Citát
0.0 3:1426Rozhovor vedl: Jiří Vraspír
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 19.5.2009, Brno
Rok narození: 1925: Narátorka měla jednoho bratra, který ale zemřel
v útlém dětském věku.
Povolání rodičů: Otec inženýr a vedoucí regulačního oddělení. Matka
v domácnosti.
Bydliště do roku 1945: Do 1930 ulice Tučkova (Veveří), poté do 1934
asi na Tůmové (Žabovřesky), poté Masarykova čtvrť.
Povolání: Narátorka vystudovala učitelský ústav, od roku 1945
pracovala jako učitelka mimo Brno, o rok později dokončila speciální
pedagogiku (ne na VŠ) a nastoupila v brněnské mateřské škole pro
děti s vadami sluchu a řeči, kde pracovala až do důchodu.
JV: takže dneska je devatenáctého května, mám tady paní Miloslavu
M.. vy ste ročník dvacet pět?
MM: ano, dvacet pět.
JV: a teď tedy bysme si paní Menšíková ee na začátek vlastně
sesumarizovali takové ty základní věci. vy ste se narodila konkrétně
kde?
MM: já sem se narodila v Brně,
JV: hm
MM: a, tak úplně jako dítě sme žili na Tučkové a potom sme se
přestěhovali do Žabovřesk, kde sme bydleli několik, dost roků a
právě ty Žabovřesky že byly blízko k tomu kinu, tak právě proto sme
to tak často navštěvovali. potom sme se odstěhovali do Masarykovy
čtvrti, takže pořád to bylo jako ten spád tam dolu.
JV: a na té Tučkové ste bydleli do jakého roku?
MM: to sem byla malá, to sem tak myslím do těch pěti let. hm a pak
ste tam bydlela vlastně v té další lokalitě v jakém časovém rozmezí?
MM: ee tam sme bydleli tak do mé druhé třídy, tam sme nebydleli
dlouho.
JV: do vašich devíti let?
MM: ano
JV: takže asi do roku třicet čtyři.
MM: ano, ano.
JV: a pak ste šli do té Masarykovy čtvrti.
MM: ano pak sme bydleli v té Masarykově čtvrti.
JV: a tam ste bydleli až do, protože my to máme,
MM: no tam sem bydlela prostě až do, až do svých osmadvaceti let,
kdy sme se, sem se provdala a vodstěhovala sem se z Brna.
JV: my to máme ohraničené rokem čtyřicet pět, takže do roku čtyřicet
pět ste tam pořád bydlela.
MM: ano, ano pořád, ano.
JV: a povolání vašich rodičů bylo jaké?
MM: tatínek byl inženýr a dělal na městě na regulačním oddělení a
maminka pochopitelně byla, jako v domácnosti.
JV: hm, žena v domácnosti. měla ste další sourozence?
MM: měla sem bratra, ale ten umřel jako miminko, ve čtyřech
měsících.
JV: jinak ste teda byla,
MM: jinak sem byla sama.
JV: hm a dosáhla ste jakého teda vzdělání?
MM: já sem dělala gymnázium a potom sem dělala na učitelském ústavě
a skončila sem teda jako učitelka, nějaký sme dělali potom ty
aprobace nebo co to bylo k tomu potřeba, ale vysokou školu ne.
JV: a ten učitelský ústav, to je vlastně jako by byla dneska nějaká
nástavba k tomu gymnáziu, že ste si rozšířila jakoby ty určité
znalosti v té oblasti,
MM: ano, ano
JV: ale není to jakoby klasická vysoká škola.
MM: ne.
JV: a pak ste učila?
MM: ano. pak sem učila,
JV: hm
MM: a nakonec, protože sme byli mimo Brno a potom když sme se do
toho Brna vrátili, tak sem si udělala částečně speciální pedagogiku,
a byla sem potom mnoho let na mateřské škole pro vadně mluvící, kde
sme měli děti s vadama řeči a byly tam aj afázie a prostě děti
všelijak, nedoslýchavý, se ztrátou sluchu a tak dál.
JV: a do zaměstnání jste poprvé nastoupila v roce...
MM: v roce, počkejte, ee začala sem učit mimo Brno a to bylo hned
v září čtyrycet pět.
JV: takže vlastně těsně po válce.
MM: těsně po válce, ano. eště se pamatuju, že to nebylo v Brně, tak
sme jezdili vlakem a dobytčákama.
JV: hm a pak ste se vrátila zpátky do Brna.
MM: pak sem se vrátila zpátky do Brna.
JV: a to bylo kdy? za jak dlouho? jak ste dlouho působila [mimo
Brno]
MM: [nebyla sem dlouho] byla sem byla sem mimo Brno asi rok jenom.
JV: a pak v tom ústavě ste působila až do důchodu?
MM: ano, až do důchodu.
JV: nezměnila ste už teda pracoviště.
MM: ne ne ne. pak sem ještě několik roků chodila jako na zástupy,
ale to sem chodila všechno jako na speciální školy.
JV: a vzpomněla byste si, v jakém roce skončilo vaše pravidelné
navštěvování kin? do kdy ste chodila často.
MM: no, vlastně to skončilo, první bylo, co sem intenzivně chodila,
tak to bylo em do devětatřicátého roku. potom za války vzhledem
k těm poměrům a k tomu, tak sem taky chodila, ale už ne tolik. no a
v pětaštyřicátém roce, to už mimo Brno, tak to sem začla chodit málo
a to sem už chodila teda taky do jiných kin, různě se to střídalo,
ale to sem chodila většinou v tak, v rámci nějaké schůzky, jo. no a
potom, když sme se odstěhovali, tak sme bydleli přes deset let
v Kyjově, no a tam sme chodili taky skoro pravidelně. tam bylo
v sokolovně kino, potom se tam otevřelo aj letní kino a tam sme
chodili taky pravidelně.
JV: a vy když ste se, když ste se vrátili zpátky z Kyjova do Brna?
MM: tak to sme, tak to sme chodívali, to sme se nastěhovali do
Králova Pole, já bydlím teď v Králově Poli a tam byly dvě kina,
takže sme chodili taky dost často.
JV: a vrátili ste se v jakém roce?
MM: vrátili sme se v roce šedesát osm.
JV: a ještě jedna věc, vdávala ste se v jakém roce?
MM: já sem se vdávala v roce čtyrycet osm, no a potom sem se
rozvedla a znovu sem se vdala až v roce sedmdesát.
JV: a tímhle bych teda uzavřel takovou tu první část a mohli bysme
se dostat dále, teď se vás budu ptát na vaši dětskou zkušenost, to
znamená zhruba do těch deseti jedenácti let, v době, kdy ste vlastně
navštěvovala obecnou školu.
MM: ano.
JV: a ta moje první otázka je ee asi zřejmá ((smích)) vzpomínáte si
na svojí první návštěvu kina?
MM: víte že ne.
JV: a vzpomněla byste si, dobře, zeptám se takhle, vzpomněla byste
si na tu vaši vůbec nejranější, na ten váš nejranější zážitek? na
vaši nejranější vzpomínku? nemusí to být nutně první, ale jenom tu,
kterou si opravdu pamatujete, jakoby ne- nejstarší.
MM: no, já si, já si pamatuji právě s tou mou babičkou, pamatuji si
přesně cestu kudy sme chodívaly, to kino, ale jaký to byl film, to
už opravdu nevim.
JV: a to ste ještě bydlela na Tučkové nebo [už ste se přestěhovala]
MM: [ne ne, to sme] to sme bydleli na té Tumové už.
JV: na té Tumové.
MM: ale vím, že to byl film, nějaký americký film, se šilej
templovou ((Shirley Temple))
JV: hm
MM: to si pamatuju.
JV: to vám mohlo být kolik let?
MM: tak co já vím, do první třídy?
JV: tak šest sedum?
MM: no, tak nějak.
JV: ee, vy ste s tou babičkou asi chodila často.
MM: ano, s babičkou sme chodily často, určitě to bylo každý týden.
JV: dá se říci jednou dvakrát týdně?
MM: no, dvakrát ne, ale jednou určitě.
JV: a babička byla právě ten člověk, se kterým ste navštěvovala
kino. maminka nebo tatínek [vás nebrali tak často]
MM: [ne, ne] ale oni, pokud já si vzpomínám, ale vůbec nechodili.
JV: vůbec nechodili do kina.
MM: vůbec nechodili. a moje maminka, ee moje babička byla velice
společenská
JV: hm
MM: až do vysokého stáři a vlastně mně nahrazovala maminku. já jsem
přišla ze školy a šla jsem rovnou k babičce.
JV: takže vidim, že ste měly takový velice úzký vztah.
MM: ano. ona babička taky, já sem jako dítě byla, a ještě mně to
zůstalo dodneška, já sem hrozně chtěla všechno vědět a babička byla
jediný člověk, který mi nikdy neřekl nevotravuj. a vždycky mně
prostě tu informaci podala.
JV: takže se dá říct, že třeba s maminkou nebo s tatínkem ste v kině
vůbec nebyli.
MM: ne, ne.
JV: nebyla, nikdy.
MM: ne, v divadle ano, ale v kině ne.
JV: v kině ne.
MM: v kině ne.
JV: chodila ste do kina ještě s někým jiným než s babičkou? třeba
s nějakou kamarádkou nebo třeba,
MM: ne, no tak to sem byla jako dítě a ta obecná škola, to
neexistovalo, abych tam šla sama.
JV: a později, až ste byla trošku starší, ještě v těch třicátých
letech,
MM: nó,
JV: dejme tomu do roku třicet devět.
MM: no, ne. ne, vždycky jenom s tou babičkou.
JV: s babičkou. dobře tak kdyžtak pak se ještě dostaneme k době
protektorátu, za nějakou dobu, takže to pak, se vás zeptám dál. a
jaké kino ste navštěvovala nejčastěji, nebo která kina ste
navštěvovala s tou babičkou?
MM: s tou babičkou to bylo vždycky do Lucerny ((Lucerna)).
JV: vždycky do Lucerny ((Lucerna)).
MM: vždycky Lucerna.
JV: a nikdy ste nezamířily nikam jinam.
MM: ne, nikdy sme nezamířily nikam jinam. ono, já, ono to bylo taky
tím, že jednak sme bydleli ještě tehdy ta doprava městská byla tedy
slabá, tak my sme chodily vždycky pěšky a tam to bylo teda nejblíž a
mimo to babička mě potom už brala na filmy, takzvaně mládeži
zakázané, na kterých teda vlastně nebylo nic závadného, ale v té
době to tak bylo, takže já sem ve svých třeba dvanácti letech viděla
třeba filmy, mládeži nepřístupné, protože babička to tam měla tak
zařízené, protože jak se začalo hrát, tak nám tam přistavili dvě
židle a sledovala sem ten film, protože jinak bych se tam na to teda
nedostala.
JV: to mně pan doktor Skopal říkal, že ste chodila s babičkou na
nepřístupné filmy.
MM: no, ano.
JV: vy ste se tam dostaly, protože ona tam měla toho známého.
MM: ano, ano.
JV: takže s tím nebyl žádný problém.
MM: ne.
JV: on vás pustil normálně.
MM: no ano.
JV: a vy ste seděly na těch dvou židlích někde bokem nebo...
MM: to sme seděly, no, tak nám to přistavil vedle řady, ano.
JV: v první řadě?
MM: ne, ne, to sme vždycky sedávaly tak v té druhé polovině.
JV: tak to je teda zajímavé, to sme tu ještě neměli.
MM: tehdy v první řadě seděl jenom ten, kdo měl korunu na kino.
JV: hm
MM: stálo v první a myslím v druhé řadě korunu, protože to byl
udělané tehdy tak, že ste měl <úplně zvrácenou hlavu>.
JV: paní C. říkala, že v první řadě vždycky seděli největší
rošťáci, ale tak ((smích))
MM: tak v Lucerně ((Lucerna)) ne.
JV: možná na nepřístupné filmy už moc rošťáci nechodili. ale takže
důvod, proč právě tohle kino bylo především, že bylo nejblíž.
MM: ano, ano.
JV: ste nemusely nikam daleko
MM: ano, ano.
JV: jaký byl váš, jaký byl názor vašich rodičů na chození do kina,
souhlasili s tím nebo vyjadřovali se k tomu aspoň nějak.
MM: nevyjadřovali se k tomu vůbec nijak, prostě když sem byla
s babičkou, tak sem mohla dělat to, co babička řekla.
JV: takže to ste měla dobré ((smích)) a ještě se zeptám postoj,
postoj školy k chození do kina, byl nějaký? vyjadřovali se třeba
učitelé?
MM: ne, vůbec ne, to si nikdy nevzpomínám, že by se nás byli ve
škole na něco takového ptali, ale chodilo se i se školou.
JV: takže vás nevarovali, že by to bylo nějakým způsobem [mravně
závadné]
MM: [ale né] ale dyť my sme si, dyť já sem měla od třetí třídy jako
učitele třídního Plevu ((Josef Věromír Pleva)), co napsal Malého
Bobše ((Malý Bobeš)).
JV: jo.
MM: no a ten teda rozhodně byl natolik světskej, že ten se vůbec
takový věci a i kdyby to byl zjistil, tak nad tím mávl rukou.
JV: a kdyby zjistil, že chodíte s babičkou na nepřístupné filmy
MM: no tak, no né, on se s babičkou dobře znal, protože babička,
nejenom že se mnou chodila do kina, jezdila na mě, se mnou na naše
školní výlety, když prostě bylo ve škole něco k vyřízení, tak prostě
přišla babička. babička prostě fungovala.
JV: byl pro vás film v tomhle věku důležitý?
MM: byl. já sem se na to vždycky velice těšila.
JV: chodila ste ráda.
MM: chodila sem moc ráda.
JV: a bylo to z důvodu toho, že ste vlastně s tou babičkou trávily
společně čas anebo, nebo,
MM: ne, jednalo se čistě jenom o to kino, páč s babičkou sem trávila
volný čas i jinak.
JV: a takže se zeptám, to, co vás na tom lákalo, nebo proč ste tam
chodila ráda, na nějaké ty důvody, vzpomněla byste si?
MM: no, připadalo mně to takový, když se šlo do kina, takový
sváteční, teď sem tam viděla něco, co sem normálně neviděla, protože
to byly všechny ty prvorepublikové filmy ať už to byly naše nebo ty
cizí, tak to byly takové ty limonády, které se mi teda jako dítěti
velmi líbily, no tak to byl asi ten důvod.
JV: měla ste nějaké oblíbené herce v té době?
MM: no, vzpomínám si na tu širlejku ((Shirley Temple))
JV. hm
MM: na tu si vzpomínám, na ty filmy jak se jmenovaly, to bylo
všechno skoro na stejné kopyto, ale ty filmy se mně s ní velice
líbily, protože ona bylo opravdu velice jako dítě, jako herečka byla
velice půvabná, uměla tančit, uměla zpívat a potom co si pamatuju,
že tehdy už, asi na dvou těch filmech, byl záběr, pár těch záběrů
barevných.
JV: a to teda bysme mohli říci, že to byly roky, nebo rok em raná
třicátá léta?
MM: no, no tak, no, ano. mně bylo v pětatřicátým deset let a to bylo
možná i předtím.
JV: takže ještě ta obecná škola.
MM: ano
JV: bavila ste se pak třeba ještě o tom s kamarády, se spolužáky,
oni nevím jestli do kina chodili nebo jak moc, ale jestli třeba to
chození do kina, ty filmy ty herci, hráli pak roli ee ve vašich
ňákých dětských hrách, nebo písničkách,
MM: ne
JV: nebo ve společných debatách.
MM: ne, bavila sem se o tom, protože několikrát byla se mnou a
s babičkou moje tehdy velmi dobrá kamarádka ze školy, tak ta
několikrát šla s náma, no tak sme jako děti pár slov o tom
prohodily, ale že bysme si na to hrály, nebo že by to na nás
působilo, to ne.
JV: ta znalost filmu nebyla důležitá pro konverzaci
MM: ne, ne
JV: společenskou [nebo dětskou]
MM: [no já sem vždycky] i když sem ráda chodila do kina a ráda do
divadla, tak i myslím i jako dítě sem byla velice realistická a
prostě sem to voddělovala vod toho normálního života, to bylo něco
velice hezkýho, ale rozhodně to na mě nijak takhle nepůsobilo.
JV: dobře, takže tímhle bysme to mohli uzavřít a dostali bysme se
dál, k nějakým diváckým návykům. a teď bysme se pohybovali od konce
té obecné školy, to znamená měšťanka až tedy rok třicet devět, do
protektorátu, než, než začla válka, což je teda období asi ve vašem
případě nějakých šesti, šesti sedmi let.
MM: ano
JV: v roce třicet devět vám bylo čtrnáct.
MM: ano a chodila sem na gymnázium, páč sem chodila na gymnázium od
primy.
JV: a gymnázium ste vlastně dokončila v roce čtyřicet jedna?
MM: čtyřicet čtyři.
JM: čtyřicet čtyři, jo.
MM: to byl osmiletej.
JV: takže vlastně v tomto, v tomto časovém období nedošlo k nějaké
závažné změně ve vašem životě jako svatba nebo ee zaměstnání že
byste si našla, to vlastně bylo až po té válce všechno.
MM: ano, ano.
JV: dobře.
MM: no, ale koncem té války, tak vod těch vosumnácti let už sem
chodila s jedním mládencem teda, to už sme do kina chodívali na
nějaké ty německé filmy my spolu.
JV: čtyřicet čtyři.
MM: ano.
JV: a v tomto období teda vod konce obecné školy do toho roku třicet
devět ste chodila do kina jak často, to už ste byla starší přeci
jenom.
MM: no, tak em ještě tak v té primě, sekundě, možná i tercii sem
pořád chodívala s tou babičkou.
JV: s babičkou.
MM: no a myslím až do toho protektorátu sme chodívaly teda často.
JV: s babičkou.
MM: ano, pořád s tou babičkou. tak, že bych chodívala s kamarádkou
někdy to, to si vůbec nevzpomínám, to sem nechodila.
JV: ani za toho protektorátu?
MM: ee, ani za toho protektorátu. to, potom když začal ten
protektorát, tak to delší dobu sme teda nechodili vůbec do kina,
protože to byly jako venku zatmění a takový poměry, to vlastně
prakticky sme teda trávili doma. no a potom, když už sme si na to
zvykli, zůstalo to stejný, ale když už sme si na to zvykli, tak sme
chodili do toho, do těch kin, ale těch českých filmů bylo málo, no a
tak sem byla na některých těch německých kinech. no ale, oni měli,
oni vlastně dělali takový jakoby revi ((revue)). a ty reví
((revue)), protože to bylo něco v té době nevídaného, tak to se mně,
jako děj skoro žádnej, ale to se mně líbilo.
JV: k tomu se dostaneme, až budeme u toho protektorátu. a to teda
bylo ještě před tím než ste začala chodit s tím mládencem.
MM: ano, ano
JV: takže v nějaké takové té časové rovině mezi [tím, co ste byli
doma, než ste začala žít vlastním nějakým]
MM: [ano, ano, ano]
JV: privátním životem, takže ste navštěvovala tyhlety reví
((revue)). dobře, a v tomto, v tomto čase ste pořád navštěvovala do
toho roku třicet devět ještě pořád tu Lucernu ((Lucerna)) nebo už
ste chodila třeba i do jiných kin s babičkou?
MM: no, s babičkou si vzpomínám jenom, že sme byly někdy ve skale
((Scala)) a v Alfě ((Alfa)), ale málo kdy. my sme hrozně moc
chodívaly do té Lucerny ((Lucerna)). no a já sem ještě loni byla v
Lucerně ((Lucerna)) a teď se tam zase chystám, protože to je jedno z
hrozně mála kin, který funguje pořád.
JV: funguje pořád, to je pravda.
MM: a přestože uvnitř je to teda vyspravený, tak ten prostor a ten
jak to tam bylo, to zůstalo naprosto stejný.
JV: bylo naopak nějaké kino, které ste neměla ráda?
MM: hm, ani si nevzpomínám, teď nemám ráda multikina. to, to už
prostě není kino, to už není ono. v těch kinech dřív to bylo takový,
takový intimní, prostě jak se zhaslo, tak člověk se jenom na to
soustředil a nepil šťávu a nejedl buráky a já nevim co všecko vokolo
a nebavil se.
JV: to je docela dobrá totiž jako narážka, protože sem se chtěl záhy
zeptat, jak ste se chovala při ee sledování filmů, jestli ste třeba
popíjela nápoje,
MM: kdepak, kdepak to ne, to neexistovalo, to sem byla naprosto na
to soustředěná, ale zajímavý je, že v těch,
(rozhovor na 11 sekund přerušen z důvodu příchodu třetí osoby)
MM: zajímavý je, že sem si vzpomněla, teď nedávno, už mi to úplně
zapadlo, že v kinech vždycky bývala přestávka. zřejmě proto, že z
těch technických důvodu, jo tam ňák to museli na jiný kotouč nebo
přetočit, a v té přestávce se teda prodávala limonáda a nějaký
lízátka a takový věci.
JV: a to ste si teda vy nikdy nekoupila.
MM: nejvýš nějakou tu limonádu když sem měla, když bylo v létě a
bylo teplo nějakou žíz- žízeň, ale jinak já sem teda byla vždycky
soustředěná na to.
JV: a ostatní diváci, kolem vás, kupovali potraviny, nápoje,
MM: no, kupovali, ale ne nějak moc, ale že by se nějak moc, v té
přestávce většina zůstala sedět.
JV: hm
MM: takže on tam chodil s tady s tím a jakmile se zhaslo, konec.
JV: takže ani třeba nějaké, nějaké hlasité projevy, jako tleskání,
hvízdání, komentování,
MM: ne, to tehdy nebylo, to tehdy nebylo.
JV: ani když ste byla mladší? a třeba chodili ste na nějaké dětské
filmy, nevim, říkala ste se školou? do kina.
MM: ano chodili sme se školou do kina, třeba si vzpomínám, že sme
byli se školou na filmu o Rastislavu Štefánikovi ((Milan Rastislav
Štefánik)).
JV: hm
MM: dodneška si vzpomínám, ten herec co ho hrál, menoval se Rogoz
((Zvonimir Rogoz)) a tu jeho milou hrála Oličová ((Karla Oličová)),
<to teda nevím> že si na ty ména ještě pamatuju,
JV: to bylo ještě v obecné nebo v měšťance
MM: obecná, to byla obecná, a dodneška si velice dobře na ten film
pamatuju a to teda vopravdu, protože sme tam šli se školou a byly
tam taky jiný školy, čili to bylo čistě jenom pro školy, no tak tam
teda jako ten klid a to moc nebylo.
JV: a projevovali se především pravděpodobně když už tak kluci
předpokládám.
MM: no, samozřejmě, samozřejmě.
JV: ee dobře, tak vy ste tady teď nakousla jeden film, vzpomněla
byste si, co vás na něm tak upoutalo, nebo z jakého důvodu si ho tak
pamatujete?
MM: no, pamatuju si ho z toho důvodu, že teda jako se mluvilo tehdy
Masaryk, Beneš, Štefánik a o tom Štefánikovi se mluvilo hodně, no,
mluvilo se i teda o tom jeho konci, jak to bylo, jak by to bylo
vypadalo, tady tyhlety debaty zase vedl můj tatínek doma, ale né
teda se mnou, jo, třeba s maminkou, jo, ale protože ji, já jak sem
slyšela, že se někde bavili, tak sem šla vždycky poslouchat. no a
tak proto, proto, a pak nám taky samozřejmě pan učitel vykládal o
tom, takže ten film, se mně jako líbil a zaujal mě.
JV: a to vám mohlo být kolik let?
MM: co já vím, devět, deset.
JV: hm. my pořád mluvíme o té Lucerně ((Lucerna)), je to nasnadě,
protože ste do ní chodila poměrně dlouhou dobu, vlastně až do toho
roku třicet devět?
