm

MM: na tu si vzpomínám, na ty filmy jak se jmenovaly, to bylo
všechno skoro na stejné kopyto, ale ty filmy se mně s ní velice
líbily, protože ona bylo opravdu velice jako dítě, jako herečka byla
velice půvabná, uměla tančit, uměla zpívat a potom co si pamatuju,
že tehdy už, asi na dvou těch filmech, byl záběr, pár těch záběrů
barevných.

JV: a to teda bysme mohli říci, že to byly roky, nebo rok em raná
třicátá léta?

MM: no, no tak, no, ano. mně bylo v pětatřicátým deset let a to bylo
možná i předtím.

JV: takže ještě ta obecná škola.

MM: ano

JV: bavila ste se pak třeba ještě o tom s kamarády, se spolužáky,
oni nevím jestli do kina chodili nebo jak moc, ale jestli třeba to
chození do kina, ty filmy ty herci, hráli pak roli ee ve vašich
ňákých dětských hrách, nebo písničkách,

MM: ne

JV: nebo ve společných debatách.

MM: ne, bavila sem se o tom, protože několikrát byla se mnou a
s babičkou moje tehdy velmi dobrá kamarádka ze školy, tak ta
několikrát šla s náma, no tak sme jako děti pár slov o tom
prohodily, ale že bysme si na to hrály, nebo že by to na nás
působilo, to ne.

JV: ta znalost filmu nebyla důležitá pro konverzaci

MM: ne, ne

JV: společenskou [nebo dětskou]

MM: [no já sem vždycky] i když sem ráda chodila do kina a ráda do
divadla, tak i myslím i jako dítě sem byla velice realistická a
prostě sem to voddělovala vod toho normálního života, to bylo něco
velice hezkýho, ale rozhodně to na mě nijak takhle nepůsobilo.

JV: dobře, takže tímhle bysme to mohli uzavřít a dostali bysme se
dál, k nějakým diváckým návykům. a teď bysme se pohybovali od konce
té obecné školy, to znamená měšťanka až tedy rok třicet devět, do
protektorátu, než, než začla válka, což je teda období asi ve vašem
případě nějakých šesti, šesti sedmi let.

MM: ano

JV: v roce třicet devět vám bylo čtrnáct.

MM: ano a chodila sem na gymnázium, páč sem chodila na gymnázium od
primy.

JV: a gymnázium ste vlastně dokončila v roce čtyřicet jedna?

MM: čtyřicet čtyři.

JM: čtyřicet čtyři, jo.

MM: to byl osmiletej.

JV: takže vlastně v tomto, v tomto časovém období nedošlo k nějaké
závažné změně ve vašem životě jako svatba nebo ee zaměstnání že
byste si našla, to vlastně bylo až po té válce všechno.

MM: ano, ano.

JV: dobře.

MM: no, ale koncem té války, tak vod těch vosumnácti let už sem
chodila s jedním mládencem teda, to už sme do kina chodívali na
nějaké ty německé filmy my spolu.

JV: čtyřicet čtyři.

MM: ano.

JV: a v tomto období teda vod konce obecné školy do toho roku třicet
devět ste chodila do kina jak často, to už ste byla starší přeci
jenom.

MM: no, tak em ještě tak v té primě, sekundě, možná i tercii sem
pořád chodívala s tou babičkou.

JV: s babičkou.

MM: no a myslím až do toho protektorátu sme chodívaly teda často.

JV: s babičkou.

MM: ano, pořád s tou babičkou. tak, že bych chodívala s kamarádkou
někdy to, to si vůbec nevzpomínám, to sem nechodila.

JV: ani za toho protektorátu?

MM: ee, ani za toho protektorátu. to, potom když začal ten
protektorát, tak to delší dobu sme teda nechodili vůbec do kina,
protože to byly jako venku zatmění a takový poměry, to vlastně
prakticky sme teda trávili doma. no a potom, když už sme si na to
zvykli, zůstalo to stejný, ale když už sme si na to zvykli, tak sme
chodili do toho, do těch kin, ale těch českých filmů bylo málo, no a
tak sem byla na některých těch německých kinech. no ale, oni měli,
oni vlastně dělali takový jakoby revi ((revue)). a ty reví
((revue)), protože to bylo něco v té době nevídaného, tak to se mně,
jako děj skoro žádnej, ale to se mně líbilo.

JV: k tomu se dostaneme, až budeme u toho protektorátu. a to teda
bylo ještě před tím než ste začala chodit s tím mládencem.

MM: ano, ano

JV: takže v nějaké takové té časové rovině mezi [tím, co ste byli
doma, než ste začala žít vlastním nějakým]

MM: [ano, ano, ano]

JV: privátním životem, takže ste navštěvovala tyhlety reví
((revue)). dobře, a v tomto, v tomto čase ste pořád navštěvovala do
toho roku třicet devět ještě pořád tu Lucernu ((Lucerna)) nebo už
ste chodila třeba i do jiných kin s babičkou?

MM: no, s babičkou si vzpomínám jenom, že sme byly někdy ve skale
((Scala)) a v Alfě ((Alfa)), ale málo kdy. my sme hrozně moc
chodívaly do té Lucerny ((Lucerna)). no a já sem ještě loni byla v
Lucerně ((Lucerna)) a teď se tam zase chystám, protože to je jedno z
hrozně mála kin, který funguje pořád.

JV: funguje pořád, to je pravda.

MM: a přestože uvnitř je to teda vyspravený, tak ten prostor a ten
jak to tam bylo, to zůstalo naprosto stejný.

JV: bylo naopak nějaké kino, které ste neměla ráda?

MM: hm, ani si nevzpomínám, teď nemám ráda multikina. to, to už
prostě není kino, to už není ono. v těch kinech dřív to bylo takový,
takový intimní, prostě jak se zhaslo, tak člověk se jenom na to
soustředil a nepil šťávu a nejedl buráky a já nevim co všecko vokolo
a nebavil se.

JV: to je docela dobrá totiž jako narážka, protože sem se chtěl záhy
zeptat, jak ste se chovala při ee sledování filmů, jestli ste třeba
popíjela nápoje,

MM: kdepak, kdepak to ne, to neexistovalo, to sem byla naprosto na
to soustředěná, ale zajímavý je, že v těch,

(rozhovor na 11 sekund přerušen z důvodu příchodu třetí osoby)

MM: zajímavý je, že sem si vzpomněla, teď nedávno, už mi to úplně
zapadlo, že v kinech vždycky bývala přestávka. zřejmě proto, že z
těch technických důvodu, jo tam ňák to museli na jiný kotouč nebo
přetočit, a v té přestávce se teda prodávala limonáda a nějaký
lízátka a takový věci.

JV: a to ste si teda vy nikdy nekoupila.

MM: nejvýš nějakou tu limonádu když sem měla, když bylo v létě a
bylo teplo nějakou žíz- žízeň, ale jinak já sem teda byla vždycky
soustředěná na to.

JV: a ostatní diváci, kolem vás, kupovali potraviny, nápoje,

MM: no, kupovali, ale ne nějak moc, ale že by se nějak moc, v té
přestávce většina zůstala sedět.

JV: hm

MM: takže on tam chodil s tady s tím a jakmile se zhaslo, konec.

JV: takže ani třeba nějaké, nějaké hlasité projevy, jako tleskání,
hvízdání, komentování,

MM: ne, to tehdy nebylo, to tehdy nebylo.

JV: ani když ste byla mladší? a třeba chodili ste na nějaké dětské
filmy, nevim, říkala ste se školou? do kina.

MM: ano chodili sme se školou do kina, třeba si vzpomínám, že sme
byli se školou na filmu o Rastislavu Štefánikovi ((Milan Rastislav
Štefánik)).

JV: hm

MM: dodneška si vzpomínám, ten herec co ho hrál, menoval se Rogoz
((Zvonimir Rogoz)) a tu jeho milou hrála Oličová ((Karla Oličová)),
<to teda nevím> že si na ty ména ještě pamatuju,

JV: to bylo ještě v obecné nebo v měšťance

MM: obecná, to byla obecná, a dodneška si velice dobře na ten film
pamatuju a to teda vopravdu, protože sme tam šli se školou a byly
tam taky jiný školy, čili to bylo čistě jenom pro školy, no tak tam
teda jako ten klid a to moc nebylo.

JV: a projevovali se především pravděpodobně když už tak kluci
předpokládám.

MM: no, samozřejmě, samozřejmě.

JV: ee dobře, tak vy ste tady teď nakousla jeden film, vzpomněla
byste si, co vás na něm tak upoutalo, nebo z jakého důvodu si ho tak
pamatujete?

MM: no, pamatuju si ho z toho důvodu, že teda jako se mluvilo tehdy
Masaryk, Beneš, Štefánik a o tom Štefánikovi se mluvilo hodně, no,
mluvilo se i teda o tom jeho konci, jak to bylo, jak by to bylo
vypadalo, tady tyhlety debaty zase vedl můj tatínek doma, ale né
teda se mnou, jo, třeba s maminkou, jo, ale protože ji, já jak sem
slyšela, že se někde bavili, tak sem šla vždycky poslouchat. no a
tak proto, proto, a pak nám taky samozřejmě pan učitel vykládal o
tom, takže ten film, se mně jako líbil a zaujal mě.

JV: a to vám mohlo být kolik let?

MM: co já vím, devět, deset.

JV: hm. my pořád mluvíme o té Lucerně ((Lucerna)), je to nasnadě,
protože ste do ní chodila poměrně dlouhou dobu, vlastně až do toho
roku třicet devět?

MM: ano

JV: s babičkou. ale poté, už teďka se dostanem do toho protektorátu,
kdyžtak se k tomu ještě vrátíme, jenom abych věděl, pak ste
navštěvovala i jiná kina?

MM: ano, chodili sme dost často do kina Metro,

JV: hm

MM: to bylo na Lidické, tam jak je dneska městský divadlo,

JV: hm

MM: a to bylo velice hezký a příjemný kino. tam sem chodívala hrozně
ráda, chodívali sme tam vždycky sme, prošli sme tam Slovan, tam tu
pasáž, tam sem chodívala, tam sme chodívali často. potom sme
chodívali dost často do Alfy ((Alfa)),

JV: hm

MM: a občas sme chodívali i do takových malých kin, protože sme
nechodili do kin, ale chodili sme na filmy, na filmy a na herce,

JV: takže, hm

MM: a pokuď, pokuď ten film se hrál někde, třeba si vzpomínám že v
Židenicích bylo kino Svět ((dříve Hvězda, Astra)). tak tam sme taky
byli několikrát, protože ten fi-, hrál se tam určitý film, který sme
chtěli vidět, ono to bylo tak že, nebylo to tak rozdělený jako
dneska, že byly ty premiérový kina, ale em tam se to hrálo, třeba
týden, to sme se ňák na to třeba nedostali, tak sme šli až pak tam.

JV: takže pro vás nebylo důležité při výběru konkrétního filmu ee
nebylo pro vás důležité to kino [jako takové, ale především teda]

MM: [né, né, né] ten film, ano.

JV: a vy ste říkala, že ste měla hodně ráda tu Moravu ((Morava,
dříve Bio Metro)).

MM: Moravu ((Morava)) a Jadran.

JV: Moravu ((Morava)) a Jadran a Metro.

MM: no to Metro, to bylo ještě tam Morava a Jadran, tam sme
chodívali, tam sem chodívala až teda když sme se pak přestěhovali do
toho Králova Pole po roce sedmdesát.

JV: hm a to Metro ste měla tak nejradši dá se říct.

MM: to, to Metro, no, třeba Alfa, to se šlo dolů, dolů, pořád dolů.
kdežto to Metro bylo, ten sál byl prostě v rovině, jo, nebylo to tam
nějak, no, to Metro na mě tak nejlíp působilo, to sem měla
nejraději.

JV: takže to bylo především díky těm jeho [prostorovým dispozicím]

MM: [ano, ano, prostorovým] dispozicím, ano.

JV: kvůli tomu interiéru

MM: ano, ano.

JV: a do Lucerny ((Lucerna)) ste chodila stále, i v čase [kdy ste
navštěvovala už i jiná kina]

MM: [ano, ano, ano, ano]

JV: a kromě tady těchto kin, chodila ste třeba i ještě do jiných
kin? sme vyjmenovali Alfu ((Alfa)), Metro, Moravu ((Marava)),
Lucernu ((Lucerna)), navštěvovala ste i ještě nějaká jiná kina?
vzpomněla byste si?

MM: no třeba Kapitol a skalu ((Scala)), to většinou ty mě-, v tom
okruhu středu města.

JV: vzpomněla byste si na ty rozdíly mezi jednotlivými kiny?

MM: no po jaké stránce myslíte ty rozdíly?

JV: iteriér, přístup zaměstnanců, uvaděčů, k divákům,

MM: no, ee

JV: sál kina, foajé ((foyer)), pokladna, všechny ty věci, které tam
vlastně jsou.

MM: no, mys- myslím si, že tady tohle se začlo projevovat spíš až
později, anebo sem si jako dítě toho nevšímala, ale vím, že třeba
byly, všude byly uvaděčky, které si vzaly lístek a dovedly vás až na
místo, a to bylo všude,

JV: ve všech kinech

MM: ve všech kinech, všude se tak jako jednalo, což úplně se pak,
úplně se v pozdějších letech opustilo, prostě máte lístek teď
samozřejmě tam není úplně světlo, je tam přítmí i před tím než se
začne hrát, když tam chodí lidi, takže někdy byl dost problém si to
místo najít.

