Citát

Zobrazují se záznamy 1 - 10 z celkového počtu 156

Ctirad (1931) 04.396 1166:1174
Po osvobození Brna

em no nebo em zřejmě em ale to už bylo potom po až vlastně po
válce, jako filmy který, který velice ovlivnily můj život, to bylo až v
roce čtyrycet pět, to když mně bylo těch čtrnáct a byla už jaksi válka
pryč, a sem, právě do Studia ((Studio)), přišel film Zasněžená romance.

JV: hm

CN: to, to byl epochální film myslím pro celou generaci, tím muzikálním
teda fantastickým výkonem djůka elingtna ((Duke Ellington))

Ctirad (1931) 04.396 1329:1334
Po osvobození Brna

a potom teda těsně po
válce, když přišly nějaký anglický filmy, a to už mně bylo patnáct, to
už mně nebylo možná, a vás zajímá myslím jenom údobí do pětačtyřicátýho
roku, takže to pak ty ty robin hůd ((Robin Hood)) a, a myslím Kniha
džunglí, dva takový barevně naprosto teda do té doby nepředstavitelný
filmy, tak to bylo, to byla událost. ale to nezahrnuje už naši epochu.

Ctirad (1931) 04.396 1977:2038
Po osvobození Brna

JV: a ještě bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na své první návštěvy
kina po osvobození.

CN: ano, tak co si z toho vzpomínám, to byl právě ten, ten film em ta
em zamilovaná romance ((Zasněžená romance)) se to menovalo, teďka si
to, Zasněžená romance, jo.

JV: hm

CN: jo, ano, tak to jestli to byl ovšem úplně první film po osvobození,
to asi ne. asi ne, já myslím, že to dorazilo sem někdy až tak ňák ke
konci pětaštyrycátýho roku, možná v šestačtyřicátým. ale em jaksi ta
úžasně svobodná atmosféra toho džezovýho ((jazz)) prostředí, to bylo
něco zcela epochálního teda to sme, to nám otevřelo teda úplně jiný
rozměry, toho prožitku. a na to se dalo jít mnohokrát teda.

JV: hm takže to bylo myslíte kvůli té hudbě? nebo...

CN: právě kvůli tomu, že to byla hudba džezová ((jazz)), kde teda
nebyla ta ta úžasná spoutanost do toho řádu, a formy, ale kde to teda
naznačovalo, že to je úžasná improvizace a taková spontaneita,

JV: hm

CN: a zároveň taky nesentimentální taková radostnost i těch vztahů
lásky, a kolektivu, a tak, takže přineslo to něco teda z takovýho
ducha, toho nejlepšího, co sme v Americe teda mohli nalézt pro sebe.

JV: hm

CN: otevření velice svěžího vzduchu, okny proudícího najednou,

JV: hm

CN: do této ustrnulé země. ale tak to nevím přesně, to možná opravdu
bylo až v roce čtyrycet pět, čtyrycet šest.

JV: hm dobře a em dalo, dalo by se říct, že se nějak změnila atmosféra,
nebo že bylo pocítit v těch kinech, že už je po válce?

CN: no to jistě.

JV: a jak byste to popsal, jak se to projevovalo.

CN: no asi například to předznamenání toho večera tím týdeníkem bylo
něco úplně jinýho, do té doby ty týdeníky byly prostě taková povinná
látka, politická, a pak byla spontánně přijímaná, samozřejmě zase to
byla naivita, protože sme ještě nepostřehli, že už zase letíme do ňáké
jiné pasti, že, ale byla to všeobecná jednomyslnost, ještě dlouhou
dobu. jo, taková, vona ta atmosféra byla nejenom v kinech, ale i na
ulicích, každou chvíli šel nějakej průvod vodněkud se, se vybatolil
průvod a šel po Lidický ulici s praporem tam, a jinej zase šel naproti,
a tak, čili taková, taková jakási úžasně uvolněná radostná pohoda, a i
soudržnost, to v té době v tom pětačtyrycátým roce bylo všude, takže si
myslím, že to muselo být i tam, kde sme pak přišli do kina, a nebyl tam
ten týdeník, na kterej sme vždycky museli jít teda povinně, protože to
patřilo k vál- k vedení války, ale že tam byly naše vlastní, naše
informace československý, a světový.