MM: ano
JV: s babičkou. ale poté, už teďka se dostanem do toho protektorátu,
kdyžtak se k tomu ještě vrátíme, jenom abych věděl, pak ste
navštěvovala i jiná kina?
MM: ano, chodili sme dost často do kina Metro,
JV: hm
MM: to bylo na Lidické, tam jak je dneska městský divadlo,
JV: hm
MM: a to bylo velice hezký a příjemný kino. tam sem chodívala hrozně
ráda, chodívali sme tam vždycky sme, prošli sme tam Slovan, tam tu
pasáž, tam sem chodívala, tam sme chodívali často. potom sme
chodívali dost často do Alfy ((Alfa)),
JV: hm
MM: a občas sme chodívali i do takových malých kin, protože sme
nechodili do kin, ale chodili sme na filmy, na filmy a na herce,
JV: takže, hm
MM: a pokuď, pokuď ten film se hrál někde, třeba si vzpomínám že v
Židenicích bylo kino Svět ((dříve Hvězda, Astra)). tak tam sme taky
byli několikrát, protože ten fi-, hrál se tam určitý film, který sme
chtěli vidět, ono to bylo tak že, nebylo to tak rozdělený jako
dneska, že byly ty premiérový kina, ale em tam se to hrálo, třeba
týden, to sme se ňák na to třeba nedostali, tak sme šli až pak tam.
JV: takže pro vás nebylo důležité při výběru konkrétního filmu ee
nebylo pro vás důležité to kino [jako takové, ale především teda]
MM: [né, né, né] ten film, ano.
JV: a vy ste říkala, že ste měla hodně ráda tu Moravu ((Morava,
dříve Bio Metro)).
MM: Moravu ((Morava)) a Jadran.
JV: Moravu ((Morava)) a Jadran a Metro.
MM: no to Metro, to bylo ještě tam Morava a Jadran, tam sme
chodívali, tam sem chodívala až teda když sme se pak přestěhovali do
toho Králova Pole po roce sedmdesát.
JV: hm a to Metro ste měla tak nejradši dá se říct.
MM: to, to Metro, no, třeba Alfa, to se šlo dolů, dolů, pořád dolů.
kdežto to Metro bylo, ten sál byl prostě v rovině, jo, nebylo to tam
nějak, no, to Metro na mě tak nejlíp působilo, to sem měla
nejraději.
JV: takže to bylo především díky těm jeho [prostorovým dispozicím]
MM: [ano, ano, prostorovým] dispozicím, ano.
JV: kvůli tomu interiéru
MM: ano, ano.
JV: a do Lucerny ((Lucerna)) ste chodila stále, i v čase [kdy ste
navštěvovala už i jiná kina]
MM: [ano, ano, ano, ano]
JV: a kromě tady těchto kin, chodila ste třeba i ještě do jiných
kin? sme vyjmenovali Alfu ((Alfa)), Metro, Moravu ((Marava)),
Lucernu ((Lucerna)), navštěvovala ste i ještě nějaká jiná kina?
vzpomněla byste si?
MM: no třeba Kapitol a skalu ((Scala)), to většinou ty mě-, v tom
okruhu středu města.
JV: vzpomněla byste si na ty rozdíly mezi jednotlivými kiny?
MM: no po jaké stránce myslíte ty rozdíly?
JV: iteriér, přístup zaměstnanců, uvaděčů, k divákům,
MM: no, ee
JV: sál kina, foajé ((foyer)), pokladna, všechny ty věci, které tam
vlastně jsou.
MM: no, mys- myslím si, že tady tohle se začlo projevovat spíš až
později, anebo sem si jako dítě toho nevšímala, ale vím, že třeba
byly, všude byly uvaděčky, které si vzaly lístek a dovedly vás až na
místo, a to bylo všude,
JV: ve všech kinech
MM: ve všech kinech, všude se tak jako jednalo, což úplně se pak,
úplně se v pozdějších letech opustilo, prostě máte lístek teď
samozřejmě tam není úplně světlo, je tam přítmí i před tím než se
začne hrát, když tam chodí lidi, takže někdy byl dost problém si to
místo najít.
JV: tenkrát bylo tedy rozsvíceno.
MM: nebylo, taky bylo takové příšeří.
JV: hm, myslíte že bylo menší nebo větší, <nebo stejné>
MM: no, teď je větší
JV: dneska je teda poměrně velké
MM: ano, velké. to když sem byla naposled v té Lucerně ((Lucerna)),
tak tam byla skoro tma.
JV: hm a ta praxe toho, vlastně uvádění nebo přivádění na to vaše
místo, ta trvala vlastně do kdy jen tak pro zajímavost? abysme si
udělali obrázek.
MM: já myslím, že to bylo ještě za toho protektorátu.
JV: hm, myslíte, že ještě tedy do padesátých let? třeba, nebo, s
převratem to nějak vymizelo.
MM: no, no já sem potom už teda do toho kina chodila málo, protože
sem taky potom byla mimo Brno zaměstnaná tak sem jenom sem
dojížděla, no, no já si myslím že tak ještě za toho protektorátu a
pak, pak už bych řekla, že to moc nebylo.
JV: každopádně to je hodně zajímavá zkušenost nebo, nebo věc,
vlastně o tomto ještě žádný pamětník nemluvil, nebo aspoň si na to
nevzpomněl při rozhovoru.
MM: no protože to, to je, mně to tehdy připadalo takový, no, ti lidi
právě že vás uváděli, tak ste si je pamatoval, oni vás samozřejmě
ne, ale vy ste si ty lidi pamatoval, kdo tam byl, takže člověk
zjistil, jestli je tam ten stejný nebo jestli je tam někdo jiný a
jako dítě sem měla pocit jako, takový příjemný pocit, jak kdyby mě
tam někdo vítal nebo něco takového.
JV: a hrály tyto nějaké rozdíly, my sme se vlastně k těm rozdílům
ještě nedostali, jenom ste zmínila, že ty uvaděčky tam byly všude,
MM: ano
JV: hrály nějaké rozdíly v tom kinu, ať už teda mluvíme o tom
chování těch zaměstnanců nebo nějakých těch prostorových
dispozicích, hrály pak třeba rozdíly ve vašich preferencích? že ste
si řekla, tak půjdu teda radši do tohodle kina než do nějaké tam
teda blechárny, tam to opravdu nemám ráda.
MM: no, určitou roli hrály, ale největší roli hrál ten film, takže
samozřejmě do takové blechárny sem šla pouze tehdy, pokud tam byl
nějakej film, kterej sem chtěla vidět a kterej sem jinak nestačila,
JV: kterej vám za to stál.
MM: ale jinak, kterej mně za to stál, ale jinak do takových těch,
těch určitých, to sem chodila dost nerada.
JV: vzpomněla byste si na nějaké jejich názvy?
MM: názvy ne, ale dodneška to vím a je tam <sekn hend> ((second
hand)), je to rožek Domažlické a Štefánkové ((kino Elektra)). a eště
je tam, já vim jak to kino vypadalo, a ještě je tam z boku, kdysi
bylo tam ještě dost dlouho vidět jenom napsáno kino. a tam byl vchod
a tady z této druhé strany byl východ a na to kino si vzpomínám a to
byla vopravdu taková blechárna. a ty prostory, co sou tam, tak ty
tam takový sou a je v nich dneska sekn hend ((second hand)).
JV: nevzpomněla byste si, v čem to kino na vás působilo tím dojmem
blechárny? jako,
MM: no tak takový víte to bylo, em, takový omšelý to tam bylo, no a
JV: byl tam cítit nějaký zápach třeba?
MM: no tak to, to ani ne, ale bylo to takový omšelý a měla sem i
pocit, že tehdy, tehdy totiž byly v, podle ceny byly dost rozdílný v
těch kinech místa. taky ty lepší kina měly takzvaný lóže, jo, kde
teda to vypadalo jako malá lóže, jako v divadle, no a tam teda byl
člověk, že okolo něj neseděl kdoví kdo, před ním neseděl kdoví kdo,
to člověku vadilo, protože tehdy ještě nebylo to v těch kinech tak,
že by to bylo natolik zvednutý, že vám ta řada před váma vůbec
nevadila, jo, takže tehdy opravdu byly ty sedadla tak a teď mezi
tím, ty další sedadla a vy ste se koukala tou uličkou a to si
vzpomínám kolikrát, že sem seděla takhle celý film, abych něco
viděla.
JV: že před vámi seděl někdo vysoký a vy ste neviděla přes něho
MM: no, no, dost to dost vadilo.
JV: to chápu. a ňáký dojem, který na vás zanechalo třeba určité kino
si řekla, tak tohle je opravdu jako kino pro lepší lidi, že bylo
nějakým způsobem honosné nebo monumentální v nějakém aspektu a
naopak, že ste si říkala, tohle je kino spíše pro,
MM: no, byl rozdíl mezi těma kinama, ale já sem to nikdy takhle
nebrala, já sem se na to nikdy nedívala
JV: [a spíš to ten subjektivní]
MM: [tak třeba ta ta skala ((Scala)),] ta byla taková, taková jako
lepší, jo, že tam bylo aj dole bylo takový to bifátko, kde se
prodávaly všelicos takový ty bombóny a já nevim co všecko a to bylo
opravdu takový kino na tehdejší dobu, skutečně ty druhý tak
nevypadaly.
JV: hm a kino Alfa třeba?
MM: kino Alfa, z toho kina Alfu, Alfy, si vzpomínám, to je zajímavý,
nejvíc na ty šatnáře a šatnářky. tam byla velká šatna a tehdy se
dávalo teda do šatny v kině zcela běžně. taky to bylo teda i
způsobem jak sme se tehdy oblíkali. i na jaře se nosil třeba
kostýmovej kabátek, v kterým se nesedělo a tam si vzpomínám, že byla
veliká šatna a tam ty šatnářky byly teda velice obratný a šikovný.
JV: dobře, takže tím pádem bysme měli tak nějak ty kina probrané,
důležité je teda u vás že, kam vás to nějak táhlo, nebo kde ste se
opravdu cítila dobře, tak to bylo to kino Metro na Lidické, v hotelu
Slovan.
MM: ano, ano.
JV: tam ste chodila nejčastěji.
MM: tam sem chodila nejčastěji.
JV: pak teda vlastně to je to období určité té bubliny mezi tím
obdobím strachu, když ste radši byli doma a nevycházeli,
MM: ano, ano.
JV: takže to ten protektorát a tím obdobím kdy už ste teda měla toho
přítele a chodili ste, spolu. tak v této době, chodila ste s nějakou
partou přátel do kin? v těch čtyřicátých letech.
MM: ne. ne, ale můžu vám říct, že tehdy ani takový party nebyly. to
pokud bylo tak ee byly dvojice, kamarádky nebo kamarádi, ale takový
tak jak sou takový ty party, to jak to nebývalo.
JV: myslím třeba spolužáci ze školy
MM: ne, ne
JV: nepřátelila ste se ve více lidech.
MM: no my sme byli, já sem totiž do toho gymnázia, co sem chodila ty
čtyři roky, tak sem chodila, to bylo vlastně klášterní gymnázium.
dodneška funguje na Lerchové ulici, je tam, je to teď jazykové a
tam, to bylo pro dívčí a bylo to pro celou Moravu, to znamená, že
oni tam bydlely v iternátech, takže nám, který sme byly z Brna, nás
bylo poměrně málo, tak sme se kamarádily jenom ty co sme tak poblíž
bydlely, té školy, a co sme spolu chodily. ale ani si nevzpomínám,
že by oni byly nějak moc, chodily do kina.
JV: a třeba nějaké děti v okolí vašeho bydliště, Masarykovy čtvrti
anebo ještě předtím, když ste bydleli, nehráli ste si třeba
společně.
JV: no tak to sme si společně hráli, ale já mám pocit, že do toho
kina jich chodilo hrozně málo.
JV: takže se nedá říct, že by to kino sloužilo jako nějaký sociální
prostor, kde byste se stýkali, navzájem,
MM: ne, ne, rozhodně ne, rozhodně ne.
JV: já se teď vrátím trošičku zpátky, chodila ste do kostela?
MM: no, do kostela sem chodila.
JV: v neděli.
MM: v neděli.
JV: pravidelně.
MM: no, pravidelně a právě ty čtyři roky, který sem chodila tam do
toho gymnázia a tam byla kaple a já hrozně ráda do dn-, hrozně
nerada dodneška ráno vstávám a my sme tam musely chodit v neděli na
mši svatou v osm hodin, přestože v kostele vedle byla desátá. když
to ještě toto není nic s tím kinem společného, ale když o tom ještě
tak mluvíme, tak jak sem přicházela teda k rozumu, během těch čtyř
let, v tom klášterním gymnáziu, tak sem se na lecos začla dívat teda
kriticky,
JV: což je vymezeno teda rokem čtyrycet, ee rokem třicet devět až
čtyřicet čtyři?
MM: ne, to už sem chodila, já sem potom chodila vod kvinty, to
znamená čtyřiačtyřicet sem maturovala,
JV: vy ste chodila na osmileté gymnázium.
MM: ano a to už sem nechodila tam. tam totiž to bylo klasické a tam
byla latina a byla tam i řečtina a řečtina, latina, to je vynikající
věc, ale řečtina teda na nic, tak já sem přešla potom na reálné
gymnázium, mendlovo gymnázium ((Gymnázium J. G. Mendela)), no ale to
už byla válka, nebo teda protektorát a to sme neměli budovu, takže
sme chodili různě po školách, půl roku tam, půl roku tam.
JV: do primy ste nastoupila teda ještě,
MM: tady
JV: v roce, v roce jakém? abysme to teda měli.
MM: no, šest a pět je jedenáct, takže v roce třicet šest.
JV: hm a to už teda můžeme považovat za nějaké období, kdy vlastně
ste byla v pubertě a začala ste se na ty věci dívat
MM: no to ještě ne, to ne. tehdy puberta byla až tak ve čtrnácti,
patnácti ((smích)) to nebylo tak brzo jak dneska.
JV: takže až kolem těch čtrnácti patnácti přišel ten věk, kdy ste
začala ty věci hodnotit kritičtěji.
MM: ano, ano. no tak to už sem se na to dívala, prostě něco jiného
se říkalo, něco jiného se dělalo.
JV: takže vlastně s tím jak začala válka.
MM: ano.
JV: mě právě zajímalo, když sem se ptal na ten kostel, tak jestli
ste někdy nebyla účastna toho, že by na faře vám pouštěl pan farář
nebo kazatel nějaký film, pro děti, pohádku nebo tak.
MM: ne. a pokud vím, tak to tedy neexistovalo.
JV: hm
MM: to tedy neexistovalo vůbec.
JV: jedna paní právě říkala, že jim to pouštěl.
MM: no tak kdoví kde to bylo, no ale tam, tam rozhodně ne, protože
tam byl farář, tam byl docela tak dobrý světský, ale jinak to tam
bylo strašně bigótní, takže to vůbec nepadalo v úvahu.
JV: stávalo se, že by vám návštěva kina nějak někdy zabránila, ee,
<že by vám návštěva kostela> zabránila jít do kina a samozřejmě
naopak, že byste upřednostnila někdy,
MM: ne, ne
JV: jedno nebo druhé.
MM: to se tam vešlo klidně, ale fakt je, že když sem začala chodit
na to klášterní gymnázium, víte to sou věci, na který si člověk tak
nevzpomene hned, až jak se ptáte, tak tam vopravdu kdysi byl ňákej
problém s tím, že některá ta dívka, já teda ne, byla v kině a ta
sestra ji ňák cestou viděla nebo něco takovýho a dost to teda
nehezky zkomentovala.
JV: hm a vzpomněla byste si třeba co, co bylo za ten problém? co jí
tam vytýkala konkrétně?
MM: no, vytýkala ji to, že, to už taky byla, no směšně pozdní
hodina, ale už bylo ňák po osmé, jo, páč bylo vona byla na šestou.
no a jednak to a jednak, jednak prostě že, tak nebylo to přímo
řečeno, ale tak naznačování jako že tam ty věci co sou, že by se z
toho mohla zkazit. pokazit ((smích))
JV: hm, rozumim ((smích)) ještě se zeptám, vy ste byla věřící,
hlásila ste se k nějaké církvi?
MM: ano já sem, já sem pokřtěná. římskokatolička ((Římskokatolická
církev))
JV: Římskokatolická, hm. myslíte si, že to vaše vyznání nebo to, že
ste byla pokřtěná, ovlivňovalo tu vaši zkušenost nebo ten váš
zážitek s filmem?
MM: ne, vůbec. vůbec ne,
JV: nepromítalo se do toho třeba ňák [to vaše vyznání]
MM: [ne, ne vůbec] vůb- vůbec ne, protože taky moje babička, ta taky
chodila do kostela, ale byla úplně normální a všecko posuzovala
realisticky skutečně a u nás doma, že by se dodržovaly nějaký takový
ty, em, bigótně, to vůbec u nás doma nebylo. (.) ale ta kamarádka,
jak sem říkala, že někdy ta babička ju do té Lucerny ((Lucerna)) se
mnou vzala, tak ee, ta vopravdu ta měla tatínka, který teda byl víc
než pobožný, a já mám dojem, že tehdy s náma byla dvakrát nebo
třikrát a pak něco doma řekla a pak už nesměla jít.
JV: už nesměla do kina.
MM: víte, vy se tak úžasně ptáte, to sou věci, který pak člověku
naráz vyvstanou, na který by si člověk jinak ani nevzpomněl.
JV: mě ještě teda napadla jedna věc, em, jak babička se stavěla k
tomu sledování filmu, chodila ona ráda do kina nebo znamenalo [pro
ni kino hodně?]
MM: [ano, velice ráda] velice ráda. babička byla velice společenská
a i když já už sem teda byla dospělá a babička teda měla dost pozdní
věk, tak babička chodila každý týden se známýma do kina a každý
týden do kavárny.
JV: chodila třeba i do divadel?
MM: do divadel, ee, pokud si vzpomínám nechodila, chodila se mnou na
nějaký ty dětský představení, to bývalo v Typosu nějaký kašpárek, už
nevím jak to bylo, ale moji rodiče měli vždycky předplatné v divadle
a moje maminka chodila nerada, takže já sem snad vod svejch třinácti
let chodila do divadla, pravidelně.
JV: počkejte, maminka měla předplatné a chodila nerada.
MM: tatínek s maminkou měli předplatné,
JV: hm
MM: a maminka chodila nerada.
JV: s tatínkem.
MM: s tatín-, no, do divadla ((smích))
JV: <to chápu>
MM: ne s tatínkem, ale prostě nerada, jo, takže se stávalo, že na
poslední chvilku si rozmyslela, nepudu, a tatínek, Miluško, honem se
vobleč,
JV: tatínek byl ten milovník divadla.
MM: ano, tat-, Miluško honem se vobleč. tak já sem na sebe naházela
šaty, takže já sem znala operetu a nevim co všecko snad už vod
třinácti, vod čtrnácti roků.
JV: tatínek byl syn babičky?
MM: ne, to byla maminka mé maminky.
JV: aha, já právě, tam, jak ste říkala, že babička byla velmi
kulturní a divadlo, kino, tak sem si říkal, jestli to divadlo právě
od ní nemá ten tatínek.
MM: ne, tam se to, tam to bylo přes generaci. moje, moje babička
byla výborná, společenská, chytrá, no, měla všech deset pé. moje
maminka z toho neměla ani jedno, nespolečenská, nerada někam
chodila,
JV: ste říkala, že byla žena v domácnosti, [takže ji to ale takhle
vyhovovalo]
MM: [no dobře, ale babička byla taky.]
JV: hm
MM: a já to mám po té mé babičce. já teda z maminky nemám nic, já to
mám všecko z mé babičky.
JV: a tatínek, teda ten jak, teda byl asi někde mezi. vy ste říkala,
že do kina on teda vůbec nechodil, ale do divadla chodil [teda asi
rád.]
MM: [do divadla ano.] do divadla ano.
JV: jinak té další kulturní aktivity jako ee knížky, četli ste
knížky doma?
MM: no, četli sme hodně. hodně sme četli, babička taky hodně četla,
ale to i maminka dost četla. ale já sem, já sem kvůli tomu jako dítě
dostávala, protože já sem četla pod peřinou a tatínek říkal, každej
ten škvár musíš přečíst... ale já sem četla, protože sme měli moře
povinné četby, Jiráska ((Alois Jirásek)), já nevím co všecko. já sem
četla ty knížky, protože mě zajímal vždycky děj,
JV: hm
MM: tak hop šup tralala. ale všecko sem věděla, a pak teprv sem se
vracela k těm popisům faktu. vždycky sem od tatínka dostávala, že
nečtu, že hltám ty knížky. a dneska přečtu taky ještě kde co,
[noviny, časopisy]
JV: [takže vidím, že opravdu] vy ste jako dcera babičky ((smích))
MM: ano ((smích)) úplně.
JV: to je krásné. a mně spíš šlo o to, jakou roli hrálo to kino mezi
těma dalšíma, dalšími kulturními aktivitami v životě vaší babičky,
jestli třeba to stálo na vrcholu, nebo třeba bylo to na stejné
úrovni jako chození do divadla, že zas jako nějak neupřednostňovala
divadelní představení na úkor filmové nějaké [projekce]
MM: [no, je to zajímavý,] tatínek chodil rád do divadla a babička
teda ráda chodila do kina. do divadla taky, ale poměrně málo.
JV: takže to kino pro ni hrálo asi přeci jenom větší roli.
MM: ano, větší roli.
JV: větší roli.
MM: no a já sem chodila s ním do divadla a s ní do kina.
JV: to je krásné, když může být dítě tak jako zapojeno do těch
kulturních aktivit, určitě je to dobře, a em s babičkou pak ste se
bavily třeba o těch filmech?
MM: ano
JV: probíraly ste třeba,
MM: protože sme šly pěšky domů, a tak sme se o tom bavily. pokud se
mně tam něco, já sem většinou teda, dneska už si nevzpomínám, ale
většinou sem měla k tomu ňáký dotazy, jo, proč je to tak a jak to že
tam je to a nevím co, proč to je, no a babička vždycky se mnou na to
téma debatovala a vždycky mně všecko vysvětlila.
JV: snažila se,
MM: ano, ano.
JV: podat nějaké vysvětlení. vzpomněla byste si na nějaké třeba em,
reakce babičky, kdy opravdu se jako vyjadřovala nesouhlasně k tomu,
co viděla nebo že ji to opravdu jako nadzvedlo, v uvozovkách,
MM: ne, nevzpomínám si.
JV: naopak zase kdy byla nadšená, kdy to chválila,
MM: no, většinou se jí to líbilo, že by ju to nějak nadzvedlo, to
ne, ale víte, ony ty filmy vás tehdy ani nadzvednou nemohly, prostě
to, <to byly takové>, jestli se vobčas podíváte na filmy pro
pamětníky, tak to byly takové, takové jakoby limonády, no, to bylo
tak jako, no, ale něco tam vždycky z toho života bylo.
JV: ale tak dobře, ale byly i jako dramatičtější, dramatičtější
filmy.
MM: no tak, nó
JV: a vy ste říkala, že ste chodila právě na ty [nepřístupné, takže]
MM: [no na ty, no tak] no tak tam snad něco bylo, no, nějaký,
nějaký takový, milostný konflikty nebo něco takovýho, ale
JV: na druhou stranu, to ste byla ještě docela mladá, na [nějaké
milostné]
MM: [no, no ano] no právě, no právě. já sem viděla v k-, proto já
sem tolik těch filmů viděla, protože mě ta babička tam na to brala,
protože ty filmy byly opravdu mládeže nepřípust-, nepřístupné a
myslím, že bylo tehdy do šestnácti a pak do vosumnácti.
JV: a vy ste chodily na ty teda do těch osumnácti nebo od osumnácti.