JV: tenkrát bylo tedy rozsvíceno.

MM: nebylo, taky bylo takové příšeří.

JV: hm, myslíte že bylo menší nebo větší, <nebo stejné>

MM: no, teď je větší

JV: dneska je teda poměrně velké

MM: ano, velké. to když sem byla naposled v té Lucerně ((Lucerna)),
tak tam byla skoro tma.

JV: hm a ta praxe toho, vlastně uvádění nebo přivádění na to vaše
místo, ta trvala vlastně do kdy jen tak pro zajímavost? abysme si
udělali obrázek.

MM: já myslím, že to bylo ještě za toho protektorátu.

JV: hm, myslíte, že ještě tedy do padesátých let? třeba, nebo, s
převratem to nějak vymizelo.

MM: no, no já sem potom už teda do toho kina chodila málo, protože
sem taky potom byla mimo Brno zaměstnaná tak sem jenom sem
dojížděla, no, no já si myslím že tak ještě za toho protektorátu a
pak, pak už bych řekla, že to moc nebylo.

JV: každopádně to je hodně zajímavá zkušenost nebo, nebo věc,
vlastně o tomto ještě žádný pamětník nemluvil, nebo aspoň si na to
nevzpomněl při rozhovoru.

MM: no protože to, to je, mně to tehdy připadalo takový, no, ti lidi
právě že vás uváděli, tak ste si je pamatoval, oni vás samozřejmě
ne, ale vy ste si ty lidi pamatoval, kdo tam byl, takže člověk
zjistil, jestli je tam ten stejný nebo jestli je tam někdo jiný a
jako dítě sem měla pocit jako, takový příjemný pocit, jak kdyby mě
tam někdo vítal nebo něco takového.

JV: a hrály tyto nějaké rozdíly, my sme se vlastně k těm rozdílům
ještě nedostali, jenom ste zmínila, že ty uvaděčky tam byly všude,

MM: ano

JV: hrály nějaké rozdíly v tom kinu, ať už teda mluvíme o tom
chování těch zaměstnanců nebo nějakých těch prostorových
dispozicích, hrály pak třeba rozdíly ve vašich preferencích? že ste
si řekla, tak půjdu teda radši do tohodle kina než do nějaké tam
teda blechárny, tam to opravdu nemám ráda.

MM: no, určitou roli hrály, ale největší roli hrál ten film, takže
samozřejmě do takové blechárny sem šla pouze tehdy, pokud tam byl
nějakej film, kterej sem chtěla vidět a kterej sem jinak nestačila,

JV: kterej vám za to stál.

MM: ale jinak, kterej mně za to stál, ale jinak do takových těch,
těch určitých, to sem chodila dost nerada.

JV: vzpomněla byste si na nějaké jejich názvy?

MM: názvy ne, ale dodneška to vím a je tam <sekn hend> ((second
hand)), je to rožek Domažlické a Štefánkové ((kino Elektra)). a eště
je tam, já vim jak to kino vypadalo, a ještě je tam z boku, kdysi
bylo tam ještě dost dlouho vidět jenom napsáno kino. a tam byl vchod
a tady z této druhé strany byl východ a na to kino si vzpomínám a to
byla vopravdu taková blechárna. a ty prostory, co sou tam, tak ty
tam takový sou a je v nich dneska sekn hend ((second hand)).

JV: nevzpomněla byste si, v čem to kino na vás působilo tím dojmem
blechárny? jako,

MM: no tak takový víte to bylo, em, takový omšelý to tam bylo, no a

JV: byl tam cítit nějaký zápach třeba?

MM: no tak to, to ani ne, ale bylo to takový omšelý a měla sem i
pocit, že tehdy, tehdy totiž byly v, podle ceny byly dost rozdílný v
těch kinech místa. taky ty lepší kina měly takzvaný lóže, jo, kde
teda to vypadalo jako malá lóže, jako v divadle, no a tam teda byl
člověk, že okolo něj neseděl kdoví kdo, před ním neseděl kdoví kdo,
to člověku vadilo, protože tehdy ještě nebylo to v těch kinech tak,
že by to bylo natolik zvednutý, že vám ta řada před váma vůbec
nevadila, jo, takže tehdy opravdu byly ty sedadla tak a teď mezi
tím, ty další sedadla a vy ste se koukala tou uličkou a to si
vzpomínám kolikrát, že sem seděla takhle celý film, abych něco
viděla.

JV: že před vámi seděl někdo vysoký a vy ste neviděla přes něho

MM: no, no, dost to dost vadilo.

JV: to chápu. a ňáký dojem, který na vás zanechalo třeba určité kino
si řekla, tak tohle je opravdu jako kino pro lepší lidi, že bylo
nějakým způsobem honosné nebo monumentální v nějakém aspektu a
naopak, že ste si říkala, tohle je kino spíše pro,

MM: no, byl rozdíl mezi těma kinama, ale já sem to nikdy takhle
nebrala, já sem se na to nikdy nedívala

JV: [a spíš to ten subjektivní]

MM: [tak třeba ta ta skala ((Scala)),] ta byla taková, taková jako
lepší, jo, že tam bylo aj dole bylo takový to bifátko, kde se
prodávaly všelicos takový ty bombóny a já nevim co všecko a to bylo
opravdu takový kino na tehdejší dobu, skutečně ty druhý tak
nevypadaly.

JV: hm a kino Alfa třeba?

MM: kino Alfa, z toho kina Alfu, Alfy, si vzpomínám, to je zajímavý,
nejvíc na ty šatnáře a šatnářky. tam byla velká šatna a tehdy se
dávalo teda do šatny v kině zcela běžně. taky to bylo teda i
způsobem jak sme se tehdy oblíkali. i na jaře se nosil třeba
kostýmovej kabátek, v kterým se nesedělo a tam si vzpomínám, že byla
veliká šatna a tam ty šatnářky byly teda velice obratný a šikovný.

JV: dobře, takže tím pádem bysme měli tak nějak ty kina probrané,
důležité je teda u vás že, kam vás to nějak táhlo, nebo kde ste se
opravdu cítila dobře, tak to bylo to kino Metro na Lidické, v hotelu
Slovan.

MM: ano, ano.

JV: tam ste chodila nejčastěji.

MM: tam sem chodila nejčastěji.

JV: pak teda vlastně to je to období určité té bubliny mezi tím
obdobím strachu, když ste radši byli doma a nevycházeli,

MM: ano, ano.

JV: takže to ten protektorát a tím obdobím kdy už ste teda měla toho
přítele a chodili ste, spolu. tak v této době, chodila ste s nějakou
partou přátel do kin? v těch čtyřicátých letech.

MM: ne. ne, ale můžu vám říct, že tehdy ani takový party nebyly. to
pokud bylo tak ee byly dvojice, kamarádky nebo kamarádi, ale takový
tak jak sou takový ty party, to jak to nebývalo.

JV: myslím třeba spolužáci ze školy

MM: ne, ne

JV: nepřátelila ste se ve více lidech.

MM: no my sme byli, já sem totiž do toho gymnázia, co sem chodila ty
čtyři roky, tak sem chodila, to bylo vlastně klášterní gymnázium.
dodneška funguje na Lerchové ulici, je tam, je to teď jazykové a
tam, to bylo pro dívčí a bylo to pro celou Moravu, to znamená, že
oni tam bydlely v iternátech, takže nám, který sme byly z Brna, nás
bylo poměrně málo, tak sme se kamarádily jenom ty co sme tak poblíž
bydlely, té školy, a co sme spolu chodily. ale ani si nevzpomínám,
že by oni byly nějak moc, chodily do kina.

JV: a třeba nějaké děti v okolí vašeho bydliště, Masarykovy čtvrti
anebo ještě předtím, když ste bydleli, nehráli ste si třeba
společně.

JV: no tak to sme si společně hráli, ale já mám pocit, že do toho
kina jich chodilo hrozně málo.

JV: takže se nedá říct, že by to kino sloužilo jako nějaký sociální
prostor, kde byste se stýkali, navzájem,

MM: ne, ne, rozhodně ne, rozhodně ne.

JV: já se teď vrátím trošičku zpátky, chodila ste do kostela?

MM: no, do kostela sem chodila.

JV: v neděli.

MM: v neděli.

JV: pravidelně.

MM: no, pravidelně a právě ty čtyři roky, který sem chodila tam do
toho gymnázia a tam byla kaple a já hrozně ráda do dn-, hrozně
nerada dodneška ráno vstávám a my sme tam musely chodit v neděli na
mši svatou v osm hodin, přestože v kostele vedle byla desátá. když
to ještě toto není nic s tím kinem společného, ale když o tom ještě
tak mluvíme, tak jak sem přicházela teda k rozumu, během těch čtyř
let, v tom klášterním gymnáziu, tak sem se na lecos začla dívat teda
kriticky,

JV: což je vymezeno teda rokem čtyrycet, ee rokem třicet devět až
čtyřicet čtyři?

MM: ne, to už sem chodila, já sem potom chodila vod kvinty, to
znamená čtyřiačtyřicet sem maturovala,

JV: vy ste chodila na osmileté gymnázium.

MM: ano a to už sem nechodila tam. tam totiž to bylo klasické a tam
byla latina a byla tam i řečtina a řečtina, latina, to je vynikající
věc, ale řečtina teda na nic, tak já sem přešla potom na reálné
gymnázium, mendlovo gymnázium ((Gymnázium J. G. Mendela)), no ale to
už byla válka, nebo teda protektorát a to sme neměli budovu, takže
sme chodili různě po školách, půl roku tam, půl roku tam.

JV: do primy ste nastoupila teda ještě,

MM: tady

JV: v roce, v roce jakém? abysme to teda měli.

MM: no, šest a pět je jedenáct, takže v roce třicet šest.

JV: hm a to už teda můžeme považovat za nějaké období, kdy vlastně
ste byla v pubertě a začala ste se na ty věci dívat

MM: no to ještě ne, to ne. tehdy puberta byla až tak ve čtrnácti,
patnácti ((smích)) to nebylo tak brzo jak dneska.

JV: takže až kolem těch čtrnácti patnácti přišel ten věk, kdy ste
začala ty věci hodnotit kritičtěji.

MM: ano, ano. no tak to už sem se na to dívala, prostě něco jiného
se říkalo, něco jiného se dělalo.

JV: takže vlastně s tím jak začala válka.

MM: ano.

JV: mě právě zajímalo, když sem se ptal na ten kostel, tak jestli
ste někdy nebyla účastna toho, že by na faře vám pouštěl pan farář
nebo kazatel nějaký film, pro děti, pohádku nebo tak.

MM: ne. a pokud vím, tak to tedy neexistovalo.

JV: hm

MM: to tedy neexistovalo vůbec.

JV: jedna paní právě říkala, že jim to pouštěl.

MM: no tak kdoví kde to bylo, no ale tam, tam rozhodně ne, protože
tam byl farář, tam byl docela tak dobrý světský, ale jinak to tam
bylo strašně bigótní, takže to vůbec nepadalo v úvahu.

JV: stávalo se, že by vám návštěva kina nějak někdy zabránila, ee,
<že by vám návštěva kostela> zabránila jít do kina a samozřejmě
naopak, že byste upřednostnila někdy,

MM: ne, ne

JV: jedno nebo druhé.

MM: to se tam vešlo klidně, ale fakt je, že když sem začala chodit
na to klášterní gymnázium, víte to sou věci, na který si člověk tak
nevzpomene hned, až jak se ptáte, tak tam vopravdu kdysi byl ňákej
problém s tím, že některá ta dívka, já teda ne, byla v kině a ta
sestra ji ňák cestou viděla nebo něco takovýho a dost to teda
nehezky zkomentovala.

JV: hm a vzpomněla byste si třeba co, co bylo za ten problém? co jí
tam vytýkala konkrétně?

MM: no, vytýkala ji to, že, to už taky byla, no směšně pozdní
hodina, ale už bylo ňák po osmé, jo, páč bylo vona byla na šestou.
no a jednak to a jednak, jednak prostě že, tak nebylo to přímo
řečeno, ale tak naznačování jako že tam ty věci co sou, že by se z
toho mohla zkazit. pokazit ((smích))

JV: hm, rozumim ((smích)) ještě se zeptám, vy ste byla věřící,
hlásila ste se k nějaké církvi?

MM: ano já sem, já sem pokřtěná. římskokatolička ((Římskokatolická
církev))

JV: Římskokatolická, hm. myslíte si, že to vaše vyznání nebo to, že
ste byla pokřtěná, ovlivňovalo tu vaši zkušenost nebo ten váš
zážitek s filmem?

MM: ne, vůbec. vůbec ne,

JV: nepromítalo se do toho třeba ňák [to vaše vyznání]

MM: [ne, ne vůbec] vůb- vůbec ne, protože taky moje babička, ta taky
chodila do kostela, ale byla úplně normální a všecko posuzovala
realisticky skutečně a u nás doma, že by se dodržovaly nějaký takový
ty, em, bigótně, to vůbec u nás doma nebylo. (.) ale ta kamarádka,
jak sem říkala, že někdy ta babička ju do té Lucerny ((Lucerna)) se
mnou vzala, tak ee, ta vopravdu ta měla tatínka, který teda byl víc
než pobožný, a já mám dojem, že tehdy s náma byla dvakrát nebo
třikrát a pak něco doma řekla a pak už nesměla jít.

JV: už nesměla do kina.