JV: a třeba tleskalo se nějakým filmům?

CN: ne, to si nepamatuju.

Ludmila (1922) 04.396 158:164
Po osvobození Brna

JV: hm dobře a teďka bych se zeptala, kdy pro vás skončilo pravidelné navštěvování kina. třeba v padesátých letech nebo v šedesátých letech, kdy ste přestala pravidelně do toho kina chodit.

LH: no, teď když sem přestala vidět. no to je tak šest, tak asi k šestýmu roku. tak asi šest, no.

JV: dobře.

LH: protože je to veliké a mně se to míhá, bohužel.

Ludmila (1922) 04.396 468:484
Po osvobození Brna

LH: no my sme to doma potom sme přišli, a my sme to všecko probírali, a říkali to nehrál dobře, nebo hrál, ale já našim hercům velice fandím. všem. takovou Baldovou, ((Zdeňka Baldová)) to je, ona přece nehraje, ta, víte koho myslím.

JV: no.

LH: ta ona nehraje. ona to, jak kdyby to prožívala.

JV: hm

LH: a Růženka Nasková ((Růžena Nasková)) ta má tak ten hlas lahodnej, že ju musíte milovat, doslova, tu její krásu toho hlasu, a ona se na vás tak podívá, jak kdyby byla u vás. a je tech našich, hugo hás ((Hugo Haas)), třeba to Madla z, Madla em ne, Madla z cihelny. von si ji potom namluvil, a a namluvil si ju, a pak si ju vzal, on neměl děti tak hledal ňáký dítě, a oni spolu hráli dost často. a bylo to pěkný. no mohl by člověk namenovat ty naše herce, a em Voska ((Václav Voska)), to byl někdo. naša Ola, teda co je na fa- tak vybral si ju ve škole, myslím že už na gymplu, myslím že nevim teď přesně. no ale von, nebyla tam moc nějak dlouho, nějakejch pár těch ukázek.

JV: a když teďka mluvíme o těch hercích em takže vy ste teďka říkala ty herce které ste měla ráda, a proč myslíte že právě oni vás zaujali, třeba ten hugo hás ((Hugo Haas)) toho ste měla

LH: no, ten hugo hás ((Hugo Haas)) on taky opravdově hraje.

JV: hm takže když někdo hrál, to už ste říkala předtím, takže když někdo hrál tak jako opravdově, autenticky, tak to se vám [líbilo]

LH: [ano.] on ten, někteří ti naši herci, oni úplně, to vidíte na těch očích, ti hrají. a já jako děcko, když sem přišla sem, pořád sem hrála ňáký divadlo, a já su samý takový básničky písničky, a em pořád sem někde přednášela a to. tu poezii já mám pořád v srdci.

Ludmila (1922) 04.396 550:552
Po osvobození Brna

JV: dobře, ale třeba vzpomínáte si že by nějaké vaše hry byly ovlivněné filmem?

LH: no, často sem chtěla em často sem chtěla napodobovat taky, ňáký ty em ale přesně teď nevím ale hrozně se mně to líbilo, ty filmy, no a to sem se taky kroutila, třeba potom už taky pozděj, hodně pozděj, už potom byla, už i Věra Ferbasová, to už potom sem byla stará, já povidám já budu taky tak zpívat, dělali sme legraci s manželem. takže ráda, ráda sem měla všechny naše herce,

Ludmila (1922) 04.396 552:552
Po osvobození Brna

a ten hugo hás ((Hugo Haas)) když něco řekl, tak on to říkal opravdově. a tam ty naši staří herci, ty všichni hráli i očima. všímejte si jak oni hra- oni hrají očima. oni když něco, tak oni, tam se něco, tak oni tak přímo hrají i i celým tělem, i těma očima. a já mám, ten, co sou tady ty, i ty mladý, jim dycky říkám no jejda, držím ti palce seš taky taková šikovná, a snad, drž se toho, a však to dokážeš později. já je mám ráda všechny, držim jim palce aby byli dobrý, no. ale doufáme že to bude snad lepší a, budeme mít dobrý filmy.