MM: no, no, od, ano. takže já sem viděla filmy, který sem vlastně
vidět neměla, ale nijak mě to teda jako,
JV: myslíte že vás to nijak neovlivnilo.
MM: ne, nijak mě to neovlivnilo, ale to ani nešlo, aby vás to
ovlivnilo, tam prostě nic nebylo.
JV: hm
MM: to vůbec s těma dnešníma milostnejma scénama, to vůbec se nedá
srovnat, to je nebe a dudy.
JV: hm. myslíte si třeba, proč byl ten film od osmnácti? když ste na
ňákém byla,
MM: no, většina těch filmů sem nepochopila proč, no třeba když se
tam, když se v tom filmu dvakrát líbali, tak už to bylo nepří-,
mládeži nepřístupné.
JV: do toho kina ste chodily bez placení nebo ste platily?
MM: no samozřejmě sme platily.
JV: když ste říkala, [že tam měla známého uvaděče, tak jestli vás
jako pustil]
MM: [ne ne ne ne, to sme samozřejmě platily] a myslím si, to nejsem
si tím jistá, ale myslím si, že sme zaplatily víc než sme měly, za
tu ochotu. ono tak jak si vzpomínám, to teda s tím kinem nemá vůbec
nic společného,
JV: to nevadí, povidejte.
MM: když em sem měla, já sem mívala angíny, ale neměla sem u toho
teploty a tak se mnou chodila babička k doktorovi, k normálnímu
praktickýmu. babička tam přišla, pozdravily sme a babička bez řečí
mu na stůl položila dvacet korun.
JV: hm
MM: já se dodneška,
JV: dneska by to byl byl úplatek
MM: já se do dneška přesně na to, no ne, tak asi se taky platilo.
dodneška si vzpomínám, a tehdy, dvacet korun,
JV: hm
MM: a teď skáčou nad třicet. čili to je nesrovnatelný, já se, já se
pamatuju docela dobře za první republiky, některé věci kolik stály.
protože to maminka tatínkovi vykládala, jo, představ si, já sem byla
v obchodě a platila sem to, já, já vím jaký byly nájmy, já vím jaký
byly platy. protože to se vykládalo doma, tak to vím. čili v tom
poměru, to bylo hrozně moc. tramvaj stála korunu, na přestup korunu
padesát. a to kino, to bylo koruna, tam ňáká ta první druhá řada,
pak dvě, pak pět, no a jestli to bylo ještě víc, to nevim, to se
nepamatuju.
JV: pět korun za tu lóži?
MM: možná že ta lóže stála teda deset, no ale jinak tak většinou to
tam bylo tak okolo pěti korun.
JV: a deset korun už je docela dost.
MM: no ale i těch pět nebylo zas tak málo.
JV: hm, mě napadlo, pak ta čtyřicátá léta, vy ste říkala, že tam
byly ty estrády nebo, ne estrády, ale vy ste říkala ještě
MM: reví ((revue)), to byly vlastně takový reví ((revue)). ty
německý filmy, co k nám přišly, tak to byly takový zábavný filmy, a
voni neměli špatný ty filmy. a v těch jejich filmech, byly to taky
teda na konc- teda limonády, takový filmy, nevzpomínám si, aspoň já
sem nikdy na žádným nebyla kde by tam byla ňáká propaganda jejich
nebo něco takovýho.
JV: kdybyste to měla tím žánrem vymezit, tak řekla byste, že to byly
komedie, romantické komedie,
MM: jo, romantické komedie, třeba si vzpomínám marika rek ((Marika
Rökk)), jo to byla tanečnice a zpěvačka a to byly opravdu takové
romantické komedie s tančením, se zpíváním a opravdu potom sem
viděla několik a to byly skutečně revi ((revue)), skutečně tam byl
balet.
JV: takže ten večer byl komponovaný.
MM: ano, ano a to opravdu to měli, to sem teda hodnotila na tehdejší
dobu, to bylo dost nevídaný. americké filmy k nám v tu dobu
nechodily, tak ty byly taky tak, to měly. ale tady u nás, to bylo
nevídaný.
JV: když ste chodila do kina s babičkou, tak ten výběr filmu
předpokládám byl na ní.
MM: na ní, ano.
JV: takže ona prostě řekla, dneska půjdeme na tento.
MM: ano, Vdavky Nanynky Kulichovy ((smích))
JV: to si pamatujete.
MM: to si vzpomínám, <Otec Kondelík a ženich Vejvara>, ale já si
vzpomínám, ale to už bylo teda později, potom si vzpomínám na ty
filmy s Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)), se Zitou Kabátovou
((Zita Kabátová)), Věrou Ferbasovou ((Věra Ferbasová)), em Lídou
bárovou ((Lída Baarová)) no s Novým ((Oldřich Nový)), jo, to byl,
Nový ((Oldřich Nový)) začínal v Brně.
JV: hm, já vím ňáký z těchto herců, jak ste teď vyjmenovala, a
hereček, imponoval vám, měla ste nějakého opravdu jako radši než
druhého? jako, jako svou osobní hvězdu?
MM: ne, já sem na hvězdy,
JV: ne
MM: já sem to, já sem to brala tak, já sem totiž měla strýčka,
který, byl to maminčin bratr, který byl bydlel v Praze a velice
často k nám jezdil, a já, když sem tak, jako, byla sem v kině, já
sem ti viděla Vítovou ((Hana Vítová)), vona byla tak krásná. von se
na mě podíval a povidá, jo? to bys ju měla potkat v Praze na ulici,
to bys viděla. a kdyby s tebou dělali to co s ňou, tak bys byla taky
tak krásná, takže, ten mě <přivedl do reálu>.
JV: takže ten vás tak jako usadil.
MM: jo.
JV: dobře, no takže, já sem se chtěl zeptat, jestli vám ňáký herec
[imponoval nebo herečka]
MM: [ne, to jak má někdo pověšený] nebo toto, [to sem nikdy neměla.]
JV: [nechtěla ste být jako ona.]
MM: ne, ne, to sem nikdy neměla.
JV: dobře, babička, no to je taková otázka jako, na ní není možné
úplně odpovědět, ale jak myslíte, že ona získávala informace, řekla
ste, že byla taková hodně kulturní, takže myslíte, že třeba
odebírala noviny nebo nějaké přehledy,
MM: no kinoreví ((Kinorevue)).
JV: kinoreví ((Kinorevue)) odbírala.
MM: no, kinoreví ((Kinorevue)).
JV: hm, pravidelně?
MM: pravidelně, no a já sem to samozřejmě taky četla, takže tam byly
informace vo všem, teď sem nedávno šla kupovat jedné známé něco do
antikvariátu a tam ještě jedno kinoreví ((Kinorevue)) měli a
prodávali.
JV: a když ste se, když ste pročítala to kinoreví ((Kinorevue)), tak
třeba, bylo to tak, že by vás třeba nějaký film zaujal a řekla ste,
babi, pojďme radši na tento film, ten chci vidět já, [nebo ste to
vždycky nechala na tu babičku]
MM: [ono tam, ono em] nechala sem to na tu babičku a ono v té
kinoreví ((Kinorevue)) ani tak nebylo o těch filmech, bylo tam
hlavně vo těch hercích.
JV: hm
MM: bylo tam sice, hraje v tom a v tom filmu, ale teď tam bylo
popisovaný, ten herec, co a jak, obrázky těch herců, takže to
kinoreví ((Kinorevue)) myslím si, že bylo spíš o těch hercích než o
těch filmech.
JV: hm, takže nějaké anotace delší tam nebyly.
MM: ne, ne. teď sem se dověděla zajímavou věc, včera sem to přečetla
v knížce půjčené od mé dcery. všechno, co sem v životě potřeboval
sem se naučil v mateřské školce ((Všechno, co opravdu potřebuju
znát, jsem se naučil v mateřské školce)), je to báječná knížka, a
tam sem se ((smích)), tam sem se dočetla, já si vzpomínám i na ty
americké filmy, který ještě tak, v tom osumatřicátým roce, co tady
byly, byly to ty velkofilmy, Greta Garbo, jo, a vzpomínám si na film
Hraběnka Walewská, kde hrála Greta Garbo a Napoleona hrál herec,
který se menoval šárl boajé ((Charles Boyer)) a včera sem tam v tom,
v té knížečce, se dočetla, že byl, hrál milovníky se všema těma star
holyvůdskýma ((Hollywood)) tehdy, a přitom ve skutečnosti byl
pětačtyřicet let ženatý s jednou ženou, kterou velice miloval a když
ona umřela na rakovinu, tak za dva dny na to on spáchal sebevraždu.
JV: hm
MM: takže se člověk po tolika letech dozví vo ňákým herci a von hrál
toho Napoleona a vynikajícně, to byl Napoleon tak jak je na všech
těch kresbách a malbách.
JV: pamatujete si třeba dobové plakáty, vývěsky nějaké, poutače na
film?
MM: no, bývaly. bývaly, a bývaly dost a zajímavý je, že víc na mně
zanechaly jako dojem a víc si vzpomínám, em poutače, kde bylo to
kreslené. nebylo to, nebyla tam fotografie z toho, ale bylo to
kreslené, a myslím si, že tehdy jich bývala většina.
JV: ulpěl vám nějaký v paměti anebo byl nějaký třeba tak výrazný,
pro vás, když ste šla po té ulici, že by na vás zapůsobil a řekla
ste si tak tohle musím vidět, nebo tohle vypadá fakt zajímavě, tohle
chci vidět.
MM: no tak přesně na ňáký určitý si nevzpomínám, ale, ale vím, že
teda bývaly některý, jako dost působivý, ale já mám pocit, že sem si
to podle tohoto nevybírala.
JV: ne, ne. a předpokládám, že asi ani přátelé vás neovlivnili ve
výběru filmu.
MM: ne, ne.
JV: všechno to bylo asi skrze tu vaši babičku, která byla [takový
jako zdroj]
MM: [ano, ano, ano] babička, babička to byla opravdu člověk v mým
životě, které sem všechno věřila a na kterou se vždycky a dala a na
která mně nikdy nikdy špatně neporadila. jinak ostatní lidi sem
vždycky brala velmi skepticky.
JV: hm. em sem se ptal, jakou roli hrál film v životě, nebo mezi
dalšími kulturními aktivitami vaší babičky, tak ste řekla, že
poměrně vysokou, u vás to bylo jak? byl pro vás film důležitý?
MM: no,
JV: důležitější než třeba četba knih nebo chození do divadla? což
asi ano, protože ste řekla, že ste, nebo tak ňák sem vydedukoval, že
ste asi do kina chodila radši než do divadla, ale...
MM: no to bylo daný tím, že, to kino, to divadlo bylo takový prostě
svátečnější, a tam je to všecko tak bezprostřední,
JV: divadlo že bylo sváteční.
MM: divad- divadlo bylo svátečnější, ale potom, jakmile sme se
odstěhovali z Brna,
JV: hm
MM: no tak to byly menší města, tam kina všude byly, no ale divadlo
se hrávalo sporadicky, jo, třeba v Uherském Hradišti, jo, Slovácké
divadlo, ale to tehdy hrávalo, teď to bylo v sokolovně samozřejmě ta
sokolovna to nevypadalo jako divadlo, jak sem byla zvyklá tady
z Mahelova ((Mahelovo divadlo)), z toho, takže tam ty divadla už
potom tak nějak moc na mě nepůsobily, i se mně zdálo, protože sem
byla zvyklá tady na výkony těch herců, tak tam sem to dost jako
kriticky viděla, takže tam ty kina potom, co sme byli mimo Brno, ty
kina byly teda vlastně lepší než to divadlo. tam se to změnilo. a
když sme se vrátili do Brna, jo, tak se to zase vrátilo zpátky a mám
už sto padesát let předplatný v divadle, už chodím sama, protože ty,
co se mnou chodili, už tam nedojdou, jo, každý rok si říkám, už si
to nevezmu, <a zase si to vezmu> ((smích))
JV: to je dobře. ale ještě teda předtím než ste se odstěhovala, mimo
Brno, tak v této době toho dětství, puberty, dospívání, tak v téhle
době to kino hrálo jakou roli, bylo to důležité?
MM: no, bylo, bylo. já sem se vždycky na to kino strašně těšila.
JV: em pamatujete si třeba ještě že ste viděla černobílý film? ee
teda že ste, ne ((smích)), pardon, že, že ste
MM: <to byly všechny> ((smích))
JV: jasně. že ste viděla ještě, že ste byla na filmu, který by byl
němý nebo už si pamatujete jenom zvukový filmy.
MM: ne, ne, ty si nepamatuju. to už neběželo, když já sem začla
chodit do kina, tak to už všecko,
JV: všecko bylo zvukové už.
MM: všecko bylo zvukové, všecko.
JV: takže třeba ani filmy, kde by byl doprovod na klavír,
MM: ne, ne, to sem neviděla. ale, ale bývaly v té Lucerně
((Lucerna)) kdysi za mého nejranějšího mládí, tam opravdu ještě,
sice se mluvilo, ale někdy tam býval ještě stával bokem klavír a ten
na to něco hrál, jako doprovod k tomu.
JV: takže ten film byl zvukový.
MM: ten film byl zvukový ale ještě
JV: ale zároveň,
MM: ano.
JV: zároveň [tam byla ta produkce]
MM: [ano, protože] protože to, tak jak dneska máte ty filmy
podbarvený tou hudbou prakticky pořád, tak tam, tam to nebylo tak,
jo, čili tam jako třeba před tím filmem a předtím, to bylo vlastně
tam jenom mluvilo, ale ten zvukový doprovod nebyl. tak on tam
opravdu, taky sem si až teď na to vzpomněla, bývalo to tam, jo,
klavír,
JV: to trvalo tak do kdy, jak dlouho si to ještě pamatujete?
MM: no tak to bývalo jenom, já nevím tak, do těch deseti let mých,
potom už ne.
JV: to znamená do roku třicet pět.
MM: třicet pět.
JV: pak už ne.
MM: pak už ne.
JV: pamatujete si třeba za války, předpokládám, respektive ke konci
války, že by už nějaký film byl kolorovaný? barevný?
MM: no dyť já vám říkám, já sem viděla filmy se šírly templovou
((Shirley Temple)), kde konec toho filmu byl barevný, ale vopravdu,
tak jak vy to říkáte, já nevim jestli to existovalo už tehdy, ale to
vypadalo skutečně jak ty kolorovaný fotografie.
JV: a to teda [bylo]
MM: [a Němci] měli už barevný.
JV: takže za protektorátu už ste viděla barevný film.
MM: ano, ano.
JV: hm a viděla ste teda současně s tou šírly templovou ((Shirley
Temple)), to bylo teda ještě před okupací,
MM: ano, ano
JV: to znamená v těch [třicátých letech. na konci třicátých let.]
MM: [ano, ano, ano, ano]
JV: hm
MM: no to byl dojem tehdy, to sme byli úplně unešení.
JV: bylo to pro vás důležité pak třeba při tom výběru těch filmů,
jestli jít na film, který by byl kolorovaný nebo barevný?
MM: ne.
JV: ne, to ste
MM: ne
JV: [takhle nikdy, jo]
MM: [ne, vůbec] ne. to je podle obsahu, ale tady toto nehrálo roli.
JV: em, bylo důležité z jaké byl ten film země? jestli byl z Francie
nebo z Německa, z Ruska, z Ameriky, třeba, možná ani ne tak pro vás,
ale třeba pro tu vaši babičku, myslíte že to bylo důležité?
MM: já myslím že ne, ale my sme většinou chodily to byly samý český
filmy.
JV: český filmy.
MM: samý český filmy.
JV: nelákalo vás třeba jít na americký film.
MM: no ty s tou širlejkou ((Shirley Temple)) byly, to byly americký
filmy, ale jinak si nevzpomínám, že by s tou babičkou že bysme něco
takovýho a tehdy těch českejch filmů byla strašná spousta. tak sme
stačily akorát chodit tak, <protože to ani člověk nestačil> na ty
filmy chodit.
JV: dobře. kdybyste měla tak zavzpomínat, na tu dobu a říct mi, co
pro vás znamenalo, co pro vás znamenal dobrý film, jaký musel
splňovat atributy. nebo, co to vlastně jako bylo, jaký film byste
tenkrát označila že byl dobrý.
MM: no, to myslíte jako, jako dítě ještě? to, to sem neměla
[takovej]
JV: [myslím] už v tý době, dejme tomu druhá půlka třicátých let,
přelom třicátých čtyřicátých let. už takové to přece jenom nabírání
rozumu a větší kritičnosti, kdy už ste se nad těmi věci, věcmi
začala více a hlouběji zamýšlet, tak určitě i tady tohle, ste
řešila.
MM: no mně se, mně se líbily filmy, bylo spousta filmů, kde to byla
vlastně zfilmovaná ňáká, obsah ňáké knihy.
JV: hm, adaptace.
MM: adaptace. a mně se líbily filmy, kde opravdu to odpovídalo mým
představám. třeba Babička, ta byla zfilmovaná několikrát, ale, ta
první Babička, s Terezou Tanskou ((Nataša Tanská)) a s Brzkovou
((Terezie Brzková)), to byla nejlepší Babička jaká opravdu byla, tak
sem si to opravdu představovala. ty ostatní filmy, ty Babičky, už mě
to zklamalo, to už nebylo ono.
JV: to už [nekorespondovalo s vaší fantazií při četbě knihy.]
MM: [ano, ano, ano, ano,] čili, já sem měla ráda takové ty adaptace
ňákých těch, nebo i byly filmy, že to byly divadelní hry a bylo to
udělaný jako film, tak ty se mně velmi líbily, ale jenom tehdy, když
to opravdu odpovídalo těm mým představám.
JV: což je někdy docela těžké, každý člověk má asi [představu trošku
jinou.]
MM: [no, proto] kdysi se mně stalo, už si nevzpomínám co to bylo, že
sem napřed viděla film a pak sem si přečetla knihu, a to bylo
báječný, protože já už sem měla ty představy z toho filmu.
JV: a to ste dělala záměrně?
MM: záměrně, jo.
JV: záměrně. a vy ste si nezkazila ee zážitek z toho filmu. kdyby ne
nedej bože ste [měla]
MM: [ne] chtěla sem zkusit jaké to je. a opravdu potom když sem to
četla, tak sem viděla,
JV: tak se vám zobrazovaly ty, ty obrazy, které ste viděla v kině,
hm. a myslíte, že vás to třeba nějak neochudilo? protože to už byly
jako obrazy, které vlastně byly dopředu někým [vyrobený.]
MM: [já myslim] že ne. ve většině případů to bylo obráceně. a já už
sem nějakou představu měla, a teď když se to, mně se ten film líbil
i tak, ale když se to neshodovalo s tou mou představou a když sem
viděla třeba, jak sem mluvila o té Babičce ((Babička)), několik těch
zfilmování, tak prostě nejlepší byla, a zajímavý je, že co sem
mluvila se známýma, jo, potom už jak dospělá, co sme chodili do kin,
tak sme se vo tom bavili, tak většinou sme měli stejný názor. čili
to asi nebylo jenom že byl to byl můj názor, ale, ale prostě něco
bylo udělaný tak, že to skutečně odpovídalo představě spousty lidí.
JV: ee dobře, tak tohle je určitě zajímavá věc, ale ještě teda, ňáké
další kritéria pro dobrý film, byly by? třeba em ve zpracované
látce, když teda odhlédneme od těch adaptací, filmy, které neměly
předlohu nebo ste třeba neznala, nečetla, ale jenom film sám o sobě,
který ste viděla, tak ten by splnil, musel splňovat nebo splňoval
jaká kritéria, aby pro vás byl dobrý.
MM: no, já si třeba vzpomínám, že hrozně se mně líbil, jak sem
mluvila o té, Hraběnky Walewské ((Hraběnka Walewská)), tam tak Greta
Garbo a šarl boajé ((Charles Boyer)), to mně teda hrozně zůstalo
zůstalo v paměti tady to. ale to už to už sme něco teda vo tom, něco
málo sem vo tom věděla, ale né moc. ale opravdu to byly, no, půs-,
moc, potom když už sem byla, když už sem měla tak, těch dvanáct
třináct roků, tak už mě moc nebraly takové ty limonády, víte,
JV: jo
MM: já sem jak byla ta červená knihovna, já sem to v životě nečetla,
já sem si přečetla jednu a to mně stačilo nadosmrti.
JV: a čím myslíte že zrovna tehle film vám utkvěl v paměti tak moc.
MM: no, ti herci byli teda vynikající, potom to je, to je, po tom
Napoleonovi to je prostě vždycky něco vynikajícího, drama něco
takového,
JV: hm
MM: no a samozřejmě asi taky výprava, na tehdejší dobu.
JV: a co se týče třeba žánrů, upřednostňovala ste nějaké žánry víc?
MM: no, ani ani ne, ale neměla sem ráda takový ty limonády, který
nic neříkaj.
JV: em limonády sou ve vašem pojetí romantické komedie.
MM: ((smích)) nemusí to být komedie, <může to být aj vážný>. ale
takový kde se prostě
JV: banální.
MM: banální, správně, banální. to teda to mě nebralo.
JV: vy ste si vy ste si připadala uražená jako divák.
MM: ano sem si říkala, takový pitomosti, na to se nemusím dívat.
JV: hm ale jinak co se týče třeba drama, detektivka, [romantika,]
romantická komedie
MM: [no tak] no vždycky sem měla raději drama nebo detektivku něž tu
romantickou komedii, měla sem prostě ráda, když o něco de.
JV: když je to spíše podáváno v té vážnější rovině.
MM: ano, ano.
JV: ale zároveň říkáte, že ste apriori ne, neodsuzovala ani
[romantickou komedii nebo komedii]
MM: [ano, ano, ano]
JV: šla ste na nějaký film vícekrát? pamatujete si, že byste, že se
vám tak líbil, že byste si řekla, že ještě ho musíte vidět a šla ste
na něj jednou, dvakrát, třikrát.
MM: ne, no v tehdejší době ne.
JV: ani s babičkou ani bez babičky.
MM: ani s babičkou, no bez babičky už <vůbec ne> ((smích))
JV: né tak rozumíte, už ta čtyřicátá léta, už ste chodila sama]
MM: [ne ne ne, to to si nevzpomínám]
JV: chodila ste [někdy]
MM: [jo]
JV: no, povídejte
MM: eště a eště sem měla ráda veselohry.
JV: veselohry.
MM: veselohry, ale ještě nedávno sem o tom přemýšlela jak je to
možný. mně se, ale to už sem nebyla dítě, mně se em nelíbily a někdy
mně vadil Burian ((Vlasta Burian)).
JV: hm
MM: ten jeho způsob vtipu. a připadalo mně to takový, no jak pro
hloupý.
JV: lidový?
MM: ne, takový, já nevim, prostě sem ten vtip nesnášela, a teprve
jako dospělá,
JV: hm
MM: když sem potom ty filmy viděla, tak sem na to přišla, že v tom
něco je.
JV: takže vlastně s vývojem, vašim, ste začala se na to [dívat
jinak]
MM: [teprv to,] dívat jinak, no. a veselohry sem měla teda taky
ráda.
JV: tak em, to je docela zajímavé, rozlišujete význam mezi
veselohrou a komedií?
MM: no, ano.
JV: jaký je teda podle vás rozdíl mezi veselohrou a komedií.
MM: no, podle mě veselohra je něco, takového veselého přirozeně a
komedie už je to trošku jako, přehnané.
JV: hm, no ta hranice někdy může být docela jako tenká.
MM: no, ano
JV: dobře. to je tak jako mimo, ale mě to zajímalo jak ste to
tenkrát definovala nebo vy říkáte veselohra a já sem říkal
romantické komedie, komedie, tak kde kde jako je ten rozdíl pro vás.
už sme to vlastně nakousli, ale ještě nějaké ty jiné druhy zábavy,
řekla ste, že ste četla knížky, ne teda červenou knihovnu, tu ste
ráda [neměla]
MM: [ze zásady] ((smích))
JV: a že ste chodila i do divadla, někdy i místo maminky [jako
náhradnice]
MM: [ano, ano]
JV: a s babičkou samozřejmě do kina,
MM: ano
JV: pravidelně, často a ráda. ale ještě mě napadá, třeba když ste už
byla starší, to znamená za války, chodili ste třeba někdy někam
tancovat?