MM: víte, vy se tak úžasně ptáte, to sou věci, který pak člověku
naráz vyvstanou, na který by si člověk jinak ani nevzpomněl.

JV: mě ještě teda napadla jedna věc, em, jak babička se stavěla k
tomu sledování filmu, chodila ona ráda do kina nebo znamenalo [pro
ni kino hodně?]

MM: [ano, velice ráda] velice ráda. babička byla velice společenská
a i když já už sem teda byla dospělá a babička teda měla dost pozdní
věk, tak babička chodila každý týden se známýma do kina a každý
týden do kavárny.

JV: chodila třeba i do divadel?

MM: do divadel, ee, pokud si vzpomínám nechodila, chodila se mnou na
nějaký ty dětský představení, to bývalo v Typosu nějaký kašpárek, už
nevím jak to bylo, ale moji rodiče měli vždycky předplatné v divadle
a moje maminka chodila nerada, takže já sem snad vod svejch třinácti
let chodila do divadla, pravidelně.

JV: počkejte, maminka měla předplatné a chodila nerada.

MM: tatínek s maminkou měli předplatné,

JV: hm

MM: a maminka chodila nerada.

JV: s tatínkem.

MM: s tatín-, no, do divadla ((smích))

JV: <to chápu>

MM: ne s tatínkem, ale prostě nerada, jo, takže se stávalo, že na
poslední chvilku si rozmyslela, nepudu, a tatínek, Miluško, honem se
vobleč,

JV: tatínek byl ten milovník divadla.

MM: ano, tat-, Miluško honem se vobleč. tak já sem na sebe naházela
šaty, takže já sem znala operetu a nevim co všecko snad už vod
třinácti, vod čtrnácti roků.

JV: tatínek byl syn babičky?

MM: ne, to byla maminka mé maminky.

JV: aha, já právě, tam, jak ste říkala, že babička byla velmi
kulturní a divadlo, kino, tak sem si říkal, jestli to divadlo právě
od ní nemá ten tatínek.

MM: ne, tam se to, tam to bylo přes generaci. moje, moje babička
byla výborná, společenská, chytrá, no, měla všech deset pé. moje
maminka z toho neměla ani jedno, nespolečenská, nerada někam
chodila,

JV: ste říkala, že byla žena v domácnosti, [takže ji to ale takhle
vyhovovalo]

MM: [no dobře, ale babička byla taky.]

JV: hm

MM: a já to mám po té mé babičce. já teda z maminky nemám nic, já to
mám všecko z mé babičky.

JV: a tatínek, teda ten jak, teda byl asi někde mezi. vy ste říkala,
že do kina on teda vůbec nechodil, ale do divadla chodil [teda asi
rád.]

MM: [do divadla ano.] do divadla ano.

JV: jinak té další kulturní aktivity jako ee knížky, četli ste
knížky doma?

MM: no, četli sme hodně. hodně sme četli, babička taky hodně četla,
ale to i maminka dost četla. ale já sem, já sem kvůli tomu jako dítě
dostávala, protože já sem četla pod peřinou a tatínek říkal, každej
ten škvár musíš přečíst... ale já sem četla, protože sme měli moře
povinné četby, Jiráska ((Alois Jirásek)), já nevím co všecko. já sem
četla ty knížky, protože mě zajímal vždycky děj,

JV: hm

MM: tak hop šup tralala. ale všecko sem věděla, a pak teprv sem se
vracela k těm popisům faktu. vždycky sem od tatínka dostávala, že
nečtu, že hltám ty knížky. a dneska přečtu taky ještě kde co,
[noviny, časopisy]

JV: [takže vidím, že opravdu] vy ste jako dcera babičky ((smích))

MM: ano ((smích)) úplně.

JV: to je krásné. a mně spíš šlo o to, jakou roli hrálo to kino mezi
těma dalšíma, dalšími kulturními aktivitami v životě vaší babičky,
jestli třeba to stálo na vrcholu, nebo třeba bylo to na stejné
úrovni jako chození do divadla, že zas jako nějak neupřednostňovala
divadelní představení na úkor filmové nějaké [projekce]

MM: [no, je to zajímavý,] tatínek chodil rád do divadla a babička
teda ráda chodila do kina. do divadla taky, ale poměrně málo.

JV: takže to kino pro ni hrálo asi přeci jenom větší roli.

MM: ano, větší roli.

JV: větší roli.

MM: no a já sem chodila s ním do divadla a s ní do kina.

JV: to je krásné, když může být dítě tak jako zapojeno do těch
kulturních aktivit, určitě je to dobře, a em s babičkou pak ste se
bavily třeba o těch filmech?

MM: ano

JV: probíraly ste třeba,

MM: protože sme šly pěšky domů, a tak sme se o tom bavily. pokud se
mně tam něco, já sem většinou teda, dneska už si nevzpomínám, ale
většinou sem měla k tomu ňáký dotazy, jo, proč je to tak a jak to že
tam je to a nevím co, proč to je, no a babička vždycky se mnou na to
téma debatovala a vždycky mně všecko vysvětlila.

JV: snažila se,

MM: ano, ano.

JV: podat nějaké vysvětlení. vzpomněla byste si na nějaké třeba em,
reakce babičky, kdy opravdu se jako vyjadřovala nesouhlasně k tomu,
co viděla nebo že ji to opravdu jako nadzvedlo, v uvozovkách,

MM: ne, nevzpomínám si.

JV: naopak zase kdy byla nadšená, kdy to chválila,

MM: no, většinou se jí to líbilo, že by ju to nějak nadzvedlo, to
ne, ale víte, ony ty filmy vás tehdy ani nadzvednou nemohly, prostě
to, <to byly takové>, jestli se vobčas podíváte na filmy pro
pamětníky, tak to byly takové, takové jakoby limonády, no, to bylo
tak jako, no, ale něco tam vždycky z toho života bylo.

JV: ale tak dobře, ale byly i jako dramatičtější, dramatičtější
filmy.

MM: no tak, nó

JV: a vy ste říkala, že ste chodila právě na ty [nepřístupné, takže]

MM: [no na ty, no tak] no tak tam snad něco bylo, no, nějaký,
nějaký takový, milostný konflikty nebo něco takovýho, ale

JV: na druhou stranu, to ste byla ještě docela mladá, na [nějaké
milostné]

MM: [no, no ano] no právě, no právě. já sem viděla v k-, proto já
sem tolik těch filmů viděla, protože mě ta babička tam na to brala,
protože ty filmy byly opravdu mládeže nepřípust-, nepřístupné a
myslím, že bylo tehdy do šestnácti a pak do vosumnácti.

JV: a vy ste chodily na ty teda do těch osumnácti nebo od osumnácti.

MM: no, no, od, ano. takže já sem viděla filmy, který sem vlastně
vidět neměla, ale nijak mě to teda jako,

JV: myslíte že vás to nijak neovlivnilo.

MM: ne, nijak mě to neovlivnilo, ale to ani nešlo, aby vás to
ovlivnilo, tam prostě nic nebylo.

JV: hm

MM: to vůbec s těma dnešníma milostnejma scénama, to vůbec se nedá
srovnat, to je nebe a dudy.

JV: hm. myslíte si třeba, proč byl ten film od osmnácti? když ste na
ňákém byla,

MM: no, většina těch filmů sem nepochopila proč, no třeba když se
tam, když se v tom filmu dvakrát líbali, tak už to bylo nepří-,
mládeži nepřístupné.

JV: do toho kina ste chodily bez placení nebo ste platily?

MM: no samozřejmě sme platily.

JV: když ste říkala, [že tam měla známého uvaděče, tak jestli vás
jako pustil]

MM: [ne ne ne ne, to sme samozřejmě platily] a myslím si, to nejsem
si tím jistá, ale myslím si, že sme zaplatily víc než sme měly, za
tu ochotu. ono tak jak si vzpomínám, to teda s tím kinem nemá vůbec
nic společného,

JV: to nevadí, povidejte.

MM: když em sem měla, já sem mívala angíny, ale neměla sem u toho
teploty a tak se mnou chodila babička k doktorovi, k normálnímu
praktickýmu. babička tam přišla, pozdravily sme a babička bez řečí
mu na stůl položila dvacet korun.

JV: hm

MM: já se dodneška,

JV: dneska by to byl byl úplatek

MM: já se do dneška přesně na to, no ne, tak asi se taky platilo.
dodneška si vzpomínám, a tehdy, dvacet korun,

JV: hm

MM: a teď skáčou nad třicet. čili to je nesrovnatelný, já se, já se
pamatuju docela dobře za první republiky, některé věci kolik stály.
protože to maminka tatínkovi vykládala, jo, představ si, já sem byla
v obchodě a platila sem to, já, já vím jaký byly nájmy, já vím jaký
byly platy. protože to se vykládalo doma, tak to vím. čili v tom
poměru, to bylo hrozně moc. tramvaj stála korunu, na přestup korunu
padesát. a to kino, to bylo koruna, tam ňáká ta první druhá řada,
pak dvě, pak pět, no a jestli to bylo ještě víc, to nevim, to se
nepamatuju.

JV: pět korun za tu lóži?

MM: možná že ta lóže stála teda deset, no ale jinak tak většinou to
tam bylo tak okolo pěti korun.

JV: a deset korun už je docela dost.

MM: no ale i těch pět nebylo zas tak málo.

JV: hm, mě napadlo, pak ta čtyřicátá léta, vy ste říkala, že tam
byly ty estrády nebo, ne estrády, ale vy ste říkala ještě

MM: reví ((revue)), to byly vlastně takový reví ((revue)). ty
německý filmy, co k nám přišly, tak to byly takový zábavný filmy, a
voni neměli špatný ty filmy. a v těch jejich filmech, byly to taky
teda na konc- teda limonády, takový filmy, nevzpomínám si, aspoň já
sem nikdy na žádným nebyla kde by tam byla ňáká propaganda jejich
nebo něco takovýho.

JV: kdybyste to měla tím žánrem vymezit, tak řekla byste, že to byly
komedie, romantické komedie,

MM: jo, romantické komedie, třeba si vzpomínám marika rek ((Marika
Rökk)), jo to byla tanečnice a zpěvačka a to byly opravdu takové
romantické komedie s tančením, se zpíváním a opravdu potom sem
viděla několik a to byly skutečně revi ((revue)), skutečně tam byl
balet.

JV: takže ten večer byl komponovaný.

MM: ano, ano a to opravdu to měli, to sem teda hodnotila na tehdejší
dobu, to bylo dost nevídaný. americké filmy k nám v tu dobu
nechodily, tak ty byly taky tak, to měly. ale tady u nás, to bylo
nevídaný.

JV: když ste chodila do kina s babičkou, tak ten výběr filmu
předpokládám byl na ní.

MM: na ní, ano.

JV: takže ona prostě řekla, dneska půjdeme na tento.

MM: ano, Vdavky Nanynky Kulichovy ((smích))

JV: to si pamatujete.

MM: to si vzpomínám, <Otec Kondelík a ženich Vejvara>, ale já si
vzpomínám, ale to už bylo teda později, potom si vzpomínám na ty
filmy s Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)), se Zitou Kabátovou
((Zita Kabátová)), Věrou Ferbasovou ((Věra Ferbasová)), em Lídou
bárovou ((Lída Baarová)) no s Novým ((Oldřich Nový)), jo, to byl,
Nový ((Oldřich Nový)) začínal v Brně.

JV: hm, já vím ňáký z těchto herců, jak ste teď vyjmenovala, a
hereček, imponoval vám, měla ste nějakého opravdu jako radši než
druhého? jako, jako svou osobní hvězdu?

MM: ne, já sem na hvězdy,

JV: ne

MM: já sem to, já sem to brala tak, já sem totiž měla strýčka,
který, byl to maminčin bratr, který byl bydlel v Praze a velice
často k nám jezdil, a já, když sem tak, jako, byla sem v kině, já
sem ti viděla Vítovou ((Hana Vítová)), vona byla tak krásná. von se
na mě podíval a povidá, jo? to bys ju měla potkat v Praze na ulici,
to bys viděla. a kdyby s tebou dělali to co s ňou, tak bys byla taky
tak krásná, takže, ten mě <přivedl do reálu>.

JV: takže ten vás tak jako usadil.

MM: jo.

JV: dobře, no takže, já sem se chtěl zeptat, jestli vám ňáký herec
[imponoval nebo herečka]

MM: [ne, to jak má někdo pověšený] nebo toto, [to sem nikdy neměla.]

JV: [nechtěla ste být jako ona.]

MM: ne, ne, to sem nikdy neměla.

JV: dobře, babička, no to je taková otázka jako, na ní není možné
úplně odpovědět, ale jak myslíte, že ona získávala informace, řekla
ste, že byla taková hodně kulturní, takže myslíte, že třeba
odebírala noviny nebo nějaké přehledy,

MM: no kinoreví ((Kinorevue)).

JV: kinoreví ((Kinorevue)) odbírala.

MM: no, kinoreví ((Kinorevue)).

JV: hm, pravidelně?

MM: pravidelně, no a já sem to samozřejmě taky četla, takže tam byly
informace vo všem, teď sem nedávno šla kupovat jedné známé něco do
antikvariátu a tam ještě jedno kinoreví ((Kinorevue)) měli a
prodávali.