Ludmila (1922) 04.396 682:696
Po osvobození Brna

JV: dobře, tak dobře, tak teďka bychom se vrátily teda zpátky, k tomu dotazníku zase, a em zeptala bych se jestli bylo ňáké, v Brně kino které ste neměla ráda, kam byste ne- nešla. které se vám nelíbilo.

LH: no, tady jak je na- to se mně nelíbilo moc kino, ale nemohla sem ňáké zavrhnout. v Pisárkách ((kino Meteor)).

JV: v Pisárkách.

LH: v Pisárkách.

JV: a ne- nevzpomínáte si jak se menovalo?

LH: nevím už jak se menovalo, ale voni, voni tam neměli moc ňáký, nějakejch těch to, a oni se dycky tak nějak, kolik je ti roků. to to to je až od osumnácti nebo, a voni nebyli ňák em nelíbilo se mi. já sem tam byla jenom jednou nebo dvakrát a už sme tam pak nechodili. tak jak je tam, jak tam ta tekla, a na té druhé straně bylo jiný kino, tak tam to nebylo.

JV: hm

LH: no, tam to nebylo. tam byly dvě kina. a tam bývala potom em tam byla taky se chodilo koupat. tam byla plovárna. a tam to stálo třeba pět korun, a kousek dál se šlo do Pisárek zadarmo.

Ludmila (1922) 04.396 698:744
Po osvobození Brna

JV: hm dobře a teďka bych se zeptala jak ste se v kině obvykle chovala. jestli ste třeba něco jedla v kině nebo pila,

LH: ne, vůbec ne.

JV: ne. a ostatní lidi?

LH: no tak třeba jak začali šumět těma papírkama, to já sem neměla ráda. já sem si nikdy nechtěla kupovat žádný papírkovaný cukrlata. to ruší.

JV: hm a to třeba se prodávalo v tom kině? nebo kde

LH: ty cukrlátka?

JV: ano.

LH: ne to byla tam dycky přišla paní em tam byl dycky takové stánek, a mohla ste si em vybrat, tam měli různý věci, různý věci tam měli.

JV: takže tam byl přímo stánek v tom kině,

LH: ano, ano, přímo v tom.

JV: hm. a během projekce ste se třeba bavili? em mezi sebou? ne?

LH: ne.

JV: bylo ticho.

LH: to taky nemám ráda.

JV: hm a třeba reagovali nějak diváci hlasitě na ten film, třeba že by em něco křičeli, nebo kdyby, nebo nějak komentovali to co je na plátně,

LH: no, někeří lidi se stalo, obzvlášť takový bych řekla starší. no jo, no, to sem si, to sem čekal, to sem čekal. ale byl hned okřiknutej a už to nesměl.

JV: hm a to ho okřikli jako ostatní diváci nebo někdo

LH: ano, vadilo to druhým. když někdo vykřikl do toho.

JV: a třeba ti, obsluha kina ho neokřikovala?

LH: ne, ne. ti co obsluhovali ne, ty neříkali nic, ne.

JV: dobře a

LH: protože oni by neměli kšeft. <rozumíte>

JV: hm jasný, takže oni se chovali co nejvíc slušně k těm divákům.

LH: ano, velice slušně.

Ludmila (1922) 04.396 746:748
Po osvobození Brna

JV: hm dobře. a teďka bych se zeptala jestli ste potkávala v kině nějaké své známé. že třeba byste tam šla, do kina, s tím že byste věděla že se tam setkáte s někým. sta- stávalo stávalo se to takle?

LH: no, ne, to ne. ale em zase sme, měl manžel měl tak trochu kamaráda, a von, poďte na na pivo, a poďte toto.