MM: za války se nechodilo, protože to <neexistovalo>
JV: ani třeba natajno ste nechodili nikam?
MM: no, i taneční byly tajný.
JV: hm
MM: my sme, když sme měli prodlouženou s dlouhýma šatama, tak sme si
je musely na ulici vyhrnout, pod kabáty aby to nebylo vidět. protože
to neexistovalo někde. tady to tancování, a to sem milovala, to
začlo v pětačtyřicátým roce.
JV: po válce.
MM: to bylo pak vš-, ano, to bylo všude. všude tak ty taneční
kavárny, plesy a zábavy, dneska to už není nic.
JV: takže za války, za války, ee ste nechodili ani [tajně si někam]
MM: [ne, ne,] no ale já si myslím, že to ani neexistovalo, že to
bylo strašně přísný tehdy, to by si byl nikdo kdo to pořádal, to by
si byl nikdo nedovolil.
JV: a em sportovala ste?
MM: normálně, plavala sem, lyžovala sem, bruslila sem,
JV: sem se ptal na ty volnočasové aktivity, kromě tedy těch
kulturních, [tak tak jestli ste ten čas trávila ještě nějak jinak]
MM: [ano, ano, ano, ano] no třeba hodně sem chodila bruslit, protože
my sme bydleli v té Masarykově čtvrti, a tam eště dodneška ještě v
zimě je tam o dva stupně chladněji než tady ve městě, jo a tehdy to
bylo zvlášť, a tam bylo, jako je Vaňkovo náměstí, tak tam bylo
kluziště, přírodní, Helgoland, tedy teda tam byl led vždycky. takže
sme chodili pravidelně bruslit.
JV: třeba na výlety ste chodila?
MM: jo jo, na výlety sem chodila, na výlety sem chodila s mým
tatínkem a s mou babičkou, páč maminka <vodmítala chodit> a to sme
chodili moc, ježiš, to sme, já se pamatuju ještě třeba v Králově
Poli, tam jak je semilaso ((Semilasso)), tam byla konečná, smyčka a
vod tamtud se na Vranov, na Soběšice, jo, to se všude chodívalo
pěšky.
JV: dávala ste těmto aktivitám volnočasovým em třeba přednost před
kinem?
MM: ne, já sem nedávala ničemu přednost. já sem, prostě třeba v létě
se víc chodilo.
JV: takže by to bylo tak, že třeba, dneska ste měly jít s babičkou
do kina a vy ste, najednou vám vyvstal v programu další možná
aktivita, jako alternativa, takže byste ji možná upřednostnila a šla
radši nějak na výlet, nebo někam hrát volejbal,
MM: ne, to se mně nikdy nestalo. vždycky sme to měly tak rozdělený,
že sme věděly, že tehdy to a tehdy to.
JV: takže
MM: to babička zas neplánovala tak, že když se vědělo, že půjdeme
třeba na lyže nebo tak něco, tak babička nenaplánovala kino.
JV: neměly ste to tak s tou babičkou, že byste měly třeba jeden den
v týdnu jako váš, že byste třeba chodily každou středu pravidelně do
kina.
MM: no, no, my sme chodívaly v sobotu.
JV: v sobotu ste chodívaly.
MM: v sobotu sme chodívaly.
JV: každou sobotu ste chodívaly.
MM: ano
JV: hm a v rámci pracovního týdne?
MM: ne
JV: ne, hm
MM: ne
JV: mě právě zajímá vlastně kdy ste chodily vlastně v tom týdnu.
MM: no protože ono se, ono, já si vzpomínám, že asi jednou nebo
dvakrát sme šly a ono bylo to kino poloprázdný.
JV: ještě teď, když se dostanu k tomu samotnému představení,
pamatujete si, kromě přestávky ((smích)) ještě nějaké další jiné
věci, které byly na programu? třeba týdenník, reklama, ňáký kratší
film, předfilm.
MM: a víte že já si vůbec nevzpomínám, jestli ňáký týdeníky tehdy
byly ((smích)) [když sem byla jako dítě]
JV: [ty byly až za války] teda.
MM: no tak to nebylo nic, to se rovnou začal promítat ten film.
JV: když ste chodila s tou babičkou v těch třicátých letech.
MM: ano, to se rovnou začal promítat film.
JV: a když ste mluvila vo těch přestávkách, tak ty byly, že ten film
se uprostřed přerušil,
MM: ano
JV: byla pauza,
MM: ano
JV: nevím jak dlouhá, pět deset minut?
MM: ano
JV: a pak se to dopromítalo.
MM: běželo to dál, ano.
JV: a to bylo pravidelně nebo jenom občas.
MM: no, ze začátku to bylo pravidelně. já si myslím, že to bylo z
nějakých technických důvodů.
JV: a pak už to teda ten film byl celý, pak už se nepřerušovalo.
MM: celý, ano.
JV: a to bylo tak zhruba od jaké doby? v jakých letech?
MM: hm, to nedovedu vodhadnout.
JV: takhle, chodila ste už na gymnázium nebo třeba ještě na obecnou
školu.
MM: no
JV: bylo to pozdějc?
MM: no, ne ne ne, to určitě když sem chodila na gymnázium, tak už to
nebylo.
JV: to už to nebylo. a co se týče toho protektorátu, když už ste
začala chodit na konci války, tak tam pamatujete si na ty, na ty
týdeníky, které byly [před filmem?]
MM: [no, no] ty týdeníky to bylo hrůza, protože to všecko, to bylo
jenom válečné. kde sme zvítězili,
JV: propaganda.
MM: propaganda k tomu, no.
JV: jaký to na vás zanechávalo dojem? brala ste to všechno tak jako
s nadhledem nebo,
MM: no, no [někdy]
JV: [že už ste] byla poměrně stará, ne stará, ale vyspělá.
MM: no, dobře, ale přesto přesto někdy teda ty tam z těch z toho
bojiště a tam z toho, někdy to bylo hrozně škaredý, někdy sem z
toho, někdy vám, vás, vám to dovedlo zkazit i ten film.
JV: hm takže pak ste to řešila, vracela ste se k tomu v myšlenkách
více než k tomu filmu samotnému.
MM: no ne, když sme pak šly domů, no tak sme se snažily bavit o
něčem jiným.
JV: a nikdy ten, nikdy ten týdeník, respektive jeho obsah
nevstoupilo do té vaší řeči? nezačaly ste se bavit na to téma?
MM: no, začaly ale vždycky, většinou sme to odsoudily že to bylo
hrozný a snažily sme se vo tom, se jako nebavit. páč to bylo, to
bylo jako ve všem, ze všeho, všude,
JV: takže to bylo hrozný v tom, v těch hrůzách válečných nebo hrozný
v tom, v té očividné propagandě.
MM: v té, no bylo to horší než když ste si to třeba přečetl v
novinách, jo, protože tam to bylo vidět.
JV: ňáké reklamy třeba ještě? byly před filmy? už třeba i ještě za
toho protektorátu nebo těsně před válkou?
MM: no tak za toho protektorátu ne, ale mám pocit, že před tou
válkou ještě jo. že někdy bývaly reklamy.
JV: a ňáké krátké filmy? kraťasy?
MM: hm
JV: že třeba by ten program byl složen z krátkého filmu, jakožto
předfilmu,
MM: a pak
JV: a pak toho hlavního filmu na který ste šla.
MM: no tak málokdy, ale taky někdy ten krátkej film byl. ale ty
reklamy bývaly, ty reklamy bývaly.
JV: foršpan. foršpan byla vlastně něco jako trajler ((trailer))
dneska, krátká ukázka z filmu, který se bude uvádět v dohledné době.
MM: to ne.
JV: nepamatujete se.
MM: to nebylo, to nebylo.
JV: tyto doprovodné části programu, aspoň trošku vás zajímaly? nebo
to bylo pro vás jenom jakoby to nutné zlo, co musíte teda vidět,
jako třeba ten předfilm, a až se dostanete k tomu filmu, na který
opravdu ste šla?
MM: no, podívala sem se na to, ale šlo mně vždycky o ten hlavní
film.
JV: jestli vás to bavilo třeba jenom to sledovat, na to se ptám.
MM: no tak mě baví všechno ((smích))
JV: ((smích)) takže to nebylo jenom jako nutné zlo.
MM: ne ne ne.
JV: bylo to pro vás zajímavé.
MM: ne, všechno, všechno je zajímavé, všechno, co člověk vidí a co
se dozví, je zajímavé.
JV: jo ještě jedna věc, byla ste někdy přítomna promítání filmu v
domácnosti, třeba u nějaké vaší kamarádky, že by třeba tatínek její
měl doma promítačku a pouštěl vám.
MM: no to, ale jakých filmů? takových těch domácích.
JV: může být.
MM: no ano, ano.
JV: [většinou samozřejmě domácí.]
MM: [ano, ano, ano] takových těch a to sme taky měli.
JV: taky ste měli doma.
MM: ano, ano, to taky sme měli.
JV: a často ste se na to dívali jako rodina, sešli ste se?
MM: no, tak moc často ne, no většinou to bývaly ňáký dovolený nebo
něco takovýho a to když sme se sešli, tak sme se na to dívali, ale
že bysme si to nějak pořád promítali, to ne.
JV: takže to pro vás nebylo něco exotického, brala ste to spíš jako
normální věc.
MM: ano, ano.
JV: s tím, že to měly i ostatní rodiny.
MM: no, no.
JV: a co se týče těch rodinných filmů, viděla ste i nějaký jako
fikční filmy, třeba pohádku nějakou kreslenou nebo
MM: ne, to sem, to sem neviděla, ale viděla sem filmy, kde jako to,
to tehdy se domluvila skupina nás, to bylo myslím v tom Kyjově, a to
jako že sme si vymysleli vopravdu děj, jako takový něco krátkýho a
teď sme to skutečně zahráli a zfilmovali sme to a pak sme se na to
dívali.
JV: a to už ste byla starší, to vám
MM: tak to už sem byla dávno dospělá.
JV: to už ste byla vdaná.
MM: ano. to sme se tehdy vo to vopravdu pokusili a bylo to vopravdu
zajímavý.
JV: máte ten film ještě?
MM: ne, ne ((smích))
JV: nevíte kde skončil.
MM: <ne, to vůbec nevim> sem se ixkrát stěhovala, tak to vůbec
nevim.
JV: mohlo by být docela zajímavé to dohledat.
MM: ale dneska je těch vymožeností tolik a nakonec teď nedávno,
zemřel nám v rodině tchán od mé starší dcery, my všichni, pořád něco
slavíme, páč je nás moc a všichni, všichni se vždycky sejdem. a on
jediný dělal fotografie, všichni ti vostatní to dělají já nevím přes
co, takže se to musí promítnout, jo,
JV: hm
MM: přes počítač nebo přes televizor. a to byly jediný fotky, na
který se vopravdu člověk mohl podívat. protože když přindu k jednomu
nebo k druhýmu zeťovi a řeknu mu, ty, poslouchej, to cos udělal
minule, já bych se na to chtěla podívat. a on říká, ale víš, já teď
nemám čas, až nás bude víc a já si to musím všecko nachystat. takže
to je na nic.
JV: maj to v počítači všechno.
MM: jo, to je na nic.
JV: tak ono to jde i vytisknout jako.
MM: no dobře, no.
JV: nebo vyvolat ve fotošopu ((fotoshop)), to není problém. no ale
dneska to už nikdo nedělá, [je pravda, že většina lidí si to
uchovává v počítači.]
MM: [no dobře, ale to je když máte] doma, když si na něco vzpomenete
a teď máte doma fotky,] protože je to dneska s datem, se vším a teď
se chcete na něco podívat, tak se na to můžete podívat. tam se na to
můžete taky podívat, ale až se uráčí to nachystat všecko, jo.
JV: by vám to mohl poslat po internetu domů.
MM: internet doma nemám.
JV: nevedete.
MM: nevedu. <to jednom když něco potřebuju, tak otravuju svoje
dcery> aby mně to na internetu nahledaly.
JV: neláká vás to, že byste se na internetu naučila.
MM: ne já, já kdybych ho měla, no snad bych se to naučila, já
kdybych ho měla, tak to by byl, já sem pořád někde venku, pořád
někde chodím, po známých, po tom, po tom. u toho se musí sedět doma
já kdybych si u toho sedla,
JV: myslíte, že byste u toho zůstala ((smích))
MM: <u toho zůstala>, jo. a to nejde.
JV: a tak samozřejmě pokud máte další aktivity, [tak proč,]
MM: [já jich mám moře.]
JV: proč trávit čas u počítače.
MM: takže týden, týden sedum dní je krátký.
JV: to vám myslím můžou závidět i mladší lidi jako teda ((smích))
MM: a to mám po té mé babičce, ta jich měla taky tolik.
JV: to je dobře. dobře, tak teď už vlastně my se dostanem úplně na
závěr, k tomu protektorátu, my už sme toho hodně probrali během
našeho rozhovoru, co se týče tohoto období, takže teď už to bude
zase kratší. jenom těsně po válce, vzpomněla byste si, dobře, tohle
není dobrá otázka na začátek tématu protektorát, na to se zeptám na
konci. ale spíš mě zajímá jaká byla ta atmosféra po roce třicet
devět, když začaly platit ty protektorátní předpisy, různá omezení,
restrikce, jak tuhle dobu vnímáte, teď nemyslím jen co se týče
filmu, ale obecněji. jaká byla ta nálada ve společnosti, mezi vašimi
známými.
MM: no ta nálada, ta nálada byla hrozná, protože já si dodneška
vzpomínám, že sem šla ze školy a tatínek mně šel naproti, což bylo
naprosto nebývalé a říkal, tak nás obsadili. na to si vzpomínám, na
mobilizaci, na to si vzpomínám teda velice dobře tady na tohle to.
no a za toho protektorátu to byl, no my sme si nakonec na způsob
toho života zvykli, ale zezačátku to byla hrůza. to když si vzpomenu
na to zatemnění, jaké bylo. teď my sme s tou školou, my sme většinou
měli školu odpoledne, protože sme neměli vlastní budovu. my sme
končili v šest hodin a já sem v šest hodin šla domů, třeba z druhého
konce Brna taky sme měli gymnázium kdesi až na Starém Brně, potmě.
protože nikde se nesvítilo, nikde nebylo ani vidět z těch domů, jo,
to světlo. no ale potom nakonec sem si na to zvykla a vůbec mně to
nepřišlo. ale bylo to takový stísněný a čekali sme, tak ten těch,
vod toho čtyrycátýho roku to už se čekalo, jak to teda bude
pokračovat, a vím, že tatínek říkal, že jakmile napadli Rusko, tak
říkal, no tak to, tím to prohráli. taky tehdy řekl a la Napoleon.
no, prohrála to zi-, prohrála zima. no a od, vzpomínám si taky kdy
nás, když nás osvobozovali, tady v Brně Malinovského armáda,
JV: hm
MM: tak byli sme ve sklepě, samozřejmě všechny obchody byly zavřený,
nikde nic nebylo, voda netekla, tak se pro vodu chodilo s kýblem až
na Kraví Horu. a potom, když přišli ti první vojáci, takový ty
jejich přechodný hlídky, no tak každý byl strašně nadšený, že jako
je konec války, ale brzy sme z toho vystřízlivěli.
JV: hm
MM: a eště, eště tady toto, to je úplně mimo teda. po tom
pětačtyřicátém roce, zase vznikly ty různé strany, a teď sem nedávno
mluvila s jednou známou, ona mně říkala, poslouchej, jak to tehdy
bylo, bylas v ňáké straně? a já říkám ne. nebyla sem v žádné, ale na
schůze sem chodila ke všem. k lidovcům, komunistům, národním
socialistům, ke všem. protože sem chtěla vědět, co všichni
vykládají. a je to dobře, protože se člověk takhle snáz orientuje.
JV: teď když se dostanem k těm kinem, ee k těm kinům, zpátky,
konkrétně, byla některá kina, nebo vědělo se o ňákých kinech, že sou
německá, nebo spíš česká. že tam chodí Němci nebo Češi. byla ňáká
taková znalost ve společnosti? nějaké takové vědění? vzpomínáte si?
se říkalo, tam nechoď, tam chodí Němci, nebo...
MM: ne, to, to si nevzpomínám, možná že to bylo podle toho, jaké
byly filmy, ale ty filmy byly tehdy zábavný, to byly filmy, to
nebyly ňáký propaganda nebo něco vojenskýho, to nebylo, akorát to
bylo v těch týdenících. ale to si tady tohle to si opravdu že by to
bylo tak rozrůzněný, to si nevzpomínám, no ale vono Brno, dyť vono
Brno bylo, tady bylo spousta Němců, tady bylo
JV: třetina Němci.
MM: no, tady bylo německých obyvatel moc. u nás v ulici, tam bydleli
v každým druhým domě tam bydleli Němci, ale to byli Němci, kteří
byli slušní, kteří tam zůstali, pak měli problémy, byli odsunutí a
nevím co všecko, jo, to byli normální lidi.
JV: co se týče těch jazykových otázek, tak, ty filmy byly v němčině.
nebo byly v češtině s německými titulky.
MM: ano.
JV: na to si pamatujete.
MM: ale to mně teda nedělalo žádnej problém, protože, protože my sme
měli, na tom gymnáziu dennodenně němčinu,
JV: hm
MM: á
JV: tu ste měli už před válkou? nebo až [za války.]
MM: [ne, ne, až] za války. dennodenně sme měli němčinu a eště sme
měli třeba matematiku jednou týdně jenom v němčině. dějepis, jenom v
němčině. takže já sem němčinu ovládala tak, že to mně nedělalo
naprosto žádnej problém.
JV: mně jenom de o to, jestli si pamatujete, že by s tou okupací ta
němčina vstoupila do života, nejen teda že se vyučovala na školách,
ale že by vlastně názvy, [plakáty, titulky]
MM: [no, no byly, no všechno] všechno bylo.
JV: všechno bylo. české filmy [beze zbytku byly taky ee z titulků]
MM: [všechno, ano samozřejmě, no všechno, ano, ano, ano, ano]
všechno, všechno.
JV: co se týče třeba Židů, měli nebo vědělo se, že třeba Židé
nesmějí navštěvovat určitá kina?
MM: podívejte, to, já vlastně když to řeknu, tak vlastně to řeknu
tendenčně. jaký já sem tady po této stránce já sem přebrala názor
mého tatínka. můj tatínek, moje maminka velmi ráda chodila nakupovat
do židovských obchodů. já dodneška vím, kde ty obchody byly, jak se
ti lidi menovali, byla sem tam ixkrát s ní, byli to opravdu
obchodníci strašně ochotní, všechno, ale tatínek je neměl rád,
protože tatínek byl na městě, na regulačním oddělení, a byli už
tehdy regulační plány a on měl zkušenosti s nima, že ti velcí
továrníci, třeba Khon, co měl cihelnu no a podobně, se pokoušeli tak
jak je to dneska běžný, tam by si chtěl něco postavit, to nejde,
šups obálečku. a tatínek je zásadně s těma vobálkama vyhazoval. a
vždycky přišel dom a s hroznou radostí to řekl.
JV: jo, a tatínek teda, ta jeho pozice byla, on byl úředník, [který
měl na starosti územní plánování?]
MM: [on byl u, on byl] vedoucí regulačního oddělení.
JV: regulačního oddělení. a to měl na starosti věci, týkající se
infrastruktury, nebo zástavby,
MM: no, to byly regulační, ee zástavby, zástavby. co kde mohlo být.
no a tady, a tady s tímhle tím, jak to říkáte za toho protektorátu,
tak já si jasně, a mimo to tatínek tvrdil, že Brno z velké části
ponem- poněmčovali Židé, protože oni měli většinu těch velkých
továren, a všichni uměli česky, ale všichni mluvili německy, a to
vím, že sem se tehdy nad tím pozastavila, oni měli to označený tou
hvězdou, pokud jeli v tramvaji, to byly ještě ty otevřený tramvaje,
tak museli stát jenom na tom otevřeným nástupišti, nesměli do vozu,
a to sem ixkrát zažila, že oni tam stáli, dva, a bavili se spolu
německy. přestože teda, jako, zrovna tak jak si vzpomínám na to, to
je zajímavý, měli sme domácí švadlenu, která přinesla k nám, já
nevím v kterém roce majn kamf. ((Mein Kampf)) no, kde teda vlastně
už všechno bylo napsané.
JV: to byla Němka, ta švadlena.
MM: né, to nebyla Němka. vona to někde, já nevim kde to její manžel
sehnal, jo, a vona úplně vyděšená nám to ukazovala ať si to přečtem
co, protože tam to bylo všecko napsaný. a vím, vzpomínám si jasně,
jak můj tatínek se na to díval a říkal, a tatínek byl teda dost
realista a dost měl to, a říkal to sou nesmysly.
JV: dobře, tak ještě co se týče toho zákazu, na ten si pamatujete,
že by byl a že by se dodržoval třeba?
MM: jaký?
JV: vstupu do kina Židům.
MM: ano, ano.
JV: byl zákaz.
MM: ano no samozřejmě, když ne do tramvaje, tak to už vůbec ne.
JV: tak ta tramvaj tam bylo to vyhrazené.
MM: no to bylo jenom, to bylo jenom
JV: nebyl absolutní zákaz.
MM: ano, dovnitř ne.
JV: kdežto u těch kin byl absolutní zákaz. [takže tam nesměli]
MM: [absolutní, ano]
JV: a nebyly ňáké kina, které, nebo kino, kam by Židé naopak mohli,
[že by to bylo jejich kino]
MM: [ne, ne, to neexistovalo.]
JV: a tento zákaz se myslíte absolutně dodržoval, nebyla ste někdy
třeba svědkem toho že...
MM: ne, to se určitě, určitě dodržovalo, protože to byly takový
sankce za to, že to, to nikdo neriskoval.
JV: tenkrát, v té době ste chodila do kina, to už ste asi říkala
méně.
MM: no, ano.
JV: méně často. takže ty vaše návyky se změnily, říkala ste že
MM: no, to, těma okolnostma,
JV: byl strach
MM: to nebylo jenom, zaprvé v těch kinech to co bylo, tam bylo málo
kdy něco, že by to člověk musel vidět zaprvé a zadruhý ste se musel
do toho kina nějak dostat a dostat se potom domů, jo, to bylo pěšky,
potmě.
JV: a co se týče těch preferencí, to ste chodila teda, když už ste
šla, tak ste chodila ještě s babičkou? za té války?
MM: no, zezačátku ještě ano, potom už ne.
JV: to [vám bylo čtrnáct let asi.]
MM: [ano, potom už ne. ano,] to ještě s babičkou.
JV: a později ste už třeba chodila sama? když vám bylo [těch
šestnáct, sedumnáct]
MM: [sama, sama sem nikdy] nechodila,
JV: nikdy ste nešla.
MM: buď sem chodila s babičkou nebo sem chodila s mládencem. sama
sem zásadně nechodila. sama chodím do kina až teď, když <už su stará
a nemá kdo chodit se mnou,> jinak sem vždycky chodila s někým.
JV: takže buďto babička nebo mládenec.
MM: ano.
JV: a kamarádka třeba, dvě holky
MM: no, já co sem měla ty kamarádky, oni takovýdle věci vůbec je to
nezajímalo.
JV: nechodily do kin, do divadel.
MM: do divadel už vůbec ne.
JV: ale do kin taky ne.
MM: no, hrozně málo.