JV: a když ste se, když ste pročítala to kinoreví ((Kinorevue)), tak
třeba, bylo to tak, že by vás třeba nějaký film zaujal a řekla ste,
babi, pojďme radši na tento film, ten chci vidět já, [nebo ste to
vždycky nechala na tu babičku]

MM: [ono tam, ono em] nechala sem to na tu babičku a ono v té
kinoreví ((Kinorevue)) ani tak nebylo o těch filmech, bylo tam
hlavně vo těch hercích.

JV: hm

MM: bylo tam sice, hraje v tom a v tom filmu, ale teď tam bylo
popisovaný, ten herec, co a jak, obrázky těch herců, takže to
kinoreví ((Kinorevue)) myslím si, že bylo spíš o těch hercích než o
těch filmech.

JV: hm, takže nějaké anotace delší tam nebyly.

MM: ne, ne. teď sem se dověděla zajímavou věc, včera sem to přečetla
v knížce půjčené od mé dcery. všechno, co sem v životě potřeboval
sem se naučil v mateřské školce ((Všechno, co opravdu potřebuju
znát, jsem se naučil v mateřské školce)), je to báječná knížka, a
tam sem se ((smích)), tam sem se dočetla, já si vzpomínám i na ty
americké filmy, který ještě tak, v tom osumatřicátým roce, co tady
byly, byly to ty velkofilmy, Greta Garbo, jo, a vzpomínám si na film
Hraběnka Walewská, kde hrála Greta Garbo a Napoleona hrál herec,
který se menoval šárl boajé ((Charles Boyer)) a včera sem tam v tom,
v té knížečce, se dočetla, že byl, hrál milovníky se všema těma star
holyvůdskýma ((Hollywood)) tehdy, a přitom ve skutečnosti byl
pětačtyřicet let ženatý s jednou ženou, kterou velice miloval a když
ona umřela na rakovinu, tak za dva dny na to on spáchal sebevraždu.

JV: hm

MM: takže se člověk po tolika letech dozví vo ňákým herci a von hrál
toho Napoleona a vynikajícně, to byl Napoleon tak jak je na všech
těch kresbách a malbách.

JV: pamatujete si třeba dobové plakáty, vývěsky nějaké, poutače na
film?

MM: no, bývaly. bývaly, a bývaly dost a zajímavý je, že víc na mně
zanechaly jako dojem a víc si vzpomínám, em poutače, kde bylo to
kreslené. nebylo to, nebyla tam fotografie z toho, ale bylo to
kreslené, a myslím si, že tehdy jich bývala většina.

JV: ulpěl vám nějaký v paměti anebo byl nějaký třeba tak výrazný,
pro vás, když ste šla po té ulici, že by na vás zapůsobil a řekla
ste si tak tohle musím vidět, nebo tohle vypadá fakt zajímavě, tohle
chci vidět.

MM: no tak přesně na ňáký určitý si nevzpomínám, ale, ale vím, že
teda bývaly některý, jako dost působivý, ale já mám pocit, že sem si
to podle tohoto nevybírala.

JV: ne, ne. a předpokládám, že asi ani přátelé vás neovlivnili ve
výběru filmu.

MM: ne, ne.

JV: všechno to bylo asi skrze tu vaši babičku, která byla [takový
jako zdroj]

MM: [ano, ano, ano] babička, babička to byla opravdu člověk v mým
životě, které sem všechno věřila a na kterou se vždycky a dala a na
která mně nikdy nikdy špatně neporadila. jinak ostatní lidi sem
vždycky brala velmi skepticky.

JV: hm. em sem se ptal, jakou roli hrál film v životě, nebo mezi
dalšími kulturními aktivitami vaší babičky, tak ste řekla, že
poměrně vysokou, u vás to bylo jak? byl pro vás film důležitý?

MM: no,

JV: důležitější než třeba četba knih nebo chození do divadla? což
asi ano, protože ste řekla, že ste, nebo tak ňák sem vydedukoval, že
ste asi do kina chodila radši než do divadla, ale...

MM: no to bylo daný tím, že, to kino, to divadlo bylo takový prostě
svátečnější, a tam je to všecko tak bezprostřední,

JV: divadlo že bylo sváteční.

MM: divad- divadlo bylo svátečnější, ale potom, jakmile sme se
odstěhovali z Brna,

JV: hm

MM: no tak to byly menší města, tam kina všude byly, no ale divadlo
se hrávalo sporadicky, jo, třeba v Uherském Hradišti, jo, Slovácké
divadlo, ale to tehdy hrávalo, teď to bylo v sokolovně samozřejmě ta
sokolovna to nevypadalo jako divadlo, jak sem byla zvyklá tady
z Mahelova ((Mahelovo divadlo)), z toho, takže tam ty divadla už
potom tak nějak moc na mě nepůsobily, i se mně zdálo, protože sem
byla zvyklá tady na výkony těch herců, tak tam sem to dost jako
kriticky viděla, takže tam ty kina potom, co sme byli mimo Brno, ty
kina byly teda vlastně lepší než to divadlo. tam se to změnilo. a
když sme se vrátili do Brna, jo, tak se to zase vrátilo zpátky a mám
už sto padesát let předplatný v divadle, už chodím sama, protože ty,
co se mnou chodili, už tam nedojdou, jo, každý rok si říkám, už si
to nevezmu, <a zase si to vezmu> ((smích))

JV: to je dobře. ale ještě teda předtím než ste se odstěhovala, mimo
Brno, tak v této době toho dětství, puberty, dospívání, tak v téhle
době to kino hrálo jakou roli, bylo to důležité?

MM: no, bylo, bylo. já sem se vždycky na to kino strašně těšila.

JV: em pamatujete si třeba ještě že ste viděla černobílý film? ee
teda že ste, ne ((smích)), pardon, že, že ste

MM: <to byly všechny> ((smích))

JV: jasně. že ste viděla ještě, že ste byla na filmu, který by byl
němý nebo už si pamatujete jenom zvukový filmy.

MM: ne, ne, ty si nepamatuju. to už neběželo, když já sem začla
chodit do kina, tak to už všecko,

JV: všecko bylo zvukové už.

MM: všecko bylo zvukové, všecko.

JV: takže třeba ani filmy, kde by byl doprovod na klavír,

MM: ne, ne, to sem neviděla. ale, ale bývaly v té Lucerně
((Lucerna)) kdysi za mého nejranějšího mládí, tam opravdu ještě,
sice se mluvilo, ale někdy tam býval ještě stával bokem klavír a ten
na to něco hrál, jako doprovod k tomu.

JV: takže ten film byl zvukový.

MM: ten film byl zvukový ale ještě

JV: ale zároveň,

MM: ano.

JV: zároveň [tam byla ta produkce]

MM: [ano, protože] protože to, tak jak dneska máte ty filmy
podbarvený tou hudbou prakticky pořád, tak tam, tam to nebylo tak,
jo, čili tam jako třeba před tím filmem a předtím, to bylo vlastně
tam jenom mluvilo, ale ten zvukový doprovod nebyl. tak on tam
opravdu, taky sem si až teď na to vzpomněla, bývalo to tam, jo,
klavír,

JV: to trvalo tak do kdy, jak dlouho si to ještě pamatujete?

MM: no tak to bývalo jenom, já nevím tak, do těch deseti let mých,
potom už ne.

JV: to znamená do roku třicet pět.

MM: třicet pět.

JV: pak už ne.

MM: pak už ne.

JV: pamatujete si třeba za války, předpokládám, respektive ke konci
války, že by už nějaký film byl kolorovaný? barevný?

MM: no dyť já vám říkám, já sem viděla filmy se šírly templovou
((Shirley Temple)), kde konec toho filmu byl barevný, ale vopravdu,
tak jak vy to říkáte, já nevim jestli to existovalo už tehdy, ale to
vypadalo skutečně jak ty kolorovaný fotografie.

JV: a to teda [bylo]

MM: [a Němci] měli už barevný.

JV: takže za protektorátu už ste viděla barevný film.

MM: ano, ano.

JV: hm a viděla ste teda současně s tou šírly templovou ((Shirley
Temple)), to bylo teda ještě před okupací,

MM: ano, ano

JV: to znamená v těch [třicátých letech. na konci třicátých let.]

MM: [ano, ano, ano, ano]

JV: hm

MM: no to byl dojem tehdy, to sme byli úplně unešení.

JV: bylo to pro vás důležité pak třeba při tom výběru těch filmů,
jestli jít na film, který by byl kolorovaný nebo barevný?

MM: ne.

JV: ne, to ste

MM: ne

JV: [takhle nikdy, jo]

MM: [ne, vůbec] ne. to je podle obsahu, ale tady toto nehrálo roli.

JV: em, bylo důležité z jaké byl ten film země? jestli byl z Francie
nebo z Německa, z Ruska, z Ameriky, třeba, možná ani ne tak pro vás,
ale třeba pro tu vaši babičku, myslíte že to bylo důležité?

MM: já myslím že ne, ale my sme většinou chodily to byly samý český
filmy.

JV: český filmy.

MM: samý český filmy.

JV: nelákalo vás třeba jít na americký film.

MM: no ty s tou širlejkou ((Shirley Temple)) byly, to byly americký
filmy, ale jinak si nevzpomínám, že by s tou babičkou že bysme něco
takovýho a tehdy těch českejch filmů byla strašná spousta. tak sme
stačily akorát chodit tak, <protože to ani člověk nestačil> na ty
filmy chodit.

JV: dobře. kdybyste měla tak zavzpomínat, na tu dobu a říct mi, co
pro vás znamenalo, co pro vás znamenal dobrý film, jaký musel
splňovat atributy. nebo, co to vlastně jako bylo, jaký film byste
tenkrát označila že byl dobrý.

MM: no, to myslíte jako, jako dítě ještě? to, to sem neměla
[takovej]

JV: [myslím] už v tý době, dejme tomu druhá půlka třicátých let,
přelom třicátých čtyřicátých let. už takové to přece jenom nabírání
rozumu a větší kritičnosti, kdy už ste se nad těmi věci, věcmi
začala více a hlouběji zamýšlet, tak určitě i tady tohle, ste
řešila.

MM: no mně se, mně se líbily filmy, bylo spousta filmů, kde to byla
vlastně zfilmovaná ňáká, obsah ňáké knihy.

JV: hm, adaptace.

MM: adaptace. a mně se líbily filmy, kde opravdu to odpovídalo mým
představám. třeba Babička, ta byla zfilmovaná několikrát, ale, ta
první Babička, s Terezou Tanskou ((Nataša Tanská)) a s Brzkovou
((Terezie Brzková)), to byla nejlepší Babička jaká opravdu byla, tak
sem si to opravdu představovala. ty ostatní filmy, ty Babičky, už mě
to zklamalo, to už nebylo ono.

JV: to už [nekorespondovalo s vaší fantazií při četbě knihy.]

MM: [ano, ano, ano, ano,] čili, já sem měla ráda takové ty adaptace
ňákých těch, nebo i byly filmy, že to byly divadelní hry a bylo to
udělaný jako film, tak ty se mně velmi líbily, ale jenom tehdy, když
to opravdu odpovídalo těm mým představám.

JV: což je někdy docela těžké, každý člověk má asi [představu trošku
jinou.]

MM: [no, proto] kdysi se mně stalo, už si nevzpomínám co to bylo, že
sem napřed viděla film a pak sem si přečetla knihu, a to bylo
báječný, protože já už sem měla ty představy z toho filmu.

JV: a to ste dělala záměrně?

MM: záměrně, jo.

JV: záměrně. a vy ste si nezkazila ee zážitek z toho filmu. kdyby ne
nedej bože ste [měla]

MM: [ne] chtěla sem zkusit jaké to je. a opravdu potom když sem to
četla, tak sem viděla,

JV: tak se vám zobrazovaly ty, ty obrazy, které ste viděla v kině,
hm. a myslíte, že vás to třeba nějak neochudilo? protože to už byly
jako obrazy, které vlastně byly dopředu někým [vyrobený.]

MM: [já myslim] že ne. ve většině případů to bylo obráceně. a já už
sem nějakou představu měla, a teď když se to, mně se ten film líbil
i tak, ale když se to neshodovalo s tou mou představou a když sem
viděla třeba, jak sem mluvila o té Babičce ((Babička)), několik těch
zfilmování, tak prostě nejlepší byla, a zajímavý je, že co sem
mluvila se známýma, jo, potom už jak dospělá, co sme chodili do kin,
tak sme se vo tom bavili, tak většinou sme měli stejný názor. čili
to asi nebylo jenom že byl to byl můj názor, ale, ale prostě něco
bylo udělaný tak, že to skutečně odpovídalo představě spousty lidí.

JV: ee dobře, tak tohle je určitě zajímavá věc, ale ještě teda, ňáké
další kritéria pro dobrý film, byly by? třeba em ve zpracované
látce, když teda odhlédneme od těch adaptací, filmy, které neměly
předlohu nebo ste třeba neznala, nečetla, ale jenom film sám o sobě,
který ste viděla, tak ten by splnil, musel splňovat nebo splňoval
jaká kritéria, aby pro vás byl dobrý.

MM: no, já si třeba vzpomínám, že hrozně se mně líbil, jak sem
mluvila o té, Hraběnky Walewské ((Hraběnka Walewská)), tam tak Greta
Garbo a šarl boajé ((Charles Boyer)), to mně teda hrozně zůstalo
zůstalo v paměti tady to. ale to už to už sme něco teda vo tom, něco
málo sem vo tom věděla, ale né moc. ale opravdu to byly, no, půs-,
moc, potom když už sem byla, když už sem měla tak, těch dvanáct
třináct roků, tak už mě moc nebraly takové ty limonády, víte,

JV: jo

MM: já sem jak byla ta červená knihovna, já sem to v životě nečetla,
já sem si přečetla jednu a to mně stačilo nadosmrti.

