JV: ještě k tomu protektorátu. pamatujete si na změnu chování diváků
za protektorátu?
MM: no, pokuď bylo to takový všecko utlumený. to i
JV: nějaké hlasité projevy?
MM: hlasité projevy ne. a i i třeba
JV: smích, potlesk, ne.
MM: třeba si vzpomínám některý ty filmy s t- s tím hajnsem rýmanem
((Heinz Rühmann)), to byly vysloveně veselohry, ale ňák to tak lidi
neprojevovali.
JV: vzpomínáte si, že by se třeba hajlovalo? když se na plátně
objevil Hitler?
MM: no tak to sem nezažila.
JV: myslím třeba v týdeníku.
MM: ne, to sem nezažila.
JV: ani nikde jinde.
MM: ne, ne.
JV: takže ono je to třeba tak, že někteří lidé se ze strachu
přidávali. když tam seděli Němci, tak začali třeba hajlovat a
někteří lidé se báli, tak radči se přidali.
MM: no ale pokuď si vzpomínám na Němce vopravdu teda v holínkách a
v uniformách, v tom všem, tak že by teda ňák chodili do kin, tak
teda to to moc nechodili.
JV: ale německé obyvatele, Němci. nemyslím důstojníci nebo ňácí
vojáci, ale obyčejní lidé.
MM: ne to si ňáký takový projevy v tom kině, to si nikdy, to si, to
sem nezažila.
JV: změnilo se to chování a vaše návyky, chození do kina, frekvence,
s blížícím se koncem války? jak ste měla perspektivu, že už byly ty
zprávy, že už fronta postupuje.
MM: no tak samozřejmě že se změnilo, a sice tím, že už sme byli víc
než někde takhle na tu zábavu, tak už sme byli víc upnutí na to,
nemluvě vo tom, že ono teda tak když už se ta fronta blížila, tak
tady toto všecko přestalo. a byly starosti, vo jídlo, o to, o to,
takže, to pak už nepadalo vůbec v úvahu.