JV: a trávila ste s nima aspoň volný čas sportem, nebo těmi výlety?
aspoň, když už teda na tu [kulturu moc nebyly]
MM: [no tak, no tak ano.] no tak třeba to bruslení, lyžování a
takový věci, to, to ano. ale víte že to je zajímavý, že to tak
říkáte, že to opravdu tolik lidí nechodí do kina do divadla, nic, a
nechodilo ani.
JV: no tak teď chodí už určitě málo, ale tenkrát právě mě zajímalo
MM: taky ne, za té republiky taky ne. to se sedělo doma večer u
rádia.
JV: to ste poslouchala ale taky.
MM: no ježiš, já dodneška já mám dva transistory, jeden mám v
kuchyni a jeden mám v ložnici a to mám puštěný nepřetržitě, na
televizi se dívám pokud tam je něco k dívání až večer. ale jinak,
při tom můžu dělat, při tom se můžu pohybovat, kdežto u té televize
se musí sedět jak ta pecka a koukat na ty pitomosti.
JV: takže na televizi se moc nedíváte. ani na čété dva? ((ČT 2))
MM: prosim?
JV: ani na čété dva? ((ČT 2))
MM: né, já se dívám na čété čtyři. ((ČT 4))
JV: jo, počkejte
MM: ta je lepší.
JV: to je ee sport nebo zpravodajství?
MM: ne, to je zpravodajství s komentářema.
JV: jo, počkejte, čété čtyři, ((ČT 4)) není to čété dvacet čtyři
((ČT 24))? dyť čété čtyři ((ČT 4)) je sport.
MM: ano, no čété dvacet čtyři ((ČT 24)), ano. to jsem se špatně
vyjádřila.
JV: ((smích)) já [sem si říkal jako že]
MM: [čété dvacet, čété dvacet čtyři ((ČT 24))] ano. zásadně na
zprávy a na všecko se dívám tam, protože ta holá zpráva mně nic
neříká, teď si poslechnu ten komentář k tomu.
JV: tak ty události komentáře sou paralelně i na čété jedna ((ČT 1))
večer.
MM: no ale když je tam třeba sport nebo něco na té dvojce((ČT 2)),
tak to tam není.
JV: na čété dvojce ((ČT 2)) bývá jako třeba filmový klub.
MM: no tak pokuď na té čété dvojce ((ČT 2)) tam bývají skutečně
dobrý programy.
JV: tak to sledujete.
MM: ano.
JV: ještě k tomu protektorátu. pamatujete si na změnu chování diváků
za protektorátu?
MM: no, pokuď bylo to takový všecko utlumený. to i
JV: nějaké hlasité projevy?
MM: hlasité projevy ne. a i i třeba
JV: smích, potlesk, ne.
MM: třeba si vzpomínám některý ty filmy s t- s tím hajnsem rýmanem
((Heinz Rühmann)), to byly vysloveně veselohry, ale ňák to tak lidi
neprojevovali.
JV: vzpomínáte si, že by se třeba hajlovalo? když se na plátně
objevil Hitler?
MM: no tak to sem nezažila.
JV: myslím třeba v týdeníku.
MM: ne, to sem nezažila.
JV: ani nikde jinde.
MM: ne, ne.
JV: takže ono je to třeba tak, že někteří lidé se ze strachu
přidávali. když tam seděli Němci, tak začali třeba hajlovat a
někteří lidé se báli, tak radči se přidali.
MM: no ale pokuď si vzpomínám na Němce vopravdu teda v holínkách a
v uniformách, v tom všem, tak že by teda ňák chodili do kin, tak
teda to to moc nechodili.
JV: ale německé obyvatele, Němci. nemyslím důstojníci nebo ňácí
vojáci, ale obyčejní lidé.
MM: ne to si ňáký takový projevy v tom kině, to si nikdy, to si, to
sem nezažila.
JV: změnilo se to chování a vaše návyky, chození do kina, frekvence,
s blížícím se koncem války? jak ste měla perspektivu, že už byly ty
zprávy, že už fronta postupuje.
MM: no tak samozřejmě že se změnilo, a sice tím, že už sme byli víc
než někde takhle na tu zábavu, tak už sme byli víc upnutí na to,
nemluvě vo tom, že ono teda tak když už se ta fronta blížila, tak
tady toto všecko přestalo. a byly starosti, vo jídlo, o to, o to,
takže, to pak už nepadalo vůbec v úvahu.
JV: ale ještě než teda se začala blížit tak moc, než teda ste žačli
řešit tady ty existenční věci, ale už ste věděli, že už je to jakoby
na dobré cestě, tak třeba chodilo se častějc, nebo už ta atmosféra
byla uvolněnější, ňáký takový mezičas, bylo tam něco takového?
MM: já si myslím, že ne. já si myslím, že to bylo až do konce a pak
se to zlomilo.
JV: když se to zlomilo. hm vzpomínáte si na první návštěvy těsně po
okupaci? po konci války? na tu situaci, na tu atmosféru, euforie
ňáká, nejen na ulicích, ale i třeba během toho sledování filmu?
MM: no tak všichni, všichni tehdy sme čekali, protože to, ty německý
filmy skončily, český prostě za celou tu dobu nic nebylo, no tak sme
čekali všichni, no a napřed sem přišly ty anglický filmy, všechno,
jo, no tak to sme, to sme byli nadšení tím, dojatí, to bylo něco
úplně jinýho.
JV: takže ta atmosféra se viditelně změnila.
MM: ano, ano.
JV: dobře, takže tímhle bysme to asi uzavřeli,
MM: představte si
JV: ano
MM: co člověk, co já sem <všecko prožila> ((smích))
JV: já si dokážu samozřejmě představit, ale, úplně se jako do toho
vcítit nedokážu, protože tyhle věci sou do velké míry jako
nepřenosné
MM: no, ano, to i když budete někomu vykládat, tak to se nedá.
JV: ale mám tady pro vás ještě jednu věc, a ta spočívá v tom, že vám
tady dám seznam filmů a poprosil bych vás, abyste si je, abyste si
ho přečetla, vzpomněla si pokud možno na nějaké z nich, které ste
viděla, a kdyžtak si zaznačila, které patřily k vašim oblíbeným a
MM: no tak počkejte, mám za- zaznačit ty který sem viděla nebo ty
který patřily
JV: no můžete, můžete si zaznačit tužkou nejdřív ty které ste
všechny viděla a pak můžete mezi nimi třeba se zaměřit na ty, které
[vám opravdu utkvěly v mysli]
MM: [jé, Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků))]
JV: je [to tak,]
MM: [to bylo krásný]
JV: tyto filmy [sou poměrně rané]
MM: [Ducháček to zařídí, ano]
JV: ty ste vidět asi nemohla.
MM: nemohla, ne.
JV: tady už je rok třicet jedna třicet dva, třicet tři [třicet
čtyři, tady už to začíná.]
MM: [ale ten jo, Lelíček] ve službách ((Lelíček ve službách
Sherlocka Holmese)), to ano, to neznáte hadimuš- Hadimršku ((To
neznáte Hadimršku)) taky.
JV: to už ste viděla v kině.
MM: cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) taky. šest žen
Jindřicha osmého taky ((Šest žen Jindřicha VIII.)).
JV: tak kdyžtak si to ňák poznačte a pak pokud byste
MM: můžu to značit sem?
JV: určitě to můžete počmárat jak chcete.
MM: toto sem viděla, ježiš a vono vám to nepíše.
JV: počkejte, no vidíte, máte pravdu, ale já to rozepíšu, tak.
MM: tak, cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) sem viděla,
To neznáte Hadimršku, Lelíček ((Lelíček ve službách Sherlocka
Holmese)), šest žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)), to nic,
Mata Hari, Svět patří nám. Sněhurka a sedum trpasliků ((Sněhurka a
sedm trpaslíků)), ale ten teda, to byla nádhera a vidíte, ten sem
viděla aspoň dvakrát nebo třikrát.
JV: no vidíte.
MM: teď jak sem si na to vzpomněla.
JV: s babičkou.
MM: ten sem viděla, to byla nádhera, nádhera.
JV: vzpomněla byste si kde, kde ste ho viděla?
MM: no v té Lucerně ((Lucerna)).
JV: takže to byly ještě ty třicátý léta [s babičkou]
MM: [ano, ano] to byla krása teda. Ducháček to zařídí, U pokladny
stál, dyť tam máte samýho Buriana ((Vlasta Burian)). To byl český
muzikant, Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou teď
nedávno o tom vykládala Zita Kabátová, no, Dobrodružství barona
Prášila, La Paloma, ta byla krásná. neviděli ste Bobíka ((Neviděli
jste Bobíka?)), její voběť ((Její oběť)), to mám dojem, že sem to
taky viděla. Sobota, to si, možná že jo, ale to si nevzpomínám.
JV: jinak sem chtěl říct, tyhle filmy ste samozřejmě mohla vidět i
pozdějc, ale teď jde vo to, aby vy ste je [viděla do roku čtyřicet
pět, jo]
MM: [já sem je viděla tehdy, tehdy, ano, ano]
JV: no a mezi těmi, který ste si teď vyznačila, který vám opravdu
utkvěly v mysli, ňákým způsobem, nebo který byly jenom vaše
oblíbené.
MM: no, utkvěla mně ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)).
JV: hm, takže to ste říkala, že ste byla s babičkou v Lucerně
((Lucerna)),
MM: ano, několikrát, ano. potom To byl český muzikant.
JV: vzpomněla byste si, co třeba pro vás ten film znamenal, ta
Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), proč se vám tak moc líbil?
MM: no, tím pádem, že to bylo malovaný, že to byly obrázky, bylo to
tak zidealizovaný všechno, no bylo to krásný, no nebylo, no v tehd-
tehdejší době takový filmy, tak jak dyzny ((Disney)) dělal, tak
JV: tak ona hlavně byla barevná.
MM: no, ano. no potom velice, velice hezkej byl ten minhauzen
((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila))
JV: hm, ten ste viděla taky s babičkou? nebo většinu tady těch
filmů, nebo dokonce [všechny ste viděla s babičkou?]
MM: [já si myslím, já si myslím,] že to sem viděla všechno s ní.
JV: a myslíte, že všechno ste viděla ještě v tý Lucerně ((Lucerna))
nebo pak už třeba ty [pozdější]
MM: [toho, toho] minhauzna ((Munchhausen – Dobrodružství barona
Prášila)) a to už bylo za protektorátu a to už, to už sem neviděla
v Lucerně ((Lucerna)), to už bylo v kterým kině nevím, ale to už
bylo někde v kině ve městě. ten Roztomilý člověk, to bylo z novin,
to bylo taky výborný, To byl český muzikant, tam hrál Korbelář
((Otomar Korbelář)) myslím. to bylo, to se mně taky velice líbilo,
to byl, to byl, no to bylo za protektorátu [no tak to bylo
takovejch]
JV: [kdybysme to teď] začali brát od začátku, tak dejme tomu, že
tady to všechno byla ta Lucerna, ale pak už přeci jenom, tydle filmy
MM: tu Sněhurku a sedum trpasliků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) sem
tam ještě viděla.
JV: hm a pak tady u těch dalších, [mohla byste to]
MM: [to už, to už si myslím] ten českej muzikant ((To byl český
muzikant)), to už asi ne, Roztomilý člověk taky ne,
JV: hm a zkusila byste si vzpomenout, jaká to byla kina?
MM: no to už teda po mně chcete moc ((smích))
JV: jenom tak třeba náhodou, kdyby se vám to vybavilo.
MM: no tehdy sme, sem chodila hrozně do toho Metra ((Metro)) [a do
té Alfy ((Alfa)). no, ty dvě kina.]
JV: [takže, takže se dá říct, že je pravděpodobné,] že to bylo buďto
[Metro]
MM: [buďto Metro] nebo Alfa, ano.
JV: a pořád teda s tou babičkou to bylo.
MM: ano.
JV: třeba nevím, jestli její šepot, Její oběť, pardon, to už je
konec války, jestli třeba to už ste nebyla s přítelem.
MM: no, já nevím, ale já si myslím, toto mám konec války a já
vopravdu nevím, ale já bych řekla, že to byl tak začátek války.
myslíte si, že ta Její oběť, že to bylo tak, to by mě vopravdu
zajímalo ten film.
JV: (..) jo, tak ten film je z roku devatenácet čtyřicet čtyři.
MM: hm, tak to je zajímavý, tak to sem byla, tak to už sem ho asi
neviděla s babičkou, ale já sem měla pocit, že ten film, že ten film
byl z dřívější doby.
JV: je to, je to opravdu rok čtyřicet čtyři, natočil to vajt harlan
((Veit Harlan)), hrál tam kárl radac ((Carl Raddatz)), albrecht
frobn ((Albrecht Froben)), kristýna zédrbau ((Kristina Söderbaum)),
ale em, no, je to opfrgang ((Opfergang))
MM: no tak to né, to už sem viděla určitě s tím mládencem.
JV: hm, s tím mládencem.
MM: jo, určitě. a tu la palómu ((La Paloma)) a toho minhauzna
((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila)) už taky.
JV: hm. takže ste říkala Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to
byl silný zážitek pro vás.
MM: ano, ano. to byl teda vopravdu jeden z nejhezčích filmů.
JV: to vám mohlo být tak kolik? já se podívám, počkejte, Sněhurku
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) tady mám, Sněhurka byl rok (.) já tady
Sněhurku nemám, ale tak ta Sněhurka mohla být polovina třicátých
let, no, to vám mohlo být kolem těch deseti.
MM: deseti, no.
JV: jedenácti. jo, Sněhurka, no, tak to vám bylo víc, Sněhurka byla
rok třicet sedum, přičemž tady v Brně se promítala v roce třicet
osm, takže těsně před válkou [takže vám bylo tak třináct.]
MM: [no ale to bylo krásný.] no, ale bylo to teda nádherný.
JV: hm
MM: bylo to nádherný.
JV: ještě nějaký takový podobně výrazný zážitek, který by se k
nějakému filmu vázal, k dalšímu? říkala ste třeba Muži nestárnou.
MM: no, ty Muži nestárnou, to, brala sem to i tehdy jako legraci,
ale, ale bylo to hezký, ten film, ten se mně líbil.
JV: co se vám na něm líbilo? co vás tam zaujalo?
MM: ((smích)) no mně na tom, no v dnešní době by to nikdo nijak
nebral, páč je to normální realita, jo, tak prostě se žije. ale
tehdy to bylo něco úplně mimořádnýho ((smích)) že si namluvil
babičku, maminku a vzal si dceru. no a velice se mi tam líbil ten
Pivec ((Jan Pivec)), to, to, hrál to, hrál to velice fajn. a ta Zita
Kabátová, to byla [vynikající herečka.]
JV: [takže ta, ta ztvárnění] té role
MM: ano, ano, ano. no a ten minhauzen ((Münchhausen – Dobrodružství
barona Prášila)), na ten si vzpomínám ten se mně taky.
JV: a baron Prášil.
MM: ten baron Prášil, to se mně taky líbilo. tam byl ten Hans
Albers, to bylo výborný.
JV: a bylo to kvůli tomu herci nebo třeba i [kvůli té výpravě?]
MM: [kvůli tomu herci.] no ta výprava i ten herec. ta výprava na
tehdejší dobu to taky bylo. von sedí a letí na zeměkouli, jo, tak na
tehdejší dobu to taky bylo. barevný tak, to to byl taky fajn film.
JV: a co dál, co si tak ještě vzpomínáte?
MM: no už mě nic nenapadá. no a to bylo, v kterým roce byl těch šest
žen Jindřicha osmého ((Šest žen Jindřicha VIII.))? to byl myslím
jeden z prvních filmů, který na toto téma byl vůbec udělanej.
JV: tak ten film byl z roku třicet tři a Alexandr Korda.
MM: no
JV: britský, britský film, Alexandr Korda ho natočil. film vypráví o
pěti z šesti žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)) [osmého.]
MM: [no ano, ano] není tam kdo hrál tu hlaví roli?
JV: čárls lotn ((Charles Laughton)).
MM: aha, jo jo jo.
JV: ten hrál [ježiš jak se menoval]
MM: [jo jo jo, ano to] byl velký herec, jéžiš, lotn ((Charles
Laughton)), ano, ano, no to na ten sem se dostala teda omylem,
protože to sem tam určitě nepatřila.
JV: omylem jako, že ste byla na nepřístupném filmu nebo jako že ste
[tam byla]
MM: [že to určitě] nebylo přístupno.
JV: jo takhle. sem myslel, že ste jako šla na jiný film.
MM: ne, ne, ne, to myslím takhle.
JV: hm, tak ten, ten se vám líbil?
MM: ano, ano. to bylo tehdy úplně něco pro mě teda mimořádnýho.
JV: počkejte, to vám bylo kolik, to vám bylo osm let.
MM: no, ale já si na to vzpomínám na ten film.
JV: ten herec vám tak na té, v té mysli ulpěl?
MM: ano, ano.
JV: Mata Hari?
MM: no, to taky. [mrkněte]
JV: [Cácorka?]
MM: ne, ne, Mata Hari. mrkněte se na tu Mata Hari hrála Greta Garbo,
ne?
JV: no, je to, je to možné, je to dokonce pravda.
MM: no vidite, na to si taky vzpomínám na ten film.
JV: to je rok třicet pět, to vám bylo deset.
MM: no tak vidíte že, že se pamatuju na takovýdle filmy a i s
vopravdu z raného mládí. to byl tak krásnej film.
JV: když ten film byl teda natočen v roce třicet jedna, ale v Česku
se promítal až o čtyři roky pozdějc, v Brně v roce třicet pět.
MM: no, Greta Garbo, no.
JV: imponovala vám, Greta Garbo?
MM: no, no, vona měla něco do sebe. měla takovýho něco tajemnýho,
ona měla vlastně velmi malou mimiku, tak jenom očima a tím, ale měla
proti, proti těm ostatním takovejm těm nadělanejm kráskám měla něco
do sebe.
JV: přišla vám tajemná?
MM: ano, přišla mně tajemná. a ta Mata Hari, to bylo vopravdu to
bylo, to byl krásnej film.
JV: takže ste si ještě schopna vybavit nějaké obrazy?
MM: no, no, no, měla tam takový nějaký, jako tanečnice napůl nahatý
<voblečení> ((smích)) což by dneska nikomu nepřišlo, ale tehdy to
bylo něco.
JV: takže zas ta herečka byla, [ten aspekt, který vám ten film]
MM: [ano, ta herečka, ano, ano, ano.]
JV: a žádný jiný třeba už ste teda víckrát neviděli, teda neviděla
kromě té Sněhurky ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), nevzpomínáte si?
MM: možná že jo, ale nevzpomínám si. rozhodně né tak, že bych na to
úmyslně v krátké době potom šla.
JV: co ty filmy s tím Burianem ((Vlasta Burian))?
MM: no ty filmy s tím Burianem ((Vlasta Burian)), babička, babička
se na ně hrozně ráda dívala, a já sem to teda taky, ale teda já sem
to tak, třeba si vzpomínám na to cé ká polní maršálek ((C. a k.
polní maršálek)) to sem musela být ještě úplně dítě, ale mně se to
teda nelíbilo.
JV: hm a ty ostatní filmy třeba se vám líbily víc trošku? nebo
nějaký, který byste vzala na milost, jako z těch několika filmů
Burianových ((Vlasta Burian)).
MM: z těch jeho? z těch Burianových ((Vlasta Burian))?
JV: hm
MM: no, mně se líbilo to U pokladny stál.
JV: to vám přišlo,
MM: ano
JV: normální? ((smích))
MM: no, normální ne
JV: nejnormálnější? [na jeho kreace]
MM: [no, ale, ale] prostě tam, ani ten Ducháček to zařídí nebyl
špatnej, to se mně líbilo, byla to limonáda ale, ale i to se mně
líbilo.
JV: a v čem se to třeba odlišovalo od těch dalších jeho filmů, proč
se vám tady tyto dva třeba líbily víc než tady, já nevim, cé ká
polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) a další. nebo naopak proč
se vám tyhle nelíbily.
MM: no to cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) je teda
úplná fantasmagorie, a
JV: [takže protože to bylo tak odstřižené od reality? že jako váš
smysl pro realitu] říkal, tak tohle ne.
MM: [no no no, úplně, jo, jo, no,]
JV: ((smích))
MM: já se, já se, já se teď, až to vypnete, tak vám řeknu, za co se
hluboce stydím.
JV: ((smích))
MM: <nemá to s tím nic společného,> je to teď nedávno.
JV: hm. Vídeňská krev
MM: no, tu Vídeňskou krev, já si na to, viděla sem to, ale, mám
pocit, že tam hrála ta marika rek ((Marika Rökk)),
JV: hm, já vám to můžu dokonce potvrdit,
MM: no to já nevím.
JV: ano, tak tam nehrála marika rek ((Marika Rökk)) ((smích))
MM: nehrála
JV: tam hrála, tam hrála, počkejte, wily frič ((Willy Fritsch))
MM: no to, to byl wily frič ((Willy Fritsch)).
JV: to byl muž, ale Maria Holst hrála Melanii
MM: Maria Holst. no ten wily frič ((Willy Fritsch)) mám pocit že to
byl, ale které té naší herečky že ta s ním, ta s ním žila jednu
dobu, dovi, nevim jestli dokonce ne bárová ((Lída Baarová)). a to
byl známej, to byl takovej hezkoun.
JV: hrál hraběte volkršajma. graf volkršajm ((Graf Georg
Wolkersheim)).
MM: ale nějak moc si teda na to nevzpomínám.
JV: hm. a třeba ta La Paloma?
MM: ta La Paloma
JV: to vám můžu říct i rok třeba. to byl rok čtyřicet čtyři, to už
bylo konec války takřka.
MM: no no no, na tu La Palumu ((La Paloma)) si vzpomínám, ale tak
blíž teda taky ne.
JV: no jo. neviděli ste Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?))
MM: no, to byla legrace.
JV: byla to komedie.
MM: komedie, ano. ale to byla hezká komedie.
JV: ta vás neurážela nebo
MM: ta mně, ta mně nevadila. ne že by mně to uráželo, ta mně
nevadila.
JV: em Její oběť? to už je vážnější tématika.
MM: no
JV: rok čtyrycet čtyři, ale v kinech to myslím teda bylo v roce
čtyřicet pět až, takže těsně před válkou, před koncem války.
MM: no v roce čtyřicet pět, že bysme ještě v pětaštyrycátým roce, že
bysme ještě byli chodili do kina?
JV: já tady mám jakože ještě produkce jako do čtyrycátého dubna.
MM: no právě, právě to musel [být]
JV: [a v té] době teda ten film, někdy na jaře asi ještě, asi ještě
byl promítán, nevim, možná únor, březen.
MM: no protože, protože to už teda
JV: nevzpomínáte si, že byste koncem války ještě byla na Její oběti
((Její oběť)).
MM: no, do kolikátého dubna to máte
JV: do třicátého dubna, do konce dubna. [ještě jako v programu.]
MM: [no ale to je,] to je, dyť Brno bylo vob- vobsazený
šestadvacátého dubna.
JV: [no tak jakoby]
MM: [a to už] to už ta fronta předtím to bylo nejmíň dva měsíce.
JV: ale to se ještě filmy hrály v kinech pořád, ještě když fronta se
blížila.
MM: no, no ale to si nevzpomínám že bysme teda ještě měli chuť teda
jít do kina.
JV: hm, ale na ten film si pamatujete.
MM: ano, ten film, ale muselo to být teda dřív někdy, ještě ten rok
předtím. nebo to se hrálo jen tak krátkou dobu?
JV: tak ten film je rok výroby čtyřicet čtyři, tak je možné, že ste
ho viděla třeba někdy na podzim čtyřicet čtyři.
MM: no, no, ano.
JV: ale já ho mám tady v roce čtyřicet pět, takže to určitě ještě
prověříme.
MM: ano.
JV: náhodou byste si nevzpomněla, kde ste na něm byla, protože to
bysme mohli pak dohledat podle programů.