JV: a čím myslíte že zrovna tehle film vám utkvěl v paměti tak moc.

MM: no, ti herci byli teda vynikající, potom to je, to je, po tom
Napoleonovi to je prostě vždycky něco vynikajícího, drama něco
takového,

JV: hm

MM: no a samozřejmě asi taky výprava, na tehdejší dobu.

JV: a co se týče třeba žánrů, upřednostňovala ste nějaké žánry víc?

MM: no, ani ani ne, ale neměla sem ráda takový ty limonády, který
nic neříkaj.

JV: em limonády sou ve vašem pojetí romantické komedie.

MM: ((smích)) nemusí to být komedie, <může to být aj vážný>. ale
takový kde se prostě

JV: banální.

MM: banální, správně, banální. to teda to mě nebralo.

JV: vy ste si vy ste si připadala uražená jako divák.

MM: ano sem si říkala, takový pitomosti, na to se nemusím dívat.

JV: hm ale jinak co se týče třeba drama, detektivka, [romantika,]
romantická komedie

MM: [no tak] no vždycky sem měla raději drama nebo detektivku něž tu
romantickou komedii, měla sem prostě ráda, když o něco de.

JV: když je to spíše podáváno v té vážnější rovině.

MM: ano, ano.

JV: ale zároveň říkáte, že ste apriori ne, neodsuzovala ani
[romantickou komedii nebo komedii]

MM: [ano, ano, ano]

JV: šla ste na nějaký film vícekrát? pamatujete si, že byste, že se
vám tak líbil, že byste si řekla, že ještě ho musíte vidět a šla ste
na něj jednou, dvakrát, třikrát.

MM: ne, no v tehdejší době ne.

JV: ani s babičkou ani bez babičky.

MM: ani s babičkou, no bez babičky už <vůbec ne> ((smích))

JV: né tak rozumíte, už ta čtyřicátá léta, už ste chodila sama]

MM: [ne ne ne, to to si nevzpomínám]

JV: chodila ste [někdy]

MM: [jo]

JV: no, povídejte

MM: eště a eště sem měla ráda veselohry.

JV: veselohry.

MM: veselohry, ale ještě nedávno sem o tom přemýšlela jak je to
možný. mně se, ale to už sem nebyla dítě, mně se em nelíbily a někdy
mně vadil Burian ((Vlasta Burian)).

JV: hm

MM: ten jeho způsob vtipu. a připadalo mně to takový, no jak pro
hloupý.

JV: lidový?

MM: ne, takový, já nevim, prostě sem ten vtip nesnášela, a teprve
jako dospělá,

JV: hm

MM: když sem potom ty filmy viděla, tak sem na to přišla, že v tom
něco je.

JV: takže vlastně s vývojem, vašim, ste začala se na to [dívat
jinak]

MM: [teprv to,] dívat jinak, no. a veselohry sem měla teda taky
ráda.

JV: tak em, to je docela zajímavé, rozlišujete význam mezi
veselohrou a komedií?

MM: no, ano.

JV: jaký je teda podle vás rozdíl mezi veselohrou a komedií.

MM: no, podle mě veselohra je něco, takového veselého přirozeně a
komedie už je to trošku jako, přehnané.

JV: hm, no ta hranice někdy může být docela jako tenká.

MM: no, ano

JV: dobře. to je tak jako mimo, ale mě to zajímalo jak ste to
tenkrát definovala nebo vy říkáte veselohra a já sem říkal
romantické komedie, komedie, tak kde kde jako je ten rozdíl pro vás.
už sme to vlastně nakousli, ale ještě nějaké ty jiné druhy zábavy,
řekla ste, že ste četla knížky, ne teda červenou knihovnu, tu ste
ráda [neměla]

MM: [ze zásady] ((smích))

JV: a že ste chodila i do divadla, někdy i místo maminky [jako
náhradnice]

MM: [ano, ano]

JV: a s babičkou samozřejmě do kina,

MM: ano

JV: pravidelně, často a ráda. ale ještě mě napadá, třeba když ste už
byla starší, to znamená za války, chodili ste třeba někdy někam
tancovat?

MM: za války se nechodilo, protože to <neexistovalo>

JV: ani třeba natajno ste nechodili nikam?

MM: no, i taneční byly tajný.

JV: hm

MM: my sme, když sme měli prodlouženou s dlouhýma šatama, tak sme si
je musely na ulici vyhrnout, pod kabáty aby to nebylo vidět. protože
to neexistovalo někde. tady to tancování, a to sem milovala, to
začlo v pětačtyřicátým roce.

JV: po válce.

MM: to bylo pak vš-, ano, to bylo všude. všude tak ty taneční
kavárny, plesy a zábavy, dneska to už není nic.

JV: takže za války, za války, ee ste nechodili ani [tajně si někam]

MM: [ne, ne,] no ale já si myslím, že to ani neexistovalo, že to
bylo strašně přísný tehdy, to by si byl nikdo kdo to pořádal, to by
si byl nikdo nedovolil.

JV: a em sportovala ste?

MM: normálně, plavala sem, lyžovala sem, bruslila sem,

JV: sem se ptal na ty volnočasové aktivity, kromě tedy těch
kulturních, [tak tak jestli ste ten čas trávila ještě nějak jinak]

MM: [ano, ano, ano, ano] no třeba hodně sem chodila bruslit, protože
my sme bydleli v té Masarykově čtvrti, a tam eště dodneška ještě v
zimě je tam o dva stupně chladněji než tady ve městě, jo a tehdy to
bylo zvlášť, a tam bylo, jako je Vaňkovo náměstí, tak tam bylo
kluziště, přírodní, Helgoland, tedy teda tam byl led vždycky. takže
sme chodili pravidelně bruslit.

JV: třeba na výlety ste chodila?

MM: jo jo, na výlety sem chodila, na výlety sem chodila s mým
tatínkem a s mou babičkou, páč maminka <vodmítala chodit> a to sme
chodili moc, ježiš, to sme, já se pamatuju ještě třeba v Králově
Poli, tam jak je semilaso ((Semilasso)), tam byla konečná, smyčka a
vod tamtud se na Vranov, na Soběšice, jo, to se všude chodívalo
pěšky.

JV: dávala ste těmto aktivitám volnočasovým em třeba přednost před
kinem?

MM: ne, já sem nedávala ničemu přednost. já sem, prostě třeba v létě
se víc chodilo.

JV: takže by to bylo tak, že třeba, dneska ste měly jít s babičkou
do kina a vy ste, najednou vám vyvstal v programu další možná
aktivita, jako alternativa, takže byste ji možná upřednostnila a šla
radši nějak na výlet, nebo někam hrát volejbal,

MM: ne, to se mně nikdy nestalo. vždycky sme to měly tak rozdělený,
že sme věděly, že tehdy to a tehdy to.

JV: takže

MM: to babička zas neplánovala tak, že když se vědělo, že půjdeme
třeba na lyže nebo tak něco, tak babička nenaplánovala kino.

JV: neměly ste to tak s tou babičkou, že byste měly třeba jeden den
v týdnu jako váš, že byste třeba chodily každou středu pravidelně do
kina.

MM: no, no, my sme chodívaly v sobotu.

JV: v sobotu ste chodívaly.

MM: v sobotu sme chodívaly.

JV: každou sobotu ste chodívaly.

MM: ano

JV: hm a v rámci pracovního týdne?

MM: ne

JV: ne, hm

MM: ne

JV: mě právě zajímá vlastně kdy ste chodily vlastně v tom týdnu.

MM: no protože ono se, ono, já si vzpomínám, že asi jednou nebo
dvakrát sme šly a ono bylo to kino poloprázdný.

JV: ještě teď, když se dostanu k tomu samotnému představení,
pamatujete si, kromě přestávky ((smích)) ještě nějaké další jiné
věci, které byly na programu? třeba týdenník, reklama, ňáký kratší
film, předfilm.

MM: a víte že já si vůbec nevzpomínám, jestli ňáký týdeníky tehdy
byly ((smích)) [když sem byla jako dítě]

JV: [ty byly až za války] teda.

MM: no tak to nebylo nic, to se rovnou začal promítat ten film.

JV: když ste chodila s tou babičkou v těch třicátých letech.

MM: ano, to se rovnou začal promítat film.

JV: a když ste mluvila vo těch přestávkách, tak ty byly, že ten film
se uprostřed přerušil,

MM: ano

JV: byla pauza,

MM: ano

JV: nevím jak dlouhá, pět deset minut?

MM: ano

JV: a pak se to dopromítalo.

MM: běželo to dál, ano.

JV: a to bylo pravidelně nebo jenom občas.

MM: no, ze začátku to bylo pravidelně. já si myslím, že to bylo z
nějakých technických důvodů.

JV: a pak už to teda ten film byl celý, pak už se nepřerušovalo.

MM: celý, ano.

JV: a to bylo tak zhruba od jaké doby? v jakých letech?

MM: hm, to nedovedu vodhadnout.

JV: takhle, chodila ste už na gymnázium nebo třeba ještě na obecnou
školu.

MM: no

JV: bylo to pozdějc?

MM: no, ne ne ne, to určitě když sem chodila na gymnázium, tak už to
nebylo.

JV: to už to nebylo. a co se týče toho protektorátu, když už ste
začala chodit na konci války, tak tam pamatujete si na ty, na ty
týdeníky, které byly [před filmem?]

MM: [no, no] ty týdeníky to bylo hrůza, protože to všecko, to bylo
jenom válečné. kde sme zvítězili,

JV: propaganda.

MM: propaganda k tomu, no.

JV: jaký to na vás zanechávalo dojem? brala ste to všechno tak jako
s nadhledem nebo,

MM: no, no [někdy]

JV: [že už ste] byla poměrně stará, ne stará, ale vyspělá.

MM: no, dobře, ale přesto přesto někdy teda ty tam z těch z toho
bojiště a tam z toho, někdy to bylo hrozně škaredý, někdy sem z
toho, někdy vám, vás, vám to dovedlo zkazit i ten film.

JV: hm takže pak ste to řešila, vracela ste se k tomu v myšlenkách
více než k tomu filmu samotnému.

MM: no ne, když sme pak šly domů, no tak sme se snažily bavit o
něčem jiným.

JV: a nikdy ten, nikdy ten týdeník, respektive jeho obsah
nevstoupilo do té vaší řeči? nezačaly ste se bavit na to téma?

MM: no, začaly ale vždycky, většinou sme to odsoudily že to bylo
hrozný a snažily sme se vo tom, se jako nebavit. páč to bylo, to
bylo jako ve všem, ze všeho, všude,

JV: takže to bylo hrozný v tom, v těch hrůzách válečných nebo hrozný
v tom, v té očividné propagandě.

MM: v té, no bylo to horší než když ste si to třeba přečetl v
novinách, jo, protože tam to bylo vidět.

JV: ňáké reklamy třeba ještě? byly před filmy? už třeba i ještě za
toho protektorátu nebo těsně před válkou?

MM: no tak za toho protektorátu ne, ale mám pocit, že před tou
válkou ještě jo. že někdy bývaly reklamy.

JV: a ňáké krátké filmy? kraťasy?

MM: hm

JV: že třeba by ten program byl složen z krátkého filmu, jakožto
předfilmu,

MM: a pak

JV: a pak toho hlavního filmu na který ste šla.

MM: no tak málokdy, ale taky někdy ten krátkej film byl. ale ty
reklamy bývaly, ty reklamy bývaly.

JV: foršpan. foršpan byla vlastně něco jako trajler ((trailer))
dneska, krátká ukázka z filmu, který se bude uvádět v dohledné době.

MM: to ne.

JV: nepamatujete se.

MM: to nebylo, to nebylo.

JV: tyto doprovodné části programu, aspoň trošku vás zajímaly? nebo
to bylo pro vás jenom jakoby to nutné zlo, co musíte teda vidět,
jako třeba ten předfilm, a až se dostanete k tomu filmu, na který
opravdu ste šla?

MM: no, podívala sem se na to, ale šlo mně vždycky o ten hlavní
film.

JV: jestli vás to bavilo třeba jenom to sledovat, na to se ptám.

MM: no tak mě baví všechno ((smích))

JV: ((smích)) takže to nebylo jenom jako nutné zlo.

MM: ne ne ne.

JV: bylo to pro vás zajímavé.

MM: ne, všechno, všechno je zajímavé, všechno, co člověk vidí a co
se dozví, je zajímavé.

JV: jo ještě jedna věc, byla ste někdy přítomna promítání filmu v
domácnosti, třeba u nějaké vaší kamarádky, že by třeba tatínek její
měl doma promítačku a pouštěl vám.

MM: no to, ale jakých filmů? takových těch domácích.

JV: může být.

MM: no ano, ano.

JV: [většinou samozřejmě domácí.]

MM: [ano, ano, ano] takových těch a to sme taky měli.

JV: taky ste měli doma.

MM: ano, ano, to taky sme měli.

JV: a často ste se na to dívali jako rodina, sešli ste se?

MM: no, tak moc často ne, no většinou to bývaly ňáký dovolený nebo
něco takovýho a to když sme se sešli, tak sme se na to dívali, ale
že bysme si to nějak pořád promítali, to ne.

JV: takže to pro vás nebylo něco exotického, brala ste to spíš jako
normální věc.

MM: ano, ano.

JV: s tím, že to měly i ostatní rodiny.

MM: no, no.

JV: a co se týče těch rodinných filmů, viděla ste i nějaký jako
fikční filmy, třeba pohádku nějakou kreslenou nebo

MM: ne, to sem, to sem neviděla, ale viděla sem filmy, kde jako to,
to tehdy se domluvila skupina nás, to bylo myslím v tom Kyjově, a to
jako že sme si vymysleli vopravdu děj, jako takový něco krátkýho a
teď sme to skutečně zahráli a zfilmovali sme to a pak sme se na to
dívali.

JV: a to už ste byla starší, to vám

MM: tak to už sem byla dávno dospělá.

JV: to už ste byla vdaná.

MM: ano. to sme se tehdy vo to vopravdu pokusili a bylo to vopravdu
zajímavý.

JV: máte ten film ještě?

MM: ne, ne ((smích))

JV: nevíte kde skončil.

MM: <ne, to vůbec nevim> sem se ixkrát stěhovala, tak to vůbec
nevim.

JV: mohlo by být docela zajímavé to dohledat.

MM: ale dneska je těch vymožeností tolik a nakonec teď nedávno,
zemřel nám v rodině tchán od mé starší dcery, my všichni, pořád něco
slavíme, páč je nás moc a všichni, všichni se vždycky sejdem. a on
jediný dělal fotografie, všichni ti vostatní to dělají já nevím přes
co, takže se to musí promítnout, jo,

JV: hm

MM: přes počítač nebo přes televizor. a to byly jediný fotky, na
který se vopravdu člověk mohl podívat. protože když přindu k jednomu
nebo k druhýmu zeťovi a řeknu mu, ty, poslouchej, to cos udělal
minule, já bych se na to chtěla podívat. a on říká, ale víš, já teď
nemám čas, až nás bude víc a já si to musím všecko nachystat. takže
to je na nic.

JV: maj to v počítači všechno.

MM: jo, to je na nic.

JV: tak ono to jde i vytisknout jako.

MM: no dobře, no.

JV: nebo vyvolat ve fotošopu ((fotoshop)), to není problém. no ale
dneska to už nikdo nedělá, [je pravda, že většina lidí si to
uchovává v počítači.]

MM: [no dobře, ale to je když máte] doma, když si na něco vzpomenete
a teď máte doma fotky,] protože je to dneska s datem, se vším a teď
se chcete na něco podívat, tak se na to můžete podívat. tam se na to
můžete taky podívat, ale až se uráčí to nachystat všecko, jo.

JV: by vám to mohl poslat po internetu domů.

MM: internet doma nemám.

JV: nevedete.

MM: nevedu. <to jednom když něco potřebuju, tak otravuju svoje
dcery> aby mně to na internetu nahledaly.

JV: neláká vás to, že byste se na internetu naučila.

MM: ne já, já kdybych ho měla, no snad bych se to naučila, já
kdybych ho měla, tak to by byl, já sem pořád někde venku, pořád
někde chodím, po známých, po tom, po tom. u toho se musí sedět doma
já kdybych si u toho sedla,

JV: myslíte, že byste u toho zůstala ((smích))

MM: <u toho zůstala>, jo. a to nejde.

JV: a tak samozřejmě pokud máte další aktivity, [tak proč,]

MM: [já jich mám moře.]

JV: proč trávit čas u počítače.

MM: takže týden, týden sedum dní je krátký.

JV: to vám myslím můžou závidět i mladší lidi jako teda ((smích))

MM: a to mám po té mé babičce, ta jich měla taky tolik.

JV: to je dobře. dobře, tak teď už vlastně my se dostanem úplně na
závěr, k tomu protektorátu, my už sme toho hodně probrali během
našeho rozhovoru, co se týče tohoto období, takže teď už to bude
zase kratší. jenom těsně po válce, vzpomněla byste si, dobře, tohle
není dobrá otázka na začátek tématu protektorát, na to se zeptám na
konci. ale spíš mě zajímá jaká byla ta atmosféra po roce třicet
devět, když začaly platit ty protektorátní předpisy, různá omezení,
restrikce, jak tuhle dobu vnímáte, teď nemyslím jen co se týče
filmu, ale obecněji. jaká byla ta nálada ve společnosti, mezi vašimi
známými.

MM: no ta nálada, ta nálada byla hrozná, protože já si dodneška
vzpomínám, že sem šla ze školy a tatínek mně šel naproti, což bylo
naprosto nebývalé a říkal, tak nás obsadili. na to si vzpomínám, na
mobilizaci, na to si vzpomínám teda velice dobře tady na tohle to.
no a za toho protektorátu to byl, no my sme si nakonec na způsob
toho života zvykli, ale zezačátku to byla hrůza. to když si vzpomenu
na to zatemnění, jaké bylo. teď my sme s tou školou, my sme většinou
měli školu odpoledne, protože sme neměli vlastní budovu. my sme
končili v šest hodin a já sem v šest hodin šla domů, třeba z druhého
konce Brna taky sme měli gymnázium kdesi až na Starém Brně, potmě.
protože nikde se nesvítilo, nikde nebylo ani vidět z těch domů, jo,
to světlo. no ale potom nakonec sem si na to zvykla a vůbec mně to
nepřišlo. ale bylo to takový stísněný a čekali sme, tak ten těch,
vod toho čtyrycátýho roku to už se čekalo, jak to teda bude
pokračovat, a vím, že tatínek říkal, že jakmile napadli Rusko, tak
říkal, no tak to, tím to prohráli. taky tehdy řekl a la Napoleon.
no, prohrála to zi-, prohrála zima. no a od, vzpomínám si taky kdy
nás, když nás osvobozovali, tady v Brně Malinovského armáda,

JV: hm

MM: tak byli sme ve sklepě, samozřejmě všechny obchody byly zavřený,
nikde nic nebylo, voda netekla, tak se pro vodu chodilo s kýblem až
na Kraví Horu. a potom, když přišli ti první vojáci, takový ty
jejich přechodný hlídky, no tak každý byl strašně nadšený, že jako
je konec války, ale brzy sme z toho vystřízlivěli.

JV: hm

MM: a eště, eště tady toto, to je úplně mimo teda. po tom
pětačtyřicátém roce, zase vznikly ty různé strany, a teď sem nedávno
mluvila s jednou známou, ona mně říkala, poslouchej, jak to tehdy
bylo, bylas v ňáké straně? a já říkám ne. nebyla sem v žádné, ale na
schůze sem chodila ke všem. k lidovcům, komunistům, národním
socialistům, ke všem. protože sem chtěla vědět, co všichni
vykládají. a je to dobře, protože se člověk takhle snáz orientuje.

JV: teď když se dostanem k těm kinem, ee k těm kinům, zpátky,
konkrétně, byla některá kina, nebo vědělo se o ňákých kinech, že sou
německá, nebo spíš česká. že tam chodí Němci nebo Češi. byla ňáká
taková znalost ve společnosti? nějaké takové vědění? vzpomínáte si?
se říkalo, tam nechoď, tam chodí Němci, nebo...

MM: ne, to, to si nevzpomínám, možná že to bylo podle toho, jaké
byly filmy, ale ty filmy byly tehdy zábavný, to byly filmy, to
nebyly ňáký propaganda nebo něco vojenskýho, to nebylo, akorát to
bylo v těch týdenících. ale to si tady tohle to si opravdu že by to
bylo tak rozrůzněný, to si nevzpomínám, no ale vono Brno, dyť vono
Brno bylo, tady bylo spousta Němců, tady bylo

JV: třetina Němci.

MM: no, tady bylo německých obyvatel moc. u nás v ulici, tam bydleli
v každým druhým domě tam bydleli Němci, ale to byli Němci, kteří
byli slušní, kteří tam zůstali, pak měli problémy, byli odsunutí a
nevím co všecko, jo, to byli normální lidi.

JV: co se týče těch jazykových otázek, tak, ty filmy byly v němčině.
nebo byly v češtině s německými titulky.

MM: ano.

JV: na to si pamatujete.

MM: ale to mně teda nedělalo žádnej problém, protože, protože my sme
měli, na tom gymnáziu dennodenně němčinu,

JV: hm

MM: á

JV: tu ste měli už před válkou? nebo až [za války.]

MM: [ne, ne, až] za války. dennodenně sme měli němčinu a eště sme
měli třeba matematiku jednou týdně jenom v němčině. dějepis, jenom v
němčině. takže já sem němčinu ovládala tak, že to mně nedělalo
naprosto žádnej problém.

JV: mně jenom de o to, jestli si pamatujete, že by s tou okupací ta
němčina vstoupila do života, nejen teda že se vyučovala na školách,
ale že by vlastně názvy, [plakáty, titulky]

MM: [no, no byly, no všechno] všechno bylo.

JV: všechno bylo. české filmy [beze zbytku byly taky ee z titulků]

MM: [všechno, ano samozřejmě, no všechno, ano, ano, ano, ano]
všechno, všechno.

JV: co se týče třeba Židů, měli nebo vědělo se, že třeba Židé
nesmějí navštěvovat určitá kina?

MM: podívejte, to, já vlastně když to řeknu, tak vlastně to řeknu
tendenčně. jaký já sem tady po této stránce já sem přebrala názor
mého tatínka. můj tatínek, moje maminka velmi ráda chodila nakupovat
do židovských obchodů. já dodneška vím, kde ty obchody byly, jak se
ti lidi menovali, byla sem tam ixkrát s ní, byli to opravdu
obchodníci strašně ochotní, všechno, ale tatínek je neměl rád,
protože tatínek byl na městě, na regulačním oddělení, a byli už
tehdy regulační plány a on měl zkušenosti s nima, že ti velcí
továrníci, třeba Khon, co měl cihelnu no a podobně, se pokoušeli tak
jak je to dneska běžný, tam by si chtěl něco postavit, to nejde,
šups obálečku. a tatínek je zásadně s těma vobálkama vyhazoval. a
vždycky přišel dom a s hroznou radostí to řekl.

JV: jo, a tatínek teda, ta jeho pozice byla, on byl úředník, [který
měl na starosti územní plánování?]

MM: [on byl u, on byl] vedoucí regulačního oddělení.

JV: regulačního oddělení. a to měl na starosti věci, týkající se
infrastruktury, nebo zástavby,

MM: no, to byly regulační, ee zástavby, zástavby. co kde mohlo být.
no a tady, a tady s tímhle tím, jak to říkáte za toho protektorátu,
tak já si jasně, a mimo to tatínek tvrdil, že Brno z velké části
ponem- poněmčovali Židé, protože oni měli většinu těch velkých
továren, a všichni uměli česky, ale všichni mluvili německy, a to
vím, že sem se tehdy nad tím pozastavila, oni měli to označený tou
hvězdou, pokud jeli v tramvaji, to byly ještě ty otevřený tramvaje,
tak museli stát jenom na tom otevřeným nástupišti, nesměli do vozu,
a to sem ixkrát zažila, že oni tam stáli, dva, a bavili se spolu
německy. přestože teda, jako, zrovna tak jak si vzpomínám na to, to
je zajímavý, měli sme domácí švadlenu, která přinesla k nám, já
nevím v kterém roce majn kamf. ((Mein Kampf)) no, kde teda vlastně
už všechno bylo napsané.

JV: to byla Němka, ta švadlena.

MM: né, to nebyla Němka. vona to někde, já nevim kde to její manžel
sehnal, jo, a vona úplně vyděšená nám to ukazovala ať si to přečtem
co, protože tam to bylo všecko napsaný. a vím, vzpomínám si jasně,
jak můj tatínek se na to díval a říkal, a tatínek byl teda dost
realista a dost měl to, a říkal to sou nesmysly.

JV: dobře, tak ještě co se týče toho zákazu, na ten si pamatujete,
že by byl a že by se dodržoval třeba?

MM: jaký?

JV: vstupu do kina Židům.

MM: ano, ano.

JV: byl zákaz.

MM: ano no samozřejmě, když ne do tramvaje, tak to už vůbec ne.

JV: tak ta tramvaj tam bylo to vyhrazené.

MM: no to bylo jenom, to bylo jenom

JV: nebyl absolutní zákaz.

MM: ano, dovnitř ne.

JV: kdežto u těch kin byl absolutní zákaz. [takže tam nesměli]

MM: [absolutní, ano]

JV: a nebyly ňáké kina, které, nebo kino, kam by Židé naopak mohli,
[že by to bylo jejich kino]

MM: [ne, ne, to neexistovalo.]

JV: a tento zákaz se myslíte absolutně dodržoval, nebyla ste někdy
třeba svědkem toho že...

MM: ne, to se určitě, určitě dodržovalo, protože to byly takový
sankce za to, že to, to nikdo neriskoval.

JV: tenkrát, v té době ste chodila do kina, to už ste asi říkala
méně.

MM: no, ano.

JV: méně často. takže ty vaše návyky se změnily, říkala ste že

MM: no, to, těma okolnostma,

JV: byl strach

MM: to nebylo jenom, zaprvé v těch kinech to co bylo, tam bylo málo
kdy něco, že by to člověk musel vidět zaprvé a zadruhý ste se musel
do toho kina nějak dostat a dostat se potom domů, jo, to bylo pěšky,
potmě.

JV: a co se týče těch preferencí, to ste chodila teda, když už ste
šla, tak ste chodila ještě s babičkou? za té války?

MM: no, zezačátku ještě ano, potom už ne.