MM: ne, to vůbec ne, to ne.
JV: ale tvrdíte, že to teda určitě muselo být dřív než na jaře
čtyřicet pět.
MM: ano, ano.
JV: hm, dobře. tak tím pádem myslím, že ty filmy máme docela pěkně
zvládnuté, vy ste se vyjádřila docela dost, jednak k těm Burianovým
filmům ((Vlasta Burian)), jednak i k těm zahraničním. Roztomilý
člověk, to sme o něm sme mluvili?
MM: ano.
JV: jo.
MM: no když potom člověk třeba ten Roztomilý člověk, to se promítá i
v těch, pro pamětníky a je to zajímavý, když člověk něco vidí, jako
mladší, a když potom něco vidí po ix letech.
JV: hm. tak už tak zkušenost a všechny tyto věci hrají zásadní roli,
pak.
MM: no
JV: v tom vnímání toho díla. dobře, takže já bych se ještě zeptal
úplně na závěr, protože tímhle sme vlastně skončili, jestli, chtěla
byste něco dodat, co sme třeba nezmínili, ale bylo by to k našemu
tématu relevantní.
MM: já si myslím, že vůbec nic, páč ste mně tolik otázek, že to <že
už mě teda> vůbec nic nenapadá.
JV: nechcete nic dodat.
MM: nechci už nic dodat, jenom že, že kino je teda, docela dobrý
lidský vynález a že opravdu to slouží nejen k zábavě, ale i když
lidi, já si myslím že by, v dnešní době ne, ale dřív ty filmy, i
když člověk měl ňáký problémy, potíže trable, když ste přišel do
toho kina, tak ste na všechno zapomněl.
JV: hm. dobře, tak já vám děkuju,
MM: prosím, není zač.
JV: ukončím rozhovor.
konec rozhovoru
1
0.0 3:1635Rozhovor vedl: Lukáš Skupa
Rozhovor přepsal: Matěj Nytra
Datum a místo: 18.12.2009, bydliště pamětníka - ulice Husovická, Brno
Rok narození: 1920, sourozenec: bratr narozen 1915
Bydliště do roku 1945: Do svých šesti let bydlel v Březníku u Náměšti nad Oslavou. Poté se přestěhoval do Brna na Špitálku (Zábrdovice). Roku 1941 se narátor oženil a přestěhoval na Husovickou (Husovice). Roku 1943 se narodila dcera a narátor se s rodinou přestěhoval na ulici Janáčkova (dnes Srbská, Královo Pole).
Povolání rodičů: Otec elektroinstalatér, za války pracoval ve firmě v Kovotěs pravděpodobně jako obchodní zástupce. Matka v domácnosti.
Povolání narátora: Navštěvoval měšťanku na Křenové. Roku 1937 se vyučil jemným mechanikem a poté pracoval u firmy Suchánek na Hybešové ulici. Firma se zaměřovala na kinoamatérské přístroje. Pravděpodobně v této době narátor též pracoval ve Světozoru jako údržbář, byl zde asi dva až pět měsíců. Od roku 1943 do 1945 pracoval ve Vídni, kde dělal upravovače revolverových soustruhů, do Brna jezdil jen na neděli. Tři měsíce před koncem války z Vídně utekl zpět do Brna. Po válce zaměstnán ve firmě Kovotěs, kde dělal asi zámečnické práce, na krátkou dobu se stal majitelem Kovotěsu. Po roce 1948 zaměstnán ve Zbrojovce. V této době si při práci udělal maturitu na průmyslovce a ve Zbrojovce se stal mistrem. Před důchodem dělal mistra v Oddělení technické kontroly. V důchodu pracoval jako údržbář v nemocnici a poté u firmy v Králově Poli. Po revoluci si založil živnost - obnovil Kovotěs - kterou provozoval asi tři roky.
LS: takže, úplně první otázka je vlastně jenom jestli byste mohl ee shrnout svoje jméno a rok narození.
OH: (...) no tak ee celý jméno ( )
LS: hm
OH: no H.O.
LS: a rok narození?
OH: a devatenáct set dvacet.
LS: mhm, a teď bych se ještě zeptal ee jaké bylo vaše bydliště do roku devatenáct set čtyřicet pět, tady v Brně.
OH: (.) no ee
LS: stačí když řeknete jenom čtvrť nebo ulici, nemusí to být úplně přesně,
OH: ee v roce štyry- no do roku štyrycet pět, tak to (.) ee bylo (.) e (..) (no) já sem byl v té Vídni teda vod roku štyrycet tři, do roku štyrycet pět vlastně,
LS: mhm
OH: a bydleli sme dostali sme byt v Králově Poli (...) a to byla (.) Janáčkova šedesát osm, teď se to menuje jinak, Srbská se to teď menuje ta ulice.
LS: to nevadí to stačí jenom když řeknete Královo Pole, takže v tom Králově Poli ste bydlel předtím než ste odešel do Vídně,
OH: no to mezitím sme jinak předtím eště, do roku štyrycet tři
LS: mhm
OH: jsem bydlel tady na Husovické šestnáct, tady v tom domečku ve dvoře,
LS: mhm
OH: (já) sem se oženil v roce štyrycet jedna. (.) jsem byl jednadvacetiletej kluk,
LS: takže v tom roce čtyřicet jedna ste se [přestěhoval]
OH: [(sme) bydleli]
LS: [ano]
OH: [tady] v domečku tady na Husovické šestnáct, pak sme dostali byt ee v tom Králově Poli, a tam se nám (.) t- to se nám ta narodila ta první dcera, to znamená, že (...) že sem potom z Vídně dycky jednou za dva měsíce měl možnost jako na propustku se podívat na tu rodinu moju jinak, ale to bylo jenom na (.) na vlastně na nedělu jenom [(protože)]
LS: [hm]
OH: v sobotu se pracovalo, takže sem m- měl možnost se jenom sem podívat na jeden den a zase musel jsem jet zpátky do Vídně.
LS: hm. a ještě bych se zeptal, taková obecná informace ee jaké školy jste navštěvoval, do toho roku devatenáct set čtyřicet pět,
OH: (...) no to já sem měl (to) já sem měl akorát ty š- měšťanskou školu, (.) a potom až už po, až už potom (.) jsem <navštěvoval> průmyslovku, to už sem byl v zaměstnání to už bylo tady (.) vlastně ten režim
LS: to už bylo po roce štyrycet [pět]
OH: [štyrycet] pět to už bylo
LS: hm
OH: to už (.)
LS: a ta měšťanka ta byla kde?
OH: no ta byla tady jak je jak je Křenová (..) tam je tam byla ( ) měšťanka, j- z jedné strany byla německá a z druhé strany byla česká.
LS: mhm. a to zaměstnání jak ste říkal ste nastoupil v roce do prvního zaměstnání jste nastoupil v kolikátém roce?
OH: no tak já sem s- se učil vlastně (jemným) mechanikem (...) hm (..) do kterýho roku to bylo (..) do roku (.) já sem byl ee vlastně vyučenej (.) v roce štyrycet (.) ne ee, třicet osm asi ( ) osm a nebo v sedmatřicátým roce jsem byl vyučenej, no a pracoval sem u ee firmy Suchánek to byly kinoamatérský přístroje.
LS: kinoamatérský přístroje
OH: no to bylo tady na (.) na té Hybešové ulici.
LS: a tam ste dělal co přímo,
OH: a tam sem se doučil vlastně a pak sem tam dělal (.) zjistil že jsem ňákej moc šikovnej tam mě ee dal jako eště jako za <učňák sem dělal> upravovače u těch revolverových soustruhů,
LS: mhm
OH: a (.) dal mně (.) sakra jak to tam bylo štyrycet osm korun za týden jsem měl za tu jak ( ) za to že jsem dělal <upravovače>
LS: mhm hm
OH: tak sem se asi hned (.) teď sem jezdil elektrikou samozřejmě (.) to bylo ještě (než) jsem měl být ženatej, že jo, to bylo ze Špitálek tam sem bydlel na Špitálce dvacet jedna, s rodičama, a tak vod tam sem jezdíval elektrikou na tu (...) na tu Hybešku,
LS: mhm
OH: jenomže (.) sem řekl mámě podívejte se, tak já dycky projedu korunu nebo jak to bylo, a tak sem se domluvil, že si vemu na splátku kolo (.) za sedm set padesát korun a měsíčně (.) sem na to dával sto šedesát korun.
LS: hm hm
OH: takže mně (..) vždycky mně ee z těch s- osmačtyřiceti korun tu pětikorunu nebo osm korun mně zůstalo vlastně a těch štyrycet korun sem dával na tu splátku
LS: mhm
OH: takže sem měl vlastně kolo a ee tím pádem že sem nejezdil tou tramvají, tak sem získal vlastně (to) to kolo no, (tak) to bylo dobrý, no.
LS: hm. a vy ste říkal, že ste se oženil v roce devatenáct set [čtyři-]
OH: [štyrycet] jedna
LS: štyrycet jedna, a děti ste měl taky? už potom hned [ňák]
OH: [no] až za dva roky sme měli
LS: mhm
OH: v roce štyrycet tři, přišla ta první dcera na svět a v roce padesát pak ta druhá dcera.
LS: a když ste odešel do té Vídně v tom roce štyrycet tři tam ste dělal co? teda v té Vídni
OH: no tam sem (.) dělal ee na (.) na soustruhu, pak jsem jeden čas zjistil že že jako (.) mě to jako (.) vod- po odborné stránce že že že jsem dobrej, tak najednou mě udělali ze mě upravovače tam,
LS: mhm
OH: a voni tam pracovali hodně Chorvati,
LS: mhm
OH: no a jenomže (...) potom (.) voni ti Chorvati dost dělali ty zmetky, já sem to ňák neuhlídal a to byl ten
LS: mhm
OH: to byl ten konec toho (.) (že jo) začátku že sem potom musel utýct.
LS: jo.
OH: bejvalo by mě bejval zbalilo gestapo a
LS: hm
OH: a ee asi pro velezradu nebo co a jen tak (možná mě dali) někde do plynu nebo, no prostě bych přišel vo život asi
LS: hm
OH: pravděpodobně.
LS: a do brna ste se vrátil v kolikátém roce?
OH: no před e před asi tři měsíce před koncem války,
LS: aha aha,
OH: takže sem to tady ještě (.) e (..) ee (.) v tom serepešíně sem se schovával
LS: jo
OH: aby mě tam nenašli, no tak, vyšlo to náhodou, no.
LS: mhm. ee ještě bych se zeptal ee jaké bylo povolání vašich rodičů jenom opravdu stručně co co dělali vaši [rodiče]
OH: [no otec]
LS: před rokem čyřicet pět
OH: no otec on byl elektroinštalatér,
LS: mhm
OH: no a bába, babič- maminka ta byla vlastně v domácnosti jenom,
LS: mhm. a měl ste sourozence?
OH: no jednoho bratra.
LS: a ten se narodil v kolikátém roce?
OH: no on se narodil ee v roce (.) ee patnáct.
LS: mhm
OH: v roce patnáct, a když mu bylo šedesát čtyři, tak přišel teda ee ňák mrtvice ho chytla
LS: aha
OH: zemřel. pětašedesátiletej chlap čoveče. a já su brácha (.) o ee o s- vo pět let s- vlastně mladší (.) no a za půl roku mně bude devadesát.
LS: hm
OH: takže (.) ten pánbíček mě nějak (moc) miluje ((smích))
LS: ((smích)) <vypadá to že jo> a ještě bych se zeptal ee jaké bylo vaše povolání vlastně jestli byste mohl shrnout co ste dělal až do odchodu do důchodu jenom, stručně opravdu
OH: no tak to sem (.) byl ve Zbrojovce zaměstnanej ee protože, no my sme měli takhle (.) otec von (.) ee za doby protektorátu (...) dělal vlastně Kovotěs jo, to kovový těsnění do oken a dveří, to se klepalo ee hřebíčkama (vlastně) a napínalo a
LS: mhm
OH: ( ) no tak s (.) ee takže (teď) jak von k tomu přišel protože ňáká z Anglie ňákej Supr Hermit ta firma ta to kovový těsnění, on byl ee ten ee zástupce nebo já nevím jestli to byl (.) no prostě ňákej (.) on dojednával ty obchody s těma lidima že to byl obchodní zástupce takovej ňákej v té firmě Supr Hermit, von byl sice Žid, no ale ee machr no tak dovedl lidi přesvědčit, že to je dobrá věc (.) no tak nakonec kšefty se hejbaly (.) no a to bylo eště než sem ee vlítl Hitler, jo, těsně předtím, takže (já) otec asi rok nebo ee (.) rok a půl dělal ten Supr Hermit (.) no a to ee bylo zaměstnání vlastně výhodný, no ale jenomže jak přišel Hitler tak (.) voni byli ti ee maji- ee jako s ee jestli to byl majitel nebo co tak von byl Žid
LS: mhm
OH: tak von byl nucenej ee von věděl jak to ee de s Hitlerem, tak prostě utekl. no a teď ta firma Supr Hermit se zastavila prakticky, tak otec si zažádal o živnostenskej list (.) přes noc vymyslel (.) že by se to mělo menovat Kovotěs kovový těsnění (.) a taky to sedlo (.) no a tak celou tu válku ee lítal tady se kšeftovalo s tím Kovotěsem se prováděly ty montáže, vono tam bylo mně se zdá dokonce aji dvacet montérů dokonce a
LS: mhm
OH: no prostě ro- vzkvétalo to. ta živnost teda jako taková. (..) až do toho roku pětačtyřicet.
LS: a vy ste potom dělal co?
OH: a do (toho) roku, já sem potom (.) ee roku
LS: po tom roce štyrycet [pět]
OH: [potom] roku štyrycet (.) pět (..) já jsem ee tam dělal v tom [Kovotěsu]
LS: [mhm mhm]
OH: tam byly takový napínavý situace že ee (.) ty odbory ee tam to bylo ještě to nebylo jako ee roku ee ještě to nebylo zkomunistovaný (.) zkomunizovaný <to nebylo ještě> takže tam se to porád dohadovalo (co by) bylo lepší, takže otec zase vodstoupil ee ze mě udělali majitele toho Kovotěsu a pak zase zpátky, no a nakonec to dopadlo tak, že roku štyrycet vosum (.) to (...) všechno šlo (.) no prostě se to znárodnilo.
LS: mhm
OH: ten slavnej Kovotěs no. ale my sme zatím dělali (.) ee (.) jak to bylo? od roku štyrycet pět (.) voni ee otce tym byl ňákej disponent tesaur ((Tesauer)) v tom Kovotěsu (.) a von to byl ee to byl gauner. von za první republiky zpronevěřil asi deset tisíc korun sokolskejch peněz tak ee dostal flastr. no a až bylo po pětade- roku pětaštyrycet, tak potkal ee ňákej Šrámek, von tenkrát bydlel u nás na těch Špitálkách. Říká, pane Hošický ten š- ten (..) ten tesaur ((Tesauer)) to je pěknej gauner ten ještě to neuběhlo deset roků a eště budu mít záznam v trestným rejstříku, určitě. no tak nakonec (..) ale von byl takovej gauner, že roku štyrycet pět von voznačil táty za Němca
LS: mhm
OH: protože voni taky dělali reklamu v Německu, jo Metaldish (.) a takže on to využil, teď taty stáhli jako Němca, teď to tam zmlátili úplně byl modrej čoveče to byla hrůza, a mě stáhli taky, jenomže já sem měl na sobě svérazovou vyšívanou košilu a jim to nešlo do do hlavy tem (.) ee abych tak řekl těm pacholkům blbejm, že já su syn jako Němca, a nešlo (jim) takže mě nechali b- být.
LS: hm
OH: a mě ee estli sem tam byl den, do rána (pak) mě pustili, protože ne- o mně neměli žádný takový že zjistili že sem byl vlastně ee v Německu na práci (.) a že to není možný že bych mohl být ja-ko Němec no. tak mě pustili.
LS: mhm
OH: a tak se to dohadovalo až do toho roku štyrycet osum a potom a jo ty dva roky sme nebo tři dva roky
LS: [tři]
OH: [(jo)] dva až tři roky sme dělali ee (.) sme si našli jednoho zámečníka a dělali sme Kovotěs (.) (dali) sme tomu my sme tomu nazvali de- Desta. tak sme sami (.) ee měli sme jednoho zástupce ten z- sháněl kšefty a my sme já s tatem sme to klepali, prostě ty hřebíčky sme [tam dávali a]
LS: [mhm]
OH: tak dál.
LS: a potom [teda]
OH: [no potom] potom potom a v osumaštyrycátým to končilo stejně, mě zebrali z toho ee z- zámečníka mě převedli do Zbrojovky (.) no a tím pádem to bylo špatný,
LS: a tam ste teda dělal až do odchodu do důchodu?
OH: jo
LS: [v té Zbrojovce]
OH: [jo jo]
LS: a tam ste [byl]
OH: [já sem] tam potom navštěvoval ee průmyslovku
LS: ehe
OH: nižší pak vyšší pak sem má- mám maturitní vysvědčení (.) no a pak s- samozřejmě ee sem tam dělal zlepšovatelský věci hodně sem tam nadělal no a tak ee e voni potom jako (.) sme (..) ee (.) no takže sem dělal mistra jo tam
LS: hm
OH: nakonec sem dělal mistra e ótéká ((OTK)) kontrole. no nic moc slavnýho to nebylo, no ale (.) tam sem právě šel odcházel do důchodu už jako z toho místa (.) mistra.
LS: mhm
OH: a když sem šel když sem vyšel z ee jako už sem šel do důchodu asi dva dni sem byl doma tak sem četl inzerát (.) že zbro- že ee nemocnice hledá údržbáře, tady na na (sadech) Osvobození, já sem tam jenom tak z legrace zašel s manželkou a ee (jo) musel sem se jim ňák zalíbit oni mě hned <rachli> (řek) jo jo jo počkejte byl tam jeden ee zájemce, kterej byl jako trochu bulhavej jo (.) a ee voni ho odbili (páč) ee p- pane my už máme my už máme údržbáře tohoto už nepadá v úvahu to (tak) ho prostě ho odbili toho člověka, no
LS: mhm
OH: tak já sem tam byl ee dva roky. a pak mě tam chytl infarkt.
LS: mhm
OH: no a tím pádem (.)
LS: ste přestal pracovat,
OH: sice, přestal ale ale nebylo to tak zlý, tak pak sem se dostal jako údržbář (.) tady do (.) to byla firma ee je to v Králově Poli to tam mají, a tam sem byl do roku devadesát.
LS: mhm
OH: no a potom (.) přišlo to osm- osmdesát devět tak (.) vlastně to už sem končil tam a tak sem vzal ee si zažádal o živnost na Kovotěs, (znova) no a prováděl sem to prostě (.) asi dva nebo tři roky voni (mě) vono už to ee (to) začali začali vyrábět takový ty těsnící ee drážky tam ee frézovali a dávali tam ty gumový tyto jako úplně jinej systém těsnění takže (vono) potom už vo to zas přestal být zájem
LS: hm
OH: takže tím pádem to ten slavnej Kovotěs skončil, pro mě.
LS: dobře, teď už se teda můžeme dostat k první otázce, která se týká kin a já bych se zeptal, kdy pro vás skončilo pravidelné navštěvování kina. zhruba období rok,
OH: no, (..) my sme (..) my sme pak chodili toto už (.) no po osvobození teda sme muse- sme chodili do kina to eště bylo, přesně (..) no potom (.) já nevím (.) kerej rok by to byl
LS: můžete nemusíte přesně rok můžete říct jenom třeba desetiletí
OH: šedesátej rok kdyby byl tak potom začaly ty televize
LS: mhm
OH: takže už to (.) ee to už je kolikátej <televizor> co tady máme
LS: takže asi tak,
OH: takže sme s- se přesedlali z těch biografů na tu televizi a už vlastně nás to tak ňák
LS: hm
OH: nelákalo nebo do to (když) to byla novinka, no tak sme se čučeli po té vobrazovce, (no) tak
LS: hm. [teďka tady mám ee]
OH: [asi do toho šedesátého]
LS: první okruh těch otázek, které se týkají návštěvy kina a je to (.) v podstatě dětská zkušenost do období asi deseti let, to znamená do té doby než ste ukončil obecnou školu a první otázka je, jestli si vzpomínáte na svoji první návštěvu kina.
OH: (.) no já sem jako (dyž) sem se začal učit (.) to (by-) to bylo v roce (.) dvacet třicet (.) třicet šest myslím v roce třicet (.) třicet pět nebo šest sem se začal učit, tak sem se učil tady na (.) na Kolišti tam ňákej ee pan Vozihnoj to byl a von opravoval ty normální přístroje do těch normálních kin jo, tak mě tam vzal jako do u- do učení. no a (.) ee von měl patronaci to kino (.) v Židenicích Světozor jsem si tady napsal sem si vzpomněl Světozor v Židenicích (.) a (..) když byla neděle a sobota (ňákej) sedlák to byl <majitel> toho kina tak von dycky si (to) mnul ručičky když pršelo, aby chodili lidi jako do kina jo, tak mě tam vyslal pan Vozihnoj že bych (.) no seznámil mě s s s možností té poruchy (páč) vono to to začalo to škrkat jo a to tak tam byla taková fotocela fotobuňka
LS: mhm
OH: která musela být přesně ten paprsek když na ňu šel, tak to muselo být přesně proti, tak von mně ee vysvětlil že když tak tak abych to tam ňákým kolíčkem podložil, aby se to zvedlo a tím sem to dal do pořádku, tak sedlák dycky byl celej šťastnej, že už to zase hrálo, takže já sem vlastně začal tam ee chodit do kina, protože já sem tam byl kolikrát na tom stejným filmu
LS: mhm
OH: páč sem tam dělal takovýho
LS: takže to znamená že vy třeba [v tom]
OH: [(a tam)]
LS: dětství do těch deseti let ste do kina nechodil,
OH: ne to sem nemohl chodit, páč já sem my sme bydleli jako do mejch dvanácti let ee v Březníku to je tam u Náměště
LS: aha?
OH: nad Oslavou.
LS: aha aha
OH: tak já sem vod šesti let mých do těch dvanácti let byl v Březníku až potom sme se dostali do toho Brna
LS: mhm
OH: no a to znamená do kina sem mohl chodit tak maximálně až sem se začal učit, protože to máma na to aby mě poslala do kina penízky na to nebyly, to on byl otec taky nezaměstnanej hodně
LS: mhm
OH: takže to nešlo. no a postupně (.) pak sme sem tam šli do toho kina až potom až sme se (našli) s tou manželkou <(jo)>
LS: mhm
OH: jako sme spolu chodili štyry roky no a tak sme sem tam šli do toho kina (.) no a říkám ee to znamená že vod těch šest- (..) od těch patnácti let sme se znali (.) a tak to bylo takový známost no, to víte to to bylo úplně jinak jako dneska, dneska potká holku a šup s ňou do postele, kdepak tenkrát dva roky sme spolu chodili drželi se za ručičky a
LS: ehe
OH: ee a (to) bylo to romantický takhle (než)
LS: mhm
OH: (to) dneska (tady to je něco jinýho).
LS: a do jakýho kina ste chodili teda spolu?
OH: no vono tady bylo taky Lípa na Marxové, jo
LS: ehe
OH: a nebo tady na Cejlu Radost, tam bylo kino taky v té Radosti.
LS: mhm
OH: no a ee říkám ten Světozor to sem tam dělal toho mechanika <vlastně> takže sem tam viděl ee že že sem ten film znal několikrát za sebou sem viděl no tak to (.) to mě jaksi tak a jinak moc nebavilo,
LS: mhm. takže vy ste tam pravidelně do toho Světozoru ((Světozor)) docházel [opravovat ty přístroje],
OH: [jo no] no no určitou dobu no potom už nevím přesně (.) pak to ňák skončilo, jo potom von t- takhle to skončilo já vím jako to skončilo, von ten Vozihnoj měl najednou to byla taková drobná živnost jenom, a ee prostě (.) se ňák zadlužil (.) no a tu živnost musel položit, prostě tím pádem já sem vod něho musel odejít a von mě doporučil k tomu Suchánkovi na ty kinoamatérský přístroje,
LS: aha
OH: takže sem potom přešel tam,
LS: mhm
OH: hm
LS: ee já se vás zeptám teda třeba jaký byl názor vašich rodičů na kino mluvili ste o tom někdy doma? o kinech [o filmech]?
OH: [no] (.) no máma to ona byla tak to takovej typ <venkovanky> (abych) tak řekl (.) nedalo se zapřít, když třeba někde jak se chovala nebo promluvila tak to (.) bylo znatelný, že je teda není žádná měšťanka že <je jako> venkovanka (taková), no no a otec no ten porád sháněl nějaký ty fušky von byl elektro- elektro- ehm mechanik teda a tak zaváděl ( ) tenkrát se zaváděly ee elektrifikovaly se byty jo všelijak to to ještě nebylo tak všecko, takže
LS: mhm
OH: von musel tam sehnal ee tam sehnal ňákej kšeft v ňákým bytě, tak s- to tam šel prostě vytloukal ty majzlem to zazdi- pak to zasádrovat musel, že teď ty zásuvky a to všecko no dělal celou elektriku do toho bytu (.) takže sem tam ňáký ty kšefty měl, no ale (.) ehm tenkrát sme měli ee dva tisíce korun (.) dluhu u obchodníka na ee tam ee ee (.) za živobytí. no a jak se pak dostal k tomu hermet ee Supr Hermitu, no tak brzo se to splatilo, takže sme byli jako rodina z vody, no.
LS: mhm
OH: no tak vono se to měnilo, to víte tenkrát to bylo to byly zlý časy. no ale dalo no muselo se to přežít no,
LS: mhm
OH: babička dycky dělala ráno meltu (.) uvařila na tom vařiču a teď mě to chválila jak je to dobr (tak) to byla hrůza, čoveče.
LS: no a já teďka bych se zeptal ještě třeba co ve škole? ve škole když ste chodil do školy, stávalo se, že by se učitelé vyjadřovali k filmu nebo ke kinu? ve výuce v hodinách
OH: to to bych řekl že ne,
LS: ne, mhm
OH: to je tak asi nezajímalo protože voni se starali jenom vo to, abych si jakou mně má dát známku ee estli to umím nebo neumím
LS: mhm
OH: němčinářka mě tloukla do tužkou tady do toho, do čela takhle mě ťukala vona byla Němka originál teda, a vyučovala němčinu,
LS: mhm
OH: no a mně mně to ee já nevím mně to nějak tak moc dobře nešlo s tou němčinou, tak porád sem měl čtverku. němčinu jo, no. samozřejmě ee to ee co se psalo že to sem dokázal všecko, no ale vona prostě že sem neuměl některý ty slovíčka si nezapamatoval nebo to (..) no a vidíte a až sem přišel do Vídně, tam sem byl nucenej mluvit (.) se dorozumovat ee teda po vídeňsky prakticky (.) no a za dva roky sem normálně mluvil
LS: to se člověk hned naučí
OH: německy.
LS: mhm
OH: (to) hm ale to je spíš vídeňsky, voni (.) vídeňština je taková lahodná [abych řekl]
LS: [mhm]
OH: a a tady ti Němci co jsou tady z výcho- tam ee ze svrchu to hm to (my sme) tomu říkali pivkenéze a ten ee to když voni mluví, tak člověk jim rozumí ale těžko. a von zase když nám když mluvil já mně říkali vy mluvíte napůl spisovně německy a napůl vídeňsky, jo, páč já sem to ma-
LS: mhm
OH: no něco z té školy sem měl samozřejmě, takže mně to š- jaks taks šlo no.
LS: dobře a teď když bysme se už přesunuli teda (.) do období, kdy ste byl ee starší a už ste třeba chodil do toho učení, to znamená asi těch ee patnáct let a dál, tak jak často ste chodil tady v tom období do kina? (...) když by ste měl říct [kolikrát]
OH: [no]
LS: týdně, měsíčně...
OH: no my sme chodili (..) já už teď nevím přesně no tak ee někdy za čtrnáct dní sme šli nebo za týden sme šli jednou do kina
LS: mhm. a [z-]
OH: [(říkám) jak] nastoupila ta televize, (to znamená) to sme se čuměli <porád> do té televize.
LS: takže ste chodil zhruba tak ee třeba jednou za čtrnáct dní ste říkal a potom když ste se oženil ještě někdy v v [těch čtyřicátých letech]
OH: [no tak sme taky šli někdy] do toho kina, no ale to no moc ne teda.
LS: to už ste potom tak často nechodili.
OH: no protože vona už tenkrát začala ee <takový ty televizory> všelijaký to bylo ještě zastaralý no (to) byl vývoj no to,
LS: já sem myslel teďka přímo ještě ee v těch čtyřicátých letech, když (jste) vy ste říkal, že ste se oženil v roce [čtyřicet jedna]
OH: [no no] no
LS: tak v tom mezidobí třeba ee od roku čtyřicet jedna do roku čtyřicet tři, než ste odešel do zahraničí, jak často ste asi chodil do toho kina, tehdy.
OH: no, (...) no jednou myslím tak za čtrnáct dní nebo tak nějak.
LS: mhm
OH: sme chodívali, do toho kina (vlast-) já sem ňákou korunu vlastně už vydělával, já sem měl osum korun jak sem měl ty ee kolo na tu půjčku, tak mně zůstávalo dycky ee za ten týden osm korun, tak sme sice někdy sme šli do kina ale obyčejně sme šli ee tady na Kounicovu, tam byla kavárna, tak sme tam
LS: mhm
OH: si dali teď nevím jestli kávu nebo čaj, to (sme měli) mně se zdá že kávu, takže těch vosum korun sem dycky tak ňák <probendil> v tom no ee ale taky sme šli do toho kina někdy.
LS: a vzpomněl byste si do toho roku devatenáct set čtyřicet jedna j- jaká kina jste navštěvoval? nejčastěji
OH: (.) no tak to by mohlo být akorát tady to kino tady na té Marxové Lípa (..) a nebo Radost tady to je na Cejlu.
LS: mhm. a
OH: a mně se zdá, že sme ee taky ee ve městě jednou tam tak sme byli taky
LS: hm. a potom když ste se oženil v tom roce čtyřicet jedna, tak změnilo se ten výběr kin? potom kam ste chodili, nebo to byly pořád stejná kina,
OH: no tak vono (.) v těch Židenicích to bylo laciný vlastně, ten Světozor (.) sme tam mně se zdá (taky) někdy zašli, ale jinak tady sme to měli blízko tu ee Marxovu tu tu Lípu ((Lípa)), (.) (akorát) na Marxově byla ta (.) ta Lípa a nebo tady na tom Cejlu ta Radost.
LS: mhm
OH: to bylo tady tak nejblíž. vod vocuď, sme tady vlastně (.) [nevím]
LS: [a měl ste svoje] oblíbené kino? kam ste chodil úplně nejradši?
OH: hm (.) to bych ani nemohl <říct>
LS: ne, a naopak třeba sem se chtěl zeptat, jestli v Brně bylo ňáké kino, kam ste zásadně nechodil,
OH: no jo, tady bylo víc těch kin, no tak to bylo daleko dycky takže tam sme nechodili, no,
LS: mhm
OH: pochopitelně páč to by musel člověk jet tramvají a to s- to by přišlo jako (a my) sme si nemohli tak ňák dovolit (.) hazardovat třeba korunu dvěma dvouma korunama, to byla úplně jiná doba jako dneska (když) někdo řekne dvě koruny to nic neznamená, že,
LS: mhm
OH: a tenkrát dvě koruny (.) když rohlík stál dvacet halířů
LS: no jo
OH: třeba,
LS: ((smích))
OH: [jo to]
LS: [a s kým ste] s kým ste do toho kina chodil, než ste se oženil tak s kým ste do toho kina chodil,
OH: no (.) no právě že já sem s manželkou vlastně chodil štyry roky
LS: aha
OH: takže my sme tam tak tak to sme byli takový dvojka, no tak sme šli jako spolu. a jinak sám sem mně se zdá ani do toho kina nešel.
LS: mhm. a vzpomenete si, jak ste se v tom kině obvykle choval?
OH: no tak ee (.) tehdejší ee ty sály to byla normální lavice sklopený to sedadlo, tak (sem) si sedl a teď když někdo přišel druhej, tak se muselo trošku (uhnout), tak sem si sedl vedle, no e e nijak zvlášť jsem se tam <chovat> nemohl jenom jako ee (bych) řekl tak jako normálně přijdu, najdu si svoje sedadlo (.) sednu si a su poť- potichu pochopitelně, tam se nedalo vykřikovat nebo něco
LS: mhm
OH: v tom kině.
LS: a konzumovat jídlo nebo nápoje
OH: tam se tam to takového nic neexistovalo
LS: mhm
OH: v kině tenkrát.
LS: ani ee to už ste vlastně říkal, že byste se bavil třeba v průběhu projekce s dalšími kdo tam seděli
OH: no no e no to byly jenom strohé ee (.) pardon nebo něco tak kdyby ee (někdo) zavadil vo někoho
LS: mhm
OH: tak se člověk vomluvil, ale jinak jinak že bysme navazovali nějaký debaty, vono to tam jako nešlo, to to už každej si honem koukal sedět a potom začal program, takže tam musel být každej ticho.
LS: takže nikdy ste se nesetkal s tím, že by hlasitě reagovali diváci
OH: [ne ne ne]
LS: [na program] že by tleskali třeba...
OH: to ne.
LS: ne
OH: ne
LS: dobře. a potkávali ste ee tehdy v kině svoje známé?
OH: (..) no to bych (.) to bych ani neřek. (.) nevzpomínám, že bysme tam někoho, (..) možný je, že sme třeba ee (ještě) ee sme měli takový kamarády ( ) on měl ten kamarád taky chodil s holkou, tak mně se zdá, že jednou sme šli společně do kina, ale jinak ne.
LS: mhm. a vy ste teda zmiňoval, že ste ee do toho ee kina Světozor docházel jako
OH: no takovej jako údržbář.
LS: údržbář.
OH: [v podstatě]
LS: [a] takže tam ste chodil vlastně bez placení, [na ty projekce]
OH: [no ovšem to páč] to sem to sem ee jako no tak říkám, já sem potom ten film viděl několikrát. no a to už člověka jako tak nebavilo že, no ale byl jsem tam jako <údržbář>
LS: a vy ste ty filmy sledoval z té kabiny promítací a nebo ste šel potom si sednout do publika dolů,
OH: no ne z kabiny ne, to sem byl ee to sem byl ee na (nějakým) volným sedadle vevnitř, v tom sále.
LS: mhm. a do těch ostatních kin co ste zmiňoval, to znamená třeba ta Lípa a další, chodil ste někdy, stávalo se, že byste se tam dostal bez placení někdy?
OH: to ne.
LS: ne.
OH: to ne, to to to takový úskoky, to tenkrát jaksi hm to se nehodilo.
LS: mhm
OH: to nebylo v povaze ani vlastně těch lidí tenkrát. šel do kina, tak musel si koupit lístek a na základě toho lístku měl číslo sedadla.
LS: mhm
OH: takže tam ee bez placení nemohl se dostat vlastně.
LS: teď je tady další otázka, jestli ste chodil do kostela v tom období, do roku štyrycet pět.
OH: no tak ee e naši rodiče byli (.) církve československé ((Církev československá husitská)) a to sme (.) to sem teda chodil, každou neděli (.) tady na ee jak se to menuje ta uli- Tučkova nebo jak se to menuje tam je ten československej kostel tady, jak se vjede v (dlouhá) ulic tak takhle (.) tak tam sem chodíval často, dycky v neděli do toho [kostela]
LS: [mhm mhm]
OH: a taky tam sme měli tu svatbu, v tom kostele s manželkou, a bral nás nafilmoval nás ten kamarád vlastně vod toho Suchánka, páč von voni vyráběli tu ty e e snímačky takový ty
LS: mhm
OH: kravaty, tak si to vypůjčil a prostě nás dva a já to mám natočený tu svatbu mám tady natočený na tom vé-
LS: jo?
OH: (védéčku)
LS: tak to je to je skvělá pohádka
OH: no
LS: ((smích))
OH: mám to tady.
LS: já sem se chtěl zeptat v souvislosti s tím kostelem, jestli se někdy stalo, že by vám právě návštěva toho kostela zabránila jít do kina,
OH: a to ne,
LS: ne.
OH: to ne, to to e žádnej fanatismus tam nemohl být, protože tam člověk šel ee jako z vlastní vůle, do toho kostela no, a když (.) ee chtěl teda ee do toho kina no (.) no ono to tak, vono to bylo vovlivněný taky ee e jakej jaký měl člověk příjmy financí. kdyby měl člověk větší finance, no tak by třeba lítal ee tam do kina, tam do kina, jo
LS: hm
OH: ale takhle (.) ono to bylo omezený to nešlo to
LS: a ovlivňovalo vaše vyznání to, jak často ste chodil do kina a které filmy ste si vybíral? (.) mělo to [ňáký zvuk?]
OH: [no tak] jistě že sme si vybírali ty filmy, protože to byly krásný filmy některý
LS: mhm
OH: třeba Mozart v Praze, (..) pak se tam hodně hrávalo o Žižkovi ((Jan Žižka)) (..) a nebo ee takovej legrační film to byl šaplin ((Charlie Chaplin)), ten měl ty ty přední nohy takhle <vod sebe>
LS: <jo jo>
OH: a chodil s tou hůlčičkou a
LS: aha
OH: točil jou dycky takhle h- okolo sebe (..) no potom námořník Pepek ((Pepek námořník)) ee ten e to byl kreslenej film vlastně, a (.) von si dal (.) jako špenát, jo si hodil do sebe špenát, tak mu tady s- skočily ty muskle ne ty svaly a byl strašně silnej jo, vod <toho špenátu>, to bylo legrační teda, to to bylo dobrý. (.) a potom ee třeba sme viděli ten film kuku ruku ((La Palmoa)), Madla z cihelny (..) potom byl zajímavej taky film takovej ee takovej ee King Kong, to byl to byla figura jako gorila, a (.) ee byla strašně vysoká o- ee postava (.) silná (ten) řádil jak tajfun, ( ) Španělská vyzvědačka, to sme taky viděli (.) rozmery ((Rose - Marie)) to byl to byl takovej romantickej film, rozmery ((Rose - Marie)) buď mojí ( ), no a zpívání tam bylo hodně jo?
LS: mhm
OH: King Kong, no to sem vám říkal. potom Tarzan, (...) Pat a Mat, Tarzan, to byl zase takovej e e v pralese (.) film to byla taková opica jako, ale to nebyla opica, to byl takovej polodivoch.
LS: mhm
OH: a ee ten tam prostě vládl v tom pralese, tak to byl to bylo to bylo takový napínavý.
LS: mhm. (.) já se jenom ještě vrátím ee k tomu kostelu, jestli si vzpomínáte, že by se někdy promítaly filmy na faře.
OH: ne ne ne,
LS: s tím ste se [nesetkal],
OH: [tam se] tam se nic takovýho nedělalo, to dneska vám vyhrávají třebas (.) všelijak co já vím, ale dneska se tam mně se zdá jí a e co já vím tak (tento) já sem tam teď vůbec nebyl, takže jenom to slyším že (.) tam nějakej komfort, jestli sou tam stoly nebo co já vím jak to tam, no ono je to taky hodně drahý, mně se zdá
LS: no
OH: ta návštěva toho kina
LS: hm
OH: no (ale), říkám (nás) nás vyřadil z toho vlastně tady ty televizní [programy]
LS: [televize]
OH: prakticky. no a potom dneska (.) dneska už ee v těch našich letech manželka vůbec jako těžko pohyblivá venku (když) ju tady do ee tlačím trochu ee před barák tak ee když tak do toho auta si sedne
LS: mhm
OH: a zaveze se tam na tu Lesnou k tomu doktorovi a (..) hm to je (to),
LS: tak teďka bych se zeptal ee před tím rokem čtyřicet pět, když ste chodili do kina, podle čeho ste si vybíral konkrétní film na který ste šel,
OH: (.) no podle (no) to ani bych neřekl podle čeho, to sme dycky věděli hm že to je napínavá věc, že to je zajímavý (..) no tak ee vono nás vlastně bavily každej sys- směr toho programu, protože ee když to bylo ee okolo zpívání, tak to bylo krásný, když to bylo zase v té divočině vono se to nám to bylo (.) nás zajímalo vlastně všechno.
LS: aha? aha
OH: prakticky. protože sme se dostali do situace, kde sme sledovali jak říkám, v tom pralese tak ( ) zajímavý taky teďkon třeba na tom jevišti když tam rozmery ((Rose - Marie) tam zpívala (.) a nebo, no různý, no tak já bych řekl tak všestranně nás zajímalo (.) tak obecně všechno.
LS: mhm
OH: páč vono to ee tenkrát ty filmy byly skutečně krásný, v každým směru.
LS: (...) a bylo pro vás důležité i kino kde se hrál ten film jeho poloha a atmosféra? toho kina
OH: ee jako ee (..)
LS: myslím třeba že byste si ee vybírali kam půjdete na film i podle toho, kde ten film se hraje,
OH: a tak to ne.
LS: ne.
OH: to to když tak sme věděli, že ten film se hraje tam to bylo jedno kde se to hrálo.
LS: mhm
OH: v podstatě protože vono ty kina byly všecky stejný vlastně. sklápěcí sedadla ee a lavice a hotovo no. (kruci) mě ňák začíná (..) pálit to oko. no můžete se ptát dál.
LS: to je dobrý já počkám až si to až si to vyřídíte. [odchází]
OH: manželka (toho tam) napovídala asi mnohem víc, protože vona si víc toho pamatuje. (..)
LS: teď je tady další otázka ee kde ste získával informace o filmech,
OH: jo, to mně se zdá bylo na plakátech. no, (.) a nebo nebo přímo tam vedl- ee to měli vylepený ee na tom kině, co se jako hraje.
LS: hm
OH: takže člověk jel okolo, tak se vši- všiml toho a (..) tak sme se třeba ee z ústního podání někdo nám řekl jo tam hrají to a to a tak sme se rozhodli, že tam třeba na to pudem.
LS: mhm a třeba noviny a časopisy? z toho ste nezískával informace o těch filmech,
OH: no, (...) to ee no to ani tak ně- nějak nemůžu (..) no možná že sme se <někdy podívali do novin> ale vono von člověk to taky (...)
LS: a nebo to mohly být třeba písně, ve spoustě těch filmů byly písničky, které se hrály i v rozhlase, tak jestli třeba
OH: no to taky to v rozhlase se to ee třeba vo tom mluvili, a hráli a uvedli ňákou tu píseň tak že nás to zaujalo, tak sme řekli jo na to se pojděme podívat.
LS: mhm, a bylo pro vás při tom výběru filmů důležité, kdo kdo v něm hrál?
OH: no to určitě, no no voni to byli tenkrát ty herci to byli sice ee ee velice známí herci, a na ty sme se šli rádi podívat, protože každej ten herec byl pro nás zajímavej.
LS: a kdo patřil mezi vaše oblíbené herce nebo herečky?
OH: no tak ee jo, to to tam manželka jí řekne možná spíš té vaší kolegyni, hm (...) no vono už se to potom promítá do do dnešního dne to co mám, (to) kde sou teď ty naši zpěváci a tak, to už to už vám neřeknu přesně.
LS: takže si nevzpomínáte, že byste měl ňákou oblíbenou herečku nebo oblíbeného herce na hm na jej- jehož filmy
OH: no tak e řekněme oblíbenej herec byl e e ten ( ) to vám Anton Špelec, ostrostřelec, Burian
LS: [Vlasta Burian]
OH: [třeba, jo?]
LS: mhm
OH: to byl vynikající herec. ale ještě tam byl ňák někteří ti, no my sme je měli v oblibě ee a tehdejší ty ee herce, takže t- to bylo to sme rádi se na ně podívali protože, to bylo úplně jinak.
LS: a měli měl ste radši třeba české herce nebo zahraniční herce
OH: no j- my sme šli hlavně na ty český herce,
LS: mhm
OH: protože, no zahraniční herci (.) no vono tenkrát tam bylo taky ee ee to kino bylo vlastně němý, tam byly titulky.
LS: to bylo ee němé filmy se promítaly ee někdy do roku devatenáct set dvacet devět devatenáct set třicet, v těch kinech. potom už v tom jednatřicátem většinou nastoupil film zvukový,
OS: zvukový no no
LS: takže v těch třicátých letech už většina těch kin byla zvukových.
OH: no no
LS: a vy si vzpomínáte eště že byste navštívil projekci němého filmu?
OH: ano.
LS: a to bylo tady v Brně taky?
OH: no muselo to být v Brně, to já to to já sem přišel do Brna ve dvanácti letech,
LS: aha?
OH: ale ačkoli to sem nemohl jít do kina to na to nebyly peníze, do těch ee (už) do toho čtrnáctýho roku, když mně bylo čtrnáct let (..) tak mě sestra otce (.) si mě ee jako jako adaptovala sice, tam do do Čech, no jenomže ee ona si myslela že mě získá jako že by mě si vzali za svýho
LS: mhm
OH: jenomže ee já sem (.) prostě ee nechtěl jít vod mámy prakticky,
LS: mhm
OH: takže to z toho vzešlo, hm, to bylo v Chotěboři tam, voni tam měli vilku pronajatou on byl textilní úředník (ten) š- ňákej šáli se jmenoval šáliová šáli-, no a (.) pak sem se vrátil zpátky do Brna,
LS: a nevzpomenete si teda na ňáký detail z toho z té návštěvy němého filmu co to bylo kde to bylo kdy to bylo
OH: no to už myslím těžko
LS: to nevadí. tak můžeme k další otázce ee která se týká toho, jestli bylo pro vás důležité, jestli ten film, na který ste šli, byl černobílý nebo barevný, protože v té době vlastně už začínaly i barevné filmy,
OH: no ono to bylo většinou mně se zdá to e e černobílý. to bylo černobílé,
LS: mhm. (..) a hrálo pro vás ee roli to, v které ten film vznikl, na který ste šli do kina?
OH: (..) ee v v které ee
LS: v které zemi byl ten film natočen
OH: a jo v které zemi a jo
LS: jestli to bylo pro vás [(směrodatné)]
OH: [no to nebylo] to nebylo směrodatný, protože voni třeba ten prales no přece to nemohli točit tady, (že jo) King konga ((King Kong))
LS: hm
OH: to museli někde do Afriky, ňák ty záběry dělat
LS: mhm, a které s- filmy ste měl rád a které ne, co podle vás dělalo film dobrým filmem,
OH: no tenkrát ty filmy byly všechny jako bych řekl tak přijatelný. protože tam nebyly žádný takový ty extrémní situace, to všecko bylo takový ee jemný bych řekl. ee ve formě slušnosti takhle bych řekl. takže ee ty filmy ee na to se prostě dalo dívat, ee dneska třeba t- e takový drasťáky no to je hrůza.
LS: hm. (..) a stávalo se někdy, že byste šel na ňáký film víckrát? vy ste říkal, že ste chodil do toho Světozoru ((Světozor)), tam že ste [chodil]
OH: [no no tak tam] sem viděl ee tam se to opakovalo, ten stejnej film třeba, jo? několikrát no tak (se) podruhý tam zas dával ňákej jinej film, no tak ono mě to aji přestalo bavit porád se na to stejný dívat dycky,
LS: hm
OH: no asi esi sem viděl takový esi tam byly tři nebo štyry nebo, pět těch filmů jsem viděl, potom ten Vozivoj zkrachoval, takže tím to končilo.