JV: to [vám bylo čtrnáct let asi.]

MM: [ano, potom už ne. ano,] to ještě s babičkou.

JV: a později ste už třeba chodila sama? když vám bylo [těch
šestnáct, sedumnáct]

MM: [sama, sama sem nikdy] nechodila,

JV: nikdy ste nešla.

MM: buď sem chodila s babičkou nebo sem chodila s mládencem. sama
sem zásadně nechodila. sama chodím do kina až teď, když <už su stará
a nemá kdo chodit se mnou,> jinak sem vždycky chodila s někým.

JV: takže buďto babička nebo mládenec.

MM: ano.

JV: a kamarádka třeba, dvě holky

MM: no, já co sem měla ty kamarádky, oni takovýdle věci vůbec je to
nezajímalo.

JV: nechodily do kin, do divadel.

MM: do divadel už vůbec ne.

JV: ale do kin taky ne.

MM: no, hrozně málo.

JV: a trávila ste s nima aspoň volný čas sportem, nebo těmi výlety?
aspoň, když už teda na tu [kulturu moc nebyly]

MM: [no tak, no tak ano.] no tak třeba to bruslení, lyžování a
takový věci, to, to ano. ale víte že to je zajímavý, že to tak
říkáte, že to opravdu tolik lidí nechodí do kina do divadla, nic, a
nechodilo ani.

JV: no tak teď chodí už určitě málo, ale tenkrát právě mě zajímalo

MM: taky ne, za té republiky taky ne. to se sedělo doma večer u
rádia.

JV: to ste poslouchala ale taky.

MM: no ježiš, já dodneška já mám dva transistory, jeden mám v
kuchyni a jeden mám v ložnici a to mám puštěný nepřetržitě, na
televizi se dívám pokud tam je něco k dívání až večer. ale jinak,
při tom můžu dělat, při tom se můžu pohybovat, kdežto u té televize
se musí sedět jak ta pecka a koukat na ty pitomosti.

JV: takže na televizi se moc nedíváte. ani na čété dva? ((ČT 2))

MM: prosim?

JV: ani na čété dva? ((ČT 2))

MM: né, já se dívám na čété čtyři. ((ČT 4))

JV: jo, počkejte

MM: ta je lepší.

JV: to je ee sport nebo zpravodajství?

MM: ne, to je zpravodajství s komentářema.

JV: jo, počkejte, čété čtyři, ((ČT 4)) není to čété dvacet čtyři
((ČT 24))? dyť čété čtyři ((ČT 4)) je sport.

MM: ano, no čété dvacet čtyři ((ČT 24)), ano. to jsem se špatně
vyjádřila.

JV: ((smích)) já [sem si říkal jako že]

MM: [čété dvacet, čété dvacet čtyři ((ČT 24))] ano. zásadně na
zprávy a na všecko se dívám tam, protože ta holá zpráva mně nic
neříká, teď si poslechnu ten komentář k tomu.

JV: tak ty události komentáře sou paralelně i na čété jedna ((ČT 1))
večer.

MM: no ale když je tam třeba sport nebo něco na té dvojce((ČT 2)),
tak to tam není.

JV: na čété dvojce ((ČT 2)) bývá jako třeba filmový klub.

MM: no tak pokuď na té čété dvojce ((ČT 2)) tam bývají skutečně
dobrý programy.

JV: tak to sledujete.

MM: ano.

JV: ještě k tomu protektorátu. pamatujete si na změnu chování diváků
za protektorátu?

MM: no, pokuď bylo to takový všecko utlumený. to i

JV: nějaké hlasité projevy?

MM: hlasité projevy ne. a i i třeba

JV: smích, potlesk, ne.

MM: třeba si vzpomínám některý ty filmy s t- s tím hajnsem rýmanem
((Heinz Rühmann)), to byly vysloveně veselohry, ale ňák to tak lidi
neprojevovali.

JV: vzpomínáte si, že by se třeba hajlovalo? když se na plátně
objevil Hitler?

MM: no tak to sem nezažila.

JV: myslím třeba v týdeníku.

MM: ne, to sem nezažila.

JV: ani nikde jinde.

MM: ne, ne.

JV: takže ono je to třeba tak, že někteří lidé se ze strachu
přidávali. když tam seděli Němci, tak začali třeba hajlovat a
někteří lidé se báli, tak radči se přidali.

MM: no ale pokuď si vzpomínám na Němce vopravdu teda v holínkách a
v uniformách, v tom všem, tak že by teda ňák chodili do kin, tak
teda to to moc nechodili.

JV: ale německé obyvatele, Němci. nemyslím důstojníci nebo ňácí
vojáci, ale obyčejní lidé.

MM: ne to si ňáký takový projevy v tom kině, to si nikdy, to si, to
sem nezažila.

JV: změnilo se to chování a vaše návyky, chození do kina, frekvence,
s blížícím se koncem války? jak ste měla perspektivu, že už byly ty
zprávy, že už fronta postupuje.

MM: no tak samozřejmě že se změnilo, a sice tím, že už sme byli víc
než někde takhle na tu zábavu, tak už sme byli víc upnutí na to,
nemluvě vo tom, že ono teda tak když už se ta fronta blížila, tak
tady toto všecko přestalo. a byly starosti, vo jídlo, o to, o to,
takže, to pak už nepadalo vůbec v úvahu.

JV: ale ještě než teda se začala blížit tak moc, než teda ste žačli
řešit tady ty existenční věci, ale už ste věděli, že už je to jakoby
na dobré cestě, tak třeba chodilo se častějc, nebo už ta atmosféra
byla uvolněnější, ňáký takový mezičas, bylo tam něco takového?

MM: já si myslím, že ne. já si myslím, že to bylo až do konce a pak
se to zlomilo.

JV: když se to zlomilo. hm vzpomínáte si na první návštěvy těsně po
okupaci? po konci války? na tu situaci, na tu atmosféru, euforie
ňáká, nejen na ulicích, ale i třeba během toho sledování filmu?

MM: no tak všichni, všichni tehdy sme čekali, protože to, ty německý
filmy skončily, český prostě za celou tu dobu nic nebylo, no tak sme
čekali všichni, no a napřed sem přišly ty anglický filmy, všechno,
jo, no tak to sme, to sme byli nadšení tím, dojatí, to bylo něco
úplně jinýho.

JV: takže ta atmosféra se viditelně změnila.

MM: ano, ano.

JV: dobře, takže tímhle bysme to asi uzavřeli,

MM: představte si

JV: ano

MM: co člověk, co já sem <všecko prožila> ((smích))

JV: já si dokážu samozřejmě představit, ale, úplně se jako do toho
vcítit nedokážu, protože tyhle věci sou do velké míry jako
nepřenosné

MM: no, ano, to i když budete někomu vykládat, tak to se nedá.

JV: ale mám tady pro vás ještě jednu věc, a ta spočívá v tom, že vám
tady dám seznam filmů a poprosil bych vás, abyste si je, abyste si
ho přečetla, vzpomněla si pokud možno na nějaké z nich, které ste
viděla, a kdyžtak si zaznačila, které patřily k vašim oblíbeným a

MM: no tak počkejte, mám za- zaznačit ty který sem viděla nebo ty
který patřily

JV: no můžete, můžete si zaznačit tužkou nejdřív ty které ste
všechny viděla a pak můžete mezi nimi třeba se zaměřit na ty, které
[vám opravdu utkvěly v mysli]

MM: [jé, Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků))]

JV: je [to tak,]

MM: [to bylo krásný]

JV: tyto filmy [sou poměrně rané]

MM: [Ducháček to zařídí, ano]

JV: ty ste vidět asi nemohla.

MM: nemohla, ne.

JV: tady už je rok třicet jedna třicet dva, třicet tři [třicet
čtyři, tady už to začíná.]

MM: [ale ten jo, Lelíček] ve službách ((Lelíček ve službách
Sherlocka Holmese)), to ano, to neznáte hadimuš- Hadimršku ((To
neznáte Hadimršku)) taky.

JV: to už ste viděla v kině.

MM: cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) taky. šest žen
Jindřicha osmého taky ((Šest žen Jindřicha VIII.)).

JV: tak kdyžtak si to ňák poznačte a pak pokud byste

MM: můžu to značit sem?

JV: určitě to můžete počmárat jak chcete.

MM: toto sem viděla, ježiš a vono vám to nepíše.

JV: počkejte, no vidíte, máte pravdu, ale já to rozepíšu, tak.

MM: tak, cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) sem viděla,
To neznáte Hadimršku, Lelíček ((Lelíček ve službách Sherlocka
Holmese)), šest žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)), to nic,
Mata Hari, Svět patří nám. Sněhurka a sedum trpasliků ((Sněhurka a
sedm trpaslíků)), ale ten teda, to byla nádhera a vidíte, ten sem
viděla aspoň dvakrát nebo třikrát.

JV: no vidíte.

MM: teď jak sem si na to vzpomněla.

JV: s babičkou.

MM: ten sem viděla, to byla nádhera, nádhera.

JV: vzpomněla byste si kde, kde ste ho viděla?

MM: no v té Lucerně ((Lucerna)).

JV: takže to byly ještě ty třicátý léta [s babičkou]

MM: [ano, ano] to byla krása teda. Ducháček to zařídí, U pokladny
stál, dyť tam máte samýho Buriana ((Vlasta Burian)). To byl český
muzikant, Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou teď
nedávno o tom vykládala Zita Kabátová, no, Dobrodružství barona
Prášila, La Paloma, ta byla krásná. neviděli ste Bobíka ((Neviděli
jste Bobíka?)), její voběť ((Její oběť)), to mám dojem, že sem to
taky viděla. Sobota, to si, možná že jo, ale to si nevzpomínám.

JV: jinak sem chtěl říct, tyhle filmy ste samozřejmě mohla vidět i
pozdějc, ale teď jde vo to, aby vy ste je [viděla do roku čtyřicet
pět, jo]

MM: [já sem je viděla tehdy, tehdy, ano, ano]

JV: no a mezi těmi, který ste si teď vyznačila, který vám opravdu
utkvěly v mysli, ňákým způsobem, nebo který byly jenom vaše
oblíbené.

MM: no, utkvěla mně ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)).

JV: hm, takže to ste říkala, že ste byla s babičkou v Lucerně
((Lucerna)),

MM: ano, několikrát, ano. potom To byl český muzikant.

JV: vzpomněla byste si, co třeba pro vás ten film znamenal, ta
Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), proč se vám tak moc líbil?

MM: no, tím pádem, že to bylo malovaný, že to byly obrázky, bylo to
tak zidealizovaný všechno, no bylo to krásný, no nebylo, no v tehd-
tehdejší době takový filmy, tak jak dyzny ((Disney)) dělal, tak

JV: tak ona hlavně byla barevná.

MM: no, ano. no potom velice, velice hezkej byl ten minhauzen
((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila))

JV: hm, ten ste viděla taky s babičkou? nebo většinu tady těch
filmů, nebo dokonce [všechny ste viděla s babičkou?]

MM: [já si myslím, já si myslím,] že to sem viděla všechno s ní.

JV: a myslíte, že všechno ste viděla ještě v tý Lucerně ((Lucerna))
nebo pak už třeba ty [pozdější]

MM: [toho, toho] minhauzna ((Munchhausen – Dobrodružství barona
Prášila)) a to už bylo za protektorátu a to už, to už sem neviděla
v Lucerně ((Lucerna)), to už bylo v kterým kině nevím, ale to už
bylo někde v kině ve městě. ten Roztomilý člověk, to bylo z novin,
to bylo taky výborný, To byl český muzikant, tam hrál Korbelář
((Otomar Korbelář)) myslím. to bylo, to se mně taky velice líbilo,
to byl, to byl, no to bylo za protektorátu [no tak to bylo
takovejch]

JV: [kdybysme to teď] začali brát od začátku, tak dejme tomu, že
tady to všechno byla ta Lucerna, ale pak už přeci jenom, tydle filmy

MM: tu Sněhurku a sedum trpasliků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) sem
tam ještě viděla.

JV: hm a pak tady u těch dalších, [mohla byste to]

MM: [to už, to už si myslím] ten českej muzikant ((To byl český
muzikant)), to už asi ne, Roztomilý člověk taky ne,

JV: hm a zkusila byste si vzpomenout, jaká to byla kina?

MM: no to už teda po mně chcete moc ((smích))

JV: jenom tak třeba náhodou, kdyby se vám to vybavilo.

MM: no tehdy sme, sem chodila hrozně do toho Metra ((Metro)) [a do
té Alfy ((Alfa)). no, ty dvě kina.]

JV: [takže, takže se dá říct, že je pravděpodobné,] že to bylo buďto
[Metro]

MM: [buďto Metro] nebo Alfa, ano.

JV: a pořád teda s tou babičkou to bylo.

MM: ano.

JV: třeba nevím, jestli její šepot, Její oběť, pardon, to už je
konec války, jestli třeba to už ste nebyla s přítelem.

MM: no, já nevím, ale já si myslím, toto mám konec války a já
vopravdu nevím, ale já bych řekla, že to byl tak začátek války.
myslíte si, že ta Její oběť, že to bylo tak, to by mě vopravdu
zajímalo ten film.

JV: (..) jo, tak ten film je z roku devatenácet čtyřicet čtyři.

MM: hm, tak to je zajímavý, tak to sem byla, tak to už sem ho asi
neviděla s babičkou, ale já sem měla pocit, že ten film, že ten film
byl z dřívější doby.

JV: je to, je to opravdu rok čtyřicet čtyři, natočil to vajt harlan
((Veit Harlan)), hrál tam kárl radac ((Carl Raddatz)), albrecht
frobn ((Albrecht Froben)), kristýna zédrbau ((Kristina Söderbaum)),
ale em, no, je to opfrgang ((Opfergang))

MM: no tak to né, to už sem viděla určitě s tím mládencem.

JV: hm, s tím mládencem.

MM: jo, určitě. a tu la palómu ((La Paloma)) a toho minhauzna
((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila)) už taky.

JV: hm. takže ste říkala Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to
byl silný zážitek pro vás.

MM: ano, ano. to byl teda vopravdu jeden z nejhezčích filmů.

JV: to vám mohlo být tak kolik? já se podívám, počkejte, Sněhurku
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) tady mám, Sněhurka byl rok (.) já tady
Sněhurku nemám, ale tak ta Sněhurka mohla být polovina třicátých
let, no, to vám mohlo být kolem těch deseti.

MM: deseti, no.

JV: jedenácti. jo, Sněhurka, no, tak to vám bylo víc, Sněhurka byla
rok třicet sedum, přičemž tady v Brně se promítala v roce třicet
osm, takže těsně před válkou [takže vám bylo tak třináct.]

MM: [no ale to bylo krásný.] no, ale bylo to teda nádherný.

JV: hm

MM: bylo to nádherný.

JV: ještě nějaký takový podobně výrazný zážitek, který by se k
nějakému filmu vázal, k dalšímu? říkala ste třeba Muži nestárnou.

MM: no, ty Muži nestárnou, to, brala sem to i tehdy jako legraci,
ale, ale bylo to hezký, ten film, ten se mně líbil.

JV: co se vám na něm líbilo? co vás tam zaujalo?

MM: ((smích)) no mně na tom, no v dnešní době by to nikdo nijak
nebral, páč je to normální realita, jo, tak prostě se žije. ale
tehdy to bylo něco úplně mimořádnýho ((smích)) že si namluvil
babičku, maminku a vzal si dceru. no a velice se mi tam líbil ten
Pivec ((Jan Pivec)), to, to, hrál to, hrál to velice fajn. a ta Zita
Kabátová, to byla [vynikající herečka.]

JV: [takže ta, ta ztvárnění] té role

MM: ano, ano, ano. no a ten minhauzen ((Münchhausen – Dobrodružství
barona Prášila)), na ten si vzpomínám ten se mně taky.

JV: a baron Prášil.

MM: ten baron Prášil, to se mně taky líbilo. tam byl ten Hans
Albers, to bylo výborný.

JV: a bylo to kvůli tomu herci nebo třeba i [kvůli té výpravě?]

MM: [kvůli tomu herci.] no ta výprava i ten herec. ta výprava na
tehdejší dobu to taky bylo. von sedí a letí na zeměkouli, jo, tak na
tehdejší dobu to taky bylo. barevný tak, to to byl taky fajn film.

JV: a co dál, co si tak ještě vzpomínáte?

MM: no už mě nic nenapadá. no a to bylo, v kterým roce byl těch šest
žen Jindřicha osmého ((Šest žen Jindřicha VIII.))? to byl myslím
jeden z prvních filmů, který na toto téma byl vůbec udělanej.

JV: tak ten film byl z roku třicet tři a Alexandr Korda.

MM: no

JV: britský, britský film, Alexandr Korda ho natočil. film vypráví o
pěti z šesti žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)) [osmého.]

MM: [no ano, ano] není tam kdo hrál tu hlaví roli?

JV: čárls lotn ((Charles Laughton)).

MM: aha, jo jo jo.

JV: ten hrál [ježiš jak se menoval]

MM: [jo jo jo, ano to] byl velký herec, jéžiš, lotn ((Charles
Laughton)), ano, ano, no to na ten sem se dostala teda omylem,
protože to sem tam určitě nepatřila.

JV: omylem jako, že ste byla na nepřístupném filmu nebo jako že ste
[tam byla]

MM: [že to určitě] nebylo přístupno.

JV: jo takhle. sem myslel, že ste jako šla na jiný film.

MM: ne, ne, ne, to myslím takhle.

JV: hm, tak ten, ten se vám líbil?

MM: ano, ano. to bylo tehdy úplně něco pro mě teda mimořádnýho.

JV: počkejte, to vám bylo kolik, to vám bylo osm let.

MM: no, ale já si na to vzpomínám na ten film.

JV: ten herec vám tak na té, v té mysli ulpěl?

MM: ano, ano.

JV: Mata Hari?

MM: no, to taky. [mrkněte]

JV: [Cácorka?]

MM: ne, ne, Mata Hari. mrkněte se na tu Mata Hari hrála Greta Garbo,
ne?

JV: no, je to, je to možné, je to dokonce pravda.

MM: no vidite, na to si taky vzpomínám na ten film.

JV: to je rok třicet pět, to vám bylo deset.

MM: no tak vidíte že, že se pamatuju na takovýdle filmy a i s
vopravdu z raného mládí. to byl tak krásnej film.

JV: když ten film byl teda natočen v roce třicet jedna, ale v Česku
se promítal až o čtyři roky pozdějc, v Brně v roce třicet pět.

MM: no, Greta Garbo, no.

JV: imponovala vám, Greta Garbo?

MM: no, no, vona měla něco do sebe. měla takovýho něco tajemnýho,
ona měla vlastně velmi malou mimiku, tak jenom očima a tím, ale měla
proti, proti těm ostatním takovejm těm nadělanejm kráskám měla něco
do sebe.

JV: přišla vám tajemná?

MM: ano, přišla mně tajemná. a ta Mata Hari, to bylo vopravdu to
bylo, to byl krásnej film.

JV: takže ste si ještě schopna vybavit nějaké obrazy?

MM: no, no, no, měla tam takový nějaký, jako tanečnice napůl nahatý
<voblečení> ((smích)) což by dneska nikomu nepřišlo, ale tehdy to
bylo něco.

JV: takže zas ta herečka byla, [ten aspekt, který vám ten film]

MM: [ano, ta herečka, ano, ano, ano.]

JV: a žádný jiný třeba už ste teda víckrát neviděli, teda neviděla
kromě té Sněhurky ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), nevzpomínáte si?

MM: možná že jo, ale nevzpomínám si. rozhodně né tak, že bych na to
úmyslně v krátké době potom šla.

JV: co ty filmy s tím Burianem ((Vlasta Burian))?

MM: no ty filmy s tím Burianem ((Vlasta Burian)), babička, babička
se na ně hrozně ráda dívala, a já sem to teda taky, ale teda já sem
to tak, třeba si vzpomínám na to cé ká polní maršálek ((C. a k.
polní maršálek)) to sem musela být ještě úplně dítě, ale mně se to
teda nelíbilo.

JV: hm a ty ostatní filmy třeba se vám líbily víc trošku? nebo
nějaký, který byste vzala na milost, jako z těch několika filmů
Burianových ((Vlasta Burian)).

MM: z těch jeho? z těch Burianových ((Vlasta Burian))?

JV: hm

MM: no, mně se líbilo to U pokladny stál.

JV: to vám přišlo,

MM: ano

JV: normální? ((smích))

MM: no, normální ne

JV: nejnormálnější? [na jeho kreace]

MM: [no, ale, ale] prostě tam, ani ten Ducháček to zařídí nebyl
špatnej, to se mně líbilo, byla to limonáda ale, ale i to se mně
líbilo.

JV: a v čem se to třeba odlišovalo od těch dalších jeho filmů, proč
se vám tady tyto dva třeba líbily víc než tady, já nevim, cé ká
polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) a další. nebo naopak proč
se vám tyhle nelíbily.

MM: no to cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) je teda
úplná fantasmagorie, a

JV: [takže protože to bylo tak odstřižené od reality? že jako váš
smysl pro realitu] říkal, tak tohle ne.

MM: [no no no, úplně, jo, jo, no,]

JV: ((smích))

MM: já se, já se, já se teď, až to vypnete, tak vám řeknu, za co se
hluboce stydím.

JV: ((smích))

MM: <nemá to s tím nic společného,> je to teď nedávno.

JV: hm. Vídeňská krev

MM: no, tu Vídeňskou krev, já si na to, viděla sem to, ale, mám
pocit, že tam hrála ta marika rek ((Marika Rökk)),

JV: hm, já vám to můžu dokonce potvrdit,

MM: no to já nevím.

JV: ano, tak tam nehrála marika rek ((Marika Rökk)) ((smích))

MM: nehrála

JV: tam hrála, tam hrála, počkejte, wily frič ((Willy Fritsch))

MM: no to, to byl wily frič ((Willy Fritsch)).

JV: to byl muž, ale Maria Holst hrála Melanii

MM: Maria Holst. no ten wily frič ((Willy Fritsch)) mám pocit že to
byl, ale které té naší herečky že ta s ním, ta s ním žila jednu
dobu, dovi, nevim jestli dokonce ne bárová ((Lída Baarová)). a to
byl známej, to byl takovej hezkoun.

JV: hrál hraběte volkršajma. graf volkršajm ((Graf Georg
Wolkersheim)).

MM: ale nějak moc si teda na to nevzpomínám.

JV: hm. a třeba ta La Paloma?

MM: ta La Paloma

JV: to vám můžu říct i rok třeba. to byl rok čtyřicet čtyři, to už
bylo konec války takřka.

MM: no no no, na tu La Palumu ((La Paloma)) si vzpomínám, ale tak
blíž teda taky ne.

JV: no jo. neviděli ste Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?))

MM: no, to byla legrace.

JV: byla to komedie.

MM: komedie, ano. ale to byla hezká komedie.

JV: ta vás neurážela nebo

MM: ta mně, ta mně nevadila. ne že by mně to uráželo, ta mně
nevadila.

JV: em Její oběť? to už je vážnější tématika.

MM: no

JV: rok čtyrycet čtyři, ale v kinech to myslím teda bylo v roce
čtyřicet pět až, takže těsně před válkou, před koncem války.

MM: no v roce čtyřicet pět, že bysme ještě v pětaštyrycátým roce, že
bysme ještě byli chodili do kina?

JV: já tady mám jakože ještě produkce jako do čtyrycátého dubna.

MM: no právě, právě to musel [být]

JV: [a v té] době teda ten film, někdy na jaře asi ještě, asi ještě
byl promítán, nevim, možná únor, březen.

MM: no protože, protože to už teda

JV: nevzpomínáte si, že byste koncem války ještě byla na Její oběti
((Její oběť)).

MM: no, do kolikátého dubna to máte

JV: do třicátého dubna, do konce dubna. [ještě jako v programu.]

MM: [no ale to je,] to je, dyť Brno bylo vob- vobsazený
šestadvacátého dubna.

JV: [no tak jakoby]

MM: [a to už] to už ta fronta předtím to bylo nejmíň dva měsíce.

JV: ale to se ještě filmy hrály v kinech pořád, ještě když fronta se
blížila.

MM: no, no ale to si nevzpomínám že bysme teda ještě měli chuť teda
jít do kina.

JV: hm, ale na ten film si pamatujete.

MM: ano, ten film, ale muselo to být teda dřív někdy, ještě ten rok
předtím. nebo to se hrálo jen tak krátkou dobu?

JV: tak ten film je rok výroby čtyřicet čtyři, tak je možné, že ste
ho viděla třeba někdy na podzim čtyřicet čtyři.

MM: no, no, ano.

JV: ale já ho mám tady v roce čtyřicet pět, takže to určitě ještě
prověříme.

MM: ano.

JV: náhodou byste si nevzpomněla, kde ste na něm byla, protože to
bysme mohli pak dohledat podle programů.

MM: ne, to vůbec ne, to ne.

JV: ale tvrdíte, že to teda určitě muselo být dřív než na jaře
čtyřicet pět.

MM: ano, ano.

JV: hm, dobře. tak tím pádem myslím, že ty filmy máme docela pěkně
zvládnuté, vy ste se vyjádřila docela dost, jednak k těm Burianovým
filmům ((Vlasta Burian)), jednak i k těm zahraničním. Roztomilý
člověk, to sme o něm sme mluvili?

MM: ano.

JV: jo.

MM: no když potom člověk třeba ten Roztomilý člověk, to se promítá i
v těch, pro pamětníky a je to zajímavý, když člověk něco vidí, jako
mladší, a když potom něco vidí po ix letech.

JV: hm. tak už tak zkušenost a všechny tyto věci hrají zásadní roli,
pak.

MM: no

JV: v tom vnímání toho díla. dobře, takže já bych se ještě zeptal
úplně na závěr, protože tímhle sme vlastně skončili, jestli, chtěla
byste něco dodat, co sme třeba nezmínili, ale bylo by to k našemu
tématu relevantní.

MM: já si myslím, že vůbec nic, páč ste mně tolik otázek, že to <že
už mě teda> vůbec nic nenapadá.

JV: nechcete nic dodat.

MM: nechci už nic dodat, jenom že, že kino je teda, docela dobrý
lidský vynález a že opravdu to slouží nejen k zábavě, ale i když
lidi, já si myslím že by, v dnešní době ne, ale dřív ty filmy, i
když člověk měl ňáký problémy, potíže trable, když ste přišel do
toho kina, tak ste na všechno zapomněl.

JV: hm. dobře, tak já vám děkuju,

MM: prosím, není zač.

JV: ukončím rozhovor.

konec rozhovoru
1