LS: mhm mhm, a vy ste teda vy ste tam musel být celou tu dobu té projekce
OH: [ano]
LS: [v tom kině]
OH: jistě, až to ee až bylo ukončený, protože já sem to vlastně hlídal ten (pří-) ten tu promítačku.
LS: mhm mhm, a mimo teda ten Světozor, když ste chodil do těch jiných kin, tak tam se stalo někdy že byste šli na ňáký film víckrát
OH: to ne,
LS: ne
OH: to ne, to sme nešli víckrát. (páč) to bylo tolik filmů, takže to se dalo porád ze zajímavosti ee že bysme to opakovali, to ne.
LS: mhm. a ještě bych se zeptal ee jaké jiné druhy zábav ste měl rád kromě kina, tady v té době do roku devatenáct set [čtyřicet pět]
OH: [no tak] ee zábavy, no, no tak my sme byli kluci kamarádi sme byli tři, to byl Otta, Ruda a já. tak ee ten Ruda (.) ty jeho rodiče bydlívali ee tady v Ostopovicích tam ee je v Ostopovicích je takovej mlý- mlýn nebo co to tam je, říkali tomu Podskala, Podskalí a voni ty jeho rodiče tam bydleli v takové chatě chatičce vlastně, a vod tam se pos- nastěhovali do toho Brna a tady už sme se s tím Rudem ee seznámil, a ještě s tím Ottem potom, tak sme byli tři (tak) my sme z Brna (.) ee kytaru, já sem měl benžo ((banjo)) voni měli kytary, a my sme si ee koupili ty ňák sme si vobstarali už takový ty kanady ty ho- ty, no prostě trempy, byli z nás trempi, tak my sme z Brna chodívali do té Podskale, do těch Ostopovic, dycky na nedělu.
LS: mhm.
OH: a to sme po cestě to sme šli pěšky a hezky sme si hráli a zpívali, jo? po cestě. tak to byla naše zábava.
LS: mhm mhm.
OH: hm
LS: a něco dalšího kromě toho?
OH: hm (...) myslím že (.) no akorát že sme si, ee no takhle že mě taky ee bavil ee ( ) tam sme hrávali jako kluci fotbal, tam u té štreky jak je Špitálka, tam je e e tam je trať, tak tam byl takovej plac, tak sme tam hrávali jako kluci fotbal.
LS: mhm
OH: a jednou mě taky kopl mně se zdá do kolena a měl sem z toho úraz.
LS: [a]
OH: [a nebo] chodíval sem mě zajímalo ee na Francouzskou sem chodíval do Sokola, (.) to sem byl jako sám pořád to ještě ( ) sme se s tou manželkou neznali, takže já sem byl do toho tělocvičny ( ) jako blázen, teď sem si houpl na kruhy, teď sem se houpal na kruhách a teďkon ee v tom švinku sem udělal přemet, no a nějak mně to nevyšlo, ee vyvrátilo se mně pravý
LS: mhm
OH: lok- ten tento (.) ten kloub tady to rameno (.) a zůstal sem viset na levé ruce. a ten to viděl ten cvičitel tak mě zastavil, no a prostě ee (.) no prostě já sem s tím třásl že mně to skočilo zpátky sice, no ale nic sem s tím nedělal, no tak ruka (.) no bolelo to no, ale že to jako přešla ta bolest. jenomže od té doby (.) ee já to pořád cítím to rameno.
LS: aha
OH: a mám s tím i ee potíž někdy když ňák ee si ňák ruku nějak tohle, tak mě to zabolí, tak třeba teď sem udělal toto ( ) a to cítím.
LS: hm
OH: a teď tady ee ňákej ten hrb mně tady narostl, m- menší (.) no ale to víte těma létama
LS: hm
OH: s tím se nedá nic dělat. to byl [teda]
LS: [takže]
OH: zájem o teda o ee t- to tělocvičení, a na těch bradlech a to všecko to mě to já sem byl jak drak do toho cvičení, no jenomže pak už to tím to končilo s- vod těch kruhů. strašný.
LS: a dával ste třeba ee tady tomuhle cvičení sportu jak ste zmiňoval přednost před tím kinem? že vás to bavilo [víc nebo]
OH: [no] to ani ne. z- no tak já sem vlastně chodil do toho sportu do do toho do toho Sokola, no a to kino jestli tenkrát sem měl několikrát šel do kina jinak jinak mě zajímal ten sport,
LS: mhm
OH: to tělesný cvičení.
LS: tak teď je tady další okruh, který se týká ee kin a filmových představení a první otázka je, jestli si vzpomenete na rozdíly v místních kinech, do kterých ste chodil,
OH: (..) no ono to jak říkám to v podstatě, v podstatě to ee bylo stejný. všude byly stejný lavice (.) sklápěcí (.) ee polstrovaný to nebylo to bylo jenom ze dřevěný tvrdý, takže tam člověk ty dvě hodinky nebo jak to dlouho trvalo vydržel a a už byl rád že že z toho sedadla zešel a šli sme ven,
LS: mhm, (.) a co třeba přístup zaměstnanců v těch kinech, ten se taky nelišil?
OH: ale ani ne, to když tak to von uvedl (.) ee řekl kter- kde je ta řada ale to von to obyčejně (..) se s nima ňáký potíže nebyly s to sou ti uvaděči tam byli no, ale oni tam ani ňák moc nebyli potřeba, kdyby náhodou někdo (.) s (.) byl takovej, že by si to nemohl najít no tak ho (.) tak mu to našli a řekli běžte tam a tak tady ee zavedl ho k té řadě a tam že tam je to číslo. to byly číslovaný ty sedadla. (..) ( )
LS: z toho interiéru třeba těch kin nevzpomenete si na něco, co by vám utkvělo v paměti nebo co by vás zaujalo? vevnitř v tom kině
OH: to ne.
LS: mhm, a měl jste možnost srovnávat třeba tyhle kina jak ste zmiňoval to znamená třeba ta Lípa, Radost ee s těmi kiny které která byla více v tom městě?
OH: [no]
LS: [která] mohla být luxusnější třeba.
OH: no no tak možná že některý lavice (.) akorát myslím že se to lišilo v barvě
LS: ((smích))
OH: ((smích)) (buď) byly tmavý anebo světlý,
LS: <mhm>
OH: a jinak to bylo na jedno kopyto tady ty sedadla v těch kinech,
LS: mhm
OH: to nic.
LS: a co šatna? byla tam šatna?
OH: no čoveče to já teď ani to vám možná neřeknu jestli by tam byla, myslím že (.) myslím že tam se nedávalo do toho šaty, ne. tam se nedávalo do šatny.
LS: teď se zeptám ee z čeho se skládal obvykle program projekce v tom kině,
OH: no tak ee program no, tak mně se zdá že ňáká reklama ee tam před tím ee před tím kusem tam teda byla (.) ale moc si na to nevzpomínám, že by ta reklama byla ňák výrazná.
LS: mhm. byly tam přestávky?
OH: jo čoveče mně se zdá že jo, mně se zdá, že že tam byla přestávka
LS: mhm
OH: se rozsvítilo
LS: a vzpomenete si, co se třeba mohlo dít o té přestávce?
LS: no tak někdo potřeboval třeba jít na na malou stranu nebo ee obyčejně měl ňákou potřebu a jinak (.) jinak ee mně se zdá teď jestli vůbec ve všech kinech ty přestávky byly to ani...
LS: mhm
OH: si ňák nevzpomenu.
LS: a týdeníky? před těmi filmy
OH: no říkám tam byl ňákej ten buďto ta reklamka nebo nebo asi mně se zdá, že ten týdeník tam byl.
LS: aha aha. a vy sám měl jste zájem o tyhle doprovodné části bavilo bavily vás je sledovat?
OH: no tak ee bavily, no tak ee člověk se něco dověděl vlastně. ee že by to jako zvlášť bavilo, no tak člověk sledoval tak se dověděl něco co je ee co je tam nebo onde,
LS: mhm. teď bych se zeptal jestli ste v té době před rokem čtyřicet pět byl někdy přítomný promítání filmů v domácnosti. (.) to znamená že by někdo měl z vašich známých doma filmovou promítačku.
OH: aha, no tak já sem vlastně (...) tu filmovou promítačku e e sem si pořídil vlastně ee (.) ještě vod toho Suchánka, to oni končili ten typ té promítačky a ee jestli mně to mně se zdá dovolili z těch zbytků si to složit, takže dokonce možná estli to tady mám eště, a to sem jinak promítal si jako doma, sám, já sem nikam do ňákýho bytu nešel kde [by se promítalo teda]
LS: [aha aha aha, mhm] takže vy ste v tom období měl doma filmovou promítačku
OH: jo já
LS: a co ste si tam promítal za filmy?
OH: no tam sou tam e byly ňáký grotesky (...) no (..) mně se zdá, že akorát ty grotesky.
LS: to je právě zajímavý, protože to se nám často nestane, že by někdo měl doma promítačku
OH: já
LS: třeba když ste chtěl filmy si sehnat, tak kde jste je sháněl?
OH: ne to sem, no to to sem mně se zdá e e jestli to měl kamarád nebo co, ale to ne
LS: nevíte třeba teda kde ty filmy se tehdy mohly koupit, abyste si je mohl doma promítat? ty grotesky
OH: tak to sem nekupoval, to sem nekupoval. teď já už nevím kde sem to kde sem to sehnal.
LS: aha. a vy sám ste teda taky natáčel ňáké filmy?
OH: ne ee. to mně akorát natáčel ten kamoš tu svatbu. a potom kruci já tady ty filmy ještě musím mít ňáký. (..) jenomže (.) a ta promítačky by možná aji fung- že asi že by fungovala, jenomže to je takový, to je...
LS: takže [vy ste ty filmy]
OH: [zastaralý]
LS: vy ste je dostával asi zře- od toho svého přítele, jestli sem to pochopil správně.
OH: no tak nějak no, myslím že jo.
LS: mhm (..)
OH: ale vono se vo moc věcí nejednalo.
LS: a měl jste jich hodně těch filmů?
OH: (..) (tož) já si to mně se mně to motá já tady mám ten <magnetofon>
LS: aha
OH: tohleto taky to je takovej [pás ti pitomí]
LS: [mhm mhm]
OH: a (.) jestli tam někde, no musím tam mít filmy to sou takový malý kazetky
LS: aha
OH: malý a tam to mám vlastně tam, a kde já sem to, ty kazety (..) jestli sem to koupil, nebo jsem to někde vyč-
LS: tak jestli si nevzpomíná tak to nevadí.
OH: ale ty filmy vlastně sou takový škatulky jenom,
LS: mhm mhm
OH: takhle, je však je mám ještě v tom
LS: a ty projekce když ste teda třeba doma si promítal, tak ee koho ste zval na ty projekce nebo pro koho ste promítal?
OH: no tak možná ty kamoši dva, jo a ty kamoši ti špatně dopadli člověče.
LS: hm.
OH: ten (...) ten Ruda se zjistilo, když přišel Hitler, že ten jeho otec byl v německým katastru, přesto že Ruda chodil do české školy všecko, sme se znali z té školy a najednou von musel narukovat jako německej voják.
LS: mhm
OH: no ale von se strašně zajímal o letectví, tak se dal k letadlům, no a jednou vzlétl, pak se vrátil, tak jsem se dověděl (.) a vzlétl podruhý a už se nevrátil, zestřelili ho. tak byl tak bylo po něm. a tenkrát on mně říká, já povídám čoveče Rudu co blbneš, jak to že že seš jako Němec, dyť to není možný, a von mně říká jo fotr mně řekl, že být Čechem nemá žádnou budoucnost. takže von na to skočil a vrhl se střemhlav Hitlerovi do pasti.
LS: mhm.
OH: ten druhej kamoš zase, ten byl vopačně. ten zase se dal k partizánům a tady v Židenicích někde ňákou akci dělali, a teďkon, a von se dostal do takové situace, že byl nucenej se schovat do té ee jak ti mají takový ty budky tam mezi těma kolejama, ty ajzenboňáci. tak von se tam musel zdekovat, jenomže Němci ho prostě viděli že tam vlítl, tak hodili tam š- granát a bylo po něm taky.
LS: hm
OH: oba zahynuli. já sem sice mohl taky zahynout ve Vídni, protože tam zase vlítla bomba do baráku, jenomže náhodou to švihlo (.) myslím tak deset patnáct metrů vedle do toho baráčku, takže ee sem zůstal sice teda naživu, no.
LS: [to ste měl štěstí]
OH: takže ta trojka kamarádů <dopadla tak že sem zůstal> já jedinej, a jak je vidět sem se dožil teda vzdor tomu vysokýho věku.
LS: mhm (.) dobře. teďka tady máme už jakoby poslední část, která se týká protektorátu a kina a zeptám se, jak na vás působily změny po roce devatenáct set třicet devět, když i v těch kinech v podstatě začaly platit protektorátní předpisy. sledoval jste ňákou změnu před tím rokem třicet devět a po roce třicet devět v kině?
OH: to ne, tam ňáká změna nemohla být.
LS: já sem myslel třeba že tam ee musela být povinná němčina v titulcích názvech reklamách byly tam německé týdeníky Židi měli zákaz vstupu do kin
OH: no to jo
LS: všímal jste si toho ňák?
OH: hm to ani ne.
LS: mhm, a víte o tom, že by některá z těch brněnských kin byla česká a německá? takzvaně že by se říkalo, že [některá sou]
OH: [a jo]
LS: česká a některá německá
OH: tak to to teda nevím jestli to byli jestli to byl majitel Čech a nebo vět- většinou to byli asi Češi, protože to vlastně z první republiky to byly český, ačkoli ačkoliv německý majitelé tam mohli být taky vlastně. [a to bylo propletený]
LS: [ale i publikum] publikum třeba mohlo chodit německé publikum do některých kin a české publikum zase do jiných kin,
OH: no to nevím jestli by (..) to to tak rozdělený určitě nebylo.
LS: hm
OH: to byly prostě kina který ee produkovaly buďto českej film nebo německej film to bylo jedno, a tak ee třeba třeba si myslím, když to byl špecielně německej film, no tak řekněme tam chodili ti Němci
LS: mhm
OH: a vono jich tady bylo těch Němců kolik třicet tisíc nebo kolik v Brně.
LS: a chodil ste ee po tom roce třicet devět než ste teda odjel do té Vídně do kina více nebo méně než dříve?
OH: no tak my sme nějak moc do těch kin nechodili.
LS: mhm
OH: ale říkám takovejch jak sem tady jmenoval těch filmů jsme viděli dost.
LS: a za toho protektorátu ee než ste zase odjel do té Vídně, změnil se ten výběr filmů, na které ste chodili? za protektorátu do do kina
OH: (..) to ne.
LS: mhm. a jak se chovali diváci v kině za protektorátu
OH: no tak každej byl ee no akorát se s- akorát tam ee každej byl v tichosti a a nemohl najevo dávat ňáký svoje nálady proti ňáké té ee národnosti, to to neexistovalo.
LS: mhm mhm
OH: prostě šel do kina, zhlédl film a šel dom. to to ono to neexistovalo tady tady ta rivalita taková, dneska by hned dělali manifestovali.
LS: takže si nevzpomínáte, že byste za toho protektorátu v kině zažil ňáké hlasité projevy
OH: ne ne ne
LS: že by se v kině hajlovalo třeba
OH: a to taky ne.
LS: ne. mhm
OH: to oni dělali tam v těch Sudetech než než ee si připojil si Sudety Hitler tak oni ti Němci porád tam řvali hajm ((Heim)) počkat (..) hajm ins rajch jo ((Heim ins Reich)) hajm ins rajch, domov do do Říše,
LS: mhm
OH: no a porád přivolávali no a tak nakonec to při- Sudety zabral Hitler,
LS: mhm
OH: tak to bylo okleštěný stejně, (tak to )
LS: vy ste zmiňoval že ste se vrátil do Brna zpátky někdy asi tři měsíce před koncem války,
OH: no no
LS: a to [ste chodil]
OH: to sem utekl
LS: [a to ste nechodil do kina asi]
OH: [tom sem] to sem nemohl nikde chodit
LS: mhm
OH: já sem byl za- shovanej tam ve serepešíně v lese a a když něco todle, tak tam hned to bylo avize že někdo přišel do dědiny tak h- hurá a do lesa pryč
LS: mhm
OH: tam tam tam tam neexistovalo žádný kino vlastně,
LS: hm
OH: to to je venkov. akorát kino bylo sice v Náměšti ((Náměšť nad Oslavou)) mně se zdá, no ale jenomže to to sme se neodvážili no to to (nám) my sme byli rádi, že že o nás nikdo neví, sme se nemohli ukazovat venku.
LS: mhm. (.) a ještě bych se zeptal těsně po osvobození v roce devatenáct set čtyřicet pět, jestli byste si vzpomněl ee na atmosféru v těch kinech, jak to tam vypadalo těsně po tom osvobození. ty první návštěvy kina po roce čtyřicet pět. jestli si na to vzpomínáte.
LS: (..) hm (.) to to byla (.) to byla situace vlastně taková roztržitá, to bylo po po napětí prostě že bylo konec války, a (.) to (..) to tak to tak moc ani ty lidi tak nějak nezajímalo, (páč) každej byl rád, že už je to ukončený a takže ee s tou zábavou ee se moc do té zábavy nikdo tak nehrnul.
LS: mhm mhm
OH: ((krátké přerušení, odchází pryč)) počkejte já tam musím rožnout]
LS: ((odchází do pokoje)) já jenom si tam odskočím poslední část nás čeká]
OH: [jo jo]
LS: tak teď je tady úplně poslední část toho rozhovoru, tady když se podíváte ee tak i na druhé straně ještě jsou vypsané filmy, které právě v tom období do roku čtyřicet pět byly v kinech velice populární, a jestli byste se mohl na ten seznam podívat a označit, které ty filmy znáte, jestli byly vaše oblíbené, s kým jste je viděl (.) jestli se vám líbily, cokoliv si k nim vlastně vzpomenete.
OH: (...) no, To neznáte Hadimršku děvčata, to bylo. to se tančil to bylo
LS: to byla i známá písnička, že?
OH: ten když se rozjede to je něco, dobrý, leví- le- Lelíček ((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)), ( ) to ne, Pobočník Jeho Výsosti, šest vraných ( ), Zlatá Kateřina ((potichu říká názvy, listuje seznamem, nelze rozumět)) mně se zdá Svět patří nám sme (.) viděli, Sněhurka a sedm trpaslíků taky, U pokladny stál, to bylo známý, Opereta vídeňská, to Vídeňská krev bude, dobrý. Muži nestárnou. Dobrodružství barona Prášila, to je mi taky povědomý.
LS: to byl myslím že právě jeden z těch prvních barevných filmů, ten baron Prášil ((Dobrodružství barona Prášila)).
OH: no (...) no to už si člověk tak na to ee je to ( ) říkal sem tady že to je mně známý
LS: mhm
OH: mně se zdá ten Opereta ten Roztomilý člověk, mně se zdá, že taky něco vo tom, to už si tak člověk nepamatuje. (...) U pokladny stál, to je mně známý, Ducháček to zařídí, taky to je Burian ((Vlasta Burian)).
LS: to sou filmy s Vlastou Burianem, ano.
OH: Dobrá země, Svět patří nám, to taky (...) těžko.
LS: no já bych se ještě zeptal, jestli vy sám třeba chcete doplnit něco, o čem sme nemluvili k těm kinům, co byste rád dodal doplnil, nebo ještě řekl na co si sám vzpomenete.
OH: to to bude těžko, (...) ( ) mně se zdá, že ty Pražský švadlenky ((Pražské švadlenky)) sme viděli taky, ale to už si člověk tak nepamatuje.
LS: hm
OH: to To neznáte Hadimršku, to je mně hodně známý, no jenomže, to je zpívání samý
LS: to je Vlasta Burian, no
OH: hm
LS: a ty písničky z těch filmů když tam byly ňáké známé, ony vycházely i třeba na gramodeskách, to ste si nekupovali
OH: ne
LS: takže jste je znali z těch filmů a rozhlasu asi [předpokládám]
OH: [z rozhlasu] a filmů, no
LS: mhm. (...) já bych se přeci jenom ještě zeptal v tom Světozoru ((Světozor)) jak ste pracoval jako ten údržbář toho stroje, tak tam jste byl asi jak dlouho zaměstnaný takto?
OH: no, tam jsem byl krátkou dobu. já nevím, jestli (.) čtyři nebo pět měsíců sem tam byl,
LS: mhm mhm
OH: to on pak zkrachoval ten Vozihnoj (..) no ale toho údržbáře jsem možná dělal jen tak (.) dva měsíce možná jen,
LS: aha aha, protože my vlastně jakoby máme ještě projekt, který se týká zaměstnanců brněnských kin a tam v podstatě sháníme lidi, kteří dělali uvaděče, uvaděčky, pokladní, promítače...
OH: aha
LS: nebo i ty údržbáře
OH: aha
LS: takže možná že i k tomuto byste nám mohl něco říct?
OH: no tak to já tak ňák bych nikoho tak neznal (.) em-em
LS: mhm, a vzpomenete si třeba že by tam docházelo k častým poruchám v při tom promítání těch filmů v tom kině
OH: no právě že ee to to v tom Světozoru ((Světozor)) tam ta promítačka byla ňáká taková staršího typu, takže to bylo tak dost poruchový, takže proto von mě tam porád posílal, abych mu to prostě když to to to třeba kleslo, tak sem to honem musel podložit, čili ten ta konstrukce ee byla ještě taková zastaralá a a tak taky podle toho to vypadalo že to porád potřebovalo prostě, držet v chodu.
LS: mhm. a známé ste si tam třeba mohl vodit, když ste takhle tam [měl sám přístup]
OH: [ne ne]
LS: ne,
OH: ne ne to nepadalo v úvahu.
LS: aha, a vy ste teda říkal, že to bylo v roce kolikátém, když ste byl v tom Světozoru ((Světozor))?
OH: no počkejte, kolik mně bylo roků? (..) to mně se zdá do čtrnácti do patnácti let jsem byl ve škole, šestnáct, tak v šestatřicátým roce myslím.
LS: mhm mhm. a vy ste se tam dostal teda přes tu firmu, u které ste pracoval, tak ta vás vyslala aby ste [šel do kina dělat toho]
OH: [ano ano] no ten, no to byl ten živnostník vlastně, kovo měl ee údržbářskou firmu na opravy těch ee promítacích přístrojů, kino kino promítacích přístrojů.
LS: mhm. dobře já už teda žádné další otázky nemám, říkám, jestli vy sám třeba chcete ještě něco dodat o čem sme nemluvili, klidně můžete.
OH: (.) no jako v té době, jo?
LS: před tím rokem čtyřicet pět, no.
OH: čtyřicet pět. (...)
LS: ňáký zvláštní zážitek z toho kina
OH: no jo vlastně já sem ee vod roku čtyřicet tři byl v té Vídni
LS: hm
OH: no a sakra (.) mně se zdá, tam jsem ani do kina nešel, v té Vídni. já sem tam sice měl svůj plat, že, to sem vydělával ňáký peníze, ale mně se zdá, že sem tam do kina nechodil.
LS: mhm
OH: no a pak to končilo tím že sem teda koukal abych zůstal na živu <vlastně>,
LS: no
OH: sem se musel starat vo to, aby mě někdo nechňapl a a nestrčili mě někam (.) to byl boj o život vlastně, pořád, páč člověk nevěděl kdy...
LS: to na kino nebyla asi vůbec ani nálada,
OH: no ne, to to sem měl, to byly jiný starosti,
LS: jasně
OH: o o bytí a nebytí. páč to nevíte kdy vás někerý Němci rapli a odtáhli do koncentráku třeba.
LS: mhm mhm
OH: jo kvůli ňáké blbosti. to člověk neměl
konec rozhovoru